Čerčanský předkrm

Opravdová běžecká sezóna pro mě letos začne až v Pečkách. Ale Čerčany, to je taková předjarní ochutnávka, které není možné odolat. Člověk může trénovat jako blázen, ale teprve na trati se ukáže, jestli všechno snažení mělo nějaký výsledek. Dopravu jsme si domluvili s předstihem. Auto se naplnilo snadno. Z toho, že jsem ze soupeřů musel odškrtnout zraněného Vaška, jsem vůbec neměl radost. Radši bych ho porazil zdravého na trati.

Čekali jsme, že se do Čerčan sejde velká konkurence. Ale ten dav, který se rojil před školou, byl nade všechna očekávání. Neuvěřitelné. To už není běžecký boom, ale běžecká exploze. Za chvilku se ale vše vyjasnilo. Výbuch se nekonal. Nebyli to běhuchtiví závodníci, ale školní dítka, která právě odjížděla na hory.

I tak se nás natěšených na první letošní závody sešlo dost a dost. Zahlédl jsem startovní číslo vysoko nad sto padesát. Tuším, že až se někde objeví výsledky, můžeme počítat s novým účastnickým rekordem. Co mě moc nepotěšilo, byla startovní listina padesátníků. Našlapaná k prasknutí. Já nevím, proč mezi nás padesátníky každým rokem cpou mladší a mladší kluky. S Ivou a Martinem jsme se rozhodli pro důkladné rozběhání. Tvrdil jsem jim, že jen to je cesta k úspěchu. Tak trochu jsem přitom zatajil, že mi v únoru chybí naběhat nějaké kilometry do dvoustovky.

A tak jsme se doopravdy rozběhali důkladně. Zvlášť, když jsme trošinku pozapomněli na hodinky a do šaten dorazili v okamžiku, kdy pořadatelé vyháněli poslední opozdilce směrem ke startu. A nám ještě zbývala cesta na záchod, svléknutí přebytečných vrstev a další nezbytné technické přípravy. Z poklidného klusu ke startu tedy zase byl sprint. Ale i to je docela dobrý způsob, jak se rozpohybovat, když jsme nakonec uspořili dobré čtyři minuty na vydýchání.

Chumel na startu byl obrovský. Ještě že první kilometr vede po široké panelové silnici. Pole se postupně roztáhlo a když jsme vbíhali do terénu, už nehrozila žádná tlačenice. Cestou kolem hřbitova jsem si uvědomil, že sil mám pořád ještě dost. A tak jsem si řekl: "Ne, tady dneska ještě nezůstanu." Digi s foťákem tentokrát nečíhal hned za zatáčkou, ale o kus výš v lese. Naštěstí jsem ho zpozoroval včas a tak jsem stačil nejen utřít nudli, ale na těch pár kritických vteřin i narovnat hlavu. Nebo ne? To zjistím teprve až Digi vystaví fotky.

Na trati tentokrát nebylo třicet centimetrů sněhu jako předloni a dokonce ani deset centimetrů bahna jako loni. Zkrátka ideální podmínky. A z čeho jsem měl radost? Asi jsem letos zatím potrénoval docela dobře, protože jsem získal pár cenných skalpů. A co víc, splnil jsem si první cíl pro letošní sezónu, tedy běžet celou cestu a nepřejít do chůze. Na Chlumu to není vůbec snadné, protože poslední stovka metrů je docela drsná. Z času v cíli jsem měl doopravdy radost. Sice nevím, jestli mi dnešní výkon přinese nějaké body, ale popral jsem se o ně.

Pak trocha vydýchání a poklus nazpátek, než člověkem začne lomcovat zima. V Čerčanech pak trocha obligátního bloudění. Vždycky když doběhneme do města, po roce zapomenu, která je správná cesta a naprosto neomylně zavolím špatně. Ale rozdíl nebyl nijak hrozný. Nakonec možná těch pár desítek metrů rozhodlo o tom, že se mi únorovou dvoustovku o chlup podařilo splnit.

A zlatý hřeb nakonec? Podařilo se mi vyhrát. Samozřejmě nikoli na trati, ale v tombole. A to ne ledajakou cenu. Kilo brambor z pořadatelské zahrádky. Doma následovala nečekaná pochvala: "Konečně jsi po patnácti letech přinesl ze závodů domů něco užitečného."

____________________________________________________________

Dovětek: Účastnický rekord nakonec nepadl, ale 173 běžců a běžkyň je druhý nejvyšší počet historie závodu.

Fotky od Digiho jsou k prohlédnutí zde.

Výsledky závodu