Jaká je maratonská pravda?

foto: Mirka Kroftová

Každý, kdo běžel maraton, potvrdí, že na ten svůj první nikdy nezapomněl. Ale co když už je těch čárek o něco víc? Nepopletou se mi? Vzpomenu si, jak se mi běželo v roce 2008 nebo třeba 2014? Objevil jsem metodu, jak si konkrétní maraton pořádně vrýt do paměti. Jak toho dosáhnout? Velice snadno. Stačí dělat všechno špatně v přípravě i na trati a máte jistotu nezapomenutelného zážitku.

Nemůžu říct, že bych netrénoval. Připravoval jsem se dlouho a poctivě. Dlouhé běhy, krátké běhy, pomalu, rychle, do kopce, s kopce ... kilometrů jsem měl naběháno, jako už dlouho ne. Jen jednu věc jsem ukočírovat nedokázal. Má žravá povaha mi překazila všechny pokusy o zhubnutí už v samém zárodku. Jediný úspěšný hubnoucí pokus mi vyšel týden před startem, ale ten nebyl úplně dobrovolný.

O tom, jak správně rozvrhnout tempo, už vím docela dobře. Když mě vzbudíte ve tři ráno, spočítám vám průměrný čas na kilometr pro váš vysněný cílový výkon. Dobře vím, jak je důležité nenechat se po startu vybláznit a běžet hezky podle svého. Už mi tedy k dokonalosti zbývá poslední malilinkatý krůček. Začít se všemi těmi teoriemi také sám řídit.

foto: Martin Digmayer

A tak, když padl výstřel a já dopochodoval na startovní čáru, mozek zhypnotizovaný Vltavou a fandícími davy zahodil všechny poučky a nohy vypálily naprosto nesmyslným tempem. Snad si ten optimista ve mně řekl, že tentokrát se třeba příroda nechá ukecat a nevšimne si, že jednám proti některým jejím zákonům. Po dvou kilometrech jsem si spočítal, že běžím o minutu na kilometr rychleji, než by bylo žádoucí. Po třech, že bych měl zpomalit. Na čtvrtém zjištění, že zpomalení se jaksi nezdařilo a na pátém, že už je to sice o fous lepší, ale pořád to ještě není ono. Teprve po šesti kilometrech se mi podařilo dostat tempo na požadovanou hodnotu, ale bohužel přesně ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zaregistroval Libora.

Chvíli jsme se drželi spolu, vyměňovali si dojmy, přišlo mírné klesání a já najedou zjistil, že Libor běží ještě šílenější rychlostí než já. Když se mi začal vzdalovat, nenapadlo mě v tu chvíli nic geniálnějšího, než přidat, abych ho dohnal a sdělil mu, že tímhle tempem tedy rozhodně neee ...

Zmizel mi v davu a já se konečně srovnal. Kilometry začaly naskakovat v pravidelném rytmu a ve správných časech, zkrátka pohodička. Selanka trvala až do třicátého kilometru. Tam se ke mně připojil malý neviditelný ratlík a cestou mi čas od času chňapl po lýtku. Už jsem nějakou tu křeč ke konci maratonu zažil a vím, že když člověk nedělá vylomeniny, trochu zkrátí krok a vyhne se prudkým pohybům, dají se v rozumném tempu zvládnout kilometry a kilometry.

Hodinky mi ukazovaly, že čas je pořád ještě docela obstojný, ale proč zastavovat a zdržovat se nějakým protahováním nebo podobnými zbytečnostmi. Vím, že sůl na občerstvovačce je spíš jen šidítko pro hlavu, než opravdová pomoc pro svaly, ale přesto jsem si řekl, že na pětatřicátém je nejvyšší čas si trochu osolit život. Na stole vidím dva talíře s bílými krystalky. Namířím k jednomu z nich,  naberu mezi prsty, připravím se na slaný hnus a ... on to byl cukr.

foto: Zdeněk Krchák

Není čas napravovat omyl. Kdo by se vracel, cesta vede jen dopředu a je to vlastně už jenom kousíček. Velikánská osmatřicítka se přibližuje. Nevím, kde se až doposud potuloval maratonský bůh, ale v tu chvíli se vrátil domů a usoudil, že je potřeba ztrestat ty nejvíc chybující hříšníky. A tak jednoho malého neviditelného ratlíka vystřídaly dvě obrovské, rovněž neviditelné, dogy. Každá z nich namířila na jedno z mých stehen a na povel se pěkně synchronně zahryzly.

Zkroutil jsem se bolestí a doposud je mi záhadou, jak jsem se na těch neovladatelných nohou udržel ve vertikální poloze. Další pohyb dopředu? Nemožný. Marně přemýšlím, jak protáhnout obě stehna zároveň. Usilovně se snažím povalit nejbližší kandelábr. Bolest pozvolna ustupuje a já si dovolím drobnými krůčky přesun k další lampě. Po dvou protaženích zkouším něco jako běh. Běhu se to moc nepodobá, ale posunuji se kýženým směrem, tedy k cíli. Ještě dvě dlouhé zastávky u kandelábru a nohy začínají jakž takž reagovat.

U veliké tabule s devětatřicítkou rovnám krok a myšlenky. Už sice nemám na normální tempo, ale pomalu klusat můžu. A když nezpomalím pod osm minut na kilometr, pořád se ještě vejdu do čtyř hodin. Mířím šnečím tempem tam, kde tuším Pařížskou ulici a je mi úplně jedno, že mě všichni předbíhají. Poslední zatáčka a nekonečná rovinka do cíle. Houbička z občerstvovačky už ztratila skoro všechnu vodu, ale to vůbec nevadí, střídavě otírám nudli z nosu, pot z čela a slzy z očí. Tady jsem vždycky registroval soustu fandících kamarádů, ale tentokrát nedokážu vnímat jednotlivce. V cíli chápu, že už není nutné běžet a že žiju, jen si chvíli nejsem jistý, jestli se dožiju i té medaile, co mi mají pověsit na krk o sto metrů dál. Nakonec ale přežiju i pochod pro bágl a do šatny. Tam na lavici teprve přijde ta pravá úleva.

Den dva po závodě rozpačitě odpovídám na dotazy, jak jsem vlastně dopadl. Relativně dobrá příprava, po letech konečně docela obstojné počasí a já díky vlastním chybám předvedu tak utrápený výkon a jeden ze svých nejbídnějších časů. A pak se mi v poště začnou objevovat fotografie od kamarádů z trati. Najednou nic nechápu. Na všech jsem vysmátý, jako kdybych zažil ten nejveselejší závod pod sluncem.

foto: Martin Digmayer

Na svůj patnáctý PIM nezapomenu stejně jako na ten první. Jednou o tom chci vyprávět vnoučatům (která doufám ještě nemám). Ale nebudou mě mít za lháře, až jim řeknu: "Jo, patnáctý PIM, ten mě hodně bolel. Do cíle jsem se horko těžko protrápil." Asi bych si měl připravit nějakou šikovnou odpověď, až mi na to řeknou: "Ale dědo, ty nám asi lžeš, vždyť se na všech fotografiích směješ od ucha k uchu." Sakra, ještě tím dědou nejsem, ale už vidím, že u vnoučat nebudu mít žádnou autoritu ... neměl bych radši tvrdit, že to bylo fajn a v pohodě?

foto: Jitka Narovcová

Raději si vyrob alibi

Příručka pro maratonce by měla začínat podobnou poučkou, jakou začíná každé poučení pro investory: 

Předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích!!! 

A tak, i když už mám nějaký ten maraton za sebou, s postupujícím časem propadám čím dál větší nejistotě. Podaří se mi dokončit i tenhle závod? Nezůstanu tentokrát někde na trati? Neuříznu si na stará kolena ostudu? Naštěstí už mám alespoň tolik zkušeností, že nezmatkuji s tréninkem a nesnažím se na poslední chvíli dohnat to, co jsem nestihl v několika posledních měsících. Dokonce už úspěšně odolávám pokušení si tu trať na poslední chvíli otestovat. 

Ale podvědomí, to vám je hrozná potvora. Pořád tam někde vzadu reptá a pošťuchuje. Co až to nedopadne, neměl by sis vyrobit nějaké šikovné alibi? A když jsme se pořád k ničemu neměl, chopilo se iniciativy a rozhodlo se vyrobit alibi za mě. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč bych sám a dobrovolně udělal takovou blbost jako v sobotu odpoledne. Jakou blbost, ptáte se? Eufemisticky by se to dalo nazvat dietní chybou, ale v sobotu večer už jsem neměl náladu na eufemismy, a tak jsem si v duchu říkal: "Cos to ty blbče proboha sežral?"  

První signály, že něco není v pořádku, se ozvaly už někdy kolem páté. O tři hodiny později už jsem věděl, jak se asi cítil vlk, když mu v břiše Karkulku s babičkou vyměnili za kamení. Jít si lehnout dřív a pokusit se vše zaspat? Dobrý nápad, tedy do chvíle, než člověk zjistí, že neexistuje poloha, ve které by ty zatracené šutry na něco netlačily. Postupně jsem vyzkoušel levý bok, břicho, pravý bok, záda, pak ještě několik rotací v opačném směru, ale výsledek byl pořád stejný. Zjistil jsem, že nejlíp je mi za pochodu. Nejspíš proto, že pochodový rytmus člověka správně uklidní a hledání cesty mezi obývákem a předsíní zaměstná mysl a odvede pozornost. 

Na začátku pochodu po bytě jsem se snažil vyhýbat vrzajícím místům na podlaze a tlumil všechny doprovodné zvuky, ale jak hodiny postupovaly, už mi nějaké to vrznutí bylo ukradené. A protože člověk si prý zvykne i na šibenici, i já jsem si postupně začal zvykat. Cestu po bytě jsme přerušoval jen občasnými a vesměs neúspěšnými zastávkami na záchodě. K ránu už mi bylo jedno, kterým koncem budu nasměrován do mísy, jen když se zbavím alespoň části nákladu, ale kamení uvnitř se spojilo nějakým neznámým, ale zřejmě kvalitním tmelem, v jeden obrovský balvan, který se dařilo otesávat jen velmi zvolna. 

Takový noční pochoďák má i své plusy. Marně jsem vzpomínal, kdy naposledy se mi podařilo zaslechnout ptačí zpěv ještě před rozbřeskem. Nebo to romantické svítání ... (teď samozřejmě kecám, nic jsem neviděl, prostě najednou bylo místo tmy šero a potom místo šera světlo). Ale jak jsem tak do zblbnutí pochodoval, najednou mi došlo, že balvan se přece jen zmenšil. Krátce po šesté jsem vyzkoušel horizontální polohu a zjistil, že to v té posteli vlastně docela jde. Šlo to dokonce tak dobře, že se mi podařilo na několik hodin usnout. Ještě že byla neděle. 

Probudil jsem se s pocitem, že nejmíň polovinu šutrů někdo odnesl. Došel jsem do koupelny a prohlédl si v zrcadle toho neznámého popelavého cizince s kruhy pod očima. "Tak tenhle člověk prý za týden poběží maraton. Divné. To už tuhle trasu může běžet doopravdy každý. Neměl bych se raději přeregistrovat na Procházku se psy? Nemáš psa. Aha, tak dobře, zůstanu u maratonu." 

S odstupem jednoho dne ale už vše zase vidím v růžovějších barvách. Bez obav už jsem snědl několik suchých housek a vypil spousty čaje. A stejně jsem potřeboval shodit nějaké to přebytečné kilo. K ideální váze mi schází zopakovat si včerejší noc asi desetkrát a do maratonu jich už zbývá jen šest, takže to zřejmě není nejlepší cesta ke zhubnutí. Ale co je dneska ideální, že jo? A jaká je nejlepší příprava těsně před maratonem? No přece odpočinek a já teď zaručeně nějaké dlouhé štreky běhat nepůjdu. Takže pro úspěšný výsledek jsem udělal maximum. 

A kdyby to nedopadlo? Nevadí, alibi jsem si tentokrát vyrobil pěkné ...    

   

Všichni na Petřín? Ne, všichni ne.

Tradiční Běh na Petřín se zrádně přesunul z října na konec dubna, takže nám, kteří se v kalendáři orientujeme podle závodů, se mohlo zdát, že čas zase nějak podivně zrychlil. Ale není to prý poslední změna. Napřesrok si sem zaběhneme v neděli, takže mnohým odpadne tradiční stres, jestli se podaří včas přesunout z práce na start.  

A jaký je tedy jarní Petřín? Ten včerejší byl drsný jako vždy. Člověk se zakyselí už při prvním stoupáku pár set metrů po startu a pak jen doufá, že přežije. Vůbec nechápu, jak to ti nejlepší borci zvládají v neuvěřitelných časech hluboko pod patnáct minut. Já jsem se na vršek dokulil za jedenadvacet a byl jsem rád, že jsem rád. Že nemám na ty nejlepší, to mě ostatně ani moc nepřekvapilo. Spíš bylo na pováženou, jak snadno mi zmizeli ti, se kterými jsem v dávné minulosti držíval krok.

Prvních pár stovek metrů jsem se zkoušel udržet Pepy, ale marně. Odklusal někam dopředu s lehkostí, která mi úplně sebrala zbytek sebevědomí. Pak jsem se chvíli přetahoval o pozici s Milošem. Jednou jsem ho předběhl a doufal, že ho setřesu, ale chytil se mě a vrátil mi to. Pak jsem to zkusil ještě jednou, ale dopadlo to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že pak mi raději utekl, aby mě nadobro přešly předbíhací choutky. Poslední, na koho jsem si ještě brousil zuby, byl Tonda. Podařilo se mi od něj kousek poodskočit a má mysl, zatemněná kyslíkovým dluhem, se domnívala, že mám dostatečný náskok. 

Před vběhnutím na rozhlednu jsem se ohlížel a měl pocit, že už mě nemůže dostat. Možná i s tím vědomím jsem do schodů začal opatrně. Přece jen jsem si chtěl zachovat nějaké končetiny, použitelné i k transportu dolů. Ale na tom točitém schodišti jednak člověk nemá přehled, jak se na něj kdo dotahuje a druhak úplně ztratí orientaci, jak daleko je do cíle. A tak najednou kde se vzal tu se vzal, mě Tonda předbíhá. Sice jsem se za něj ještě pokusil zavěsit, ale věděl jsem, že už nemám síly, abych mu to vrátil. Na schodišti jsem se sice ještě prodral přes tři závodníky, ale byli to samí čtyřicátníci, takže pro mě z hlediska výsledku naprosto nezajímaví ... no ale pak už jsem konečně byl nahoře. Pocit, že každou chvíli musím vyplivnout plíce, se změnil na pocit úlevy, že nikam výš už nemusím, protože to nikam dál nevede.

Jindy to nedělám, ale tentokrát jsem s sebou i při závodě vláčel foťák. Za normálních okolností je to hloupost, ale tentokrát to byla dokonce obrhloupost, protože nahoře jsem zjistil, že baterka už je na pokraji vybití, takže jsem jen stihl zdokumentovat pár svých nejbližších soupeřů a šlus, konec focení.

Pak návrat na rozklepaných končetinách dolů po schodech. Je zajímavé, že to schodiště dolů je výrazně kratší, proč nás nahoru nenechali běžet po něm? Dole jsme s ostatními ještě zvládli zafandit kategorii žen a mužů od šedesátky do stovky. Ne, samozřejmě přeháním, nikdo přes devadesát neběžel, možná ani přes osmdesát. Ale raději se nebudu koukat do výsledků, kolik mě tentokrát porazilo sedmdesátníků.

Sěběh dolů z Petřína, to bylo příjemné a užitečné odplavení únavy z lýtek, která v mém případě dostala zabrat nejvíc. Pak dole tombola (zase mě nevytáhli) a pak jedno nádherně vychlazené pivo v nejbližší zahrádce. Jo, to zakončení se vyvedlo nejlíp :-)

Nakoukl jsem do budoucnosti?

Věštci, prognostici a někteří spisovatelé nám líčí, jaký svět nás čeká v budoucnosti. Vše bude jasné, nalajnované, lidé hezky ukáznění. A když někdo vybočí z řady, hezky ho srovnáme, ať nám tady nedělá paseku. No a nebo ho srovnáme preventivně ještě o fous dřív, než ho něco takového vůbec napadne. Když někdo bude zlobit v hospodě, dostane zákaz a basta. A navlékneme to raději tak, aby ani neupadl v pokušení. Tak nějak jsem si připadal v posledních týdnech. Jedna poměrně vydařená návštěva hospody a pak? Šlus. Možná jsem se křivě podíval na vrchního nebo nedopil půllitr? Kdo ví. Zákaz byl tady.

Začalo to úplně nevinně. Pozvánka od jedné mé oblíbené party. Účast nás potvrdilo dost, ale dopoledne se v mailu začali objevovat první odpadlíci. Odpoledne další. Zbabělci. No nevadí, ještě nás zbylo dost. Raději už přestávám číst další omluvenky, které mi dorazí na mail těsně před odchodem. Jedu skoro přesně, budu mezi prvními. Aha, zdá se, že jsem úplně první. Kam oko dohlédne, nikde žádná známá tvář. Raději se zeptám u baru.

"Nikoho takového tu nemáme," zní jasná, stručná, ale nepříliš povzbudivá odpověď, když hodím do placu příjmení, na které má znít rezervace. Aha, začnu sypat z rukávu další jména. "NE, NE, taky NE." Dochází mi paměť, inspirace a zásoba jmen. Číšník se mi snaží pomoci, ale na jeho jména zase říkám NE já. "Jdu si zavolat," hlásím rezignovaně, když už jsme vzájemně vyčerpali všechny možnosti. Oko mi v telefonu padne na neotevřený mail. "Omluvilo se Vás moc. Akci rušíme ... "

Zklamaně opouštím bojiště a ani si nedám jedno od cesty. Ale co, vždyť ve čtvrtek je další pěkná akce s jinou partou. Ve středu dotaz: "Pročpak jsi nepřišel do hospody?" Do jaké hospody? Ta je přece ve čtvrtek, ne? Ale kdepak, v úterý čtvrtého. Píšu si další minusový bodík, ale to ještě netuším, že série není u konce.

Na neděli chystáme dlouhý běh. Takový lehký výklus na zkoušku před půlmaratonem. Když vyběhneme, lehce doladíme trasu. Ty chceš skončit tady na křižovatce? V takové pustině? Nebude lepší, když to támhle trochu natáhneme a tady uděláme malou smyčku, abychom těch jedenadvacet kilometrů měli u naší oblíbené občerstvovací stanice? Geniální myšlenka. Proč mě to taky hned nenapadlo? Hned se nám kluše tak nějak volněji a lehčeji, když před sebou máme jasnou metu. Co nějaká přiblblá křižovatka. Výčep, to je ten správný cíl!

Stačilo nastavit jednu odbočku navíc, kousek cesty se vrátit a je to tady! Dvacet jedna a kousek. Teď hurá na pivo. Beru za kliku, ale místní výčepní už se asi dozvěděl o mém zákazu. Zavřeno. Co zavřeno? Zamčeno, zataženo, tma, žádné pivo.

O další hospodě, tentokrát jiné party, která už mě odepsala jako beznadějný případ, jsem se dozvěděl druhý den ráno z fotografií. Povedená akce, alespoň podle obrázků. Sakra, mám ten zákaz už napořád?

Teprve v sobotu se mé prokletí zlomilo. Asi jsem někomu vypadl z databáze, protože dveře byly normálně odemčené, uvnitř hosté, dokonce i ten správný stůl, pivo teklo ... tady zpátky v přítomnosti je stejně nejlíp. Jestli jsem to doopravdy zlomil, se teprve uvidí, ale vypadá to nadějně. Tady chci zůstat. Do žádné budoucnosti už radši nakukovat nebudu.

Na lovu Marťanů

Není tu někde kadibudka?

Přijít na půlmaraton s předstihem, vybalit foťák a zachytit tu zvláštní atmosféru ticha před bouří, to už vyžaduje skutečného fotografa. Já, fotografický ignorant, který vám bez mrknutí oka nechá trčet z hlavy kandelábr, mám jasno. Žádný objevný záběr nastartovaných kadibudek nebo beznadějně prázdného startovního koridoru nevymyslím. Já potřebuju mít před objektivem lidi. Nadšené, někdy třeba unavené, zpocené, ale hlavně plné emocí.

Promiň mi ten kandelábr

Když začnou přicházet první natěšení běžci, je to rázem veselejší a sem tam se mi podaří někoho známého ulovit. Ale ty správně naladěné borce je vidět až na trati a za cílem. Jenomže tahat se s těžkým foťákem na trať nehodlám, tak co s tím?

Vymyslel jsem to poměrně jednoduše. Jakmile dorazím do cíle a projdu všechny povinné úkony, vezmu foťák a půjdu lovit doběhnuvší borce a borkyně.

Už přistáli

Vymyšleno dobře, teď už jen zbývalo dostat se do cíle. Touha po jedinečných záběrech mě popostrkovala vpřed, takže jsem až do šestnáctého kilometru nevěděl, co je krize. A zrovna, když se mi už nohy začaly trošičku zaplétat do vánočky, měl jsem štěstí. Odkudsi ze zadních pozic přiběhla Helena. Když viděla, jak zoufale šlapu vodu, povzbudivě mě poplácala po zadku a já jsem na ten doping doklusal zbylých pět kilometrů. Díky Heleno, škoda žes trochu nepřitlačila. Potřeboval jsem stáhnout čas ještě o 40 vteřin.

Pak už cíl, rychle odevzdat čip, převzít medaili, vypít něco tekutého, zakousnout banán a už jsem mazal do úschovny. Ten současný systém je vážně úžasný. Žádná fronta, výdej báglu trval asi třicet vteřin včetně bezplatného úsměvu jako bonusu. Pak už jen na sebe naházet suché spodky i svršky a vyrazit přímo proti davu. Tak trochu mi to přišlo jak těsně po přistání velké kosmické lodi Marťanů. Oni tam u sebe mají málo sluníčka, takže na zemi se každý musí zabalit do stříbřité fólie. Ale pak jsem se rozkoukal a zjistil, že to nejsou Marťani, ale docela normální pozemšťani, jen trochu švihlí běžeckou úchylkou.

Postupoval jsem dál proti proudu a brodil se tou zvláštní směsí potu, rozlitého ionťáku a vyplavených endorfinů. A když jsem uviděl známý obličej, zamířil jsem a nemilosrdně zmáčkl spoušť...

Nebojte se, nikoho si nevycpu a nevystavím nad krb, ale na rajčeti má sbírka pravděpodobně skončí.

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pulmaraton_Praha_-_5.4.2014/

Hanka

Alena s Hanou

Pavla

Kavalíři nevymřou ... 

Byl tu i ten pán s fialovým ptákem ... 

Jirka

Honza s Annou

Lucka

Vláďa

Jana

Alan

Tomáš

Katka

Ivana

Zdeněk a Iva

Kufr u cesty

Dnešní datum si musím nějak výrazně označit v kalendáři. Nejen proto, že je první jarní den, ale hlavně proto, že po dlouhatánské době jsem se konečně dokopal vstát a vyběhnout ještě ráno před prací. Už vůbec nemůžu pochopit, že před nějakými dvanácti patnácti lety mi nebylo zatěžko vstávat a vybíhat několikrát do týdne, navíc ještě v daleko nekřesťanštější hodině než dnes. Je pravda, že to mé dnešní vyběhnutí nespadlo z nebe. Psychicky jsem se na ten výjimečný čin připravoval už asi měsíc. Ale vždycky se našla nějaká výmluva, proč zůstat zachumlaný pod peřinou.

Nejdřív byla ještě moc zima, taky tma, pak jsem nechtěl dělat rámus. Potom jsem zase byl nějaký nevyspalý, venku poprchávalo ... zkrátka výmluva se vždycky našla. Přitom je mi jasné, že s těmi svými třemi běhy týdně, na kterých sotva zvedám nohy a už bych se mohl přihlásit do soutěže o nejpomalejšího běžce okresu, se k nějaké oslnivé běžecké formě nepropracuji.   

No a aby těch novinek nebylo málo, po ukrutně dlouhé době jsem se odhodlal k intervalovému tréninku. Jak k tomu došlo? Včera jsem musel vynechat středečně večerní běh, protože jsme vyrazili za kulturou. A jak mě hryzalo svědomí, řekl jsem si, že bude vhodné výpadek něčím nahradit. Večer tedy padlo definitivní a nezměnitelné rozhodnutí (letos cca patnácté), že dnes ráno už doopravdy vyběhnu. Ale vstávat nějak extrémně brzy, abych vykompenzoval včerejší vynechanou kilometráž? Tak to zase prrr ... takové ranní ptáče nejsem. 

A tak došlo ke kompromisu. Vstal jsem dřív asi o třičtvrtě hodiny. Na dlouhý běh tedy nebyl čas, tak jsem zvolil intervaly na louce nad dálnicí, kde je jakž takž vyježděná cesta k zahrádkářské kolonii a kde jsem si před devíti lety přivodil výron kotníku. Od té doby se těmto místům sice nevyhýbám, ale obvykle jen proběhnu cestou do Prokopského údolí. 

Tehdy tam ještě vedly dvě vyšlapané cesty, které se na obou koncích spojovaly, takže se dalo kroužit do alelujá. Teď už je jedna z nich zarostlá a mně tedy nezbývalo, než běhat sem a tam. Jeden úsek je necelého čtvrt kilometru. Cestu tam jsem běžel maximálním tempem (což u mě není nic moc, takže raději budu tvrdit, že svižným tempem) a nazpátek hezky volně klusem. Na konci jsem si vždycky počkal, až vteřiny doběhnou na celou minutu nebo půlminutu a vyrazil do dalšího úseku. 

Plán byl osm, ale v půlce jsem si řekl, že devět by se taky mohlo povést. Jenomže když jsem dobíhal sedmý, najednou z ničeho nic stál u cesty kufr. Kufr s kolečky a dlouhou rukojetí. Přesně takový máme doma. V první chvíli jsem neviděl majitele. Když už jsem začal přemítat nad záhadou, jak může u cesty během pár minut vyrůst osamocený kufr, doběhl jsem blíž. Za kufrem se vyloupl sedící pán, který nám pravidelně chodí kontrolovat popelnice. Raději jsem nepátral, proč tam tak sedí necelé dva metry od cesty a raději zařadil vyšší rychlost. 

No a protože jsem se nechystal absolvovat zbytek tréninku s novým společníkem (co kdyby mě předběhl), už jsem se na osmý úsek nevracel a zbylé dva (přibližně stejně dlouhé) jsem si střihl na lesní pěšině cestou domů, i když to bylo jak tři sta zatáček Gustava Havla. No a pak už poklusem domů, zkontrolovat, jestli ten kufr doopravdy nebyl náš. Naštěstí nebyl. 

  

Celkem jsem uběhl jen ušmudlaných šest kilometrů, celé mi to trvalo nějaké tři čtvrtě hodiny, ale výsledek? Velká spokojenost. Ne s výkonem, ale hlavně s tím, že jsem se donutil. Brzy si to chci zopakovat. Snad už tam žádný kufr stát nebude. 

 

Lazarovo zázračné uzdravení

Tak už to chodí, že jakmile skončí jedny trable, někde už číhají další. V neděli ráno jsem ještě vybíhal na pravidelný dlouhý pomalý běh bez sebemenšího podezření. Jen prvních pár minut po startu mě trochu nezvykle pobolívala pata, ale bolest zmizela dřív, než jsem se stačil zahřát.

Šnečím tempem odběhnu první desítku a vracím se od vodárenské věže, když mě dorazí osmičlenná skupina běžců. "A hele, Tomáš, Honza, Anička ... kam běžíte?"  "Od věže k věži. Někde v Řeporyjích to otočíme a vracíme se zpátky sem."

Že bych trochu zrychlil a proběhl se s nimi? Smutno je běžci samotnému na dlouhé pomalé štrece. Tempo výrazně vyšší, než mé dosavadní, ale přežít se dá. Chvilku poklábosím s Honzou, pak se běžecký chumel přeskupí a další kilometr probírám tréninkové záludnosti s Aničkou. Trasa se mírně odchyluje od mého původního plánu. Já si chtěl většinu cesty lenošit na asfaltu, zatímco oni se vrhají do těžšího terénu. Ale co, pro jednou mě taková změna nezabije.

Chvilku odpočinková trasa po asfaltovém dně Prokopáku, ale pak už zase odbočka do terénu. "Tudy přes Daleje? Sakra, když jsem tudy běžel naposledy, neskončilo to úplně nejlíp," varuje mě mé opatrnější já. Ale to druhé odvážnější, nadopované čerstvou dávkou endorfinů, má nakonec navrch: "Přece nebudeš srab. Kdy se sem zase dostaneš? Jen si dej trochu do těla, vždyť to potřebuješ jako sůl."

A tak dál běžím s nimi, i když ze své pozice na chvostu nemám šanci dohlédnout na čelo. Pomalu mi dochází řeč a stěží se držím posledního ze skupiny. Mezírka mezi námi a zbytkem bandy se začíná zvětšovat. V Řeporyjích už je mi jasné, že dál se pokoušet držet tempo nemá cenu. Honza je se mnou vzadu už jen ze solidarity. Nejvyšší čas otočit. Loučím se a obracím. Plánovaný příděl kilometrů už je skoro naplněný a já to domů mám ještě pořádný kus cesty.

"Kudy jsme přiběhli? Mám tady zahnout doleva nebo doprava?" Marně se snažím vzpomenout si na zpáteční cestu. Jak už bývá mým zvykem, neomylně volím špatnou variantu. Pořád sice běžím zhruba správným směrem, ale terén je daleko náročnější. Vracet už se ale nebudu, to přece dám. Na pár dalších křižovatkách jakž takž udržím směr a konečně narážím na povědomé místo. Teď už zpáteční cestu nějak zvládnu. Domů dorazím s půlhodinovým zpožděním, sice o chlup utahanější, ale v podobném stavu mé nedělní běhy končívají takřka pravidelně.

Ještě že na zbytek dne nebylo v plánu nic náročného. Mohl jsem se jen tak jako mátoha ploužit po bytě, aniž bych vykonal cokoli užitečného, nebo relaxovat v křesle a nechat se hypnotizovat televizní obrazovkou. Nepříjemné překvapení ovšem nastalo ráno. Jako vždy jsem vstal z postele a ... co to? Nemohu došlápnout na patu. V duchu si blahořečím, že do práce to teď mám jen pár minut. Tentokrát se belhám dvojnásobek času, ale nakonec se úspěšně svalím na správnou židli. V průběhu dne se při každém přesunu snažím vypilovat techniku, takže z velké dálky už se odpoledne můj pohyb může podobat normální chůzi.

Protože podobné trable jsem za více než patnáct let běžecké kariéry nezažil, snažím se najít na internetu, jak kdo zápolil s podobnými příznaky. Když si čtu o únavových zlomeninách patní kosti, dělají se mi mžitky před očima. V duchu se loučím s první polovinou běžecké sezóny a přemítám, jestli stihnu být fit na podzim.

Pata pořád bolí jako čert a já hledám číslo na ortopeda. "Ano, jen přijďte. Když si počkáte, vezmu vás. Máme ambulanci až do osmi do večera," láká mě pan doktor. Čekárna vypadá nacpaná k prasknutí, ale když se rozhlédnu, zjistím, že jedno místečko k sezení tu zbylo přesně pro můj zadek. Za chvíli se trochu zorientuji. Situace není až tak beznadějná, jak se zdálo při vstupu. Přede mnou je pouhých dvanáct pacientů, zbytek osádky tvoří členové doprovodu.

Kolem samé sádry, berle a dlahy, ale na hromádce časopisů provokativně trůní tři roky staré číslo Atletiky. Než přijdu na řadu, mám je přelouskané tam i nazpátek včetně tabulek. Úplně jsem zapomněl na nohu. Vstávám, hrnu se ke dveřím ordinace a připadám si jako největší simulant. Dvě hodiny, strávené v čekárně, zapůsobily přímo zázračně. Bolest je o poznání menší. Sice pořád pajdám, ale na vyšetřovací lehátko se vyškrábu bez potíží.

"Kdepak zlomenina, to byste takhle nechodil," uklidňuje mě pan doktor, zatímco v duchu si zřejmě říká, že pacienti, kteří si určují diagnózu sami, by se měli léčit na jiném oddělení. "Trochu té patě odlehčíme, koupíte si podpatěnky a napíšu vám magnetoterapii." Na zpáteční cestě už zase pajdám o něco víc, ale když si druhý den zakoupím podpatěnky, zažije mé tělo druhý léčebný šok. Ještě jsem je ani nestačil vložit do bot a už mi zase bylo o další kus líp.

Kdyby mi někdo v pondělí dopoledne řekl, že ve čtvrtek budu normálně chodit, pravděpodobně bych se ho snažil zdravou nohou nakopnout, ale měl by pravdu. Za další týden nebyla po potížích ani stopa a po několika dnech bezpečnostní pauzy jsem zase normálně vyběhl.

Noha drží. Jen já zatím nemám jasno, jaké si vzít poučení. Má mysl, o které si v záchvatech optimismu dovolím tvrdit, že je racionálně založená, se nějak těžko srovnává s tím, že nejlepším lékem na bolavou nohu je zajít si sednout na pár hodin do čekárny k ortopedovi.