Irsko III - koukni a moc nezacláněj

Honička, kdy jsme těsně před zavírací hodinou pádili ke katedrále, rozhodně stála za to. Stihli jsme to jen my a dva naši sousedé z autobusu. Tak trochu jsme se cítili jako spiklenci. Jen nám se podařilo vychutnat si tu nádheru. Ovšem druhý den ráno pocit jedinečnosti rychle vyprchal. Autobus se na další cestě Irskem už už málem prohnal kolem katedrály bez povšimnutí, když pan průvodce zahlaholil do mikrofonu: "Že bychom tady zastavili? Deset minut fotopauza. Napravo vidíte katedrálu ..." Místo večerního úprku městem jsme si někde v klídku mohli vychutnat jednoho Guinesse.

  

Co by to bylo za výpravu do Irska, kdybychom nesmočili alespoň palec v Atlantiku. Svistot větru, hukot vln a pláž tak pozvolná, že jsme mokrým pískem museli ujít desítky metrů, než nám slaná voda olízla alespoň podrážky. Nezbytná fotodokumentace a rychle z pláže, ať nasedneme včas.

Tady na pláži se mi podařilo získat nejlepší fotografický úlovek, ovšem bohužel na cizí aparát. Pětičlenná skupinka mlaďasů zatoužila po společné fotografii. Samozřejmě jsem jim rád vyhověl. První obrázek klasika, žádné velké překvapení. Ale donutil jsem je, ať ještě chvilku vydrží, než pořídím druhý snímek. A oceán se ukázal jako správný režisér. Po sérii klidných vlnek zařadil jednu větší, která se k nim zezadu připlížila těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť. Nebylo to nic obrovského, vody sotva do půli lýtek, ale takovou kompozici, plnou emocí, dynamiky a fyzického vzepětí v kombinaci s mořskou pěnou, jsem ještě neviděl. Svým uměleckým dílem jsem se mohl kochat jen pár vteřin na malinkém displeji, než jsem foťák vrátil majiteli. A možná, že on ho už dávno smazal jako bezcenný a nepovedený ... někdy krása bývá sakra pomíjivá.

Kdybych Moherské útesy neviděl na vlastní oči, asi bych nikdy nepochopil, jak je možné v místě, kterým denně projdou tisíce lidí, nasekat desítky fotografií, na kterých nespatříte ani živáčka. Ale pak stejně zjistíte, že nejzajímavější jsou právě záběry, na kterých se lidé neschovávají. Zase se potvrdila známá pravda, že sebevětší hora se na fotce stane pouhým krtincem, když není po ruce srovnání s člověkem.

A ještě něco je na útesech zvláštní. Když se k nim přiblížíte poprvé, vzbuzují respekt. Člověk se ukázněně drží za ochrannou zídkou a všichni protijdoucí, vracející se po pěšině pár kroků od srázu, mu připadají jako hloupí hazardéři. Ale pak jde kilometr, dva, až poprvé přeleze nízkou zídku. Pocit ohrožení se někam vypaří a na zpáteční cestě už je z vás taky "hazardér". Ale nic se nemá přehánět. Ti kteří překročili hranice pudu sebezáchovy, mají na Moherských útesech svůj pomníček.

Nemá smysl sepisovat seznam všeho, co bylo v Irsku k vidění, ale vyhnout se na zpáteční cestě Burrenu by byla ohromná škoda. Nepoučený pozorovatel v první chvíli nechápe, do jaké krajiny se dostal, než zjistí, že ta šedobílá hmota od obzoru k obzoru jsou doopravdy vápencové skály. Nedostatku stavebního kamene se Irové ještě hezkých pár set let nemusejí obávat.

Cestovatelský zápisník se plnil dalšími a dalšími jmény. Pulnabrone, Limerick, Glendalough, Bunraty Castle a přilehlý skanzen ... po dalších pár stovkách kilometrů, desítkách zřícenin a dvacítce dešťových přeháněk jsme projeli Irsko nazpátek od západu k východu a vrátili se do Dublinu. 

Jen jedna potíž nás provázela všude, kam jsme se jen vrtli. Stejně jako byl náš autobus beznadějně velký na irských silničkách, byla stejně beznadějná naše pěší skupina. Kamkoli jsme vlezli, vytvořili jsme špunt. Šedesátka jedinců, kteří by sami o sobě byli nenápadní, vstřícní a dle možností ohleduplní, se spojila ve všude překážející masu, když jsme se kdekoli na chodníku snažili zachytit pár slov z průvodcova výkladu. A domorodci se vyhýbali, proplétali, čekali, tu s větší, tu s menší trpělivostí. A když jsme se snažili prostřídat na jediné fungující toaletě v širém okolí? Tak to už byla úplná katastrofa ...

Irsko II - s kamionem na dopravní hřiště

A pak zase hurá do autobusu. Zpočátku trocha logistických problémů při každém nástupu a výstupu, ale vše je jen otázka praxe. Netrvalo ani den a zjistili jsme, že k úspěchu vede jen jedna cesta. Přesně dodržovat správné pořadí. Jakékoli pokusy o změnu, předbíhání nebo jiné experimenty končily beznadějně zacpanou uličkou. Pak následovaly komické tanečky při vyhýbání, couvání, obkračování, překračování a podlézání. Brzy jsme se ukáznili a řadili se přesně. Časem byly naše výstupy a nástupy hladší, rychlejší, dokonalejší a elegantnější. Jezdit tak pár měsíců, asi bychom v rychlosti nasednutí konkurovali i Simpsonovým.

Jak jsem zprvu nebyl z místa vzadu zrovna nadšený, postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Sedět někde vpředu u okénka, mé fotografické střevo by mě pořád ponoukalo k fotografování té krásy kolem. Výsledkem by byly desítky rozmazaných obrázků plných odlesků, šmouh a neidentifikovatelných fleků. Uprostřed uličky je to úplně jiné. Víte, že na slušný záběr není šance a tak jen sedíte a máte čas vnímat. Ideální stav. Abych náhodou nepojal úmysl fotit prostor za autobusem, o to se postaraly prach a bláto na zadním skle.

Mé místo mělo i další výhody. Jako jediný jsem si mohl kdykoli natáhnout nohy libovolně dopředu. Proto dost dobře nechápu, proč mě po třech dnech začalo nesnesitelně bolet levé koleno a nepřestalo ani po dalších dvou týdnech. Naivně jsem si namlouval, že až skončí mé autobusové nicnedělání a já se vrátím k normálnímu pohybu, bolesti pominou. Nepominuly.

A bylo tu ještě další zpestření. Nějaký škodolibý konstruktér nechal do autobusu namontovat katapult, který v náhodných intervalech a na náhodných místech vymršťuje předměty ze zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících. Jakmile jsme se dali do pohybu, neuplynulo deset minut, aby vzduchem neproletěl batoh, taška, libovolný kus oblečení, svačina. Po  pár dnech jsem si na ten zvláštní meteorický roj zvykl a nerozhodilo by mě ani, kdyby se shůry začaly sypat tranzistoráky, dívčí dřeváky a drahé foťáky ... Je mi záhadou, že zájezd přežili všichni v relativním zdraví a neutrpěli jedinou frakturu lebky a snad dokonce ani bouli.

Co ale bylo nejhorší, pro irské silnice jsme si evidentně vybrali nevhodnou velikost autobusu. Asi jako bychom na výcvik na dopravním hřišti přijeli v kamionu. Na hlavních tazích to ještě šlo, ale staří Irové z nějakého nepochopitelného důvodu nasázeli ty nejzajímavější památky do nejnepřístupnějších končin. Cokoli většího než běžný osobák v protisměru znamenal někdy pozvolné a někdy docela prudké brzdění, vyměřování, couvání ... řeknu vám, irskej autobusák, ten tvrdej chleba má. Ale nakonec naši dva řidiči bez ztráty blatníku všechny záludnosti zvládli a osádku dopravili ve zdraví do cíle.

Ovšem to, co bylo vidět všude kolem, to je doopravdy nádhera. Zelenější zelenou než tu z irských luk nikde neseženete. Pastviny, kopečky, domy a domečky, zříceniny, ovce, koně, krávy ... na mnoha místech jsem jen zíral a říkal si: "Tady by to chtělo zastavit, udělat jeden obrázek a jet dál ..."

Obvykle ale ty nejkrásnější scény byly v místech, kde řidiči na nějakou zastávku nemohli ani pomyslet. Když jsme pak po dalších deseti kilometrech konečně udělali fotopauzu, taky bylo co fotit, ale když na jeden objekt zamíří současně padesátka objektivů, nemá člověk pocit, že zrovna ten jeho záběr bude nějaký výjimečný.

Dlouho jsem si lámal hlavu, proč na mě krásná irská krajina působí trochu ponurým dojmem a čím se liší od té české. Za celou cestu jsme na irském venkově nezahlédli jedinou červenou střechu.  Červená pálená taška tuto zemi minula velkým obloukem, a já jsem rád, že ji v Česku máme. Hned je ta naše krajina veselejší. 

Navečer, když jsme se ubytovali v Killarney, čekalo nás ještě jedno příjemné překvapení. Místní katedrála je neobyčejná stavba. Vypadá zajímavě už zvenčí, ale uvnitř jsem jen lapal po dechu. Zajímavě vyřešený prostor, zvláštní kombinace materiálů a celkově úžasný dojem. Jen škoda, že jsme se dovnitř dostali pár minut před zavřením. V těch minutách, které zbývaly, než nás kastelán vyprovodí ven a otočí klíčem, se ve mně mísila radost a nadšení z toho co vidím, ale zároveň taky bezmoc, že nevím, jak takový krásný prostor vyfotit, abych zachytil alespoň trochu té atmosféry, hry světel a prostoru.

Další obrázky katedrály v Killarney

Irsko I - tahle země není pro starý (autobusový zájezdy)

Odcestovat na poznávací zájezd do Irska na vlastní pěst? Asi bychom to nějak přežili, ale nenašli jsme ani dost odvahy a ani jsme nebyli ochotni vynaložit potřebný čas a energii na samostatně zorganizovanou cestu. Má obvyklá cestovatelská příprava spočívá v tom, že na noční stolek umístím příslušný bedekr, do kterého několikrát měsíčně nahlédnu na náhodně vybrané stránce, abych jej po pěti až deseti minutách, zcela vyčerpán, odložil. Jsem nejradši, když mi někdo program cesty naservíruje až pod nos. 

A tak jedinou reálnou volbou byla cestovka. Jenomže jet autobusem dva dny tam a pak zase dva dny nazpátek? Není to v dnešní uspěchané době trochu promarněný čas? Ještě že jedna kancelář nabídla zajímavý kompromis. Do Irska můžeme letět a na místě se přidáme k autobusové výpravě, která jede z Česka po vlastní ose. Bylo to doopravdy nejlepší řešení? Teď, pár dnů po návratu, si nejsem úplně jistý. 

Z krásně letně prohřáté Prahy jsme přistáli v deštivém Dublinu. Netušili jsme, že právě zažíváme první ze zhruba padesáti dešťových přeháněk, které nás za ten necelý týden potkaly. Když mi taxikář sdělil, že během jednoho dne zažijeme v Irsku čtvero ročních období, nedošlo mi, jak přesný a výstižný popis irského počasí mi v té jediné větě poskytl. 

První hotel velice slušný, stejně jako všechny další, které jsme v Irsku navštívili. Varná konvice se zásobou sáčků čaje, instantní kávy, mléka a cukru byla samozřejmostí na všech pokojích, stejně jako wifi připojení. Přiznávám, že další vymoženost, prkno se žehličkou, jsem nikde nevyzkoušel. Žehlit jsem do Irska rozhodně nepřijel. Má tvář už je léty taky náležitě zmuchlaná, takže by k ní vyžehlené šatstvo působilo nepatřičně. Držím se zásady, že zmuchlaný turista = normální turista.

Ubytování nám zabralo slabou půlhodinku a pak jsme vyrazili na první průzkum města. Nějak jsem se neuměl srovnat na chodníku. Pořád jsme si překáželi s protijdoucími chodci. Jasně, když se jezdí vlevo, měl bych asi i chodit vlevo, ale reflexy jsou reflexy. Člověka to pořád táhlo doprava. Jenomže brzy jsme zjistili, že chyba asi nebude tak docela na naší straně. Zkrátka jsme šli proti davu. Na nedalekém stadiónu skončil zápas a davy odcházejících diváků brzy docela zhoustly. Zákon schválnosti velel, že všichni mířili opačným směrem než my. Naprosto matoucí bylo, že se neobjevovali fandové domácích a hostí ve svých dresech, ale těch dresů bylo na můj vkus nějak moc. Podle výrazů tváří jsme měli dojem, že domácí asi museli dostat nakládačku, ale pak jsme tipovali remízu, protože ani "hosté" nijak zvlášť neslavili. V hospodách to hučelo jak v sršních úlech, takže jsme nenašli odvahu zkoumat kvalitu místního pohostinství.

Pochopili jsme, že na klidnou procházku, studování architektury a nasávání líné předměstské atmosféry jsme si nevybrali nejvhodnější čas. Brzy jsme zamířili zpět k hotelu. A na pokoji kouknout na internet, abychom zjistili, kdo tedy vyhrál. Ale snad jsem na ten internet ani neměl lézt. Zmatek nad zmatek. To, čemu v Irsku holdují, by našinec fotbalem nenazval ani náhodou. Ke všemu se ten den na stadionu odehrál hned trojzápas (proto tolik různých dresů). Pravidla to má složitější než fafmfrpál a já jsem marně zíral na skóre rozepsané do několika cifer, aniž bych pochopil jejich smysl. Nabyl jsem podezření, proč se nikdo na ulici neradoval z vítězství. Asi je to tak složité, že sami nevědí, kdo vyhrál. Ještě štěstí, že jsem na nezvykle měkké hotelové matraci nemohl usnout. Jinak by se mi určitě celou noc zdálo o tom podivném irském fotbalu. 

Mimochodem, co mi na irských hotelích vadilo úplně nejvíc? Dvojlůžko má jen jednu velkou společnou přikrývku. Nevím jak kdo, ale já jsem se těšil domů hlavně na to, že budu mít svoji vlastní peřinu, o kterou nebudu muset většinu noci těžce bojovat.   

Když člověk ví, že v hotelu stráví jednu nebo nanejvýš dvě noci, obvykle se večer ani nepokouší vybalit zbytečnosti z kufru, aby je ráno nemusel pracně cpát nazpátek. Vždycky jsme vylovili jen to nejnutnější a snažili se, aby chaos v poskládaných věcech nenarůstal příliš rychle. Komu by se taky chtělo zbytečně vstávat o půl hodiny dřív, jen aby zabalil.   

Už tak byl první budíček v docela nekřesťanskou hodinu. Ovšem co je to proti tomu, když naši spolucestující, kteří do Irska jeli autobusem, za sebou měli dva dny vsedě, v polospánku, bez sprchy, bez pořádné snídaně a bez možnosti natáhnout nohy. A tak jsme si trochu s obavami říkali, jaké asi bude přijetí, až mezi ně napochodujeme vyspalí, nasnídaní a osprchovaní. Popravdě reakce nebyla žádná. Zdálo se, že polovina sedících pasažérů v kómatu sotva zaregistrovala, že někdo přistoupil. Dle instrukcí pana průvodce jsme prošli celým autobusem a napochodovali na svá místa. Na mě zbylo sedadlo úplně vzadu uprostřed. Celý autobus byl plně obsazený. Jediné volné místečko vedle průvodce bylo určeno pro nenadálé zdravotní indispozice. 

Jen jsme vyrazili, začalo pršet. Naštěstí žádný irský déšť netrval déle než půl hodiny. Ovšem ani přestávky mezi dešti obvykle nebyly delší. Nějakým zázrakem se nám ale podařilo sesynchronizovat první dva dny, kdy perfektně vycházel scénář: Autobus se rozjíždí, začíná pršet, vystupujeme, déšť ustává. 

Když tvrdím, že jsem se na Irsko vůbec nepřipravoval, samozřejmě trošinku přeháním. Pár dnů před odletem jsme poctivě zagooglil a vytiskl pár údajů o místech, která jsme měli navštívit. Abychom s sebou neustále nevláčeli haldu lejster, měli jsme v příručních zavazadlech jen ty správné listy s programem na příslušný den. Vše ostatní bezpečně uložené v kufru, tedy po celý den beznadějně nepřístupné. Pan průvodce nám ve stručnosti do mikrofonu vysvětlil, že se rozhodl provést několik malých ale prospěšných změn v programu cesty. Protože jsme s sebou měli jen listy na první den, byla naše veškerá příprava v ... prachu.

Ale hned první zastávka mě nadchla. Rock of Cashel se představil v nádherném světle s krásně dramatickými mraky na obloze a neskutečnou hrou světla a stínů v sytě zelené krajině. Být tam s námi pořádný fotograf, to by byly snímky ...

... pokračování příště. 

Na třídním sraze, aneb čas návratů

Zatímco mnozí mí běžečtí kamarádi týrali o víkendu svá těla v kopcích i na rovině, já měl docela jiný program. Třídní sraz. Na třídní srazy chodím rád, i když někdy je vlastně dost těžké vysvětlit, co je na nich tak skvělého, když druhý den tak pekelně bolí hlava. Ale potkat spolužáky po čtyřiceti letech, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Poslední tři pětileté cykly se schází všechny tři třídy naší tehdejší devítky pohromadě. Je to určitě mnohem zajímavější, protože se tím přece jen zvětšil okruh přítomných. A samozřejmě taky se tím zvýšila pravděpodobnost, že někoho člověk doopravdy vidí poprvé po čtyřiceti letech a absolutně se neorientuje, jestli si ten dotyčný nevymýšlí, doopravdy chodil do stejné školy a nebo se jen spletl a netrefil do správné hospody. No ale obvykle stačí naťuknout správná jména a víme na čem jsme.

Ten nejhorší šok, kdy člověk přišel a čekal ty stejné mladíky a mladice, jako je on sám a místo toho tam seděli samí dědkové a báby, to už nastalo před deseti lety. Mozek si tváře někde v hloubi paměti aktualizuje a když je potom potkáme znovu za pouhých pět nebo deset let, už to není taková rána. No a přiznat si, že když takhle věkem sešli oni, nejspíš se podobně opelichaně musím jevit já jim, s tím už jsem se taky vyrovnal.

První drobný zádrhel nastal, když jsem si někde v hlavě zafixoval, že sraz začíná ve tři a na dálnici mě připomenutí v mobilu lehce pošťouchlo, že správný začátek je už ve dvě. Kvůli tomu jsem ale moc plánů nezměnil. Prostě dojet do Lhoty na základnu (je to asi půl hodiny pěšky), vzít na sebe tričko a džíny a po svých vyrazit do Poděbrad, protože brát na podobnou akci auto je nesmysl a ani kolo už není ta bezpečná jistota pro opilce, co bývala kdysi.

A tak, abych dohonil hodinovou ztrátu, jsem veškeré nutné přípravy provedl trochu ve chvatu (nevadí, nic podstatného jsem nezapomněl) a vyrazil směr Poděbrady co nejsvižnějším tempem. Na internetu jsem měl předem prostudovanou oblast, ve které se má nacházet cílová hospoda (samozřejmě jsem si její jméno nepoznamenal, když nás tehdy Lenka zvala jednoho po druhém telefonicky). A tak jsem si byl jistý, kam že to vlastně jdu, i když jsem inkriminované restaurační zařízení nikdy předtím nenavštívil. Na místě se pochopitelně ukázalo, že v mnou vytipované hospodě o ničem nevědí. Ve druhé se sice také nic nekonalo, ale servírka už byla poučená, protože jsem byl asi čtvrtý, kdo se ptal. Ukázala směr, vysvětlila cestu, zopakovala název, zkrátka dokonalý servis pro nás sklerotiky.

Pak už vše bylo snadné. Dorazil jsem se čtyřicetiminutovým zpožděním, zplavený jako kůň. Když se ve stejném skupenství vracím z běhání, obvykle to nevadí, protože v tom případě mířím do sprchy. Ale objímat se celý zpocený se spolužačkami, to není nejlepší strategie, jak ze sebe udělat přitažlivého společníka pro zbytek večera. No ale přiznejme si, suchý nebo zpocený, ono to v mém věku vyjde skoro nastejno.

Holek z naší třídy se dostavila přesně polovička, kluků o něco víc. Jasně, je nám pětapadesát, ale pořád jsme holky a kluci a už to nikdy jiné nebude. Tak jsme se u stolů různě míchali, přesedávali, sem tam jsem vypověděl svoji story, co se mi přihodilo za poslední rok, případně podle situace, co se mi přihodilo za posledních třicet let. Mé předsevzetí, že když beru antibiotika, vypiju si jedno pivo a pak hned přejdu na nealko, hned na začátku rozbil číšník. Z jeho poznámek jsem pochopil, že budu rád, když donesou vůbec nějaké pivo, natožpak nealko. A tak jsem si se svými abstinentskými choutkami přestal lámat hlavu. V hospodě (byla obrovská) se sešlo víc akcí podobných té naší, ale vedení to nějak nezaregistrovalo. Zůstala původní osádka, dimenzovaná na obvyklých dvacet hostů. Přítomná obsluha ale dělala co mohla, takže nakonec jsem si svých pět piv vypil a dokonce se mi podařilo i objednat a sníst jídlo, i když jsme se u stolu v rámci racionalizace dohodli, že všichni objednáme to samé, jen ať hlavně něco přinesou.

Z čeho jsem nebyl odvázaný, byl hustý dým. My nekuřáci jsme nějak neměli proti kuřákům šanci. Ale co bychom taky chtěli. Zkrátka návrat o čtyřicet let se vším všudy. Kuřácký teror byl tehdy docela běžný a o tom, že jednou to my nekuřáci oplatíme kuřákům i s úroky, se nikomu ani nesnilo. Nedoléčený kašel v kombinaci se štiplavým kouřem na mě spolehlivě zaúčinkoval, takže brzy bylo celkem snadno k uvěření, že si svoji chorobu nevymýšlím a není to jen výmluva, abych se vyhnul nějakým rundám tvrdého alkoholu (a těm jsem se zaplaťbůh vyhnul).

Zábava plynula bez větších zádrhelů, kolem jedenácté už jsem si nepamatoval, komu jsem jakou historku ze života vyprávěl a komu ne, natožpak abych věděl, která vyposlechnutá sága patří ke kterému obličeji. Ale ono už to bylo jedno. Ostatní na tom byli podobně. Osazenstvo pomaličku řídlo a také já se rozhodl k odchodu. Se všemi jsem se rozloučil (některé jsem si pořád ještě pamatoval) a vyrazil k domovu (tedy přesněji přes oboru směr Lhota). Když jsem vyšel na čerstvý vzduch a ušel prvních padesát metrů, došlo mi, že lístek s konzumací by nebylo marné zaplatit. Vrátil jsem se tedy k výčepu a když mi servírka oznámila celkovou částku, říkal jsem si, že je to návrat se vším všudy, když ne o čtyřicet, tedy alespoň o deset let určitě. Za tak nízkou sumu jsem večer v hospodě nestrávil už hooodně dlouho.

Cestou jsem si kousek od havířského kostelíka vyposlechl tak úžasný žabí koncert, že stálo za to zastavit a pět minut jen natahovat uši. A ještě jeden návrat do minulosti jsem zažil. Jasná obloha a na ní tolik hvězd, kolik v Praze prostě neuvidím. A není to rozhodně jen proto, že na pražských chodnících je nutno koukat pod nohy.

Druhý den už poezie návratu zmizela. Dokonale uzené oblečení viselo sice celou noc venku na šňůře, ale ráno pořád ještě nebylo možné se k němu přiblížit na pět kroků, aby se na člověka nevyvalil ten nenapodobitelný hospodsko-tabákový odér. Tak za pět let zase ...

PS: A kde jsou fotky? Aparáty cvakaly ostošest, blýskalo se jak o bouřce. Ale zveřejňovat fotky spolužáků po čtyřiceti letech, to by se mělo úředně zakázat.

Jaká je maratonská pravda?

foto: Mirka Kroftová

Každý, kdo běžel maraton, potvrdí, že na ten svůj první nikdy nezapomněl. Ale co když už je těch čárek o něco víc? Nepopletou se mi? Vzpomenu si, jak se mi běželo v roce 2008 nebo třeba 2014? Objevil jsem metodu, jak si konkrétní maraton pořádně vrýt do paměti. Jak toho dosáhnout? Velice snadno. Stačí dělat všechno špatně v přípravě i na trati a máte jistotu nezapomenutelného zážitku.

Nemůžu říct, že bych netrénoval. Připravoval jsem se dlouho a poctivě. Dlouhé běhy, krátké běhy, pomalu, rychle, do kopce, s kopce ... kilometrů jsem měl naběháno, jako už dlouho ne. Jen jednu věc jsem ukočírovat nedokázal. Má žravá povaha mi překazila všechny pokusy o zhubnutí už v samém zárodku. Jediný úspěšný hubnoucí pokus mi vyšel týden před startem, ale ten nebyl úplně dobrovolný.

O tom, jak správně rozvrhnout tempo, už vím docela dobře. Když mě vzbudíte ve tři ráno, spočítám vám průměrný čas na kilometr pro váš vysněný cílový výkon. Dobře vím, jak je důležité nenechat se po startu vybláznit a běžet hezky podle svého. Už mi tedy k dokonalosti zbývá poslední malilinkatý krůček. Začít se všemi těmi teoriemi také sám řídit.

foto: Martin Digmayer

A tak, když padl výstřel a já dopochodoval na startovní čáru, mozek zhypnotizovaný Vltavou a fandícími davy zahodil všechny poučky a nohy vypálily naprosto nesmyslným tempem. Snad si ten optimista ve mně řekl, že tentokrát se třeba příroda nechá ukecat a nevšimne si, že jednám proti některým jejím zákonům. Po dvou kilometrech jsem si spočítal, že běžím o minutu na kilometr rychleji, než by bylo žádoucí. Po třech, že bych měl zpomalit. Na čtvrtém zjištění, že zpomalení se jaksi nezdařilo a na pátém, že už je to sice o fous lepší, ale pořád to ještě není ono. Teprve po šesti kilometrech se mi podařilo dostat tempo na požadovanou hodnotu, ale bohužel přesně ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zaregistroval Libora.

Chvíli jsme se drželi spolu, vyměňovali si dojmy, přišlo mírné klesání a já najedou zjistil, že Libor běží ještě šílenější rychlostí než já. Když se mi začal vzdalovat, nenapadlo mě v tu chvíli nic geniálnějšího, než přidat, abych ho dohnal a sdělil mu, že tímhle tempem tedy rozhodně neee ...

Zmizel mi v davu a já se konečně srovnal. Kilometry začaly naskakovat v pravidelném rytmu a ve správných časech, zkrátka pohodička. Selanka trvala až do třicátého kilometru. Tam se ke mně připojil malý neviditelný ratlík a cestou mi čas od času chňapl po lýtku. Už jsem nějakou tu křeč ke konci maratonu zažil a vím, že když člověk nedělá vylomeniny, trochu zkrátí krok a vyhne se prudkým pohybům, dají se v rozumném tempu zvládnout kilometry a kilometry.

Hodinky mi ukazovaly, že čas je pořád ještě docela obstojný, ale proč zastavovat a zdržovat se nějakým protahováním nebo podobnými zbytečnostmi. Vím, že sůl na občerstvovačce je spíš jen šidítko pro hlavu, než opravdová pomoc pro svaly, ale přesto jsem si řekl, že na pětatřicátém je nejvyšší čas si trochu osolit život. Na stole vidím dva talíře s bílými krystalky. Namířím k jednomu z nich,  naberu mezi prsty, připravím se na slaný hnus a ... on to byl cukr.

foto: Zdeněk Krchák

Není čas napravovat omyl. Kdo by se vracel, cesta vede jen dopředu a je to vlastně už jenom kousíček. Velikánská osmatřicítka se přibližuje. Nevím, kde se až doposud potuloval maratonský bůh, ale v tu chvíli se vrátil domů a usoudil, že je potřeba ztrestat ty nejvíc chybující hříšníky. A tak jednoho malého neviditelného ratlíka vystřídaly dvě obrovské, rovněž neviditelné, dogy. Každá z nich namířila na jedno z mých stehen a na povel se pěkně synchronně zahryzly.

Zkroutil jsem se bolestí a doposud je mi záhadou, jak jsem se na těch neovladatelných nohou udržel ve vertikální poloze. Další pohyb dopředu? Nemožný. Marně přemýšlím, jak protáhnout obě stehna zároveň. Usilovně se snažím povalit nejbližší kandelábr. Bolest pozvolna ustupuje a já si dovolím drobnými krůčky přesun k další lampě. Po dvou protaženích zkouším něco jako běh. Běhu se to moc nepodobá, ale posunuji se kýženým směrem, tedy k cíli. Ještě dvě dlouhé zastávky u kandelábru a nohy začínají jakž takž reagovat.

U veliké tabule s devětatřicítkou rovnám krok a myšlenky. Už sice nemám na normální tempo, ale pomalu klusat můžu. A když nezpomalím pod osm minut na kilometr, pořád se ještě vejdu do čtyř hodin. Mířím šnečím tempem tam, kde tuším Pařížskou ulici a je mi úplně jedno, že mě všichni předbíhají. Poslední zatáčka a nekonečná rovinka do cíle. Houbička z občerstvovačky už ztratila skoro všechnu vodu, ale to vůbec nevadí, střídavě otírám nudli z nosu, pot z čela a slzy z očí. Tady jsem vždycky registroval soustu fandících kamarádů, ale tentokrát nedokážu vnímat jednotlivce. V cíli chápu, že už není nutné běžet a že žiju, jen si chvíli nejsem jistý, jestli se dožiju i té medaile, co mi mají pověsit na krk o sto metrů dál. Nakonec ale přežiju i pochod pro bágl a do šatny. Tam na lavici teprve přijde ta pravá úleva.

Den dva po závodě rozpačitě odpovídám na dotazy, jak jsem vlastně dopadl. Relativně dobrá příprava, po letech konečně docela obstojné počasí a já díky vlastním chybám předvedu tak utrápený výkon a jeden ze svých nejbídnějších časů. A pak se mi v poště začnou objevovat fotografie od kamarádů z trati. Najednou nic nechápu. Na všech jsem vysmátý, jako kdybych zažil ten nejveselejší závod pod sluncem.

foto: Martin Digmayer

Na svůj patnáctý PIM nezapomenu stejně jako na ten první. Jednou o tom chci vyprávět vnoučatům (která doufám ještě nemám). Ale nebudou mě mít za lháře, až jim řeknu: "Jo, patnáctý PIM, ten mě hodně bolel. Do cíle jsem se horko těžko protrápil." Asi bych si měl připravit nějakou šikovnou odpověď, až mi na to řeknou: "Ale dědo, ty nám asi lžeš, vždyť se na všech fotografiích směješ od ucha k uchu." Sakra, ještě tím dědou nejsem, ale už vidím, že u vnoučat nebudu mít žádnou autoritu ... neměl bych radši tvrdit, že to bylo fajn a v pohodě?

foto: Jitka Narovcová

Raději si vyrob alibi

Příručka pro maratonce by měla začínat podobnou poučkou, jakou začíná každé poučení pro investory: 

Předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích!!! 

A tak, i když už mám nějaký ten maraton za sebou, s postupujícím časem propadám čím dál větší nejistotě. Podaří se mi dokončit i tenhle závod? Nezůstanu tentokrát někde na trati? Neuříznu si na stará kolena ostudu? Naštěstí už mám alespoň tolik zkušeností, že nezmatkuji s tréninkem a nesnažím se na poslední chvíli dohnat to, co jsem nestihl v několika posledních měsících. Dokonce už úspěšně odolávám pokušení si tu trať na poslední chvíli otestovat. 

Ale podvědomí, to vám je hrozná potvora. Pořád tam někde vzadu reptá a pošťuchuje. Co až to nedopadne, neměl by sis vyrobit nějaké šikovné alibi? A když jsme se pořád k ničemu neměl, chopilo se iniciativy a rozhodlo se vyrobit alibi za mě. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč bych sám a dobrovolně udělal takovou blbost jako v sobotu odpoledne. Jakou blbost, ptáte se? Eufemisticky by se to dalo nazvat dietní chybou, ale v sobotu večer už jsem neměl náladu na eufemismy, a tak jsem si v duchu říkal: "Cos to ty blbče proboha sežral?"  

První signály, že něco není v pořádku, se ozvaly už někdy kolem páté. O tři hodiny později už jsem věděl, jak se asi cítil vlk, když mu v břiše Karkulku s babičkou vyměnili za kamení. Jít si lehnout dřív a pokusit se vše zaspat? Dobrý nápad, tedy do chvíle, než člověk zjistí, že neexistuje poloha, ve které by ty zatracené šutry na něco netlačily. Postupně jsem vyzkoušel levý bok, břicho, pravý bok, záda, pak ještě několik rotací v opačném směru, ale výsledek byl pořád stejný. Zjistil jsem, že nejlíp je mi za pochodu. Nejspíš proto, že pochodový rytmus člověka správně uklidní a hledání cesty mezi obývákem a předsíní zaměstná mysl a odvede pozornost. 

Na začátku pochodu po bytě jsem se snažil vyhýbat vrzajícím místům na podlaze a tlumil všechny doprovodné zvuky, ale jak hodiny postupovaly, už mi nějaké to vrznutí bylo ukradené. A protože člověk si prý zvykne i na šibenici, i já jsem si postupně začal zvykat. Cestu po bytě jsme přerušoval jen občasnými a vesměs neúspěšnými zastávkami na záchodě. K ránu už mi bylo jedno, kterým koncem budu nasměrován do mísy, jen když se zbavím alespoň části nákladu, ale kamení uvnitř se spojilo nějakým neznámým, ale zřejmě kvalitním tmelem, v jeden obrovský balvan, který se dařilo otesávat jen velmi zvolna. 

Takový noční pochoďák má i své plusy. Marně jsem vzpomínal, kdy naposledy se mi podařilo zaslechnout ptačí zpěv ještě před rozbřeskem. Nebo to romantické svítání ... (teď samozřejmě kecám, nic jsem neviděl, prostě najednou bylo místo tmy šero a potom místo šera světlo). Ale jak jsem tak do zblbnutí pochodoval, najednou mi došlo, že balvan se přece jen zmenšil. Krátce po šesté jsem vyzkoušel horizontální polohu a zjistil, že to v té posteli vlastně docela jde. Šlo to dokonce tak dobře, že se mi podařilo na několik hodin usnout. Ještě že byla neděle. 

Probudil jsem se s pocitem, že nejmíň polovinu šutrů někdo odnesl. Došel jsem do koupelny a prohlédl si v zrcadle toho neznámého popelavého cizince s kruhy pod očima. "Tak tenhle člověk prý za týden poběží maraton. Divné. To už tuhle trasu může běžet doopravdy každý. Neměl bych se raději přeregistrovat na Procházku se psy? Nemáš psa. Aha, tak dobře, zůstanu u maratonu." 

S odstupem jednoho dne ale už vše zase vidím v růžovějších barvách. Bez obav už jsem snědl několik suchých housek a vypil spousty čaje. A stejně jsem potřeboval shodit nějaké to přebytečné kilo. K ideální váze mi schází zopakovat si včerejší noc asi desetkrát a do maratonu jich už zbývá jen šest, takže to zřejmě není nejlepší cesta ke zhubnutí. Ale co je dneska ideální, že jo? A jaká je nejlepší příprava těsně před maratonem? No přece odpočinek a já teď zaručeně nějaké dlouhé štreky běhat nepůjdu. Takže pro úspěšný výsledek jsem udělal maximum. 

A kdyby to nedopadlo? Nevadí, alibi jsem si tentokrát vyrobil pěkné ...    

   

Všichni na Petřín? Ne, všichni ne.

Tradiční Běh na Petřín se zrádně přesunul z října na konec dubna, takže nám, kteří se v kalendáři orientujeme podle závodů, se mohlo zdát, že čas zase nějak podivně zrychlil. Ale není to prý poslední změna. Napřesrok si sem zaběhneme v neděli, takže mnohým odpadne tradiční stres, jestli se podaří včas přesunout z práce na start.  

A jaký je tedy jarní Petřín? Ten včerejší byl drsný jako vždy. Člověk se zakyselí už při prvním stoupáku pár set metrů po startu a pak jen doufá, že přežije. Vůbec nechápu, jak to ti nejlepší borci zvládají v neuvěřitelných časech hluboko pod patnáct minut. Já jsem se na vršek dokulil za jedenadvacet a byl jsem rád, že jsem rád. Že nemám na ty nejlepší, to mě ostatně ani moc nepřekvapilo. Spíš bylo na pováženou, jak snadno mi zmizeli ti, se kterými jsem v dávné minulosti držíval krok.

Prvních pár stovek metrů jsem se zkoušel udržet Pepy, ale marně. Odklusal někam dopředu s lehkostí, která mi úplně sebrala zbytek sebevědomí. Pak jsem se chvíli přetahoval o pozici s Milošem. Jednou jsem ho předběhl a doufal, že ho setřesu, ale chytil se mě a vrátil mi to. Pak jsem to zkusil ještě jednou, ale dopadlo to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že pak mi raději utekl, aby mě nadobro přešly předbíhací choutky. Poslední, na koho jsem si ještě brousil zuby, byl Tonda. Podařilo se mi od něj kousek poodskočit a má mysl, zatemněná kyslíkovým dluhem, se domnívala, že mám dostatečný náskok. 

Před vběhnutím na rozhlednu jsem se ohlížel a měl pocit, že už mě nemůže dostat. Možná i s tím vědomím jsem do schodů začal opatrně. Přece jen jsem si chtěl zachovat nějaké končetiny, použitelné i k transportu dolů. Ale na tom točitém schodišti jednak člověk nemá přehled, jak se na něj kdo dotahuje a druhak úplně ztratí orientaci, jak daleko je do cíle. A tak najednou kde se vzal tu se vzal, mě Tonda předbíhá. Sice jsem se za něj ještě pokusil zavěsit, ale věděl jsem, že už nemám síly, abych mu to vrátil. Na schodišti jsem se sice ještě prodral přes tři závodníky, ale byli to samí čtyřicátníci, takže pro mě z hlediska výsledku naprosto nezajímaví ... no ale pak už jsem konečně byl nahoře. Pocit, že každou chvíli musím vyplivnout plíce, se změnil na pocit úlevy, že nikam výš už nemusím, protože to nikam dál nevede.

Jindy to nedělám, ale tentokrát jsem s sebou i při závodě vláčel foťák. Za normálních okolností je to hloupost, ale tentokrát to byla dokonce obrhloupost, protože nahoře jsem zjistil, že baterka už je na pokraji vybití, takže jsem jen stihl zdokumentovat pár svých nejbližších soupeřů a šlus, konec focení.

Pak návrat na rozklepaných končetinách dolů po schodech. Je zajímavé, že to schodiště dolů je výrazně kratší, proč nás nahoru nenechali běžet po něm? Dole jsme s ostatními ještě zvládli zafandit kategorii žen a mužů od šedesátky do stovky. Ne, samozřejmě přeháním, nikdo přes devadesát neběžel, možná ani přes osmdesát. Ale raději se nebudu koukat do výsledků, kolik mě tentokrát porazilo sedmdesátníků.

Sěběh dolů z Petřína, to bylo příjemné a užitečné odplavení únavy z lýtek, která v mém případě dostala zabrat nejvíc. Pak dole tombola (zase mě nevytáhli) a pak jedno nádherně vychlazené pivo v nejbližší zahrádce. Jo, to zakončení se vyvedlo nejlíp :-)