Poněkud padací víkend

Uplynulý víkend byl pro mě poněkud padací. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem upadl naposledy. Je to půl roku? Rok? A teď? Dva pády ve třech dnech. Páteční pád už jsem na blogu vylíčil.

Než se dostanu ke svému druhému pádu, zabrousím na tenký led historie architektury. Kdyby pan architekt Hubáček po rozhledně na Ještědu už nikdy nepostavil nic jiného, stejně zůstane nesmrtelný. Já ale nejčastěji mívám na očích jiné jeho dílo, jen o pár let mladší. Vodárenskou vyrovnávací věž na Dívčích hradech, nepřehlédnutelnou dominantu kopců nad Zlíchovem.

Když pan architekt věž navrhoval, možná netušil, jaký les antén na ní jednou vyraší. Loni se parta kolem Michala, Kláry a Honzy rozhodla zavzpomínat si na pana Hubáčka společným proběhnutím. Byla ohromná náhoda, že ve stejnou chvíli, kdy se Hubáčkovci chystali na trať,  jsme s naší běžeckou partičkou pobíhali kolem. Když letos v lednu Libor nabídl, jestli se nechceme přidat, ani jsem moc neváhal. Jo, to si určitě chci zkusit.

Šlo o soukromou akci pro pár kamarádů, ale organizaci by jí mohl závidět leckterý větší závod. O co lépe byli připraveni pořadatelé, o to hůře jsem se vybavil já. Podcenil jsem snad úplně všechno, co se podcenit dalo. U věže se obvykle otáčím při svých pomalých nedělních dlouhých bězích. Když k ní doběhnu, mívám v nohách zhruba jedenáct kilometrů. Usoudil jsem, že jedenáct kilometrů před dvacítkou není úplně ideální rozklus a našel si z domova co nejkratší trať. I ta ale měřila něco přes šest, navíc z velké části do prudkého kopce.

Věci na převlečení a další nezbytné propriety jsem naládoval do báglu, který je vhodný na všechno možné, jen ne na běh. Ať jsem poutahoval kšíry jak se dalo, pořád mi nezvyklý náklad na zádech poskakoval, rachtal, cinkaly uzávěry zipů. Zkrátka odstrašující příklad, jak by asi člověk neměl běhat vybavený.  

Na místo jsem dorazil s velikým předstihem, ale bohužel docela zplavený. Bez pohybu jsem začal poměrně rychle prochladat. Hodil jsem tedy na sebe novou suchou vrstvu a v rezervě mi zbyla už jen jedna poslední, kterou jsem šetřil na doběhnutí. A další velký kiks? Obutí. Pobíhám v těchto končinách poměrně často. V době plískanic a bláta se většinou držím asfaltu. Do terénu obvykle lezu, když nehrozí moc velké bahno. A tak jsem z nějakého neznámého důvodu dospěl k tomu, že mé bílé silniční boty jsou to pravé. Celou cestu jsem si pak nadával, že Xtalony s pořádnými špunty do terénu zůstaly doma.

Když už jsem měl před sebou relativně dlouhou trasu, řekl jsem si, že je vhodný čas vyzkoušet nový preparát proti křečím. Ne, že bych snad počítal s tím, že křeče přijdou už na dvacítce, ale spíš jen tak prubnout, co novince řekne žaludek. Neřekl nic, tak to snad bude dobré. Přinejmenším to nebude horší než doposud. Po cestě byly tři občerstvovačky, takže s sebou nebylo nutné nic tahat, ale já jsem si přece jen do pouzdra na břiše hodil k telefonu jeden gel a sáček s těmi testovacími kapslemi. 

A vyrazilo se. Zpočátku terén nevypadal nijak hrozně a boty byly bez problému. Pole se roztáhlo, přede mnou i za mnou se ustálila sestava a vše šlapalo jak na drátku. Na necelém pátém kilometru, v místech kde to docela dobře znám, jsem zřejmě brnkl o nějaký kořen a nádherně jsem se rozplácl jak žába, samozřejmě pěkně do bahna. Moc se mi tam nechtělo povalovat, tak jsem vstal a ztráty kontroloval až za běhu. Kromě nového hnědého maskování jsem ale nepozoroval žádné větší následky. Na mobil jsem spadl naplocho, takže přežil on i já. Ovšem pro stárnoucí kostru je podobný pád vždycky nepříjemný. Kosti jako by se v těle zpřeházely a nezaskočily nazpátek úplně správně. Nejhorší to bývá druhý den, když se všechno hezky rozleží. Pak si člověk připadá, jako kdyby skládal sto metráků uhlí (ano, přesně teď mám ten pocit). 

Když jsme doběhli na první občerstvovačku, řekl jsem si, že je čas vyzkoušet protikřečové kapsle, abych je rovnou mohl zapít. Jenomže promrzlé a zabahněné prsty moc neposlouchaly a mně zabralo dobrou minutu, než jsem je vydoloval ze sáčku. Mezitím k občerstvovačce doběhla Lenka. Docela mě zaskočila, protože jsem byl přesvědčený, že musí být někde kdovíjak vzadu. Vyběhl jsem s mírným náskokem, ale od té chvíle se mi krok za krokem přibližovala. 

Následovala bahnitá pasáž, kde jsem si připadal jak na klouzačce. Zvlášť v místech, kde se běželo šikmým svahem, jsem správný směr udržoval jen občas. Výhoda lehkých silničních bot byla v tu chvíli dost problematická, když na každé jsem vláčel poctivou půlkilovku bláta. Lenka mě dotáhla, chvíli jsme běželi spolu, ale brzy jsem cítil, že ji zdržuju, že má dnes na víc. A pak už jsem jen smutně koukal, jak se vzdaluje :-) V cíli mi nadělila víc než dvě minuty.  

Bylo docela zvláštní že jsme běželi místy, která docela dobře znám, ale často jsme se vynořili někde z nezvyklého směru, kde jsem se nemohl zorientovat. Nebo za to mohl mírně zatemněný mozek? Ale značení bylo výborné, takže žádný problém. Do cíle jsem se dohrabal v čase, který bych si při normálním půlmaratonu za rámeček nedal, ale vzhledem k podmínkám jsem byl spokojený. 

Vyžahnul jsem nějaký studený nápoj, pak ještě teplý čaj, převlékl se do suchého. Teprve když mi nějak nešel stáhnout rukáv, zjistil jsem naražený loket. Ale na to se neumírá. Potom, čaj nečaj, začala se mnou lomcovat ukrutná zima. Sice byla v plánu hospoda, ale když doběhla Lucka a nabídla mi odvoz, vidina horké sprchy za deset minut zvítězila nad vidinou horké polévky hned a dalších šesti kilometrů cesty domů.

Ve výsledcích jsem se objevil ve druhé polovině pole. Docela dobrý, za mnou ještě spousta lidí. Co mě moc nepotěšilo, že jsem zřejmě byl úplně nejstarší účastník. Myslel jsem, že na takovou metu mám ještě dvacet let čas.

Už se těším, až to na cestě k věži zase bude vypadat nějak takhle: