Puštík ti to spočítá

foto: Jirka Krofta

Na Jiříkovy závody vždycky chodím rád. On je pořádá tak blízko mého domova, že se na start snadno přesunu poklusem. To by byl hřích neběžet. Ale hlavně, a to nevím jak dokáže, vždycky je na těch jeho závodech pohoda. Může být chladno, může mrholit, dokonce můžou padat trakaře, ale pohodu si Jiřík nikdy nezapomene objednat. A tak jsem minulou sobotu vylezl z postele o hodinu dřív než obvykle. Oblékl jsem se, do báglu naložil něco náhradních svršků i spodků, přihodil jedny boty do terénu a vyrazil.

Musím přiznat, že běhat s báglem na zádech moc neumím. On tedy ten můj bágl není zrovna běžecký. Na zádech se vždycky divně natřásá, rachotí, očko zipu cvaká o plastové přezky, takže v kombinaci s mým dupáním a funěním musí mít lesní zvěř dojem, že se blíží přírodní katastrofa. Určitě si zvířátka oddechnou, když zjistí, že se nic nestalo a že kolem jen prosupěl jeden pomalý běžec s rachotícím báglem. Je zvláštní, jak taková prkotina dokáže znepříjemnit běh. Ještě že to netrvalo dlouho, dorazil jsem na místo startu a mohl nepohodlnou zátěž odložit.

foto: Jirka Krofta

A samotný závod? Jirka má jeden takový hloupý zlozvyk. Hned po startu musíte do kopce. Než mu stihnete začít hlasitě nadávat, co že to vymyslel za pekelnou trasu, dojde vám kyslík a tak se hlasité nadávání nekoná. Jen takové tiché brblání pod fousy ve stylu: "Já blbec, co sem lezu? Zase jsem se nechal nachytat. Příště mě tu neuvidí." Pak z předposledních sil doklopýtáte na vrchol stoupání, chcete dohnat ty před vámi, nechcete se nechat předběhnout těmi vzadu a tak zase pelášíte co to dá. A když konečně uvidíte cíl, máte takovou radost, že je to za vámi, že tomu Jiříkovi úplně zapomenete vynadat. Co vynadat?! Dokonce ho za tu trasu ještě pochválíte.

Když pak ještě můžete startovní číslo vyměnit za půllitr piva a horký párek, je to jasné. Bodou-li obě nohy schopné pohybu a hlava natolik v pořádku, abych trefil, má mě tady Jiřík příště zase.

Z role závodníka si na chvíli odskočím do kůže pořadatele. Už se kolem pořádání závodů motám dvacet let. V podstatě to bylo dvacet let marných pokusů zkrotit počítače, aby pomáhaly při měření a zpracování výsledků. Prakticky všechny pokusy končily podobně. Rozdíl mezi ruční prací a počítačem byl minimální, jen nervů o něco víc. Kromě drahých systémů s čipy, které si malý pořadatel nemůže dovolit, se pokrok jaksi nekonal. Nakonec jsme se smířili s tím, že sehraná dvojice se stopkami a ostrou tužkou je nad veškerou techniku. A když chceme mít jistotu? Tak dvě dvojice :-)

foto: Jirka Krofta

Tentokrát se ale zablesklo na lepší časy. Pavel vyvinul první program co znám, který skutečně funguje a je použitelný. Bez čipů, bez pomocníků, bez karambolů. Ještě jsme se nestačili vydýchat a z tiskárny lezly zpracované výsledky, celkově i po kategoriích. Samozřejmě by se ještě našly drobné mouchy, jako například proč k mému jménu přiřadil tak mizerný čas (a pořadí taky nic moc), ale když na tom ještě trochu zapracuje, bude to v pořádku. Určitě ten jeho systém na nějakých závodech rád vyzkouším. Doufám, že mě Pavel nebude moc proklínat, když tady zveřejním odkaz na jeho web.

Odkaz na výsledky a fotogalerii.

Osmý pád

Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravidla se vyskytuje na začátku věty a je následován sprškou citoslovců, sem tam proložených podstatným či přídavným jménem. Někdo je vychrlí jen tak pro sebe v duchu, jiný hezky nahlas a od plic. Obě varianty mají společné snad jen to, že nejsou vhodné ke zveřejnění. Tak to bylo jazykové okénko, a teď zpátky k pádu samotnému.

Když jsem v neděli ráno vyběhl, hodiny ukazovaly pár minut po půl osmé. A teploměr? Brrr, necelé čtyři. Ještě to nějakou chvíli potrvá, než si v hlavě srovnám, že to neskutečně horké léto, kdy jsem si běhu moc neužil, je nenávratně v trapu. Zpátky k jarní výkonnosti lezu zatím tak pozvolna, že vzdálený pozorovatel ani nezaznamená pohyb. Zatím to trochu drhne. Ale já o pokroku vím. Jen mi trochu vadí, že jsou dny horší a lepší. Ovšem tentokrát se zdálo, že jsem vyběhl do toho lepšího. Nebo ne?

Brzy jsem se rozehřál a kupodivu se mi dařilo držet rozběhnuté tempo. V klidu a pohodě proběhnu Prokopským údolím, vysápu se na Dívčí hrady,  na pár vteřin okukuju Prahu z vyhlídky nad Zlíchovem, ale studený vítr mě dlouho postávat nenechá. Tak honem k vodárenské věži a zpátky přes Novou Ves domů. Když už jsem se chystal u Klukovic zahnout pod viadukt, přišlo mi že pár schodů navíc neuškodí. Změna trasy to není velká. Nohy se zvedaly trochu ztěžka, ale nakonec jsem doklopýtal až nahoru. Jen chytit dech bylo kapánek obtížnější. A pak už to je jen kousek ...

Obvykle si své pády nechávám hezky do soukromí, nejlépe do hlubokého lesa. Čím míň diváků, tím líp. Veverky ani jinou lesní havěť za diváky nepočítám. Ale tentokrát jsem si vybral daleko zajímavější místo, šikmou rampu nad čtyřproudovou silnicí. Kdo zná lávku na dohled od rušné křižovatky k sídlišti Barrandov, jistě uzná, že lépe už to zvolit nešlo.

Nějak jsem se nechal ukolébat tím, že osmnáctý kilometr už mám za sebou a za pár minut polezu do sprchy. Moji pozornost upoutal provoz na silnici dole: "Támhleta Oktávka už musela jet na hodně tmavě zelenou." Než mi stačila hlavou proletět tahle myšlenka, letěl jsem celý. Lehce jsem brnknul špičkou o malý výstupek a už jsem se vznášel. Ovšem vznášení bez křídel a bez vrtule dlouho netrvá. Přistání následovalo během vteřinky. Jen tak tak jsem stačil vystrčit ruce dopředu a už jsem břichem klouzal po betonu. Na rozdíl od fotbalistů jsem neměl moc chuti čekat na nosítka. Rychle se zvednout, raději moc nezkoumat, kolik diváků shlédlo to mé hladké přistání a pelášit pryč.

V poklusu malá inventura: Dlaně pálí jak čert, ale skoro žádná krev. Jen nepatrný škrábaneček na pravé ruce. Kolena lehce naklepnutá, ale přes ty pálící dlaně už není prostor vnímat další bolest. A břicho? Taky jen lehounce pálí. Konečně bylo to pití piva k něčemu dobré. Vyrostl mi airbag tak akorát. A výborný skluz. Pak jsem začal prohlížet garderóbu. Neuvěřitelné! Funkční triko, které se klouzalo po betonu skoro metr, je sice trochu ušmudlané, ale nikde žádná díra. Výrobce by měl dostat metál. A elasťáky? Taky bez následků.

Už mám vyzkoušeno, že po každém pádu se má stárnoucí kostra vzpamatovává několik dnů. Pocity jak po těžkém tréninku (který už není nic pro mě), ale to bude za pár dnů pryč. Ten pád je v podstatě dobré znamení. Už zase při běhu nedávám pozor. Návrat k normálu pokračuje ...

Lezu lezu po železu

Odjakživa mám strach z výšek. Přiblížit se k okraji ploché střechy je pro mě skoro stejně nepříjemné, jako když tam vidím stát někoho jiného. Ale jak se člověk časem otlouká, občas mu nezbývá nic jiného, než své strachy překonávat. A tak jsem si časem zvykl na vyšší a vyšší štafle, žebříky, stromy a střechy a kupodivu přežil. Před pár lety jsem dokonce bez úhony přestál jednorázové extempore na lezecké stěně, ale koníček se z toho nestal.

Když se horolezci, horolezkyně a horolezčata kolem mě chlubili svými zážitky, obvykle jsem reagoval, že to není nic pro mě a že já tedy rozhodně nikdy do ničeho podobného nejdu. Jenomže znáte to, nikdy neříkej nikdy. A když pořád slyšíte, že ferraty nemají s opravdovým lezením nic společného, protože je to vlastně čistá turistika, časem zpitomíte a uvěříte. Už jen špitnete, že nemáte vybavení (žádný problém, půjčíme), čas (žádný problém, kdo dnes má čas) a zkušenosti (žádný problém, poradíme).

foto: Petr Fajfr

No a pak najednou sedíte v autě a spolu s ostatními jedete na ferraty. Ostatní se tváří klidně, statečně, odhodlaně, bezpečně, natěšeně ... tak se pokoušíte tvářit podobně. A opět se na mě usmálo štěstí. Ráno před odjezdem jsem se vydatně napájel horkým čajem. Přebytek tekutin se cestou začal hlásit o slovo, takže místo strachu z výšek jsem najednou měl úplně jiné starosti. Jak já se těšil, až dojedeme
do cíle.

A konečně jsme tam byli. Hned vedle parkoviště naštěstí hluboký les, takže už za chvilku jsem se zbavil své největší starosti. A určitě to znáte, že pak následuje pocit, že byste mohli létat, takže jaképak obavy z výšek, když máte křídla, že jo?

foto: Petr Fajfr

Když jsem se pokoušel napotřetí narvat do sedáku a pořád se mi nedařilo, ukázalo se, že moje nešikovnost je na vině jen částečně. Ten sedák byl dětský, navíc zřejmě na relativně malé dítě. A opět klika. Tak dlouho jsme vyměňovali a kombinovali, až jsme všichni měli sedák správné velikosti.

Pak už jen pár stovek metrů ke skále, kde začínala naše ferratová výprava. A tam? Fronta jak na maso za starých časů. Trefili jsme se za několik velkých výprav, takže než bylo možné udělat první krok, čekali jsme dobrou půlhodinu. Mezitím jsem vstřebával instrukce od zkušenějších. V podstatě to bylo děsně jednoduché: "Jednu z těch dvou karabin musíš mít vždycky zapnutou. Když budeš mít v ruce obě, je něco špatně." Jo, to jsem ještě pochopil. Trochu menší radost jsem měl z instrukce číslo dvě: "Jestli spadneš, sice tě to zastaví, ale tak si nameleš hubu o skálu, že to radši nezkoušej." A pak jsem si ještě vytvořil pár svých soukromých rad: "Dělej pokud možno to co ostatní." Na závěr jsem si přidal ještě jednu:"Hlavně se moc nekoukej pod sebe a nemysli na to, jak si vysoko."

foto: Petr Fajfr

A pak už jsme lezli směrem vzhůru. Prvních pár jistých kroků po ocelovém žebříku a pak prvních pár méně jistých po pískovcové skále. A ono to najednou nebylo až tak zlé. Jen jsem musel vypnout výškoměr v hlavě a při každém kroku či přehmátnutí si vtloukat do hlavy, že jsem metr nad zemí. A řeknu vám, že taková dobře zacvaknutá karabina má na klid v duši až neuvěřitelně léčivou moc. Pak už mi jen občas zbývalo vyřešit, jestli ten divnej šutr, co po něm zrovna lezu, je dostatečně pevný a neskulí se dolů i se mnou. Ale když jsem si v duchu vysvětlil, že ten kámen se tady ve stejném místě drží už stovky let a za poslední roky po něm přešly tisíce postav, docela mě to uklidnilo.

foto: Petr Fajfr

A tak jsme lezli výš a výš. Díky davu před námi jsme ale víc čekali než se hýbali. Mělo to hned dvě výhody. Za prvé jsem si mohl po každém trochu komplikovanějším místě odpočinout a za druhé nikdy nenastala situace, kdy bych zrovna já zdržoval lezce před sebou. A tak jsme postupně zvládli rovinku, mírné stoupání, prudké stoupání, traverz, převis, visutý můstek, lanový most ... a byli jsme u konce, tedy vlastně na vrcholu.

Pak už stačilo jen zahnout za roh, kde nás už dvě hodiny čekal zbytek výpravy, který šel pěšky po pohodlné cestě. Ale nevadí, stálo to za to. No a když jsem si začal připadat jako pan Messner, stačilo nalézt na internetu fotky a zjistit, že stejnou cestu bez problému absolvují desetileté i mladší děti. Horolezení nebude nic pro mě, ale nějaká lehká ferrata, k té se asi nechám ukecat i příště.

"Tys mě chtěl vyfotit? Tak já půjdu pozadu."

Dalších pár fotek je na rajčeti

Ono to tam někde je

Před večerní desítkou jsem měl za sebou čtyři běhy a v nich celkem něco přes třicet kilometrů, odklusaných šnečím tempem. Stačily dva měsíce nicnedělání, aby se z běhu pro radost stala dřina. Jako kdybych začínal úplně od nuly. Při běhu teď bolí svaly, šlachy, úpony. Připadám si jak zrezivělý. A rychlost běhu? To co předvádím, už se snad ani nedá nazvat rychlostí.

Za normálních okolností bych účast na jakémkoli závodě vzdal, ale zkuste to jen tak zabalit, když máte běžet za rodinný tým! To prostě nejde. A tak jsem se rozhodl, že na večerní desítku zkrátka půjdu, i když si s největší pravděpodobností zaběhnu svůj nejhorší výkon všech dob a ještě budu dráždit hada bosou nohou a koledovat si o obnovení zdravotních trablů. Optimista ve mně říkal: "Sice to bude přes hodinu, ale zvládnout se to dá." A co říkal pesimista? To ani nechtějte vědět.

Jenomže občas přijde na pomoc něco, s čím nepočítáte. Tam někde vzadu v mozku zřejmě zazněl povel: "Hele, chystá se závodit, šplouchneme do žil trochu adrenalinu." Už po převlečení, když jsem si jen tak zkušebně odklusal pár metrů cestou do fronty na záchod, se něco změnilo. Jako by mi to staré bolavé tělo někdo vyměnil. Sice ne za fungl nové, ale nějaké klidnější, míň rozklížené. A jak se blížil start, bylo to lepší a lepší. A v hlavě začal hlodat červík: "Když už jsi tady, máš startovní číslo, boty zavázané, nebylo by škoda to aspoň nezkusit pod hodinu?     

Původní úmysl vystartovat s Janinou a držet se jí, dokud to půjde, vzal za své ještě před startem. Trochu jsme se rozfázovali v přípravě. Já převlečený, věci odevzdané, frontu na povinný záchod před sebou. Holky zvolily jiné pořadí a já je ztratil z dohledu. A pak mi bylo líto jen tak pro nic za nic ztratit céčkový koridor a cpát se někam dozadu k holkám do éčka. I tak mi to na start od výstřelu zabralo skoro čtyřicet vteřin. Bohužel slovo "skoro" mělo svůj význam. Jenomže já si ten čas v duchu zaokrouhlil, což se mi později v cíli nevyplatilo.

Brzy po startu jsem zjistil, že adrenalin je sice skvělá věc, ale má taky své meze. Když zkrátka není natrénováno, žádné hormony člověka nespasí. I tak to ale běželo nad očekávání dobře. Většina cesty byla dobře osvětlená. Záludná temná místa se nevyskytovala, tlačenice taky ne, takže jsem běžel vcelku bez komplikací. Samozřejmě mnohem víc jsem byl předbíhán, než abych předbíhal já. V šeru jsem moc nerozeznával lidi kolem trati, tak ani nevím, kdo z kamarádů přišel fandit. Sem tam jsem zahlédl někoho známého mezi běžci. Někde před třetím kilometrem se přese mě přehnal dav kolem vodiče na 45 minut. V podstatě je to jako opravdová vodní vlna, zvlášť když není velký rozdíl v rychlosti. Člověk cítí, jak tlak lidské masy kolem sílí, pak se objeví běžci s časem na vlajce. A jak se posunují dopředu, lidská vlna začne pozvolna slábnout. Přesně to samé jsem cítil na pátém kilometru, když se přese mě převalili vodiči na padesát minut.  

Kolem šestého mě předběhla povědomá postava a já si uvědomil, že je to Ivča. Dohnal jsem ji a dva kilometry jsme běželi spolu. Utíkalo to příjemně, ale bylo znát, že má na víc. Tak jsme se na osmém rozloučili a ona si do cíle ještě dala dlouhý finiš. Já už jsem i tak byl s časem spokojený. Žádné přes hodinu, žádná hodina, žádných pětapadesát. Vypadalo to ještě o chlup líp. Už jsem raději sázel na jistotu a do cíle se nehnal na krev. Jenomže pak se vpředu vyloupla časomíra a já viděl, jak prchají vteřinky. Přidal jsem, aby mi čistý čas nepřelezl třiapadesátku, ale mé výpočty selhaly. To hloupé zaokrouhlení na startu. Nakonec mi čistý čas vyšel na 53:01. Příště to chce počítat přesněji. Předpověď o nejhorším životním čase na desítku se splnila, ale já byl spokojený. Náš tým už sice nemá na vavříny, ale zvládli jsme to. 

A jak jsem přežil? Trochu jsem se v noci převaloval a bál se návratu obtíží. Přece jen to byla dávka větší než pro čerstvého rekonvalescenta. Ale nakonec se mi podařilo i usnout. A druhý den jsem chodil. Sice trochu rozkolísaně, ale chodil. Jo, půjde to, ono to tam někde je ...

Opatrný pokus o patrný poklus

Ne že by mě nezajímalo, co za zdravotní trabl mě vlastně postihlo, ale proč si tím lámat hlavu v době, kdy se vše začalo vracet k normálu. Tedy on ten návrat je docela pomalý a ještě zdaleka neskončil. Celý červenec jsem si připadal jako na houpačce. Střídal jsem špatné dny s lepšími, ale i ty nejlepší byly dostatečně mizerné na to, abych si nechal zajít chuť třeba jen popoběhnout. Červencové maximum v kuse byly čtyři běžecké kroky na přechodu pro chodce, když jsem se snažil uchránit zbytek tělesné schránky před rozsáhlejší devastací. Po těch čtyřech krocích jsem ale trochu zapochyboval, jestli nebylo rozumnější nechat se přejet.

Na dohled ale byla ještě srpnová dovolená, už od samého začátku plánovaná jako povalovací a odpočinková. Nenapadlo mě, že povalování v té době bude jediný sport, kterého budu schopný.  

Několik posledních dnů před odjezdem jsem se spíš ploužil než chodil. Úvodní den, spojený s prohlídkou Valencie jsem si docela hrábl na dno.

A pak? Nevím co se přesně stalo. Možná pomohla poslední tabletka proti bolesti, snad na mě blahodárně zapůsobilo první vykoupání v moři. A nebo třeba někdo neznámý konečně odložil moji panenku woodoo a přestal do ní píchat špendlíky. Na každý pád jsem najednou zjistil, že bolest je pryč, můžu normálně chodit, aniž bych svým pohybem parodoval křížence Hurvínka s golemem a dokonce se mi několikrát podařilo i beztrestně popoběhnout na vzdálenosti pět a více metrů. 

Do konce dovolené už se bolest nevrátila a já si několikrát za noc vychutnával ten pocit, že se v posteli klidně převalím na jeden či druhý bok, aniž bych celý dům probudil skučením. Že už bych byl zralý na běžecký návrat? Řekl jsem si, že nebudu škádlit osud a zkusím pár dnů vydržet, tedy alespoň než se vrátíme domů. V sobotu jsem ještě dospal noční návrat z letiště, ale v neděli už jsem si přivstal a začal shánět součásti běžecké výstroje. Kupodivu se mi vše podařilo nalézt. Na Asicsech ještě nebyly pavučiny a po menším přemýšlení jsem dokázal všechny svršky i spodky natáhnout na správné části těla. 

A pak jsem konečně vyběhl. Ještě začátkem června bych se ten pohyb zdráhal označit za běh, ale teď jsem byl rád, že se vůbec nějak sunu kupředu. Je neuvěřitelné, jak rychle dokážou některé svaly ochabnout. Jiné zase úspěšně zapomněly, jak že se provádí běžecký krok, kdy se napnout, kdy povolit a hlavně jak vše zkoordinovat se svými sousedy. Jako bych za sebou neměl sedmnáctileté pravidelné pobíhání, ale nejmíň třicet let ležení na gauči.

Z první šestikilometrové trasy jsem se vrátil unavený jak z půldenního vytrvalostního tréninku, ale něco bylo jinak ... byl jsem prakticky suchý. Litry potu, které při svých bězích pravidelně vyrábím, někam zmizely. Můj výkon byl prostě tak mizerný, že si tělo ani nevšimlo, že se má začít potit. Nakonec jsem ale konstatoval, že chvílemi byly obě nohy ve vzduchu, tedy se dá říct, že jsem běžel a muselo to být patrné z dálky i z blízka. Druhý den sice lehká únava, ale žádné vážnější následky.

A tak jsem svůj první opatrný pokus o patrný poklus přežil. Když zamhouřím obě oči, už jsem zase zpátky mezi běžci. 

Robot? Ano, robot.

Můj zdravotní stav se pozvolna začal zlepšovat, aniž bych se dopídil správné a jednoznačné diagnózy. Jak postupoval čas, mohl jsem některé teorie hodit do koše, ale znáte to, mozek okamžitě vyprodukuje novou. Když od začátku marodění uplynuly čtyři týdny, řekl jsem si, že nastal správný okamžik potvrdit nebo vyvrátit teorii o tom, že za vším stojí únavová zlomenina.

Vybavený potřebným lejstrem jsem vyrazil na rentgen. Nebylo to zcela bez problémů, protože jsem se napoprvé trefil přesně do okamžiku, kdy rentgenův přístroj vypověděl poslušnost. Hned napodruhé jsem ale uspěl a zanedlouho jsem měl v ruce uklidňující zprávu, která sice naznačovala, že artróza mě časem nemine, ale zatím se jí nemusím zabývat. I druhá věta mě potěšila. Únavová zlomenina ani náhodou, kosti jsou v pořádku. Jen třetí větu jsem nějak nemohl pochopit. Stálo tam černé na  bílém: "Stíny kovových spirálek v oblasti malé pánve".

Takže jedna otázka zodpovězena, ale okamžitě ji nahradila další. Jaké kovové spirálky? Co to je, kde se to vzalo? Není to nesmysl? Nemají ten rentgen rozbitý? Neměl jsem při snímkování v kapse nákup ze železářství? Pokud jsem chtěl přijít záhadě kovových spirálek na kloub, bylo nutné vidět snímek.

Během několika dalších dnů jsem se ke snímku propracoval, ale klid mi to nepřineslo. Obrázek ukázal jedenáct krásně zřetelných kovových spirálek, rozesetých uvnitř břicha. Naštěstí jsou dost daleko od problémových míst. Za mé trable tedy zřejmě nemůžou,  ale počet a rozmístění mě trochu překvapily.  Je mi trochu divné, že nevyvolám poplach na každém letišti, kterým projdu, ale asi to bude kvalitní materiál.  

Samozřejmě jsem se začal pídit, jsou-li spirálky v břiše běžná věc. Většina doktorů, kterých jsem se zatím ptal, se vyjadřuje opatrně. Prý se spirálky občas při operacích mohou použít jako sponky, i když úplně typické to zřejmě není. Ale když mě před třinácti lety operovali, o ničem podobném nepadla ani zmínka.

A tak je možné, že se mi pružinky dostaly do těla při nějaké jiné příležitosti. Jako dítě jsem si třeba mohl strčit do nosu či ucha nějaký ten kamínek nebo knoflík,  ale pytlík pružinek do břicha? To ne.  A v dospělosti? Za střízlivého a bdělého stavu těžko. To bych si pamatoval. Tedy ... párkrát za život už jsem měl takové menší okno, které mi vymazalo z paměti několik hodin života. Ovšem po vystřízlivění jsem obvykle míval pocit, že mi pružinky někdo nacpal do hlavy a ne do břicha.

A tak mi nezbývá, než si konečně přiznat pravdu. Ty pružinky mám v sobě odjakživa, protože jsem robot. Trochu mě mrzí, že se mi o tom doma nikdy nezmínili. Asi mě nechtěli zneklidňovat. Třeba by mi tak překvapivé sdělení mohlo přetížit obvody a nebo dokonce vypálit pojistky. Celkem to chápu. Vždyť kolik nás robotů běhalo po světě před šestapadesáti lety? A robot android? To tehdy musela být úplná rarita.

Teď se tedy budu muset se svým robotstvím vyrovnat. Má to i své plusy. Konečně vím, proč jsem se marně snažil přijít na kloub chování a jednání některých lidí. My roboti lidem nemůžeme rozumět úplně a beze zbytku. Teď už můžu některé věci hodit za hlavu, tedy vlastně za základní desku.

Ale samozřejmě mám i své obavy. Životnost elektroniky není neomezená. Všechny mixery, vysavače a televizory s rokem výroby padesát devět už dávno odpočívají v křemíkovém nebi. Náhradní díly už neseženete ani na daleko novější modely. Budu muset daleko víc dbát na životosprávu. Víc kvalitního oleje, pravidelné dobíjení, čištění kontaktů. A žádné ponocování, vlhko a horko. Ty současné vysoké teploty jsou pro nás mor.

Trochu mě děsí, že nevím o nikom dalším. Vyrobili mě jako jediný unikátní prototyp, nebo všude kolem pobíhají další androidi? Přiznejte se, jste tady? Nebo jsou kolem  dokola doopravdy jenom lidi a já jsem na světě sám?  

Dávka štěstí

V některých oblastech vědění mám značné mezery. Jak mi mohlo uniknout, že být zasažen ptačím trusem znamená štěstí? To kdybych věděl, možná začnu víc vyhledávat ptačí hejna. O svém zásahu, který mě potkal těsně před vstupem do jedné lisabonské pamětihodnosti, už jsem se zmínil. To, co potom následovalo, se dá považovat za řetěz šťastných náhod. Nebo snad ne?

První klikařský moment se dostavil poměrně brzy. Co jiného to je, jestli ne štěstí, když vás zdravotní výpadek sejme nikoli na dovolené, skoro tři tisíce kilometrů od domova, ale jen o pár dnů později, ve vlastní posteli? V podstatě to byla ohromná klika nejen pro mě, ale zhruba pro další čtyřicítku lidí, kterým bych asi docela zkomplikoval závěr zájezdu.

A klika se mě držela i v dalších dnech. Když jsem se trošinku zmátořil a začal znovu chodit po svých, odjeli jsme na víkend k přátelům. Plný dům, nocleh trochu improvizovaný. Zcela dobrovolně jsem si vybral suterénní místnost. Tam určitě bude klid a chládek. A těch pár uskladněných kusů nábytku? Kdo by se tím nechal rozhodit? Jenomže když jsem se v noci trošinku víc zavrtěl a začal jsem štrachat po nějaké naprosto nedůležité věci, šikovně jsem shodil volně opřená dvířka. Tedy ani ne tak dvířka, jako spíš dveře. Musel jsem být hodně šikovný, že se mi to povedlo. Jen mě trošinku ofoukl průvan. Vzápětí mě ofouklo podruhé, když jsem rozsvítil a zjistil, že masivní hrana přistála pět centimetrů od mé hlavy.

A pak, když jsem se pár dnů poté vypravil na vyšetření do nemocnice, bylo dusno, horko a klidno. Tedy alespoň do té doby, než jsem došel na deset metrů od hlavního vchodu. V té chvíli se zafoukal jeden jediný poryv větru. Kdesi ve druhém patře rozrazil okno, vysklil tabulku a ta s rachotem zaplachtila na dvorek asi pět metrů ode mě. Takže třetí klika.

Ale znáte to, příroda se vždy snaží hledat rovnováhu. A tak po klice následuje co? Smůla. Má série se otočila včera, a to hezky zostra. Občas v práci navlékám montérky. Pěkně modré, s laclem. Na laclu veliká šikovná kapsa, do které se skvěle vejde telefon, tužka, kus papíru, klíče, tedy vše nejnutnější, co člověk může potřebovat, když podnikne pracovní cestu dvacet a více metrů od stolu. Jen bych se na té veledůležité kapse konečně měl naučit důsledně zapínat zip.

Nejen císař pán, ale i lidé v montérkách někam občas chodí pěšky. Neopatrně jsem máchl laclem a uslyšel divnou ránu. Sice to nešplouchlo, ale to je zanedbatelný detail. Kdybych se pokoušel úmyslně trefit mobilem do záchodové mísy, těžko by se mi to povedlo lépe. Jednal jsem sice relativně rychle, ale už se jednalo o lov pod hladinou. Ještě chvilku jsem se mohl pokochat pohledem na fungující displej, ale pak následoval rychlý konec. Jak to, že mému předchozímu vodotěsnému modelu se nikdy nic podobného nestalo?

Jenomže to byl teprve začátek karambolové série. Po práci jsem měl domluvenou schůzku s pojišťovákem. Tak trochu jsem tušil, že ho asi zklamu, ale nakonec jsem se nechal ukecat, že se sejdeme. Měl jsem to skoro při cestě na chatu. Ovšem můj orientační smysl není smysl a tak jsem se trochu zamotal v chodovském nákupním centru. Zachránila mě šipka s nápisem Česká pojišťovna. Tedy ona mě vlastně moc nezachránila, protože jsem skončil u budovy se správným nápisem, ale zhruba kilometr daleko od té, ve které na mě netrpělivě čekal onen pán. No nakonec jsme se sešli, ale nebylo to zrovna vydařené setkání.

Pak, úplně propocený z pobíhání po Chodově, jsem znovu nasedl do auta a vydal se na chatu sklízet meruňky. Úroda bohatá, i když celkově jsou drobnější než jiné roky. O část úrody už jsem se dělil s mravenci a jinými breberkami. Zajímavé je, že meruňkami nepohrdnou ani včely. S jednou jsem se nedopatřením začal přetahoval o stejný kousek. Kdyby něco žbleptla, rád bych jí tu meruňku nechal. Ale ona nic. Klidně se schová na odvrácené straně. Ji to schovávání stálo život, mě žihadlo a napuchlý ukazováček. Naštěstí na levé ruce.

Úrodu jsem vítězoslavně před půl desátou večer dovezl domů. Tam mě čekalo uvítání: "Proboha, a co s tím budeme dělat?" To vždycky potěší.

No ale má černá série ještě měla pokračování, když jsem ráno vyndával nádobí z myčky. Ta nejlepší a nejoblíbenější sklenička mi vyklouzla z ruky a rozbila se. Jsou to sice střepy, které znamenají štěstí, ale mám o nějaké štěstí vůbec stát, když pak vše otočím řetězem karambolů? Jestli dobře počítám, smůla nad klikou naprosto spolehlivě vede.