Hubnutí - Za vším hledej energii (1)

Nedávno jsem se neprozřetelně pochlubil úspěšnou snahou shodit nějaké to přebytečné kilo. A jak prý se mi to povedlo? Ještě neprozřetelněji jsem slíbil, že o tom napíšu blog. Nedošlo mi včas, že hubnutí máme za národní sport a že odborníků na hubnutí je u nás přinejmenším stejné množství, jako fotbalových a hokejových trenérů nebo guvernérů národní banky, tedy od každého zhruba po osmi milionech. A tak se taky zařadím do houfu expertů. Snad se mezi nimi jeden trouba ztratí.

Čím začít? Existuje jeden přírodní zákon, o jehož platnosti nepochybuji. Je to zákon o zachování energie. A protože v poslední době mám s energií často co do činění, dopustím se jednoho malého zjednodušujícího pohledu. Člověk je taková malá továrna (raději se nebudeme pídit po jejím účelu), která ke své činnosti potřebuje více či méně pravidelný přísun energie. Energii potřebujeme úplně na všechno. Nejen na pohyb rukou a nohou, ale i na veškeré biologické procesy uvnitř těla. Na dýchání, krevní oběh, regulaci teploty, dokonce i na přemýšlení. Pálíme energii i když sedíme, ležíme nebo dokonce i když spíme. Jakmile přestaneme spotřebovávat energii, jsme mrtví.

Když pomineme pár astrálních bytostí, které jsou schopny přijímat energii z vesmíru, my ostatní se musíme spoléhat na jídlo a pití. Abychom nezemřeli okamžitě, jakmile nám někdo sebere řízek, příroda nás vybavila akumulátory. Akumulátorů máme v těle hned několik druhů, ale nás tentokrát nebude zajímat ani energie uschovaná ve svalech, v játrech, natožpak v krvi. Ty všechny fungují jen relativně krátkou dobu. Pro nás je důležitý ten akumulátor, který taháme na břiše, v pase, na zadku nebo kam si všude ukládáme tukové zásoby. Naše vlastní sádlo je tím nejspolehlivějším akumulátorem energie.

V době kamenné byly dobře nabité baterky tím základem, který nám umožnil přežít období, kdy nebylo čím doplňovat energii. Od té doby máme někde hluboko v hlavě zakódováno, že v době hojnosti je potřeba akumulovat. A že nám to jde, co říkáte? Mnozí z nás naakumulovali desítky a desítky kilogramů té nejkvalitnější energie, sbalené na cesty.

Chemická továrna v našem těle pomalu a vytrvale přeměňuje přebytky energie na tuk, přijímáme-li více energie, než vydáme. Stejně tak pomalu tuky spaluje, je-li náš energetický výdej vyšší než příjem. Tukový akumulátor má ovšem své mouchy. Neumí dodat tolik energie, kolik bychom jí potřebovali, když chceme rozjet tělo na plný výkon. Nestačí dokonce ani na půl plynu. Energii vydává neochotně a jen po troškách. Není tedy možné jen tak si říct: "Od zítřka nebudu jíst, budu pálit tukové zásoby a až shodím dvacet kilo, zase se začnu ládovat." Většinu provozní energie musí tělo doplňovat průběžně. Z té pneumatiky na břiše si za den dokážeme odkrojit jen poměrně malý díl. Několik deka denně není vůbec špatný výsledek.

Existují samozřejmě vyšší váhové úbytky. Určitě znáte případy, kdy lidé ztratili i několik kilo za jeden jediný den. Ale když pak začnete zkoumat, co se skutečně stalo, zjistíte obvykle, že z valné většiny šlo o ztrátu vody, kterou dotyčný během několika následujících dnů zase získal nazpátek.

A jak tedy doopravdy hubnout a zhubnout? O tom si povíme příště. Těch pár dnů už to snad vydržíte, když jste kila poctivě nabírali měsíce a roky, ne?