Podporujte svého Hubáčka

Když jsem loni doběhl do cíle Hubáčkovy dvacítky, říkal jsem si, že jednou to bohatě stačilo. Podařilo se mi tehdy nadělat tolik chyb, že jiným by to vydalo na celou sezónu. Po Prokopském údolí totiž pobíhám poměrně často a skoro pořád po asfaltu. A tak jsem si tehdy vsugeroval, že jdu na silniční běh. Krásné bělostné Asicsy si zachovaly původní barvu prvních pět minut po startu. A vzorek na podrážkách? On tam byl nějaký vzorek? Pěkně jsem si zabruslil a ještě jsem se cestou krásně vyválel v blátě. Nakonec jsem se do cíle nějak dohrabal, ale pořádně uklouzaný, promrzlý a zabahněný až za ušima. Ani umístění nebylo žádná sláva.

Jenomže ta mrcha paměť mě zase zradila. V hlavě mi uvízlo, že to byl krásný zážitek. Bahno i pády se z mozku nějakým nedopatřením vygumovaly.  A tak, když mi přišla pozvánka, vůbec jsem neváhal. Nějaké to poučení mi ale v hlavě přece jen zůstalo. Tentokrát jsem obul boty do terénu s pořádnými špunty. Nebyl bych to ovšem já, kdybych místo loňských chyb nevyrobil nějaké nové.

Ráno na teploměru osmička, tedy ideální podmínky pro tříčtvrťáky a dvě tenké vrstvy s krátkými rukávy. Jenomže na vídrholci u vodárenské věže to foukalo jak v Antarktidě. Abych nezmrzl ještě před startem, musel jsem se pořádně hýbat. Ještě než jsme vystartovali, jako bych už měl půlku trasy odběhnutou.

Také o taktice jsem letos měl jasno. Loni jsem se marně snažil utéct Lence. Ta mě někde za polovičkou snadno dotáhla, chviličku si za mnou odpočinula a pak mě naprosto nemilosrdně převálcovala. Tentokrát to udělám  opačně. Povezu se za ní, dotáhnu, odpočinu. A pak? Nemilosrdně ji převálcuju. Dobrý plán. Měl jen jednu drobnou chybičku. Lenka si někde běžkuje na Vysočině.

A tak jsem zkrátka běžel bez vodiče. Začátek opatrně, pak trochu rychleji, ale hlavně tak, abych se udržel na  nohou. Místy to byla docela obtížná úloha, ale podařilo se. Sem tam trocha klouzání a cestou přes pole zvláštní příděl posilování, když se na podrážky nabalily obrovské hliněné koule.
Trochu jsem se bál, jestli nezabloudím. Trasa je docela komplikovaná a já jsem naprostý orientační mimoň. Ale značení bylo bez chyby. Přesně tak, jak to potřebuju. Vždycky v momentě, kdy jsem jen trochu zapochyboval o správné cestě, se objevila další šipka nebo fáborek. No a pro jistotu jsem se snažil neztratit z dohledu běžce před sebou.

A organizace? Všechno klapalo, výdej čipů bleskový, žádné zbytečné vyptávání. Občerstvovaček tak akorát. A navíc, jak často se stane, aby vám krabici s banány podával Radek Brunner? V cíli panel s výsledným časem, který mě příjemně překvapil. O dvě a půl minuty lepší výkon než loni. Přitom dávka bahna byla letos obzvláště vydatná. Když mi odebírali čip, ani tkaničku nepřestřihli, zkrátka pohoda. Jen ta zima v cíli nic moc. Představa šestikilometrového poklusu domů mě moc nelákala, takže když mi Pavel nabídl odvoz, volba byla jasná. Pivo po závodě si dám někdy příště. Kde? Doufám že dřív než na další Hubáčkově dvacítce. Copak si z ní asi budu pamatovat za rok?

A co jsem letos totálně nezvládl? Fotky. Zmáčkl jsem spoušť párkrát před startem. Nejsem ale tak dobrý, jako třeba Dan Orálek. Ten by se osprchoval, převlékl
a v cíli nafotil celé běžecké pole. To já, než jsem se zmátořil a došel pro foťák, na trati už nebyla žádná oběť.  




________________________________
A ještě trocha letošních výsledků

Život na baterky

Moje prababička se za celý svůj život obešla bez baterií. Babička už jednu měla. Občas si v noci posvítila baterkou. Rodičům přibyla autobaterie, baterky do tranzistoráku a k stáru baterky do dálkového ovladače. A pak přišla řada na nás. Baterky v mobilu, hodinkách, tabletu, navigaci, notebooku, kuchyňské váze, osobní váze, čelovce, bezdrátových sluchátkách, kalkulačce, foťáku, vrtačce, šroubováku, úpéesce, sporttesteru ... ještě štěstí, že ve většině případů nejde o baterie na jedno použití, ale o akumulátory. Jinak bychom snad asi nedělali nic jiného, než vyhazovali vybité a nakupovali nové.

A tak zvesela nabíjíme, vybíjíme, sháníme se po nabíječce, správném kabelu, volné zásuvce, nervózně sledujeme zbývající kapacitu a občas se jen potichu modlíme,  aby nám nedošla energie. Ještěže i na to nabíjení baterek dnes můžeme mít baterku. Ale ať se snažíme, jak se snažíme, občas nám sklapne. Obvykle se to stává v tu nejnevhodnější chvíli. Naše životy dostaly nový rozměr. Tolik nových emocí. Podle situace jsme bezradní, naštvaní, zoufalí nebo zaskočení, ale občas taky nadšení, když se nám konečně podaří doplnit energii. Jak by řekl klasik: "Komu se nikdy nic nevybilo, ať hodí monočlánkem."

Do našich slovníků se postupně vetřely nové odborné termíny, které používáme s takovou suverenitou, že by nám pan Křižík záviděl a pan Volta by vůbec netušil, že se bavíme o jeho vynálezu: Kapacita, samovybíjení, paměťový efekt, počet cyklů, lithium-polymer, krucinálfagotužjetozasevybitý, polarita, miliampérhodina a mnohé další.

Když si vzpomenu jen na pár posledních baterkových průšvihů, ještě teď se mi z toho rosí kontakty. Nedávno jsem zabloudil tak důkladně, že jsem požádal o pomoc navigaci v mobilu. Začala šrotovat a po chvíli kupodivu perfektně určila, kde se nacházím. Než mi ale stačila poradit, kterým směrem se vydat, zdechla.

A mé běžecké hodinky s džípíeskou? Ještě loni zjara na jedno nabití vydržely tři a půl hodiny. Pak jen tři, dvě a půl ... v prosinci už se můj nejdelší běh musel omezit na půldruhou hodinu. Mám snad přejít na krátké tratě? Naivně jsem se začal shánět po servisu, samozřejmě už dávno mimozáručním. Ujištění helpdesku, že akumulátor je nedílnou součástí elektroniky a není možné ho vyměnit, mě nepotěšilo. Bývalý kutil se ve mně vzbouřil. Sice už bez lupy některé součástky neuvidím, ale baterku snad ještě poznám, ne?

Začal jsem prohledávat internet, kde že mi prodají požadovaný kousek. Na jednom čínském webu jsem konečně narazil na to pravé zboží. Bylo docela levné. Má radost poněkud ochabla, když jsem si přečetl minimální objednací množství. Tisíc kusů je přece jen trochu moc.

Nakonec mě spasil nejmenovaný český modelářský web. Doslova za pár korun zachránil mou investici. Bylo to trochu dobrodružství, když jsem zápolil s hodinářskými šroubováky, lupou a pájkou a doufal, že se třeba na displeji znovu objeví číslice. Objevily. Prožil jsem opravdovou akumulátorovou radost. Už zase můžu protáhnout běžecké trasy.

Ale opravdovými královnami těch nejzajímavějších příhod vždycky byly autobaterie. Škoda, že už jsou pryč ty krásné doby, kdy jsme v třeskutých mrazech pobíhali kolem svých prochladlých plechových miláčků, roztlačovali, zahřívali, vlekli na laně a prováděli nejrůznější druhy zaříkávání. Moderní auta už se nedají roztlačovat. Startovací kabely, to už je trochu nuda. Asi se mi nikdy nesplní jeden sen. Vidět, jak někdo roztlačuje elektromobil.  

Letošní mrazy netrvaly dlouho, ale vrátily mě do starých zlatých časů. Jedno auto hýčkané v teplé garáži, druhé mrzne na ulici. Baterka už na konci života. Jedeme ke tchyni, otloukánek si zaslouží trochu se projet. Naložím bágly do kufru, odškrábu zbytky sněhu a jdu startovat. Baterie má sice ještě sílu protočit motorem, ale nastartovat už se jí nedaří. Pauza a pár dalších marných pokusů. Po pěti minutách to vzdávám. Baterie je definitivně v háji. No co, žádné neštěstí. Později s tím něco provedu. Domů pro klíče od garáže je to pár kroků.

Vyhřáté auto naskočí okamžitě a navíc je v něm ihned příjemně teplo. Cesta ke tchyni proběhne úplně v pohodě. Zaparkovat, otevřít víko kufru a ... místo tašek na mě zírá prázdný prostor. Všechna zavazadla zůstala ve druhém autě. Nebýt baterek, nezažili bychom zdaleka tolik zajímavých dobrodružství. Hlavní problém ovšem občas není v baterkách, ale v hlavě.  

Dálkový ovladač na počasí

To bylo pořád řečí, že neporučíme větru ani dešti. Objevil jsem nástroj, kterým ovládám počasí naprosto spolehlivě. Stačí si vzít do báglu na dlouhý nedělní běh foťák a můžu si být jistý, že bude hnusně, zataženo, občas popadají nějaké ty trakaře. A viditelnost? Tu by snad měli raději přejmenovat na neviditelnost. Když jsem si takhle naběhl dvě neděle za sebou, napotřetí jsem ráno koukl z okna. Souvisle šedivá obloha, která každou chvíli hrozila protržením. Teploměr se placatil někde kolem nuly. Brát foťák do té sloty vážně nemělo cenu.

A jak myslíte, že to dopadlo? Žádný déšť žádný sníh, nakonec bylo vidět na kilometry daleko. A aby mě příroda ještě trochu pošťouchla, když jsem se konečně vyškrábal na vyhlídku nad Prahou, mraky se rozestoupily a vykouklo slunce. Sice jen nakrátko, ale dost dlouho na to, abych si drbal hlavu. A to jsem ještě netušil, jakým fofrem zmizí sníh, takže obrázky zasněžené Prahy se zkrátka nekonají.



Poslední lednovou neděli jsem se rozhodl, že tu kletbu svatého Petra konečně zlomím. Startoval jsem něco po osmé a na obloze jsem v té chvíli doopravdy neviděl ani mráček. A jak vypadalo počasí o nějaké tři hodiny později? Šedivé nízké mraky a náběh na déšť. Ovladač zase zafungoval.

Během těch čtyř nedělních výběhů jsem si vyzkoušel všechno, co nám letošní zima nabídla. Mráz, že mi málem upadly prsty (mně stačí málo). Sníh, který mi nádherně vyčistil podrážky. Náledí, oblevu, suchý asfalt, mokré bahno, mlhu, vítr, bezvětří, mraky, jasnou oblohu. Zjistil jsem, že mít foťák po ruce je skvělá věc, i když občas výsledky za moc nestojí (ale to je nejspíš rukama). Sem tam se dá pořídit nějaký slušný snímek zblízka.


A závěr mých fotograficko-běžeckých pokusů? Mám radost, že nový běžecký batoh mi umožnil běhat s foťákem. Škoda, že zatím se foťák osvědčil především jako zátěž. Ale třeba se jednou svatý Petr splete a pošle mi ve správnou dobu správné počasí. Budu to občas zkoušet i nadále, ale asi už ne každou neděli.  Ještě že někdy se dá slušný obrázek pořídit i z okna na záchodě.

Záhadná šestnáctka

Jaká bude ta šestnáctka, co jsme si s ní před pár dny začali? To je zatím záhada. Třeba si na ni časem zvykneme. A když ne? Tak ji za rok vystřídá sedmnáctka a ta už by mohla mít víc rozumu. Za sebe nemůžu tvrdit, že bych to se šestnáctkou rozjel nějak extra dobře.

V pondělí před týdnem mě lehce začalo pobolívat levé tříslo. V úterý se bolest o něco zhoršila a já zbaběle odvolal nejen účast na středečním běhu s výStředníky, ale dokonce i páteční lednový maraton. V pátek se mi léčba klidem zdála už dostatečně dlouhá a usoudil jsem, že výklus se zPátečníky bude tím správným zdravotním testem. Nebylo to asi to úplně nejrozumnější rozhodnutí, protože zvlášť ze začátku jsem cítil každý krok.

Když jsem se při běhu nahlas zmínil, že se teprve ukáže, jestli to byl dobrý nápad, všichni mě sborem ujistili, že určitě byl. A nejspíš měli pravdu, protože jsem doběhl celý, i když šnečím tempem. A bolesti se po doběhu nejen nezhoršily, ale možná dokonce o fous zmírnily.

Navnaděný terapeutickým účinkem pátečního pohybu jsem neodolal a vyrazil i v neděli ráno. Teploměr ukazoval čistou nulu a já proto usoudil, že silniční boty budou ty pravé. A nesmeky? Ty jsou jen pro zbabělce. Tolik oficiální verze. Pravý důvod je ten, že jsem je prostě nenašel. Čert ví, kam jsem je po loňské (nebo už předloňské) zimě založil.

Trest na sebe nenechal čekat dlouho. Ještě jsem neuběhl ani kilometr, když mi na schodech ujela noha, nepříjemně se zkroutila pod tělem, a já si docela pěkně sedřel holeň. Léčbu a fňukání jsem si nechal na doma. Když to jen bolí, ale jinak funguje, je lepší se moc neprohlížet a pokračovat v pohybu. Rychleji se to uklidní a zraněné místo někdy v šoku zapomene opuchnout. Jisté je, že od té chvíle jsem běžel hodně opatrně. Až tak opatrně, že někdo nezasvěcený by si mohl myslet, že se mi přihodilo něco úplně jiného než pád.

Nevím, co mě to ráno napadlo, zrovna na tenhle běh si do báglu přibalit foťák. Tak mizerné podmínky na focení už hodně dlouho nebyly. Ale když jsem dobíhal na vyhlídku nad Prahou, přestal jsem litovat. Těsně přede mnou na vršek dorazila skupinka běžců a začala ... cvičit. To jsem přece nemohl nechat jen tak bez fotografie.

Jinak ale byl foťák užitečný ze všeho nejvíc jako zátěž. No třeba budu mít příště větší štěstí. Pár posmutnělých záběrů na holé stromy, zamlžená vyhlídka a jeden sněhulák, který se už pomaličku chystal vypustit duši.

Cestou jsem se pokusil ještě o pár obrázků, ale marnost nad marnost. Tak snad jediné, co stojí za zmínku, je pamětní deska pana Foglara z roku 2013, ale především krátký nenápadný text na nedalekém sloupu. Protože jsem se ještě nenaučil fotit čitelně z válcové podložky, raději přetlumočím:

"Před devadesáti lety - v roce 1920 - se zde, 

v Prokopském údolí, vydal na celoživotní 

skautskou stezku pozdější legendární 

spisovatel, metodik práce s mládeží 

a vůdce chlapeckého oddílu 

Hoši od Bobří řeky 

Jaroslav Foglar.

Na své první skautské výpravě se tehdy jako 12letý 

chlapec stal svědkem vážné události. 

Právě v té době natáčeli filmaři v Prokopském údolí 

jeden z dobových němých westernů. V dramatické 

scéně šplhal po této skalní stěně na laně kovboj. 

Lana se však neudržel a z výšky se zřítil na zem. 

Jaroslav Foglar, který pád přímo viděl, rychle povolal 

nedaleko tábořící skauty, kteří společně s filmaři 

dopravili vážně zraněného "kinoherce" 

(jak jej později spisovatel nazval ve svých pamětech)    

k drážnímu domku a kovboj byl dopraven vlakem 

do nemocnice ... 

Zde proto symbolicky odpočívá 

duch nešťastného kinoherce. 

Budiž mu prach filmových archivů lehký!

Tato pamětní tabule byla zde umístěna v rámci 

vzpomínkového happeningu 

Skautskou stezkou Jaroslava Foglara 

20. září 2010" 

Pak už mi zbývalo jen vyběhnout stovku schodů své posilovací trasy a zamířit k domovu. Když hodinky viděly, co je čeká za výstup, raději se vypnuly. Z nedělní trasy mám proto změřených pouze prvních šestnáct kilometrů. Kapacita baterie mých GPS hodinek mě tedy pomalu ale jistě nutí zahájit rychlostní trénink pod heslem: "Čím rychleji poběžíš, tím víc naměříš." 

Třicet partyzánů a jeden bludný kořen

Původně jsem o účasti na POP3 (Partyzánském oběhu Prahy) vůbec neuvažoval. Jedna sezóna skončila, do druhé daleko, takže teď přichází trochu plonkové období. No a navíc loni měřila trasa něco přes sedmdesát kilometrů. Takovou porci jsem na jeden zátah ještě nikdy neuběhl a ani se k tomu nechystám. Jenomže pak od Honzy přiletěla otázka: "Nechceš si s námi zaběhnout kousek POPu?"

Došlo mi, že v neděli dopoledne mám tak jako tak na programu dlouhý běh, trasa mi vede za humny, rád bych vyzkoušel nový běžecký bágl od Běžíška a krom toho budu mít letos poslední šanci potkat se s některými běžeckými kamarády. A tak jsem své původní rozhodnutí trošinku přehodnotil. "Připojím se na Mostě inteligence a až budu mít dost, zabalím to."

Přípravy proběhly hladce, všechny baterky nabité a až na kapesník jsem nic nezapomněl. Budík mě vytáhl z postele včas, tedy ještě dřív, než bych vstával do práce. Vyrazil jsem s lehkým předstihem a k Mostu inteligence dorazil ještě před tím, než k němu z druhé strany stačila doběhnout skupinka od Hamru. Tedy ona to nebyla skupinka, ale pořádný balík. Zařadil jsem se někam ke konci pelotonu a čekal, že si ve volném tempu budu jen tak poklusávat a klábosit s kamarády. Ovšem tempo mě docela překvapilo. Úprk jako k ohni. Občas jsem sice stačil prohodit pár slov s běžci, kteří se vyskytli v dosahu, ale má představa, že si občas popoběhnu dopředu a něco vyfotím, se ukázala jako naprosto mylná. Než jsem připravil foťák, všichni se přehnali kolem a já už jen marně blejskal reflexní prvky na kmitajících pozadích.

Od Mostu inteligence jsme proběhli podél Vltavy k Barrandovskému mostu, odbočili na Hlubočepy, lehce se dotkli Prokopského údolí a už jsme stoupali na Dívčí hrady. Teprve když jsme se vyškrábali na Ctirada, následovala kratičká pauza. V davu jsem marně hledal Evžena. Ráno na mostě určitě byl, ale teď o něm nikdo nevěděl. Ale o Evžena jsem strach neměl. Ten se tady určitě neztratí.

To o sobě jsem měl větší pochybnosti. Blížili jsme se do míst, kterými obvykle neběhám. Snažil jsem se vrýt do paměti nějaké orientační body. Přechod přes Radlickou, okraj motolského parku, benzinka na Plzeňské, Kotlářka, hřiště Tatrovky, Ladronka, cesta ke Hvězdě. Po společném focení u letohrádku jsem si řekl, že je čas na návrat. Zamával jsem kamarádům a namířil zpátky ven z Hvězdy.

Začátek nebyl až tak hrozný. K Ladronce jsem trefil, ale hned u Tatrovky míjím správnou odbočku. No ale kdo by se tím nechal rozhodit. Vždyť je to pořád na Smíchově, tam přece nemůžu zabloudit. A znáte to, vracet se nebo dokonce ptát na cestu? Toho bohdá nebude. Základní směr byl jasný a nějaký ten krok navíc mě přece nezabije. Co na tom, že místo od Motola přiběhnu od Radlické? Aspoň poznám nové cesty.

Nové cesty jsem skutečně poznal. V méně známých místech jsem neexperimentoval a držel směr. Pak jsem si ale začal být příliš jistý a pozornost polevila. V té chvíli se mi zdálo zbabělé pokračovat fádní silniční trasou a obíhat Paví vrch. Jenomže široká cesta se začala stáčet špatným směrem a mě nenapadlo nic lepšího, než odbočit na úzkou pěšinku dolů svahem. Chybička se vloudila. Pěšina čím dál strmější a užší, zato křoví kolem hustší a hustší. Nakonec vyšlapaná stopa skončila a já se octl v ložnici bezdomovce, který dnes měl budíček výrazně později než já. "Sorry, jen procházím," řekl jsem, škobrtl o zavěšenou houpací síť a zaplul do sousedního křoví. Když jsem se vyhrabal, on jen mávl neurčitě někam doleva. Myslel jsem, že mě posílá na schůdnou cestu, ale zřejmě mi ukazoval nejbližší volný kvartýr.

Po chvíli prodírání křovím jsem narazil na schodiště. Sice trochu rozpadlé, ale ještě relativně funkční. Zajásal jsem a seběhl dolů. Jásání bylo předčasné. Dvorek, ze kterého nebylo úniku. Vlevo i vpravo neproniknutelné houští, dole střechy garáží. Pevná zem sice na dohled, ale ne na dosah. Takže zpátky na schody a pak vzhůru do svahu. Na Kunratické by mě nenapadlo, že letos Hrádek nebyl to nejnáročnější, co mě potká. Po chvíli jsem se přece jen vyhrabal na rovnou cestu nedaleko místa, kde jsem ji před půlhodinou opustil. Stačilo vrátit se sto metrů a správná odbočka byla na světě.

Pak už vše bylo snadné a nudné. Domů jsem dorazil v půl dvanácté, tedy o pouhou hodinu později, než byl původní záměr. Můj poslední letošní zápis v běžeckém deníčku má ovšem své mouchy. Baterka v GPS klekla kdesi v hloubi trasy.

A tak, milý Běžíšku, už mám jasno, co od Tebe budu chtít v příštím roce. Lepší baterky by se sice hodily, ale když nebudou, nevadí. A ani mi nemusíš nosit nové boty, trička, bundy, čelovky. Raději se zkus podívat, jestli bys někde nevyšťoural alespoň trochu orientačního smyslu.        

Vám všem, ať už běháte, chodíte, jezdíte nebo létáte, přeji do příštího roku co nejmíň bloudění a vždycky šťastný návrat.

Bojovnice

Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly velké slečny. Jitka nezkazila žádnou legraci a vodopád její výřečnosti byl nezastavitelný a nevyčerpatelný.

Jak holky rostly, sem tam se dostavil i nějaký malý či větší sportovní úspěch. Jitka nebyla ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ale byla neuvěřitelná bojovnice. Možná neměla tolik medailí a diplomů, jako některé její kamarádky, ale žádná akce se nemohla obejít bez ní.

Nezměnila se, ani když jejími vrstevníky mlátila puberta. Jednou v létě jsme trávili týden na krásném lesním stadiónku v Kolíně. Odpoledne trénovaly holky startovní reakci. I v tom nejběžnějším rutinním cvičení, které už děláte po dvacáté, se občas objeví chyba. Katka s Jitkou si popletly směr a tvrdě do sebe narazily. Katka zvládla srážku bez úhony, ale Jitka zbledla jako stěna a nevěřícně sledovala ruku, která nějak divně změnila tvar.

Než jsme dojeli do nemocnice, byl už skoro večer. Seděli jsme v poloprázdné čekárně, povídali si o všem možném i nemožném a já se snažil, aby alespoň na chvilku zapomněla na bolest. Dařilo se mi to? Asi moc ne. Ale konečně jsme přišli na řadu. Postarší pan doktor nespustil oči z rentgenového snímku a povídá: "Co jste proboha dělali? Takhle zlomenou záprstní kůstku už jsem tu dlouho neměl." Pak si mě vzal kousek stranou: "Kosti nejsou ve správné poloze. Musím to srovnat a nikoho tu nemám. Pomůžete mi?" Byla to spíš řečnická otázka. Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, prostě to udělat musí. A tak jsem se na ten večer stal asistentem pana doktora.

Nasadil mi zápasnický chvat: "Takhle slečnu budete vší silou držet." Jitku jsme usadili na židli, já se snažil napodobit předvedený úchop a on začal tahat za pochroumanou ruku. Pro náhodného diváka by to vypadalo jako pohádka o veliké řepě v podání hodně malého divadelního souboru. Než se kůstku podařilo dostat do patřičné polohy, byli jsme zpocení všichni tři. "Promiň že jsem brečela," povídá mi Jitka. "Co blázníš? Já bych to tak jako ty nedal," odpověděl jsem úplně po pravdě, "příště třeba zase budu brečet já."

Uplynulo pár let, náš oddíl zanikl. Lidé se rozutekli po pražských klubech. Jádro holčičí party vydrželo, i když kamarádky už netrénovaly spolu a nevídaly se tak často. Když Jitka přestala závodit, neskončila s atletikou. S vervou sobě vlastní se vrhla do tréninku nejmladší drobotiny. První zprávu o tom, že stůně, jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Kdo by řešil nějaké nachlazení nebo bolavý sval? Pak ovšem začaly přicházet samé špatné a ještě horší zprávy.

Jitka bojovala stejně urputně, jako kdysi na atletickém oválu. Jenomže když se nemoc párkrát dostala na křižovatku, vždycky odbočila na tu špatnou stranu. Holky z atletické party za ní občas přišly na návštěvu. Ona byla tím člověkem, který všem dodával optimismus a udržoval dobrou náladu. Teprve v době, kdy nemoc pokročila a Jitka byla hodně zesláblá, přestala mluvit o budoucnosti a ponořila se do vzpomínek. Vyprávěla, dokud jí stačil dech a dokud ji nepřemohla únava.

Jsou chvíle, kdy zjistíme, jak malicherné jsou naše prožívané křivdy, nedorozumění, zrady, podrazy nebo zklamání. Pak si třeba uvědomíme, že některé starosti jsou skutečně nepodstatné v porovnání s tím, když doopravdy jde o život. Leccos bolí, ale máme-li dost času, bolest se zmírní a jednou možná nadobro zmizí. Lidská paměť je milosrdná a pomůže nám zapomenout na to špatné. A vzpomínek na dobrého člověka zůstane dost, i když tu s námi byl ukrutně krátkou dobu. Jitka odešla v prosinci přesně před čtyřmi lety.

Rychlejší než čert?

Poslední závodní víkend sezóny. V sobotu Okolo hostivařské přehrady a v neděli Zbraslavský běh. Dva naprosto rozdílné závody, ale každý z nich je něčím zajímavý. Však se nás každým rokem schází víc a víc. Letos se nás za hostivařskou startovní čáru vmáčklo sto šestnáct. Tedy abych byl přesný, lidí běželo jen sto patnáct a s nimi jeden čert. Potkat ho jindy než pátého prosince, myslel bych, že už si pro mě přišli. Nádherný kostým, který váží nejmíň deset kilo a běžci v něm na trati rozhodně není zima.  

V  Hostivaři se mi dařilo už před rokem. Je to vcelku logické. Jsou závodníci, kteří se systematicky připravují na vrchol sezóny. Teď v prosinci už trochu odpočívají a to je šance pro mě. Já běhám stejně mizerně po celý rok, takže neznám žádné prosincové zhoršení.

I tentokrát měl závod kýžený průběh. Po startu jsem se snažil hlavně neupadnout a zbytečně neztratit. Když se pole roztrhalo, konečně bylo možné nabrat tempo. Kousíček od sebe registruji Radka. Toho jsem za celou sezónu nepředběhl ani jednou. Kdy že se mi to podařilo naposledy? Vím to docela přesně. Tady před rokem. Jdu před něj, ale drží se mě jako klíště. Po pár desítkách vteřin mi předběhnutí vrací, ale neuteče. Než obkroužíme přehradu, vyměníme si pořadí  nejméně šestkrát, ale pak se mu přece jen utrhnu. Jen tak mimochodem jsme při tom přetahování předběhli asi šest dalších borců. Když se mi pak v závěrečném stoupání podaří vecpat se před Karlu, ke spokojenosti mi nechybí vůbec nic, snad jen trochu kyslíku.

Vydýchávám se v cíli a vidím, že čert doběhl až za mnou. Dnes jsem tedy měl štěstí, ale uteču mu i příště, až si pro mě přijde doopravdy? Asi bych měl ještě potrénovat.

Do Hostivaře se chodí nejen běhat, ale také sklízet vavříny za celoroční úspěchy v seriálu Kopce. Mě osobně se sice vavříny  netýkají, ale protože beru poháry a diplomy pro pár chybějících kamarádů, neodejdu s prázdnou. Raději se nehrnu na pódium. Jen si s pořadateli domlouvám, ať mi všechno odkládají na  hromádku. V minulých letech jsem si chodil pro ocenění osobně, ale na fotografiích nevypadalo zrovna nejlíp, když se jeden a ten samý plešoun objevoval jednou v roli úspěšné juniorky, pak ženy a nakonec ještě důchodce čekatele. Vždycky tedy jen kývnu na pořadatele a oni mi odkládají ocenění na hromádku.

Předávání končí a přichází moje chvíle. I ty největší hvězdy mají nanejvýš jeden nebo dva  diplomy. A já? Čtyři diplomy a tři poháry. Tři poháry? Jak to? Není to nějak moc? Začnu studovat cedulky a klušu za pořadateli. V zápalu boje jsem sebral pohár i pro druhého čtyřicátníka. Sorry Marku!

Druhý den  ve Zbraslavi jde o trochu jiný závod. Žádný asfalt, žádná rovina, ale terén a hned od startu pořádný krpál. Startují čtveřice s minutovými intervaly. Než na mě přijde řada, stihnu pár fotek. Hned v první čtveřici samé hvězdy. Mají neskutečné tempo. Ještě se stačím podívat na pár dalších skupinek, ale tentokrát vážně nechci prošvihnout svůj start. Včas jdu uklidit foťák a shodit přebytečné vrstvy.

Jsem ve čtveřici s Jirkou Sladkým a Radkem Novákem. Jirka je pro mě běžec z jiné planety. Na toho prostě nemám. Ale co Radek? Že bych ho podruhé za víkend porazil? Hned první minuty po startu mě vrací do reality. Radek vypálil nahoru jako střela, zatímco já sotva lezu. Než jsem se vyškrábal do půlky kopce, on už mizel někde za horní hranou stoupání.

Když končí nejprudší svah, jsem rád, že jsem se nenechal vybláznit k honičce za Radkem. To už bych měl nohy z olova. Takhle je přece jen přesvědčím k běhu. Stoupání přejde do roviny, ta pak změní sklon směrem dolů a já nabírám tempo. Ještě se mi podaří předběhnout pár běžců, pak už jen prokličkovat lesní zoo a nechat si trochu sil na závěrečný stoupák. Radka jsem tentokrát neporazil, ale i tak musím být spokojený. Na mé poměry rychlý finiš a dobrý čas. Díky dlouhým intervalům a napěchované startovní listině stihnu ještě cvaknout několik cílových fotografií a pozdravit se s pár kamarády.

 

Tentokrát se s námi na trať nevydal žádný čert, ale za to jedna liška. Stihnu si ji vyfotit před startem, na startu a nakonec i v cíli.

 






Závodní sezóna pro mě letos skončila. Po rozpačitém začátku postupné zlepšování, květnové nadšení a pak letní pád na dno beznaděje. Na podzim už jsem se jen marně snažil vrátit do původní pohody. Ale konec dobrý, ne? Předehnal jsem čerta a to se počítá. Snad mi to přinese štěstí do příští sezóny. Příští rok ale nebudu potřebovat čerta. Spíš anděla strážného, aby mě za ruku převedl přes všechny nástrahy, čekající v příštím roce.
_______________________________________

Pár fotek ze Zbraslavi najdete na rajčeti