U prvomaratonců je naprosto pochopitelná. Dosáhli něčeho, o co usilovali měsíce a možná i roky. Ale stejně jí propadnou i ti, kteří už dokončili potřetí, popáté nebo po desáté. Povedlo se, dorazili jsme do cíle, naše obavy jsou pryč. A následky, jsou-li nějaké, považujeme za vítěznou trofej.
Jenomže jako u každého nerovnovážného stavu se po nějakém čase sinusovka zhoupne na druhou stranu. Kocovina přijde za dva dny, za tři, někdy se ještě o nějaký ten den zdrží. A ty věci, které nás ještě včera těšily, nám najednou začnou vadit. Ještě bereme na milost komentáře kamarádů běžců, kteří vědí nebo alespoň tuší, co maraton obnáší. Ale z dotazů neběžců nám pomaličku ale jistě začíná naskakovat kopřivka.
Že jsme nevyhráli? Že nás předběhly dva tisíce lidí? A že ten první už čekal na letišti, než jsme se my dostali do cíle? A proč to vlastně děláme? A jestli si tím nehuntujeme zdraví? Po pár dnech má člověk radost, že se rozčeřená hladina zájmu usadila a v konverzacích se už na dálku vyhýbá slovům maraton, běh, závod, oběžník, běhavka a všemu podobnému, co by mohlo stočit hovor na to profláknuté téma.
A přibližně ve stejné době se někde uvnitř ozve hlas: "No jo, mám splněno, ale co teď?" Stará známá pravda, že cesta je současně i cílem, nás zase jednou dohnala. Cíl jsme dosáhli, cesta skončila a nám najednou chybí ten pevný bod, ke kterému jsme v posledních měsících mířili.
Samozřejmě existují i tací, kteří doběhnou, ve svém deníčku si odškrtnou splněný cíl, pověsí boty na hřebík a jdou plnit nějaké jiné výzvy. Jenže maratonská příprava bývá natolik dlouhá a stojí nás tolik úsilí, že většina z nás u běhání zůstává.
A tak začneme tápat, rozhlížet se, hledat něco dalšího, k čemu namířit úsilí. Ale co to má být, kam se vydat? Jsme při tom svém rozhlížení tak trochu jako závisláci na čemkoli, kterým už nestačí předchozí dávka, ale potřebují si šlehnout o fous víc. Zlepšení posledního výkonu se nám s krátkým odstupem zdá nereálné Ale doběhnout dál, to by možná šlo, ne? Snad právě někde tady je zárodek trendu, kdy se vytrvalci vrhají na ultra, jiní začnou sbírat čárky, další se pustí do triatlonu. Je to logické, je to pochopitelné a je to asi správné. Kdybychom si nezvyšovali laťku, zůstávali bychom stát na místě.
Docela by mě zajímalo, jestli se s podobnými pocity perete i vy ostatní a jak jste podobné situace řešili. Podělte se o zkušenosti v diskuzi, Díky.
Jj, to znam :) A resim to jak kdy. Ted na jare jsem jeste pred Prcicema radeji nasla hned neco na podzim a je to. Jeden milnik prekonan, dalsi v planu, neni co resit :) Nastesti nemam potrebu mit vetsi a vetsi cile. Na co mam zrovna naladu, to naplanuju :)
OdpovědětVymazatAha, já tedy těch věcí v plánu na rok mám sice hodně, ale většina z nich není vyloženě jako cíl, na který bych se extra připravoval. Ale ty mé jednotlivé už si začínají být hodně podobné. Jezdím pož´řád na stejné akce.
VymazatTo zni, jako ze sis odpovedel :)
VymazatNo jo, ale řešení pro sebe jsem nenašel :-)
VymazatJa jsem to pochopila tak, jestli nahodou nemas prilis mnoho prilis stejnych akci :)
VymazatV podstatě ano, jenom nevím, je-li to dobře nebo špatně. Přece jen s postupujícím věkem to budu mít asi tak, že když v jednom roce zvládnu to co v minulém, nebude to ještě tak hrozné. Ale už mám minimální šanci na nějaký posun vpřed.
VymazatAha, chapu. Co je dulezite? Sledovat, jestli zvladas co loni (ani me se to obcas nedari:)? A nebo se vykaslat na porovnavani a najit si nejake akce, ktere Ti prinesou nejake uplne nove zazitky?
VymazatPřesně tuhle věc má asi každý nastavenou po svém. Řekl bych, že ten, kdo dokáže jít za novými zážitky a moc se neohlíží zpátky, víc si to užije a víc toho stihne. Přesně to, co neumím a tak trochu závidím těm, kteří to dokážou. Bylo by fajn, naučit se to taky, ale znáš to. Starýho psa ... :-)
Vymazat:) Jj, kazdy si musi vybrat tu svoji cesticku
VymazatAsi nejsem ten správný typ respondenta,protože - jak víš - u systematického tréninku nikdy nevydržím. Ale za sebe jsem zjistila, že mi nejvíc baví a motivuje poznávání nových závodů a míst. Potřebuju rozmanitost, možná i proto jsem se "přesunula" z městských běhů do lesa, terénu..Těch možností jsou v termínovce mraky a pokud každý rok zařadím pár nových závodů v krásném prostředí, ať už v Čechách nebo v jiné zemi, přinese mi to větší radost než cokoliv jiného. Samozřejmě, pokud mě nějaké závody osloví a líbí se mi, proč je další rok nezopakovat. Tímhle způsobem zatím ve stadiu..Kam dál?.. nejsem..ale kdo ví, zeptej se mi třeba za 10 let :-)
OdpovědětVymazatOK, zeptám se. Píšu si do kalendáře :-)
OdpovědětVymazatMno, tak me ten prvni maraton ceka az v zari... Ale zatim, po kazdym ubehnutym pul maratonem, jsem si v den, kdy jsem dobehla, nebo v den nasledujici, koupila startovny na dalsi zavod :) Tak asi tak ja bojuju :)
OdpovědětVymazatTo jsi mě při pátku pobavil :-) ty dotazy....kolikrát já slyším - kolikátá jsi byla? :-) :-) a je to vůbec zdravé? apod. co píšeš.
OdpovědětVymazatA ty fáze...já někdy ani po maratonu radost nemám, nebo jako trochu jo, ale pořádná začne až cca druhý den nebo dva dny a pak přesně za čas to jde dolů....ale už jsem byla také ve fázi - aha zase bude pražský maraton, tak jo. Už po pár letech to bylo něco běžného. Opravdu velký přelom u mě nastal vloni, když jsem najednou nemohla běžet, byla jsem nemocná, koukala jsem v TV na PIM a brečela jsem a letos, když to pomalu vypadalo stejně…..no to byla vůbec hrůza a já tak chtěla dosáhnout na tu PIM 15...najednou se to ve mně celé přeskupilo a najednou jsem si tak vážila, že můžu vůbec vyběhnout, když jsem běžela, tak dřív bych si na 32. říkala, ještě 10 km, letos jsem si říkala jé 10 km do cíle a můžu být ještě na trati a běžím, neomdlévám z toho, že nejsem úplně zdravá. Tak jsem si to tak užila, jak nikdy…. prostě jen to že „můžu“ běžet, najednou to neberu vůbec samozřejmě. A najednou jsem si všímala i jiných věcí - jako lidí, co vezou vozíčkáře, lidí co vedou slepce...už jsem o tom někde psala a najednou jak jsem byla vděčná, že můžu běžet, jsem se nad těmito lidmi dojímala...tento PIM byl pro mě opravdu výjimečný v tom, co jsem teď popsala a i samo v té 15. :-) Ale ono ti to takto nepřeji, jako omarodit, nemoci běžet a pak se s vděčností vrátit zpět...to je takové natvrdo. Pomůže asi i jiná aktivita. Já se třeba moc těším k moři na potápění :-) měj se hezky, při pátku mě potěšilo to, že to vlastně máme všichni podobně :-) Jana M.
Jo jo, některých věcí (možností, vztahů, situací ...) si začneme vážit, až když je najednou ztratíme. Všichni to máme podobné, liší se to jen v detailech :-)
Vymazat