Pečky na plný Pecky tam a zase zpátky

Jo, Kbely jsou skvělé, ale Pečky jsou Pečky. Tady jsem kdysi dávno běžel svoji první silniční desítku a tady pro mě vždycky doopravdy začíná jarní běžecká sezóna. Když jsem tu byl poprvé, nebyla nás na startovní čáře ani stovka. Mimochodem tehdy jsem si zapomněl trenýrky a trať absolvoval ve starých vytahaných teplácích. Tehdy se ještě závodilo za normálního provozu. Teď už mají běžci silnici jen pro sebe.

Vůbec je to neuvěřitelné, jak za ty roky zdejší závod narostl a co se všechno změnilo i v samotných Pečkách. Tady je místo, kde po zimní přestávce potkám nejvíc běžeckých kamarádů z blízka i z dálky. Když to jenom trochu jde, beru foťák a přijíždím už na dětské závody. Nevzpomínám si, že bych tady někdy vyfotil naštvaný obličej. Asi za to může to přicházející jaro. No a když k tomu všemu připočtu, že před týdnem ve Kbelích se mi závod mimořádně vydařil, může se někdo divit, že jsem se do Peček těšil jako malý Jarda?

Stejnou chybu jako před týdnem neudělám. Dvojitá náplast na patě musí na desítku stačit. Rozcvičení ještě o něco důkladnější a rozběhání delší. V Pečkách se dá zaběhnout dobrý čas. Obrátková trať má jednu výhodu. Když doběhnete na otočku, víte úplně přesně, co vás čeká na zpáteční cestě. Jen vítr se dá těžko odhadnout. Většinou fouká tak, že ho  v první polovině ani nevnímáte, ale cestou zpátky dá pořádně zabrat.

Jaká je v Pečkách nejlepší taktika? Jak rozvrhnout síly? Kde zvolnit, kde přidat a kde začít finišovat? Existuje jediný osvědčený způsob, jak tady zaběhnout dobře. Vyrazit naplno, pak přidat a když už vůbec nemůžete, přidat ještě trochu. No a pak už jen doufat, že to všechno vydržíte do předposlední zatáčky před cílem. A pak? No přece finišovat až do cíle, ne? Zkrátka PEČKY se musí běhat NA PLNÝ PECKY.

  


Samozřejmě trochu přeháním. Nějaké tempo si člověk určit musí. Věděl jsem, že pokud mám překonat čas z minulého týdne, potřebuju běžet každý kilometr za čtyři a čtvrt minuty. Startovní rovinka je v Pečkách pěkně široká, takže je šance brzy se dostat do správného tempa. A pak už to šlo ráz na ráz. Rozběhání, rozcvička, chumel za startovní čárou. Do startu šest minut, čtyři, dvě ... někde na kostelní věži odbíjejí zvony. Nebo ten zvuk jde z rozhlasu? Než se stačím dozvědět pravdu, výstřel a běžíme.

Hlavně na nikoho nešlápnout a nezakopnout. Za prvním rohem už se pole začíná roztahovat. Takže žádné flákání a makáme! Mrknu na hodinky, abych zkontroloval tempo. Co je to za nesmysl? Přes pět minut na kilometr? Podívám se znovu. Čtyři a půl? To už je lepší, ale co s tím, když rychleji to snad ani neumím? Předbíhám Mirka Říhu. Loni jsem za ním běžel skoro celou trasu. Tak to asi nebude úplně pomalé. Definitivně mě uklidní mezičas na druhém kilometru. Na vteřinu přesně podle plánu.

V Ratenicích zase hrají Abbu. Rok jsem se těšil, až ji zase uslyším a už je to tady. Ale za zatáčkou Abba ztichne. Rozkoukávám se po běžcích kolem. Není tu někdo, podle koho bych si srovnal tempo? Jo, Alena. Nějakých dvacet metrů přede mnou. Že bych ji zkusil dotáhnout? Hodně naivní plán. Z dvaceti metrů je třicet, čtyřicet, padesát ... po obrátce už ji spíš jen tuším někde vpředu. Cítím lehký protivítr, ale je to dobré. Jindy tady fouká daleko víc.

A znovu Ratenice. Na ratenické diváky už jsem zvyklý, ale fotografa na střeše jsem tady letos viděl poprvé. Silnice zpátky do Peček. Nebyla cesta tam přece jen kratší? Asi ne. Cedule s devítkou a poslední dlouhý úsek k hlavní silnici. Předposlední ostrá zatáčka. Tady někde jsem chtěl začít finišovat. Finišovat? Co je to za blbost? Vždyť už dávno běžím na doraz. Zahýbám za poslední roh do cílové rovinky. Ale jo, ještě se dá zrychlit.

Za cílem visí časomíra, ale tu podstatnou část zakrývá cedule. Sakra, kolik je tam vteřin? Teď už ždímu doopravdy poslední síly, jenom abych uviděl na všechny číslice. Kruci, zrovna tam skočila trojka. Výkon pod čtyřicet tři mi utekl o pár vteřin. Nebo ne? Na startovní čáře jsem si nezkontroloval čas. A tak zůstanu napjatý ještě další půlhodinu, než z esemesky zjistím, že jsem to přece jen stihl. O dvě vteřiny. Jo, do Peček jezdím rád, tady se dají zaběhnout slušné časy ...
________________________________

Pár obrázků z letošních Peček najdete na rajčeti.  

 



 

Běh Prokopským údolím? To jsem ještě neběžel

Není to ostuda? Letos se koná už devatenáctý ročník, mám to za humny a ještě ani jednou jsem ten závod neběžel. Mám jen jednu polehčující okolnost. Vždycky se okolo toho závodu motám jako jeden z pořadatelů.

Stejné to bude i v neděli 20. března dopoledne. Závody jsou určené úplně pro všechny aktivní milovníky běhu od sedmi či osmiletých školáků až po nejstarší veterány a veteránky. První vyrazí na trať v 9:30 nejmladší dívky. Start mužů a veteránů odstřelíme v 11:30.

Předpověď počasí zatím slibuje docela příznivé podmínky, takže zřejmě nehrozí žádné prodírání závějemi nebo bruslení na ledovce, ale ani běh vyprahlou pustinou. Na nejmladší přípravku čeká lesní okruh o délce 450 metrů. S věkem závodníků se trasy o něco prodlužují, takže pro ženy bude připravena krosová trať o délce 3260 metrů s několika pěknými stoupáky a seběhy, zatímco muži se proběhnou ještě víc. Jejich trať měří 6330 metrů.

Co na našem závodě nenajdete? Tribuny plné diváků, televizní štáby, zástupy novinářů, bouřlivou atmosféru a drahé ceny pro vítěze. Nečekejte ani příliš mnoho komfortu kolem. Žádné luxusní šatny ani sprchy nemůžeme poskytnout.

Co vás tedy čeká? Zajímavá lesní trať, přátelská atmosféra, pravděpodobně i opravdové jarní počasí. No a krom toho ještě možnost změřit síly s podobně postiženými cvoky (tedy běžci), malé občerstvení v cíli a pro nejlepší v kategoriích ceny, které vám sice neumožní prolenošit zbytek života, ale třeba i tak potěší.

Na letošek jsme nepřipravili mnoho novinek, ale jednu přece jen ano. Až do loňského ročníku jsme veškeré časy a pořadí v cíli měřili výhradně ručně. Letos i my chceme využít techniku. Pavel, autor programu pro běžeckou časomíru, nám přislíbil účast a aktivní pomoc. Co si od toho kroku slibujeme? Menší nervy pro rozhodčí, nižší riziko chyby, ale především rychlejší zpracování výsledků.

A co jestli selže technika? Nebojte se, ruční měření máme v záloze. K vám, kteří se rozhodnete k účasti, máme jednu prosbu. Abychom usnadnili odbavení, přihlašte se prosím předem prostřednictvím webového formuláře. K ničemu vás to nezavazuje, pomůžete pořadatelům a ještě možná získáte nějakou drobnost za odměnu.

Tak nezapomeňte, v neděli 20. března se na vás těším já i všichni ostatní pořadatelé.  

Propozice a přihlášky

Mapka - závodní kancelář a místo startu

Co tě nezabije, to tě popožene

Poslední úpravy startovního koridoru, než se naplnil závodníky.

Kdy začíná jaro? Když jsem chodil do školy, učili nás, že 21. března. Letos prý jaro začne přesně 20. března v půl šesté ráno. Čert ví, kdo to takhle přesně spočítal, ale pro mě v posledních letech začíná jaro někdy v týdnu mezi kbelskou a pečeckou desítkou. Kbely jsou pro mě poslední zimní a Pečky první jarní závod. Asi nikdy nezapomenu na mrazivou Kbelskou desítku v roce 2010. Vzpomínám, že v roce 2008 dokonce přišla taková vichřice, že závod museli zrušit. Jeden z mnoha důvodů, proč zůstat doma. Jenomže nic tak neprověří jarní formu, jako silniční desítka. A tak jsem nechtěl chybět ani letos.

Přihlásil jsem se s velikým předstihem a s předstihem taky přijel do Kbel. Parkovací místo úplně luxusní, spousta času  projít se po okolí, okouknout, co je nového a ještě zbylo na rozklus a pořádnou rozcvičku. A protože nebudu mít šanci fotit při závodě, nasbírám pár předstartovních obrázků.

Hanka s Alenou zůstávají zdejší desítce věrné. 

Na loňskou sezónu jsem pořídil nové lehké silniční boty. Pochvaloval jsem si, že je v nich noha jako v pokojíčku. Proto si je šetřím a zbytečně netahám na objemový trénink. Jenomže co platilo loni, už letos nemusí být pravda. Během rozklusávání jako by se do ponožky na patě vloudilo zrnko písku. Zastavil jsem, prohlédl botu i ponožku, ale nenašel jsem nic podezřelého. "Asi shrnutá ponožka," stanovil jsem diagnózu a věc pustil z hlavy.

Tomáš je pořadatel k neutahání. Byl prostě všude.
Mám podezření, jestli nemá dvojče. Nebo dokonce trojče? 

V tlačenici na startu bylo hodně husto. Raději jsem se nikam nehnal a jen hlídal abych o někoho neškobrtl. Jen sem tam, když se otevřelo okénko, prodral jsem se o pár míst dopředu. Překvapilo mě, jak lehce se mi běží, ale ještě neuběhl ani první kilometr a nenápadné škrábání na patě se změnilo na pálení. Po dvou kilometrech už mi z hlavy zmizely myšlenky na taktiku, tempo, pravidelné dýchání. Zůstala tam jedna jediná věc. Pata.

Běžet něco delšího, asi bych dopadl jak sedláci u Chlumce. Ale na desítce? Tu přece musím nějak zvládnout. Když jsem se chtěl zbavit bolesti, nezbylo mi nic jiného, než co  nejrychleji utíkat do cíle. Postupně jsem si uvědomil, že bolest není pořád stejná. V klesáních tlak na patu přece jen povolil a já si mohl trošku orazit. Zato stoupání mi všechno vracela dvojnásob. Za ty roky, co jezdím do Kbel, jsem zdejší trať považoval za lautr rovinu. Po sobotě jsem změnil názor. Je to tady vlastně samý kopec.

Foto Lenka Horká

Odborníci na fyziku budou možná tvrdit, že teorie relativity je o něčem jiném, ale já vím své. Tahle desítka patřila k mým relativně nejdelším. Ale i ta nejdelší desítka má někde svůj konec. Dočkal jsem se ho i já. A když se blížil cíl, sebral jsem síly i na finiš. Tak rychle jsem se do cíle nehnal už dlouho. A že jsem neudržel hlavu rovně? Čert to vem. Hlavně že neupadla. Nakonec z toho byly mé nejrychlejší Kbely za posledních sedm let.

Za cílem, když jsem nafasoval pití, bagetu a půlku banánu, byl čas na inventuru končetin. Vzpomínám si, jak jsem jednou dobíhal maraton s puchýřem. Taky to tehdy bolelo jak čert a já čekal botu plnou krve. Pak jsem se zul a nevěřícně zíral na třímilimetrový puchýřek. Tentokrát jsem tedy čekal něco podobného, ale zase překvapení. Na ponožce docela pěkný krvavý koláč a pod ponožkou centimetrový stržený kus kůže. No ale nakonec to nebylo nic hrozného. Trocha peroxidu a jeden flastr vše spravily a druhý den už jsem si mohl dát regenerační klus.

Za týden v Pečkách si tu desítku zkusím zopakovat. Na patu preventivně nalepím pořádný flastr. Ale nebude to velké zklamání, až zjistím, že když mě nic netlačí do cíle, podobný čas nezaběhnu?    

Manželé Horkých se blíží ke startovní kanceláři.
Lenka letos neběžela, ale fotila v cíli.

Podporujte svého Hubáčka

Když jsem loni doběhl do cíle Hubáčkovy dvacítky, říkal jsem si, že jednou to bohatě stačilo. Podařilo se mi tehdy nadělat tolik chyb, že jiným by to vydalo na celou sezónu. Po Prokopském údolí totiž pobíhám poměrně často a skoro pořád po asfaltu. A tak jsem si tehdy vsugeroval, že jdu na silniční běh. Krásné bělostné Asicsy si zachovaly původní barvu prvních pět minut po startu. A vzorek na podrážkách? On tam byl nějaký vzorek? Pěkně jsem si zabruslil a ještě jsem se cestou krásně vyválel v blátě. Nakonec jsem se do cíle nějak dohrabal, ale pořádně uklouzaný, promrzlý a zabahněný až za ušima. Ani umístění nebylo žádná sláva.

Jenomže ta mrcha paměť mě zase zradila. V hlavě mi uvízlo, že to byl krásný zážitek. Bahno i pády se z mozku nějakým nedopatřením vygumovaly.  A tak, když mi přišla pozvánka, vůbec jsem neváhal. Nějaké to poučení mi ale v hlavě přece jen zůstalo. Tentokrát jsem obul boty do terénu s pořádnými špunty. Nebyl bych to ovšem já, kdybych místo loňských chyb nevyrobil nějaké nové.

Ráno na teploměru osmička, tedy ideální podmínky pro tříčtvrťáky a dvě tenké vrstvy s krátkými rukávy. Jenomže na vídrholci u vodárenské věže to foukalo jak v Antarktidě. Abych nezmrzl ještě před startem, musel jsem se pořádně hýbat. Ještě než jsme vystartovali, jako bych už měl půlku trasy odběhnutou.

Také o taktice jsem letos měl jasno. Loni jsem se marně snažil utéct Lence. Ta mě někde za polovičkou snadno dotáhla, chviličku si za mnou odpočinula a pak mě naprosto nemilosrdně převálcovala. Tentokrát to udělám  opačně. Povezu se za ní, dotáhnu, odpočinu. A pak? Nemilosrdně ji převálcuju. Dobrý plán. Měl jen jednu drobnou chybičku. Lenka si někde běžkuje na Vysočině.

A tak jsem zkrátka běžel bez vodiče. Začátek opatrně, pak trochu rychleji, ale hlavně tak, abych se udržel na  nohou. Místy to byla docela obtížná úloha, ale podařilo se. Sem tam trocha klouzání a cestou přes pole zvláštní příděl posilování, když se na podrážky nabalily obrovské hliněné koule.
Trochu jsem se bál, jestli nezabloudím. Trasa je docela komplikovaná a já jsem naprostý orientační mimoň. Ale značení bylo bez chyby. Přesně tak, jak to potřebuju. Vždycky v momentě, kdy jsem jen trochu zapochyboval o správné cestě, se objevila další šipka nebo fáborek. No a pro jistotu jsem se snažil neztratit z dohledu běžce před sebou.

A organizace? Všechno klapalo, výdej čipů bleskový, žádné zbytečné vyptávání. Občerstvovaček tak akorát. A navíc, jak často se stane, aby vám krabici s banány podával Radek Brunner? V cíli panel s výsledným časem, který mě příjemně překvapil. O dvě a půl minuty lepší výkon než loni. Přitom dávka bahna byla letos obzvláště vydatná. Když mi odebírali čip, ani tkaničku nepřestřihli, zkrátka pohoda. Jen ta zima v cíli nic moc. Představa šestikilometrového poklusu domů mě moc nelákala, takže když mi Pavel nabídl odvoz, volba byla jasná. Pivo po závodě si dám někdy příště. Kde? Doufám že dřív než na další Hubáčkově dvacítce. Copak si z ní asi budu pamatovat za rok?

A co jsem letos totálně nezvládl? Fotky. Zmáčkl jsem spoušť párkrát před startem. Nejsem ale tak dobrý, jako třeba Dan Orálek. Ten by se osprchoval, převlékl
a v cíli nafotil celé běžecké pole. To já, než jsem se zmátořil a došel pro foťák, na trati už nebyla žádná oběť.  




________________________________
A ještě trocha letošních výsledků

Život na baterky

Moje prababička se za celý svůj život obešla bez baterií. Babička už jednu měla. Občas si v noci posvítila baterkou. Rodičům přibyla autobaterie, baterky do tranzistoráku a k stáru baterky do dálkového ovladače. A pak přišla řada na nás. Baterky v mobilu, hodinkách, tabletu, navigaci, notebooku, kuchyňské váze, osobní váze, čelovce, bezdrátových sluchátkách, kalkulačce, foťáku, vrtačce, šroubováku, úpéesce, sporttesteru ... ještě štěstí, že ve většině případů nejde o baterie na jedno použití, ale o akumulátory. Jinak bychom snad asi nedělali nic jiného, než vyhazovali vybité a nakupovali nové.

A tak zvesela nabíjíme, vybíjíme, sháníme se po nabíječce, správném kabelu, volné zásuvce, nervózně sledujeme zbývající kapacitu a občas se jen potichu modlíme,  aby nám nedošla energie. Ještěže i na to nabíjení baterek dnes můžeme mít baterku. Ale ať se snažíme, jak se snažíme, občas nám sklapne. Obvykle se to stává v tu nejnevhodnější chvíli. Naše životy dostaly nový rozměr. Tolik nových emocí. Podle situace jsme bezradní, naštvaní, zoufalí nebo zaskočení, ale občas taky nadšení, když se nám konečně podaří doplnit energii. Jak by řekl klasik: "Komu se nikdy nic nevybilo, ať hodí monočlánkem."

Do našich slovníků se postupně vetřely nové odborné termíny, které používáme s takovou suverenitou, že by nám pan Křižík záviděl a pan Volta by vůbec netušil, že se bavíme o jeho vynálezu: Kapacita, samovybíjení, paměťový efekt, počet cyklů, lithium-polymer, krucinálfagotužjetozasevybitý, polarita, miliampérhodina a mnohé další.

Když si vzpomenu jen na pár posledních baterkových průšvihů, ještě teď se mi z toho rosí kontakty. Nedávno jsem zabloudil tak důkladně, že jsem požádal o pomoc navigaci v mobilu. Začala šrotovat a po chvíli kupodivu perfektně určila, kde se nacházím. Než mi ale stačila poradit, kterým směrem se vydat, zdechla.

A mé běžecké hodinky s džípíeskou? Ještě loni zjara na jedno nabití vydržely tři a půl hodiny. Pak jen tři, dvě a půl ... v prosinci už se můj nejdelší běh musel omezit na půldruhou hodinu. Mám snad přejít na krátké tratě? Naivně jsem se začal shánět po servisu, samozřejmě už dávno mimozáručním. Ujištění helpdesku, že akumulátor je nedílnou součástí elektroniky a není možné ho vyměnit, mě nepotěšilo. Bývalý kutil se ve mně vzbouřil. Sice už bez lupy některé součástky neuvidím, ale baterku snad ještě poznám, ne?

Začal jsem prohledávat internet, kde že mi prodají požadovaný kousek. Na jednom čínském webu jsem konečně narazil na to pravé zboží. Bylo docela levné. Má radost poněkud ochabla, když jsem si přečetl minimální objednací množství. Tisíc kusů je přece jen trochu moc.

Nakonec mě spasil nejmenovaný český modelářský web. Doslova za pár korun zachránil mou investici. Bylo to trochu dobrodružství, když jsem zápolil s hodinářskými šroubováky, lupou a pájkou a doufal, že se třeba na displeji znovu objeví číslice. Objevily. Prožil jsem opravdovou akumulátorovou radost. Už zase můžu protáhnout běžecké trasy.

Ale opravdovými královnami těch nejzajímavějších příhod vždycky byly autobaterie. Škoda, že už jsou pryč ty krásné doby, kdy jsme v třeskutých mrazech pobíhali kolem svých prochladlých plechových miláčků, roztlačovali, zahřívali, vlekli na laně a prováděli nejrůznější druhy zaříkávání. Moderní auta už se nedají roztlačovat. Startovací kabely, to už je trochu nuda. Asi se mi nikdy nesplní jeden sen. Vidět, jak někdo roztlačuje elektromobil.  

Letošní mrazy netrvaly dlouho, ale vrátily mě do starých zlatých časů. Jedno auto hýčkané v teplé garáži, druhé mrzne na ulici. Baterka už na konci života. Jedeme ke tchyni, otloukánek si zaslouží trochu se projet. Naložím bágly do kufru, odškrábu zbytky sněhu a jdu startovat. Baterie má sice ještě sílu protočit motorem, ale nastartovat už se jí nedaří. Pauza a pár dalších marných pokusů. Po pěti minutách to vzdávám. Baterie je definitivně v háji. No co, žádné neštěstí. Později s tím něco provedu. Domů pro klíče od garáže je to pár kroků.

Vyhřáté auto naskočí okamžitě a navíc je v něm ihned příjemně teplo. Cesta ke tchyni proběhne úplně v pohodě. Zaparkovat, otevřít víko kufru a ... místo tašek na mě zírá prázdný prostor. Všechna zavazadla zůstala ve druhém autě. Nebýt baterek, nezažili bychom zdaleka tolik zajímavých dobrodružství. Hlavní problém ovšem občas není v baterkách, ale v hlavě.  

Dálkový ovladač na počasí

To bylo pořád řečí, že neporučíme větru ani dešti. Objevil jsem nástroj, kterým ovládám počasí naprosto spolehlivě. Stačí si vzít do báglu na dlouhý nedělní běh foťák a můžu si být jistý, že bude hnusně, zataženo, občas popadají nějaké ty trakaře. A viditelnost? Tu by snad měli raději přejmenovat na neviditelnost. Když jsem si takhle naběhl dvě neděle za sebou, napotřetí jsem ráno koukl z okna. Souvisle šedivá obloha, která každou chvíli hrozila protržením. Teploměr se placatil někde kolem nuly. Brát foťák do té sloty vážně nemělo cenu.

A jak myslíte, že to dopadlo? Žádný déšť žádný sníh, nakonec bylo vidět na kilometry daleko. A aby mě příroda ještě trochu pošťouchla, když jsem se konečně vyškrábal na vyhlídku nad Prahou, mraky se rozestoupily a vykouklo slunce. Sice jen nakrátko, ale dost dlouho na to, abych si drbal hlavu. A to jsem ještě netušil, jakým fofrem zmizí sníh, takže obrázky zasněžené Prahy se zkrátka nekonají.



Poslední lednovou neděli jsem se rozhodl, že tu kletbu svatého Petra konečně zlomím. Startoval jsem něco po osmé a na obloze jsem v té chvíli doopravdy neviděl ani mráček. A jak vypadalo počasí o nějaké tři hodiny později? Šedivé nízké mraky a náběh na déšť. Ovladač zase zafungoval.

Během těch čtyř nedělních výběhů jsem si vyzkoušel všechno, co nám letošní zima nabídla. Mráz, že mi málem upadly prsty (mně stačí málo). Sníh, který mi nádherně vyčistil podrážky. Náledí, oblevu, suchý asfalt, mokré bahno, mlhu, vítr, bezvětří, mraky, jasnou oblohu. Zjistil jsem, že mít foťák po ruce je skvělá věc, i když občas výsledky za moc nestojí (ale to je nejspíš rukama). Sem tam se dá pořídit nějaký slušný snímek zblízka.


A závěr mých fotograficko-běžeckých pokusů? Mám radost, že nový běžecký batoh mi umožnil běhat s foťákem. Škoda, že zatím se foťák osvědčil především jako zátěž. Ale třeba se jednou svatý Petr splete a pošle mi ve správnou dobu správné počasí. Budu to občas zkoušet i nadále, ale asi už ne každou neděli.  Ještě že někdy se dá slušný obrázek pořídit i z okna na záchodě.

Záhadná šestnáctka

Jaká bude ta šestnáctka, co jsme si s ní před pár dny začali? To je zatím záhada. Třeba si na ni časem zvykneme. A když ne? Tak ji za rok vystřídá sedmnáctka a ta už by mohla mít víc rozumu. Za sebe nemůžu tvrdit, že bych to se šestnáctkou rozjel nějak extra dobře.

V pondělí před týdnem mě lehce začalo pobolívat levé tříslo. V úterý se bolest o něco zhoršila a já zbaběle odvolal nejen účast na středečním běhu s výStředníky, ale dokonce i páteční lednový maraton. V pátek se mi léčba klidem zdála už dostatečně dlouhá a usoudil jsem, že výklus se zPátečníky bude tím správným zdravotním testem. Nebylo to asi to úplně nejrozumnější rozhodnutí, protože zvlášť ze začátku jsem cítil každý krok.

Když jsem se při běhu nahlas zmínil, že se teprve ukáže, jestli to byl dobrý nápad, všichni mě sborem ujistili, že určitě byl. A nejspíš měli pravdu, protože jsem doběhl celý, i když šnečím tempem. A bolesti se po doběhu nejen nezhoršily, ale možná dokonce o fous zmírnily.

Navnaděný terapeutickým účinkem pátečního pohybu jsem neodolal a vyrazil i v neděli ráno. Teploměr ukazoval čistou nulu a já proto usoudil, že silniční boty budou ty pravé. A nesmeky? Ty jsou jen pro zbabělce. Tolik oficiální verze. Pravý důvod je ten, že jsem je prostě nenašel. Čert ví, kam jsem je po loňské (nebo už předloňské) zimě založil.

Trest na sebe nenechal čekat dlouho. Ještě jsem neuběhl ani kilometr, když mi na schodech ujela noha, nepříjemně se zkroutila pod tělem, a já si docela pěkně sedřel holeň. Léčbu a fňukání jsem si nechal na doma. Když to jen bolí, ale jinak funguje, je lepší se moc neprohlížet a pokračovat v pohybu. Rychleji se to uklidní a zraněné místo někdy v šoku zapomene opuchnout. Jisté je, že od té chvíle jsem běžel hodně opatrně. Až tak opatrně, že někdo nezasvěcený by si mohl myslet, že se mi přihodilo něco úplně jiného než pád.

Nevím, co mě to ráno napadlo, zrovna na tenhle běh si do báglu přibalit foťák. Tak mizerné podmínky na focení už hodně dlouho nebyly. Ale když jsem dobíhal na vyhlídku nad Prahou, přestal jsem litovat. Těsně přede mnou na vršek dorazila skupinka běžců a začala ... cvičit. To jsem přece nemohl nechat jen tak bez fotografie.

Jinak ale byl foťák užitečný ze všeho nejvíc jako zátěž. No třeba budu mít příště větší štěstí. Pár posmutnělých záběrů na holé stromy, zamlžená vyhlídka a jeden sněhulák, který se už pomaličku chystal vypustit duši.

Cestou jsem se pokusil ještě o pár obrázků, ale marnost nad marnost. Tak snad jediné, co stojí za zmínku, je pamětní deska pana Foglara z roku 2013, ale především krátký nenápadný text na nedalekém sloupu. Protože jsem se ještě nenaučil fotit čitelně z válcové podložky, raději přetlumočím:

"Před devadesáti lety - v roce 1920 - se zde, 

v Prokopském údolí, vydal na celoživotní 

skautskou stezku pozdější legendární 

spisovatel, metodik práce s mládeží 

a vůdce chlapeckého oddílu 

Hoši od Bobří řeky 

Jaroslav Foglar.

Na své první skautské výpravě se tehdy jako 12letý 

chlapec stal svědkem vážné události. 

Právě v té době natáčeli filmaři v Prokopském údolí 

jeden z dobových němých westernů. V dramatické 

scéně šplhal po této skalní stěně na laně kovboj. 

Lana se však neudržel a z výšky se zřítil na zem. 

Jaroslav Foglar, který pád přímo viděl, rychle povolal 

nedaleko tábořící skauty, kteří společně s filmaři 

dopravili vážně zraněného "kinoherce" 

(jak jej později spisovatel nazval ve svých pamětech)    

k drážnímu domku a kovboj byl dopraven vlakem 

do nemocnice ... 

Zde proto symbolicky odpočívá 

duch nešťastného kinoherce. 

Budiž mu prach filmových archivů lehký!

Tato pamětní tabule byla zde umístěna v rámci 

vzpomínkového happeningu 

Skautskou stezkou Jaroslava Foglara 

20. září 2010" 

Pak už mi zbývalo jen vyběhnout stovku schodů své posilovací trasy a zamířit k domovu. Když hodinky viděly, co je čeká za výstup, raději se vypnuly. Z nedělní trasy mám proto změřených pouze prvních šestnáct kilometrů. Kapacita baterie mých GPS hodinek mě tedy pomalu ale jistě nutí zahájit rychlostní trénink pod heslem: "Čím rychleji poběžíš, tím víc naměříš."