Obyčejný přeskok kozy, nic na tom není. Ale já to tehdy docela pěkně zpackal. Rozběhl jsem se trochu váhavě, odrazil se ještě váhavěji a místo krásného plachtění jsem předvedl nějaký podivný placák našišato. Navíc jsem cestou ještě ohrožoval na životě učitele, poskytujícího záchranu.
Neobešlo se to bez docela drsného komentáře, který by si současný tělocvikář ke svým ovečkám už asi nedovolil. Dostal jsem příležitost k opravnému pokusu, ale byl jsem tak vystresovaný, že oprava dopadla ještě podstatně hůř. Kantor si mě zařadil do kolonky "beznadějný případ" a té nálepky už jsem se u něho nezbavil.
Osud si s námi ale někdy docela zahrává a tak, o nějakých skoro čtyřicet let později, jsem se octl v roli dospěláka, který dává záchranu malým letcům. Všechno probíhalo hladce, děti létaly přes kozu, jako by pro ně nebylo nic přirozenějšího. Má záchrana prakticky nebyla potřeba a já se nechal předčasně ukolébat. První kolo, druhé, třetí. Vše v pohodě. Jako poslední se rozbíhá malá Terezka. Třicet kilo i s postelí. Rozběh, odraz, let. Cestu vzduchem si tentokrát špatně vypočetla a lehký dotek o kožený bok ji nasměroval na nevhodnou letovou dráhu.
Hrábnul jsem pro ni do vzduchu, ale trochu jsem podcenil její kinetickou energii. O půl vteřiny později už jsme oba leželi na žíněnce, naštěstí já dole. Takže vlastně úspěšná záchranná akce, kterou by asi ani největší puritán nemohl považovat za harašení. Ostatně dlouho jsme se na té žíněnce nepovalovali. Zjistil jsem, že Terka přistála bez úhony a já v podstatě také. Jen trošinku mě pobolíval prsteníček pravé ruky.
Když jsem na něj zaostřil, vidím, že poslední článek zůstal trčet v nezvyklém úhlu. Žádná velká bolest, jen narovnat se jej nedařilo. Zkontroloval jsem na druhé ruce, jestli tak třeba nejsem rostlý, ale prsty druhé ruky se tvářily rovně. Asi se někde uvnitř zpřeházela táhla. Ale co, vždyť nejsem letadlo, abych řešil nějaké přehozené kladky, řekl jsem si a doufal, že za chvíli vše skočí nazpátek. Ale večer prst pořád divně trčel do prostoru. Druhý den ráno zase. Za týden, za dva, za měsíc.
Ono to vlastně vůbec ničemu nevadilo. Neprovozuji příliš mnoho činností, kde by záleželo na tom, jestli mám všechny prsty správně natažené. A tak jsem si zvykl, v tělocvičně jsem si dával větší pozor a na svůj anatomický hendikep pomalu zapomněl. Prostě jsem vzal na vědomí, že tak už to budu mít napořád.
Jednou, snad za víc než za půl roku, jsem se podíval na prsteníček a něco mě na něm zarazilo. Byl úplně normálně rovný. V nějakém nestřeženém okamžiku se táhla uvnitř ruky vrátila na správné kladky a od té doby už znovu nepřeskočila. Znovu jsem se přesvědčil, že nikdo nikdy nic nemá míti za definitivní. Rok dřevěné kozy už mě nemůže vyvést z míry.
Žádné komentáře:
Okomentovat