Jiříkovy laktátové lázně

Co jsem tomu Jiříkovi udělal? Muselo to být něco hrozného, že na nás vymyslel takové galeje. To byly myšlenky, které se mi honily hlavou brzy po startu Jiříkova okruhu. Úvodní stovky metrů jsou totiž doopravdy výživné. Ihned po startovní rovince následuje nekonečné schodiště k barrandovským terasám. V okamžiku, kdy si člověk oddechne, že už nemusí šlapat do schodů, čeká ho další krutý táhlý stoupák. Stačí jen o fous přecenit síly a svaly zaplaví koňská dávka laktátu. Zkuste pak na zakyselených nohou běžet zbylých pět kilometrů do cíle.

Ale já měl tentokrát kliku. Než jsem doběhl k začátku schodiště, vytvořil se tam krásný špunt, který mi zabránil přepálit výběh schodů. Tedy abych byl přesnější, v první třetině schodiště se nedalo běžet vůbec. Pak už se tlačenice přece jen trochu naředila a já přizpůsobil krok běžkyni přede mnou. Rozumné tempo, dobrý výhled, co víc si na prvním kilometru přát. Nějak jsem v té chvíli přestal kontrolovat, jak jsou na tom ostatní.

Pak skončily schody a já zjistil, že před námi je už poměrně slušná mezera. Bylo na čase vyzkoušet, jak nohy přežijí kilometrový stoupák. Borci přede mnou se roztáhli do pravidelných, zhruba třicetimetrových rozestupů. Až na jednu mírnou zatáčku zhruba uprostřed je stoupání krásně rovné, takže člověk vidí hodně daleko před sebe. I tak jsem ale napočítal stěží deset běžců, ostatní byli dávno v prachu. Čelo závodu jsem nezahlédl ani náhodou. Než jsme doběhli k odbočce do terénu, podařilo se mi dotáhnout dva běžce, na lesní pěšině za plotem ateliérů pak třetího.

Stoupání bylo za mnou, nohy kupodivu poslouchaly. Řekl jsem si, že stojí za pokus doběhnout ještě dalších pár závodníků. Jenomže na klikaté pěšině mezi stromy jsem před sebou nezahlédl ani nohu. Teprve když jsme se dostali na širokou asfaltku, vedoucí ke křižovatce, od které za dva týdny vystartuje Běh Kerteamu, bylo zase koho stíhat. Prudká zatáčka do lesa, klesání k lesní zoo. Překvapilo mě, kolik lidí vytáhlo jarní sluníčko do lesa v tuhle poměrně brzkou hodinu. Vždycky si představuji, co těm lidem asi táhne hlavou, když kolem sebe vidí supět zpocené, funící postavy na pokraji kolapsu. Uvěřili by nám, že tenhle druh zábavy  provozujeme hlavně pro zdraví?

Silnice skrz lesní zoo poměrně prudce klesá, ale není to nic proti padáku na kamenité cestě, který následuje. Udržet na rozklepaných nohou rychlost a nepřerazit se, to je docela obtížný úkol, ale podařilo se. Iva, kterou jsem zahlédl v dlouhé serpentině, se zdá být beznadějně daleko. Dnes ji  asi neporazím.

Konečně rovná asfaltka. Takhle to bude až do cíle, ale o tom je zatím brzy uvažovat. Zase vidím daleko před sebe. Zdá se mi to, nebo se ta postava přede mnou začíná přibližovat? Že bych tu Ivu dnes přece jen porazil? Chvilku sbírám síly a pak přidám, aby ji náhodou nenapadlo se za mě zavěsit. Teprve teď jsem zaostřil na další postavu. Martin. Do cíle už není daleko, ale že bych to ještě zkusil? Martin o mě zatím neví a vypadá, že do cíle běží jen tak na údržbu. To je moje šance. Jenomže mé dupání a funění neušlo jeho pozornosti. Zmerčil mě, nasadil finiš a pohodlně mi utekl. Tak někdy příště.

Ale už je tu cíl, úleva, nadšení, spokojenost. Běžel jsem co to dalo, přežil, dostal se ve zdraví do cíle, pár lidí jsem porazil, pár kamarádů zase porazilo mě. Co na tom, že jsem někde v hloubce výsledkové listiny. Dobře to ten Jiřík vymyslel a jeho kamarádi to stejně dobře pomohli zorganizovat. Díky.
      







________________________________________________________________________

Pár obrázků z okolí ...

... a pár obrázků před a po závodě.