Až najdu míč na trudnomyslnost

Trudnomyslnost. Mám ji jenom já a sem tam pár dalších cvoků? Má ji každý druhý? Mají ji občas všichni? Pocit, že je všechno špatně? Nic se nedaří, všechno se drolí mezi prsty? Že na co sáhnu, to pokazím? Že se na nic nesoustředím? Že mi přijde, jako by se ke mně odvrácenou stranou otočil nejen měsíc, ale i všechny planety sluneční soustavy? O slunci ani nemluvím. To se pro jistotu schovalo úplně. Když vykoukne, stejně nehřeje. A zeměkoule, ta mi pod nohy schválně posílá tu zmrzlou půlku.

Sakra co je to? Krize středního věku už je přece dávno za mnou. Nebo ne? Že by po ní ještě existovala krize pokročilého věku? Proč se o ní nikde nepíše? A jak dlouho to bude trvat? Pomine to za pár týdnů, nebo se budu takhle mizerně cítit už napořád? No potěš koště.

Někde jsem kdysi četl knížecí rady: "Krize je tu od toho, aby vás posílila." Že bych se cítil nějak silnější? No moc tedy ne. Jako moucha, co dostala za letu plácačkou. Teď se plazí někde v temném koutě, marně si snaží narovnat křídla a čeká, jestli náhodou nepřiletí druhá rána.

A další rady: "Vezměte si to pozitivní." Pozitivní? A co jako? Co je pozitivního na tom, že mi nějak není do smíchu, když se ostatní popadají za břicho. Že se večer dlouho do noci převaluju na posteli jak ventilátor a ráno se brzy budím, abych mohl v převalování pokračovat. V hlavě začne šrotovat ten nezastavitelný kolotoč, co je špatně, co ještě hůř, co jsem měl udělat a neudělal a co jsem neměl a udělal. Já, vyhlášený žrout ztrácím zájem o jídlo a žaludek je na vodě.

A další rada: "Otočte to a z minusu udělejte plus." Kdo mohl tuhle radu vymyslet? Když jsem posledně prohodil plus a minus, málem jsem topičovi v Kujbyševě vyrazil z ruky lopatu (pro nepoučené, Kujbyševo byla za mého mládí proslulá elektrárna). Trudnomyslnost mnou cloumá. Na severním pólu měli na trudnomyslnost míč. No a co mám já? Nic. Nic? Jak nic? Vždyť já můžu běhat!!!

A co třeba tu radu s plusem a minusem začít brát vážně? Neříkal jsem, že s tou svou nadváhou už nikdy nic kloudného nezaběhnu? Nechtěl jsem shodit tu pneumatiku kolem pasu? Nechtěl jsem zažít ještě aspoň jednu sezónu odběhanou naplno, než se tělo definitivně rozpadne? Ještě jeden maraton, kdy v cíli budu spokojený a nebudu se červenat nad výsledkem? Moc dalších sezón ve stavu relativního zdraví už přijít nemusí. Není to ta pravá šance? Třeba poslední šance?

Tak jo, plus bude minus a minus bude plus. Jen ať to nechutenství ještě chvíli vydrží. Nedělám si iluze, že kila půjdou dolů fofrem. Staré tělo funguje nechutně úsporně. Ale když si přidám nějaký ten trénink navrch, unavený budu usínat líp. A usilovný běh aspoň na chvíli vyčistí hlavu.

A tak jo, zkouším to už pár dnů. Žaludek zůstává na vodě. Já ke svému běhu třikrát týdně přidal každodenní hodinku rotopedu. Váha lítá nahoru a dolů, ale trend je jasný. Klesá. Pomalu, ale klesá. Až se trochu prodlouží dny, vykašlu se na ranní převalování a prostě vstanu a vyběhnu. Sice budu v práci jak mátoha, ale to jsem stejně, takže nenastane žádná podstatná změna. Sice nevím, jak budou reagovat mé staré šlachy a klouby, ale to už je riziko podnikání.

Takže buď si s tím tělo nějak poradí, shodím kila, naberu fyzičku a vrátím se k trochu slušným výkonům. Třeba se občas na výsledkové listině odpoutám s předposlední stránky. Možná to bude ta radost, která mi právě schází. A nebo? Nebo někde něco křupne. Budu muset přestat s pohybem nadobro, ztloustnu jako bečka a budu z toho ještě mrzutější, než jsem dnes. Může to ale být o moc horší? Asi ne. Takže není o čem pochybovat, jdu do toho. Trudnomyslnosti, časem tě zničím. Nebo ty mě? Uvidíme.