Maraton - sakra, já minul tu zeď

foto: Jitka Narovcová

Musím přiznat, že jsem letos před maratonem doufal v nějaký lepší čas než obvykle. Když už se mi od začátku roku podařilo shodit nějakých sedm kilo, to by v tom byl hrom, aby se to neprojevilo na výsledku. Nakonec i ostatní závody naznačovaly, že běh bez sedmikilového batohu má něco do sebe. Jenomže maraton je maraton. Při něm se může přihodit tolik věcí, že vyslovit předem nějaký dobrý čas bývá známkou zatemnění mysli.

Ale vše se vyvíjelo docela slibně, žádný zdravotní trabl, natrénováno bylo, počasí slibovalo chladno, tak mi v hlavě šrotovalo, že se třeba zadaří. Nakonec ani na Expu jsem se tentokrát tolik neunavil, takže vlastně nebylo na co se vymlouvat.

A jak to šlo na trati? Protože mám "za zásluhy" možnost startovat z béčkového koridoru, mohl jsem se rozběhnout od samého začátku. Žádné dlouhé pochodování na start, sedmnáct vteřin po výstřelu už jsem byl na startovní čáře. A pak? No pochopitelně jsem se nechal vybláznit a mé mezičasy vůbec neseděly s plánem. Ale brzděte, když všichni kolem běží jak k ohni, že jo?

Teprve, když jsem před sebou na sedmém kilometru zahlédl růžovou Barborku, zleva běžel Marek Řízek a zprava se najednou objevila Radka Zbíralová, uvědomil jsem si naplno, že v téhle společnosti jsem omylem. Konečně mi došlo, že jestli nezvolním, jsem brzy  v těžkém průšvihu.

Musím přiznat, že v Praze mám jednu obrovskou výhodu. Kolem běhání se už motám tolik let, že na trati mám hrozně moc kamarádů a známých. Jedni běží, druzí fandí, třetí navíc i fotografují a ti čtvrtí jsou na občerstvovačkách. A on je to v kombinaci ohromný doping, když neuplyne deset minut, aby mi někdo nezafandil. Mnozí navíc stihnou několikrát změnit stanoviště a tak to mám ohromně pestré.

Na třetím kilometru Ivča, ta pak znovu na šestnáctém a na devatenáctém, na branické straně Vltavy Monika a o kousek dál Květa, na jednom mostě Ruda Kadeřábek, na dalším Honza s Aničkou, v Karlíně Jana, na Karlově mostě Rejža, u Lihovaru Dáša s dětmi, do toho ještě fotografové Jitka a Zdeněk. Řekněte sami, troufli byste si ten maraton odfláknout, když vás povzbuzuje tolik lidí?

S postupujícími kilometry nohy přece jen trochu tuhly a tempo o fous pokleslo. Nebyl to ale zdaleka takový sešup, jako minulé roky. Čekal jsem, jak se mnou zamává maratonská zeď. Začal jsem ji vyhlížet na dvaatřicátém, ale nebyla tam. Na třiatřicátém taky ne, ani na čtyřiatřicátém. Když už jsem se dostal na sedmatřicítku, říkám si: "Sakra, já ji někde minul." Ale pak jsem si řekl, že vracet se kvůli ní už nebudu a běžel dál.

Kousíček od šestatřicátého kilometru stála velkoplošná obrazovka, na které se promítaly povzbuzující
vzkazy fanoušků. Na Expu jsme s Evženem strávili dva dny a stačilo deset kroků, abych taky něco nahrál. Jenomže já trubka jsem nahrávku pro Evžena prošvihl. To on se na mě nevykašlal. Ovšem když se velikánský Evžen objevil na obrazovce a pronesl svůj vzkaz, zmohl jsem se na jediné. Úplně stejně, jako jsem reagoval na živé diváky, křikl jsem na něj: "Ahoj Evžene." Obávám se, že mě neslyšel.

Pomaličku se blížil konec a já pořád viděl, že šance pokořit tři a půl hodiny existuje. Jenomže pak jsem někde přehlédl devětatřicítku a propadl panice, že nestíhám. Začal jsem tedy zrychlovat, abych nedopadl jako letos už poněkolikáté, že mi nějaká významná meta utekla o pár vteřin. Pak se ale objevila čtyřicítka, čas byl pořád ještě dobrý a já se trochu uklidnil. No ale proč zvolňovat, když už cítíte cíl v kostech? Tak jsem si ještě trošinku hrábl na dno a s chutí si i zafinišoval.

A pak tu byl cíl. Carlo se zrovna věnoval jinému šťastlivci, tak jsem ho jen lehce poplácal. V momentě, kdy mi podal ruku ke gratulaci Vašek, jsem se ho chytil jako klíště a upozornil, že jestli mě teď pustí, asi ztratím rovnováhu. Přidržel mě na dobrých deset vteřin, než jsem se trochu zmátořil a mohl pokračovat dál od cíle k odběru čipů, předávání medailí, termofólií, pití a všeho ostatního, co patří k cílovému servisu.

foto: Jitka Narovcová

Teprve když kolem zmizela cílová tlačenice, došlo mi, že nohy, jak jednou zastavily, už nějak nejdou nastartovat. A přestože boty, které teď nosím na závody, jsou po letech to nejlepší, v čem jsem běhal, utažený pravý nárt rozbolel jako čert. Pokusil jsem se sehnout ke tkaničce, ale zkrácené svaly mě nepustily blíž než na třicet centimetrů. V tu chvíli jsem uviděl paní v pořadatelské bundě. Došourám se za ní a povídám: "Budu mít takovou trochu divnou prosbu. Nemůžu se sehnout. Mohla byste mi rozvázat tkaničku?" Paní se na nic nevyptávala a rozvázala. To vám byla úleva! Připadal jsem si jako princezna Krasomila naruby: "Rozvaž mi střevíc!!"

Před startem se rýsovalo několik zajímavých nabídek na pomaratonskou hospodu. Když jsem se  ale vyhrabal ze šatny, při představě, že se dovleču někam do hospody, tam se rozsedím a potom se budu znovu pokoušet vstát a cestovat domů, raději jsem rovnou zamířil na metro. Tak jen doufám, že ostatní doběhnuvší byli statečnější než já a ten dnešní maraton dobře zajedli a zapili. Příště se třeba polepším.