Že by dobrý ročník?

Když v září jdeme na první "míčové hry pro mladší žactvo", je to tak trochu sázka do loterie. Kdo bude pokračovat ze "starých" mazáků? Jaké přijdou nové děti? Budou šikovné? Nebudou zlobit? Neobjeví se mezi nimi nějaký sígr? Přijde jich dost? Nebude jich moc?

Nevím, čím to je, ale tentokrát samá příjemná překvapení. Přibylo několik holek, takže by z toho mohla vykrystalizovat celkově ukázněnější sestava. A doopravdy, zatímco jindy bývají děti první hodinu po prázdninách rozjívené a není je možné zpacifikovat, tentokrát jako by hned první hodinu přišly až nezvykle poslušné děti, křiku o trochu míň než jindy, a co jsem musel ocenit, všechny zatím vypadaly, že se těší, že si přišly doopravdy zasportovat a ne zlobit.

Dokonce i rozcvička proběhla hladce a valná většina se snažila provádět podobné cviky, jaké jsem předváděl já. A když došlo na cvičení na kruzích, znovu šok. Všichni nováčci, včetně těch nejmenších holčiček, zvládli kotoul vzad. Je pravda, že jsem kruhy nechal trochu níž a sem tam někoho popostrčil, ale vzpomínám si, jaké loni byly se stejným cvikem problémy.

A pak už začala vybíjená. Loni nám trvalo několik měsíců, než se některým menším dětem podařilo jakž takž přehodit míč na druhou polovinu. A dnes? Žádný problém, i když sem tam bylo vidět, jak děti mají k velkému míči respekt. A kluk s největší ránou? Kupodivu se nesnažil z mrňousů udělat placku, ale ubral na síle a vybíjel je do nohou. Že by přes prázdniny dostal rozum?

Třeba je to doopravdy dobrý ročník. Uvidíme, jak dlouho mi vydrží nadšení. Ale musím přiznat, že to není letošní první pozitivní šok. Jeden kamarád má syna ve věku, kdy by nebylo marné začít s atletikou. "Žádný problém," prohlásil jsem a dal mu telefonní číslo na trenérku v nejbližším oddíle. Dětí je málo, už několik let berou každého, kdo přijde. Hluboký omyl. "Mají plno," hlásil kamarád. Napodruhé jsem mu tedy poslal rovnou dva kontakty do už trochu vzdálenějších oddílů. To už určitě zabere. A zase nic, zase plno. Zásoba známých trenérů mi už pomalinku dochází a mladý atlet ještě pořád nemá svůj oddíl.

Že by zafungovala olympiáda v Londýně? Nebo příklad Špotákové a rychlých holek? Nebo rodiče v krizi hledají levnější sporty? Na každý pád je to dobrá zpráva. Tak ať nám ten dobrý ročník přinese samé dobré sportovce.  

Jak jsme vyhráli neexistující kategorii

Týmové soutěže jsou na běhu stejně nejlepší. Sám za sebe si můžu oddechnout, povolit v tempu, vynechat finiš. Ale když běžím za tým, copak to jde, abych ubral a zkazil to ostatním? A tak, když se všechno sejde, mohou dosáhnout na zajímavý výsledek i běžci, kteří by sami neměli šanci.

Loni se smíšená týmová soutěž na noční Grand prix přesunula na desítku. Na tu neměly mé spoluběžkyně natrénováno a týmy běžely bez nás. Na letošek už jsme se ale připravili. Holky se pustily do tréninku s elánem, který jsem já mohl jen tiše závidět. Tým řádně přihlášený, nic nás nemůže zastavit.

I mě s postupujícím časem vtáhla tréninková horečka a má příprava se od bezcílného pobíhání opět začala podobat tréninku. Den D se nezadržitelně blížil. I dovolenou jsem, tedy v rámci možností, tak trochu proměnil na tréninkový kemp. Ve chvílích ztráty soudnosti jsem dokonce měl pocit, že se má kondice doopravdy zlepšuje.

A pak? Samozřejmě přišly komplikace. Nenápadné škrábání v krku se změnilo v pokašlávání, přešlo do trvale ucpaného nosu a knedlíku, pevně usazeného kamsi do krku. Postupně se vše začalo přece jen mírně zlepšovat a z choroby zůstaly jen záchvaty nezastavitelného kašle, který přišel vždy v tu nejnevhodnější chvíli, například v momentě, kdy se manželka zeptala, jestli si vážně myslím, že už jsem úplně zdravý.

A tak se za poslední týden před noční desítkou na mém běžeckém kontě skvěla čistá a nefalšovaná nula. Sice bych rád podpořil teorie o tom, že odpočaté tělo podává ty nejlepší výkony, ale co si budeme povídat, je to jen taková pohádka na předzávodní utěšení nepřipravených nervózních běžců.

Mou poslední nadějí bylo to, čemu tenisté říkají falešná forma. Někdy se stane, že tenista přijde na kurt po delší pauze, vezme do ruky raketu a hraje jako bůh. Obvykle to vydrží několik gemů, ve lepším případě setů, než se ukáže krutá pravda. A co tedy se mnou? Zkusím, jestli se taky projeví falešná forma. Zbytečně tedy nebudu tělo dráždit během, jen lehký rozklus a pak hupky na start.

Mé týmové spolubojovnice přišly nažhavené a soustředěné. Každá chce podat nejlepší výkon. Nesmím jim to pokazit. Domlouváme se na taktice. Vyrazím volněji a ony se ze začátku budou držet se mnou. A později? Uvidíme. Hlavně dorazit do cíle, ne?

Trocha té předstartovní nervozity v koridoru, pak už konečně tlukot srdce, nenápadná rána, tóny z Vltavy. A my se spolu s ostatními šineme dopředu. Zprvu nenápadný a omezený pohyb je čím dál rychlejší, až je z toho tempo, o kterém jsem zpočátku ani neuvažoval. Už nemám šanci zjišťovat, jestli holky jsou někde se mnou, tak trochu se nechávám strhnout rytmem ostatních chrtů a snažím se nemyslet na to, jestli mám šanci je udržet až do cíle.

A ono to k mému překvapení pořád jde. Ne bez obtíží, ale jde. Pořád běžím a pořád mám dojem, že nijak zvlášť nezpomaluji. A když v hlavě začne vrtat červík, ponoukající mě, abych zvolnil a zbytečně si nehuntoval tělo, naštěstí vždy mnohem silnějším hlasem promluví týmový duch: "Ty to chceš těm holkám zkazit? Trénovaly jak divý a ty si teď chceš odpočívat? Když nemůžeš, přece ještě nejmíň dvakrát můžeš!"

Vnitřní přemlouvání nějak zafungovalo a já se dostal za polovičku, za sedmý, za osmý, posledních osm set metrů, tři sta ... cíl. Čas, nad kterým bych ještě před třemi roky ohrnul nos. Teď mi přijde úplně báječný. Přes popohánění pořadateli se snažím zůstat kousíček od cílové čáry. Kde jsou holky? Teď už konečně můžu myslet i na ně. Ivča dobíhá po dvou minutách. Spolehlivý výkon. Je na ní znát, že i ona si hrábla až někam ke dnu. Ale je v pořádku a já ji nechávám jít si pro medaili.

Teď už jen, aby dorazila Janina. Je to její první závodní desítka. Pomaličku se blíží limit, který si stanovila. Už jen pár vteřin a vyprší. Ale ne, už ji vidím. Je znát, že si sáhla na mnohem hlubší dno než já, ale zabojovala. Jsme všichni v cíli a relativně v pořádku. Teď už jen vydýchat, napít se a za chvíli bude svět zase o kousek veselejší.

Cestou domů se vůbec nebavíme o tom, jak jsme asi mohli dopadnout. Co na tom záleží? Každý z nás podal výkon na hranici současných možností. Jestli budeme první nebo desátí, to nás v tuto chvíli nezajímá. Však oni ty výsledky jednou dají dohromady.

Ráno vstanu a mé první kroky vedou k počítači. A hele, výsledky už jsou! Nedočkavě je otvírám. Nádhera, třetí místo. A kdopak nás to porazil? To je divné, nějaká zvláštní sestava. Dva muži a jedna žena? To je přece jiná kategorie, ne? A druzí? To samé.

A tak jsem se dodatečně dozvěděl, co už jsem měl vědět dávno. Naše kategorie dvě ženy a jeden muž byla zrušena a připojena k opačné sestavě. Jinak bychom vyhráli. Trochu nerovný souboj, ale co se dá dělat, pravidla jsou pravidla. V mých očích jste holky zvítězily.

S cizím chlapem v cizím pokoji

No konečně dovolená, oddech, klidný lázeňský hotel. Ideální čas nasbírat nějaký ten běžecký kilometr na novém neprozkoumaném území. Už mám vyzkoušeno, že nejlepší je vstát brzy ráno, abych se vrátil ještě před snídaní a nenabořil další plánovaný program.

První den trochu větší porce. Sice jsem předem prostudoval mapu, ale když přišla plánovaná odbočka, uviděl jsem tunýlek kamsi do houští a na zemi mokrou trávu. Raději jsem zůstal na oschlé silnici a přidal si pár kilometrů navíc. Časová rezerva dostatečná, nic se nemůže stát. Mé výpočty byly skoro správné, jen ten šílený krpál na zpáteční cestě vypadal na placaté mapě mnohem přívětivěji. Nakonec jsem ale dorazil včas, snídaně zachráněna, program taky. Jen nohy se chvilku rozmýšlely, jestli mají upadnout hned, nebo to se mnou ještě pár kilometrů zkusí.

Další ráno už jsem šel najisto. Vybral jsem si rozumnou část včerejší trasy, ve vhodné chvíli zavelel k ústupu a běžel nazpátek. Blížím se k domovu a vidím, že můj odhad byl až příliš zbabělý. Mám ještě časovou rezervu. Že bych ji využil k jedné neplánované lázeňské proceduře? Nesnáším studenou vodu, ale když je jen těsně nad kolena, snad to přežiju.

Zuju boty, sundám ponožky a sestoupím do přírodního bazénku. Do nohou se mi zabodnou tisícovky jehliček. Prý bych se tu měl vydržet brouzdat dvě minuty. "Na Titaniku to měli horší," snažím se nalézt nějakou světlejší stránku své situace. Ještě chvilku pochoduji kolem zábradlí, ale po půldruhé minutě zamířím po schodech nahoru. Pan Priessnitz by to určitě vydržel aspoň o minutu dýl. Improvizovanou lázeňskou proceduru mám za sebou. Nepočítal jsem s ní, takže se budu muset obejít bez ručníku. Naboso vklouznu do svých Asicsů, tkaničky nechávám rozvázané a doufám, že se na půlkilometru, který mi zbývá k hotelu, nohy z rampouchů promění zpátky v živý orgán.

Asi to doopravdy funguje. Když procházím recepcí, už zase vnímám normální chůzi. Teď žádný výtah, hezky svižně vyběhnout po schodech. Tady v hotelu to klape dokonale. Člověk by si podle nich mohl řídit hodinky. Stejně jako včera se vyhýbám uklizečce, vysavač překáží na úplně stejném místě. Stejně jako včera se vyhnu vozíku s prádlem a zabočím k pokoji. Otevřu dveře do předsíně, vezmu za kliku a ... zamčeno.

Zopakuji zacloumání klikou, ale dveře drží. Proč se žena zamkla? Co ji donutilo vstát a otočit za mnou klíčem? Ale už je to v pořádku, slyším kroky. Zámek zarachotí, dveře se rozletí a než stačím udělat krok vpřed, na prahu se objeví ... úplně cizí chlap. A manželka si támhle klidně sedí ... teprve teď jsem zaostřil, není to manželka, ale nějaká cizí ženská.

Teprve teď ochlazený mozek nastartoval. Zmateně koktám: "Omlouvám se, spletl jsem si patra." Zařazuji zpátečku a rudý hanbou ustupuji z bojiště. Takže tu mám jedno poučení. Až budete chtít vyzkoušet ledovou koupel podle pana Priessnitze, v příbalovém letáku chybí jedna důležitá informace: "Ledová koupel pomůže vašim nohám, ale možná utlumí váš mozek. Dobře se rozhlédněte, než někam vlezete!"
  

Jak slepé štěchovické kuře zakoplo o stříbrné zrnko

Štěchovický poklad zatím odolal všem hledačům, ať už to byli dokonale vybavení profesionálové, nebo jen blázniví amatéři s krumpáčem. Pořád tady někde čeká na své odhalení. Když zklamaly osvědčené postupy, asi nebude možné objevit jej jinak, než že o něj někdo náhodou zakopne.

Pokud zakladatelé běhu Okolo Štěchovického pokladu budou tvrdit, že je k uspořádání závodu vedla jen touha po zdravém proběhnutí krásnou krajinou, moc bych jim nevěřil. Určitě spoléhají na to, že jednoho krásného dne některý závodník zakufruje a jeho unavená noha brnkne o zrezivělé kování staré truhlice. V dosavadních ročnících se to zatím nikomu nepřihodilo, ale čas pracuje pro nás.

Největší šanci máme my, postarší běžci. Paměť už tolik neslouží, oči mnohem snáze přehlédnou nenápadnou šipku a ze správné trasy seběhneme natotata (Jakpak se asi slovo natotata rozděluje? Kdysi jsem to věděl.). A nohy už taky nezvedáme moc vysoko, takže nějaké to zakopnutí zvládneme levou zadní. A tak jsem v neděli s nadějí vyrazil vstříc novému ročníku. U prezentace jsem byl poměrně brzy, takže mě ani příliš nezarazila poloprázdná startovní listina mé kategorie. "Však oni přijedou," říkal jsem si v duchu, ale zároveň se mi do hlavy pomalu vkrádala myšlenka, že by tentokrát někteří soupeři mohli zůstat doma nebo odjet na jiné závody. Nedělní termínovka byla nacvaknutá jak tramvaj na Barrandov ve špičce.

V klidu jsem se vyrazil rozklusat a v hlavě mi začalo šrotovat, že by dnes nebylo marné ukořistit o nějaký ten bodík navíc oproti normálu, kdy se horko těžko peru o desáté místo. "Třeba by to mohlo být sedmé. Nebo dokonce šesté? To by nebylo k zahození," prolétlo mi hlavou na startu, když jsem očima marně pátral po hvězdách své kategorie. Nemám takový přehled, jako třeba Jaromír, který by se rozhlédl a bezpečně mi vyjmenoval, v jakém pořadí dnes doběhneme do cíle my padesátníci. A protože své jméno by vyslovil o pár míst před tím mým, ani mi to tentokrát nebylo líto.

Ale pak už nebyl čas na nějaké velké rozmýšlení. Po startu musí člověk vyrazit svižně, protože jakou pozici vybojuje na rovném kilometrovém úseku, taková mu zůstane po většinu prudkého stoupání. Na uzoučké pěšině plné kamení se moc předbíhat nedá. Když se stoupající cesta trochu rozšířila, měl jsem před sebou dva neznámé běžce skoro na dosah. Zezadu bylo těžké odhadnout, jestli mohou patřit do mé věkové kategorie. Vylovil jsem poslední zásoby sil, předběhl je a doufal, že je svým manévrem třeba zlomím psychicky, protože v té chvíli sílil pocit, že fyzické síly už pozvolna docházejí.

Začalo mi být jasné, že tentokrát jsem to trochu přehnal jak s tempem na rovince, tak s plýtváním sil při předbíhání. Nohy ztěžkly a síla ze svalů se někam vypařila. Boj o pořadí se změnil na boj o udržení běhu. Nakonec jsem rezignoval a letos na závodech do kopce poprvé přešel do chůze. Fuj, hanba! Jeden ze dvou předběhnutých mi moji troufalost vrátil, ale já už jsem si ho mezitím prohlédl a bylo mi jasné, že na padesátníka vypadá příliš mladě. Takže žádná konkurence, klidně si běž.

V posledním stoupání před cílem jsem za sebou uslyšel lehké kroky. Teď už se přece nenechám předběhnout nikým dalším. Naposledy jsem si poručil a vymáčkl ze sebe poslední síly na finiš. Dobře jsem udělal, protože jinak by mě Laura předběhla. A kde je Laura, tam je i Vašek, který běžel jako její doprovod. Nebýt toho, bez problému by mě porazil. Takhle zůstal o pár vteřin vzadu.

A tak jsem se při vyhlašování dozvěděl pro mě šokující zprávu. Po jednom z nejhorších výkonů sezóny jsem zaznamenal svůj nejlepší výsledek za celých těch dvanáct let, co běhám Kopce. Slepé kuře zakoplo o stříbrné zrnko. Takže padesátníci, díky Vám, že jste se domluvili a tentokrát nepřišli. Oplatím vám to a příště nepřijdu zase já. Tak si Běh na Červenou horu užijte, budu vám na dálku držet palce.

Proč běhám jako velký šéf?

Na krimikomedii Velký šéf si zřejmě budou pamatovat jen největší fanoušci filmové historie. Rafinovaná loupež tehdy byla tak dokonale promyšlená, že policisté měli ihned jasno. Člověk, který ji vymyslel, musí mít tak těžký mozek, že není možné, aby ve vypjatých chvílích udržel hlavu rovně. A skutečně, filmový hrdina se marně snažil nést hlavu vzpřímeně, aby unikl pozornosti svých pronásledovatelů. Tehdy jsem se bláhově domníval, že je to jen podařený žert a v reálném životě něco podobného není možné. A pak jsem začal běhat.

Zpočátku jsem nepozoroval nic neobvyklého. S uběhnutými kilometry jsem se přestával zadýchávat, výkonnost stoupala, dařilo se mi urazit větší a větší vzdálenosti ve stále rychlejším tempu. Zkusil jsem nějaký ten závod a časem dokázal zvládnout vyšší a vyšší zátěž.

A pak jsem se našel na fotografiích. Kdo je ten divný člověk s hlavou nakřivo? To že jsem já? Nesmysl, to bych určitě zaregistroval, že naklápím hlavu až někam k rameni. Omyl. Nevšiml jsem si vůbec ničeho. Jakmile si ve svém úsilí hrábnu někam hlouběji ke dnu, hlava se mi automaticky nachýlí na stranu.

O své úchylce teď už vím roky. Pokoušel jsem se jí zpočátku zbavit, cvičit krční svaly, pravidelně se při běhu kontrolovat, jestli se hlava nevychýlila, ale výsledek veškerý žádný. Když se mě kdokoli zeptá, na kterou stranu nakláním hlavu, nedokážu okamžitě odpovědět. Musím nad tím usilovně přemýšlet a nakonec se ke správnému závěru doberu až z fotografií.

Za roky svého běhání už jsem rezignoval. Smířil jsem se s tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Občas si při běhu vzpomenu, narovnám hlavu a běžím dál, abych po pár minutách zjistil, že náklon už zase překročil únosnou mez.

Když už se nějakého záporu nedokážeme zbavit, je dobré nalézt nějaké klady. Ale hledají se těžko. Snad jen jeden existuje. Když se blížím ve větším houfu, jsem k poznání už na půl kilometru. Nakloněná hlava mě spolehlivě prozradí. Když mě jeden rychlejší kamarád vídá dobíhat na závodech do kopce, nikdy nezapomene křiknout: "Narovnej hlavu." A já obvykle poslechnu a nejmíň na deset vteřin ji dokážu udržet rovně.

Když jsem viděl, jak má nakloněná hlava beznadějně zkazí každou fotografii, řekl jsem si, že by bylo dobré aspoň občas mít nějaké foto, kde vypadám alespoň trochu normálně. Jak tedy zmerčím fotografy, snažím se držet co nejvzpřímeněji, ale když začnu procházet galerie, úspěšnost se drží hluboko pod polovinou. Už s tím asi moc nenadělám. Nakonec jsem rád, že ještě pořád běhám, ať už hlava drží rovně nebo ne. Až jednou upadne definitivně, budu se nad tím muset zamyslet. No jo, ale bude čím?

Útěk před saní

Tak jsem se včera zamíchal do houfu, který se snažil utéct Slivenecké sani. Saň se naštěstí neobjevila, ale kdyby tam doopravdy byla, neutekl bych. Asi by mě sežrala. Vlastně jediná šance na přežití by byla v tom, že by se přecpala běžci ještě pomalejšími než jsem já a na mě by se nedostalo.

Stejně by mě docela zajímalo, kdo přišel na tenhle krásný pohádkový název. Byla to čistá fantazie pořadatele závodu? Nebo se snad někdy v minulosti ve Slivenci doopravdy vyskytovala nějaká saň? Jak vypadala, kolik měla hlav a čím se asi živila? Polykala náhodné chodce (rekreační běžci tenkrát asi ještě nebyli) a nebo se specializovala na princezny? To by asi bylo vysvětlení, proč se tu už žádná saň nevyskytuje. Chcípla hlady.

Bydlím jen pár kilometrů od cíle, a tak jsem využil situaci, do běžeckého se převlékl doma a vyrazil, vybavený jen mincemi na dobrovolné startovné. Je to mnohem lepší, než zmateně kroužit autem po Chuchli a hledat místečko k zaparkování. Ani nemluvím o druhé výhodě, že by pak teoreticky bylo možné libovolně doplňovat ionty z těch nejlepších energetických nápojů. Proč teoreticky? Protože na to jsem příliš líný. Z cíle to mám domů jen něco přes tři kilometry a vracet se do hospody na start s představou, že pak s jedním či několika pivy v žaludku poklušu do kopce, to jsem radši zůstal za abstinenta.

A samotný závod? V posledních týdnech jsem několikrát zkusil opakované výběhy schodů. Schody jsou skvělá věc na posílení stehenních svalů. Na mé výkonnosti se to projevilo prakticky okamžitě. Tedy ne že bych nabral sílu, ale nohy byly unavené daleko dřív než jindy, takže jsem se do úvodního stoupání sotva vydrápal. Když se pak trať ve druhé půli narovnala, nohy už se přece jen rozeběhly o něco ochotněji. Jednoho nebo dva běžce jsem sice předběhl, ale dalšímu, který byl na začátku rovinky sotva dvacet metrů přede mnou, jsem se nedokázal přiblížit ani o kousek. 

Ono tělo asi ještě nedokázalo vstřebat sobotní Miřejovice. Ale co bychom řešili takovéhle prkotiny. Jestli si o jedno místo pohorším, to už při mé běžné výkonnosti nehraje příliš velkou roli. Nakonec jsem skončil ve druhé polovině výsledkové listiny i ve své kategorii. Už to asi lepší nebude.

Ale ještě jedna věc mě na Slivenecké sani zaujala. Protože trať se brzy po startu zužuje na úzkou pěšinu, na které se dá předbíhat jen s obtížemi, startuje se ve dvou vlnách. Na ostatních závodech obvykle nejdřív běží mladí chrti a my staří vybíháme až se zpožděním. Stovky metrů před cílem pak potkáváme mladé rychlíky, kteří už vyklusávají po závodě, sledují naše výkony a povzbuzují nás, když nám lezou oči z důlků a lapáme po dechu.

Tady na Slivenecké sani je to naopak. Nejdříve se na trať vydáváme my staří. Mladí startují s desetiminutovým odstupem. Tohle uspořádání má svoji výhodu. Konečně zase jednou my můžeme být diváky a podívat se na dobíhající mlaďasy a oplatit jim povzbuzování. A víte že je to docela příjemné, když už máme závod za sebou, jen si volně vyklusáváme a zažíváme ten pocit, že my už běžet nemusíme, kdežto tentokrát lezou oči z důlků těm druhým?

Miřejovická grilovačka

Že já tomu Pepovi vždycky nalítnu. Loni mě zval do Miřejovic na běžecký závod a bylo z toho celodenní koupání. A letos? Pro změnu grilovačka. Copak o to, kdyby se griloval pěkný kousek vepřového, proč ne, ale grilovat běžce? Co je to za nápady? Vždyť je to samá kost a šlacha a taky maso je u většiny z nich už starší.

Věděl jsem, že ve třiatřiceti stupních nemá smysl se pokoušet o nějaký dobrý čas, tedy alespoň v mém případě. Prostě se pokud možno ve zdraví dostat do cíle. Jenomže člověku to nakonec nedá, aby se v něm nějaké ty závodnické hormony nevzbouřily. Jenom si člověk musí uvědomit, že mí soupeři nejsou na čele, ale hluboko v poli.

A tak, když jsem se po výstřelu chvíli motal za vodičem na 1:50, řekl jsem si, že takhle pomalu to přece nepoběžím a trochu jsem přidal. Ne nijak závratně, ale přece jen jsem si tempo držel zlehka pod pěti
minutami na kilometr. Cítil jsem, že nohy jdou trošinku ztuha a že se ani náhodou nedá mluvit o nějakém uvolněném běhu, ale pořád jsem se přesvědčoval, že se to přece musí poddat a že se dřív nebo později dostanu do tempa a do pohody.

Prvních pár kilometrů jsem, podobně jako většina ostatních, na šířce trati vyhledával každý stín, ale po obrátce už jsem podobnou nesmyslnou snahu vzdal. Hlavně si moc neprodlužovat dráhu zbytečným
kličkováním. I když mé tempo postupně klesalo, asi jsem zdaleka nepřepálil tak, jako někteří další. Spíš jsem předbíhal já, než že bych byl předbíhán. Ale to bylo asi hlavně dáno tím, že skuteční chrti byli aleko vpředu hned od startu.

Kdybych na to měl v danou chvíli pomyšlení, udělalo by mi asi radost, že se držím lidí, kteří mi jindy spolehlivě dají desetiminutovou nakládačku. Ale všechny podobné drobné radosti na trati přehlušovala
obava, jestli jsem něco nepodcenil a jestli to se mnou za nejbližším rohem nešlehne podobně jako s těmi, které jsem viděl polehávat v péči pořadatelů podél trati. Obvykle to potkává jen nezkušené běžce, ale tentokrát si dehydratace vybírala daň i v předních řadách.

A jak to mávalo se mnou? Hlavně jsem se hrozně těšil na každé pití. Pil jsem o nějaký lok víc, než bych si dal za normálních okolností, ale nikdy víc, než jeden kelímek. Přece jen už něco vím o tom, že voda navíc jen
zbytečně tíží v žaludku a stejně se nedokáže dostatečně rychle vstřebat. Na první občerstvovačce jsem se zmocnil houbičky, kterou jsem si při každé příležitosti už jen namáčel. Pak jsem na ni tak trochu
pozapomněl a teprve za cílem jsem si uvědomil, že ji, prakticky dokonale vysušenou, ještě pořád křečovitě svírám.

Někde brzy za obrátkou jsem před sebou zaregistroval Libora. Zdálo se mi, že se mu blížím, ale protože jsem si občerstvovačku někde před patnáctým asi vychutnával víc než by se při půlmaratonu slušelo, utekl
mi. Pak jsem před sebou zase uviděl dvě podobné postavy, jednu v bílém a druhou v zeleném dresu, ale já si za boha nemohl vzpomenout, co má vlastně na sobě. No a když jsem se konečně přiblížil tak, že už mi
bylo jasné, že ten správný Libor je zelený, přišla poslední občerstvovačka a na té mi definitivně frnknul.

Kalkulačka v hlavě, kterou používám na odhad cílového času, mi postupně hlásila, jak se propadám k času 1:50, kterému bych se před startem jen smál. Začal jsem tušit, že vodič mi už musí dýchat na záda. A taky že jo. Cíl už byl skoro na dosah a on mě doběhl. Sice povzbuzoval, ale aby člověka naložil na záda a chvilku poponesl, to ne. Někde jsem tedy vyšťáral poslední zbytky vůle a snažil se ho udržet po svých. Muselo to vypadat docela směšně, když jsem se pokoušel o finiš. Vnitřní pocit, jako děsný kvapík a ve skutečnosti to byl jen ploužák. Ale i tak jsem se nakonec nějak dostal přes cílovou čáru. Těch opovrhovaných jedna padesát mi o pár vteřinek uteklo, ale kdo by se zabýval takovými prkotinami, když jsem byl v cíli a ke všemu dokonce pravděpodobně ještě pořád živý.

Pak už jsem jen ukořistil kelímek s vodou, dovlekl se k výdeji báglů, našel místo ve stínu, svalil se na zem a čekal, kdy se zmátořím a budu zase schopen normálně fungovat. Po nějakých deseti minutách ležení první pokus o vertikální polohu a ... ono to kupodivu šlo. Tempo, jakým jsem pochodoval po areálu, sice nebylo z nejrychlejších, ale na postup ve frontě na pivo a klobásu jsem si ještě troufl. Dokonce jsem celou dobu dokázal dýchat na záda vítězi závodu. Až u pípy jsem byl o chlup pomalejší, ale to jen proto, že jsme čekali, až spadne pěna.

Jenomže pak člověk doplní ionty nádherně vychlazeným nápojem, chvíli posedí, poklábosí s ostatními a je to jasné. Pokud to zdraví a čas dovolí, příští rok mě tu mají zase. Zůstává jen jedna otázka. Co za počasí objedná Pepa Burian příště? Zase na střídačku liják a kroupy, nebo přijde s nějakou novinkou? Ještě jsme v Miřejovicích neběželi při zemětřesení, ale možná by mnozí z nás nepohrdli ani sněhovou vánicí.

Tak Pepo za rok, budeme se těšit.