Zranění se rodí z blbosti

Nevím jak to máte nastavené vy, ale u mě platí beze zbytku, že naprostá většina zranění má jednu a tutéž příčinu. Moji vlastní blbost. A přivodit si zranění doslova pár hodin předtím, než máte odjet na dovolenou? To už je skoro na metál za superblbost. Jen proto, že dnešní doba si žádá politicky korektní výrazivo, trochu ten svůj výrok zmírním a řeknu, že sobotní ranní trénink tehdy nebyl úplně nejlepší nápad.

Placatili jsme se s Ivčou po té dnes již zpola zastavěné louce. Ano, přesně tam, kde teď stojí ten žlutý bagr. Zrovna vyklusáváme po jedné zběsile rychlé dvoustovce, když odněkud přiběhl docela nenápadný psík s dlouhýma ušima. Nebyl agresivní, jenom ukrutně zvědavý, co to ti hloupí dvojnožci vyvádějí. Jeho pán se teprve vynořil na horizontu, takže pes využil volnou chvilku k prohlídce mé boty. Stoupl si šikovně přesně na místo, kam jsem se chystal došlápnout.

Nechtěl jsem mít na svědomí psí život, a tak jsem na poslední chvíli stočil nohu stranou. Neomylně jsem v trávníku našel jedinou díru široko daleko. Do ní mi přesně zapadla šička nohy. Ivě prý dodnes v uších zní to křupnutí. Mně ne. Cestou k zemi to byl takový fofr, že jsem neslyšel vůbec nic. Bolest, která na chvilku projela celým tělem, se po chvíli ležení poslušně vrátila do kotníku. A já? Jen tak jsem se povaloval po zemi, zhluboka dýchal a přemýšlel, jaké to bude, až se pokusím vstát.

Pes i s páníčkem zmizeli neuvěřitelným fofrem, ale Ivča mě ve štychu nenechala. S její pomocí jsem se dobelhal k domovu, zdolal dvě patra schodů a ženě oznámil, že před cestou do Krkonoš bych si hrozně rád udělal ještě jeden malý výlet do Motolské nemocnice.

Nasoukat se do auta nebyl problém, šlapat na plyn a brzdu jsem také zvládl, takže ve špitále jsme byli brzy a bez větších komplikací. Na příjmu mě nasměrovali k patřičnému oddělení a pak už následoval klasický kolotoč čekárna, rentgen, čekárna, vyšetřovna, čekárna ... pak to bohužel pokračovalo sádrovnou. Namotali mi krásnou, bílou, baňatou, nechodící, končící těsně pod kolenem. K ní jako prémii přihodili dvě nové francouzské hole s hráškově zelenými držátky a odrazkami. Nádavkem ještě doporučení, abych se v žádném případě nepokoušel na tu nohu stoupat, dokud nedostanu kramflek. A kdy že dostanu kramflek? Přijeďte za týden.

Ono se to hezky řekne PŘIJEĎTE, ale to bych nejdříve musel odjet. Mému úmyslu nasednout za volant se pan doktor od srdce zasmál. Představa, že budu platit parkovné v Motole za šest týdnů, mě nijak nenadchla. V tu chvíli mě napadlo: "A co rychlé želvy?" V té době to byla horká novinka. "Pijete? Odvezeme Vás i Váš vůz". A tak jsem se do dějin té firmy zapsal jako jejich první střízlivý klient.

Z dovolené v Krkonoších ten rok nic nebylo. Místo toho jsem se povaloval doma a učil se takové složitosti, jako třeba s nechodící sádrou donést hrneček čaje z kuchyně do obýváku. První dny byly docela zajímavé, ale když mi pak přisádrovali vytoužený kramflek a já si konečně mohl stoupnout na obě nohy, bylo už skoro vyhráno. O pár týdnů později mě okolnosti donutily se sádrou absolvovat atletické soustředění. Dodnes na ně vzpomínám jako na jedno z nejpovedenějších.

Se sádrou jsem se sžil natolik, že když mi ji sundali, byl jsem najednou úplně ztracený. Ta divná fajfka na konci nohy si jen tak volně plandala a trvalo dost dlouho, než jsem ji přinutil k poslušnosti. Časem se noha zahojila a vrátila se do téměř původního stavu. Jen můj běh je od té doby trošinku asymetrický. Ovšem kdo by si toho všiml u člověka, který obvykle běhá s hlavou málem položenou na rameni. A dovolená v Krkonoších? Byla o rok později. Trénink před odjezdem jsem tehdy vynechal.