Kdo koho táhl?

Do Pardubic na půlmaraton si vždycky jedu tak trochu odpočinout. Už mám po prvním půlmaratonském výkonnostním testu a maraton je na dohled. Nejedu se pokoušet o žádné rekordy a snad proto se mi vždycky běží dobře.

Člověku tady všechno hraje do noty. Žádný stres a nervy, tři sedmikilometrové okruhy s nepatrným převýšením, slušně naplněná startovní listina, ale přitom rozumné množství lidí. Občerstvovačky ve vzdálenosti "tak akorát".  Když k tomu připočtu přátele z Pardubic a Hradce, musím se sem prostě těšit.

Navíc jsem zjistil, že se sem chystá Ilona. Je mnohem lepší vytrvalkyně než já, ale na půlmaraton bych jí ještě mohl stačit. "Nezaběhneme si to spolu?" "Tak jo, uvidíme," padne trochu neurčitý návrh.

Když se těsně před dvanáctou ponořím do běhuchtivého davu, Ilonu nikde nevidím. Zahlédnu Zdeňka Krále, pár řad před sebou Hanku Chorváthovou, vedle sebe Honzu Pipka. Ještě na levoboku registruju zářivé dresy letmých houbařek. A už je tu výstřel. Proklopýtám ke startu a pomalu se rozbíhám. Zakormidluji k levé straně, abych se pozdravil s houbařkami Věrou a Karolínou a pak už mě dav strhne k pravidelnému tempu. "Přece to tady jen tak neodklušu," probudí se ve mně závodivý duch. A tak pozvolna nabírám rozumnou rychlost. První kolečko uteklo jako voda a já najednou zjistím, že Ilona, s ušima pečlivě zašpuntovanýma sluchátky, běží pár metrů přede mnou.

Mírně zrychlím a dotáhnu se. Ilona mě konečně zaregistruje. "Tak co, běžíme spolu?" "No jasně." Je neuvěřitelné, co s sebou na tak krátkou trať všechno bere. Asi zátěž kvůli tréninku. Tolik toho nedávám ani do úschovny.  V ruce plnou láhev ionťáku, opásaná ledvinkou, nejspíš v ní má baterky od svého přehrávače, možná i nouzový generátor. A taky zřejmě oblíbený bylinkový čaj, co se po něm tak rychle běhá (vyzkoušeno v Praze, testováno na lidech). Její taktika mi začíná být jasná. Až to všechno jednou odloží, nikdo ji nedožene.

Dnes ale naštěstí běží se zátěží a tak s ní zatím držím krok. Už jsem překonal několik krizí. Nebýt tu Ilona, dávno bych zvolnil. Ale copak můžu, když mě pořád popohání dopředu? Na občerstvovačce zastavím, abych se příliš nepobryndal. Ilona mi mezitím trochu uteče. Doluju ze sebe poslední zbytky sil a znovu ji dotáhnu.

Třináctý kilometr. V zádech cítíme čelo závodu. Ještě pár desítek metrů a vezmou nás o kolo. Na poslední chvíli unikneme na odbočku doprava, zatímco vedoucí borci letí do cíle. V úprku před špicí závodu jsem se vydal z posledních sil, ale teď už vážně nemůžu. Snažím se to Iloně naznačit. Neslyší a běží dál. Nedá se nic dělat, musím běžet taky. Jak dlouho to její vražedné tempo ještě vydržím? Do konce pět kilometrů. Donutím ji odšpuntovat ucho: "Nech mě tady umřít a běž," snažím se jí pravdivě popsat svoji situaci. "Ne, ty běž," odporuje mi Ilona. Sakra, proč jsou ty ženské tak emancipované a neposlouchají? Nemůžeme se dohodnout, kdo umře a kdo bude pokračovat. Zatím tedy běžíme oba.

Tři kilometry do cíle. Začíná mi docházet, že když už jsem se dostal až sem, nejrychlejší cesta, jak ukončit trápení, je co nejdřív doběhnout do cíle. Naděje, že pak už nebudu muset pelášit, mě znovu nastartuje. Nekoukám napravo nalevo, zapomínám na svoji společnici a utíkám jak Forest. Támhle za branou už je cíl. Ještě pár metrů. Na displeji se právě objevila čtyřicítka. Zatracená časomíra, nemohla o pár vteřin počkat?

Nestačím ani popadnout dech a už je tu Ilona. Nebýt jí, ještě se placatím někde na trati. Je jasné, že je hodně vyčerpaná, protože ji postihla naprostá ztráta soudnosti. Je přesvědčená, že jsem ji vedl do cíle. Přitom ve skutečnosti ona táhla mě. No nevadí, nebudu jí odporovat, aspoň jednou budu vypadat jako dobrák.

Když se ale trochu vydýchám (tedy po třech dnech), je mi jasné, že musím věci uvést na pravou míru. Tak takhle nějak to doopravdy bylo ...

Na Kerteamu chybělo jen jaro

Velikonoce v naší rodině začínají až v sobotu odpoledne. Dopoledne už hezkých pár let patří Běhu Kerteamu. Napoprvé to byla vlastně velká náhoda, když jsem se při svém pravidelném výběhu do Chuchelského háje ocitl ve správnou chvíli na správném místě. Další roky už o náhodu rozhodně nešlo. Který běžec by také odolal, mít podobný závod rovnou u nosu. Dcery pilně okupovaly přední příčky dětských kategorií, já zadní příčky kategorií veteránských. Chyběl jsem za těch dvanáct ročníků jen párkrát. A tak si můžu dovolit hodnotit.

Nevím, jak to Kerteamáci dokázali, ale hned od začátku se projevili jako ostřílení organizátoři. Začátečnické chyby se jim vyhýbaly obloukem. Není proto divu, že Kerteam už je mezi pražskými závody pojmem. Lesní křižovatka na okraji Chuchelského háje, kde se po celý zbytek roku nesetkají víc než čtyři lidé, zažívá jedenkrát ročně pořádný nápor.

Která kategorie se vyhlašuje? 

Letos možná chybělo opékané selátko, ale výborné pomazánky na chlebu ho bohatě nahradily. Vtipný moderátor už patří mezi inventář a bez něj by závod byl poloviční. Vždy slušné ceny a zásobená tombola jsou dalšími kamínky do tradiční mozaiky. Jen jedna věc mi na Kerteamu vadí. Každým rokem je trať delší a strmější. A letos navíc pořadatelé zapomněli včas zajistit slušnější počasí. Když si tyto dvě pihy na kráse příště odpustí, třináctý ročník by vůbec nemusel být smolný.

A tak ještě jedna závěrečná rada pro ty, kteří si na běh Kerteamu ještě nenašli cestu: "Jestli chcete strávit dopoledne v opravdu dobré běžecké společnosti, Kerteam rozhodně nezklame."

Pár obrázků z letošního ročníku najdete na rajčeti: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Beh_Kerteamu_2012/

Půlmaraton snadno a rychle

Nevím, kdo mému tělu prozradí, že na něj chystám další závod, ale ono to nějak zjistí a zareaguje. Jak? Jak to slušně říct? Vyprazdňováním. Když jsem na vlastní kůži zkoušel všelijaké předstartovní recepty, superkompenzační a jiné diety, nebylo to nakonec nic divného. Když jsem časem pochopil, že při mé výkonnosti není třeba se ničím podobným trápit, vrátil jsem se k normální stravě. Ale tělo neoklamu, přestože před ním termín každého závodu úzkostlivě tajím. Asi od Ivoše Domanského potají odebírá svůj vlastní výtisk termínovky. Když k tomu připočtu, že dalším základním kamenem mé vytrvalecké předstartovní přípravy je důkladná hydratace, je vcelku jasné, v které místnosti trávím před závody nejvíce času.

Protože jsem každému vždy radil, že balit je nejlepší v klidu večer před závodem, sám pochopitelně házím věci do báglu v posledních třiceti vteřinách před odjezdem. Tentokrát jsem naštěstí nezapomněl žádnou klíčovou součást běžecké výstroje. Pouze láhev s vodou zůstala v kuchyni a ... a mám pocit, že jsme si chtěl vzít ještě něco ... co to jen mohlo být? Však si vzpomenu.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že má první cesta v technickém zázemí vedla ke kadibudkám. A tentokrát se na mě usmálo štěstí. Řekněte, komu z vás se to již podařilo, být úplně první? Ovšem při vystupování nechybělo mnoho, abych byl také první, kdo toho dne spadl i s kadibudkou. Naštěstí se jen vychýlila o pouhých třicet stupňů a pak se poslušně navrátila do vertikály.

Pohled na můj Nike sportband mě poněkud zmátl. Proboha, co tu dělám tak brzo? Naštěstí se ukázalo, že problém je jen v zapomenutém zimním čase. Svět rázem poskočil o hodinu dopředu a já byl ušetřen hodiny předstartovních nervů. Protože vím, že sportovec má nastupovat na start tak, jako by bylo o pár stupňů tepleji, zvolil jsem po pečlivé úvaze jako ideální oděv triko s krátkým rukávem a trenýrky. Mimochodem stejné trenýrky, které mě už jednou málem proslavily v Běchovicích. Ne že bych tehdy podal mimořádný běžecký výkon, ale do cíle jsem doběhl mimořádně neoblečený ...

Do koridoru jsem vyrazil s předstihem, abych se důkladně rozcvičil a rozběhal. Ale sektor D byl patrně největrnějším místem celé Prahy. Kdo by v takové kose cvičil, řekněte? Naštěstí jsem mezi prvními otužilci zahlédl Ilonu. Byla vybavena i oblečena o poznání lépe než já. Chvilku jsem se dokonce kochal nadějí, že butylka u jejího pasu skrývá horký grog, ale nakonec jsem vzal zavděk i ionťákem. V tu chvíli mi najednou bylo jasné, proč má Ilona tak výborné časy. Uvědomil jsem si, že má poslední návštěva toalet byla ve skutečnosti předposlední.

Nechal jsem koridor koridorem a vyrazil svým oblíbeným směrem. Instinkt mě nezklamal. Dokázal jsem bezpečně identifikovat nejdelší a nejpomalejší frontu. Čas, který se až doposud jen tak zvolna vlekl, se najednou rozeběhl tryskem. V tu chvíli jsem pochopil kořeny teorie relativity. Einstein tehdy musel stát v podobné frontě.

Když už se zdálo, že svůj start prostojím ve frontě, věci se daly do zázračného pohybu a já s přehledem dorazil do svého startovního koridoru tři minuty před výstřelem. A pak? Tlumená rána odkudsi zpředu (zřejmě první startovní pistole s tlumičem). Pak pověstné dva kroky vpřed a následně dvouminutový husí pochod na start.

A pak? Jen samá pozitiva a sociální jistoty. První kilometrovník, první občerstvovačka, první iontový nápoj ... šlo to až podezřele hladce. Jen na fotografy jsem nějak neměl štěstí. Obvykle mě zaregistrovali, až když jsem je míjel. Když už jsem propadal skepsi, že na tenhle závod nebudu mít náležitou památku, necelý kilometr před cílem zahlédnu Zdeňka. Je padesát metrů přede mnou. Právě se otáčí směrem ode mě a odchází. "Zdeňkůůů, Zdeňkůůů!!! Křičím na něj ze všech sil a on se skutečně otočí, stihne namířit a vypálit nejmíň tři rány. Trefil mě? Určitě. Zdeněk už ulovil i rychlejší běžce.

A pak už poslední zatáčka a cíl. Odbavení funguje vzorně a já spěchám k úschovně. Jak naivní byla má představa, že většina běžců je ještě na trati. Ano, většina skutečně ještě běží. Jen všichni od mé šatnářky už jsou ve frontě přede mnou. Rezignovaně hledím na sousedy, jak plynule přicházejí a odebírají si bágly. Ale nakonec i já přicházím na řadu. Když jsem svůj baťůžek odevzdával, zůstal jsem u pultu a snažil se zjistit, kam že ho paní pověsí. Bohužel mé okukování pochopila jako projev začátečnické nedůvěry: "K výdeji si musíte vzít číslo." Dobrá rada. A tak tu teď stojím s číslem, ale můj bágl ne na ne přiběhnout. Paní vzala třikrát do ruky všechny, které odpovídaly popisu, jen jednomu sirotkovi se vždy obratně vyhnula. Není to tenhle? Protahuji ruku na dvojnásobek a mířím prstem. Byl to on. Zvítězil jsem. Na medaili bych si měl nechat vyrýt čas strávený ve frontě. Ale proč si kazit náladu, jinak vše klaplo.

Teď honem obléct džíny a hajdy do hospody. Má ruka zaloví v batohu ... nic. Sáhnu podruhé, nic. Vyndám všechny věci včetně náhradních špendlíků. Smutná jistota. Džíny na můj návrat čekají doma. Ale hospody se pro takovou lapálii přece nevzdám. Ještě tu mám elasťáky. Vlastimil Harapes by mi je záviděl. V hospodě nakonec nevzbudím žádný větší ohlas. Zřejmě jsou zvyklí na horší existence. Ještě mě ale čeká cesta do práce, tam už pozornosti neuniknu: "A není dneska na kolo trochu chladno?" No, nakonec mohly padnout i horší komentáře, ne? Co by to bylo za závod, kdyby si při něm člověk neužil svých pět minut ostudy.

Mrak nad Jedovou chýší

Těžký endorfinový mrak, který se usadil pod přístřeškem Jedové chýše v sobotu odpoledne, byl tak hustý, že jím ani mobilní signál nepronikl. Pod podezřelým názvem Třídní schůzka běžecké školy se zde sešla doopravdy podezřelá partička. Zvláštní podivně vyhastrošená individua s nepřirozeně rozzářenými výrazy, která jedno přes druhé vykřikovala něco o ríl tajmech a ofišl tajmech, hemstringách, finiši, krizi a protivětru. Od každého (a každé) se vzhůru vinul tenounký nenápadný proužek, aby se u stropu spojil v houstnoucí nebezpečný mrak.  

Je to zvláštní a nepochopitelné. Kouřit se v hospodách nesmí, ale zamořovat prostředí takovým jedovatým svinstvem, to jako by nikomu nevadilo. Naštěstí obsluha stačila včas zareagovat a bez ohledu na finanční ztráty omezila přísun proviantu. Jen díky jejímu obětavému zásahu se podařilo udržet koncentraci nebezpečného endorfinu pod hygienickými limity.

Strohá tisková zpráva celou pochybnou akci maskuje takto: "Stejně jako loni se po úspěšně absolvovaném Hervis 1/2Maratonu Praha sešli frekventanti a příznivci Běžecké školy Miloše Škorpila na třídní schůzce. Schůzka se tentokrát konala v zastřešené zahrádce restaurace Jedová chýše ve Vodičkově ulici. Účastníci na místě doplnili zásoby tekutin, minerálů, bílkovin a sacharidů, vyměnili čerstvě nabyté zkušenosti a poté v klidu odběhli do svých domovů."

Nepodceňujte prosím riziko otravy endorfiny. Jako odstrašující příklad přinášíme několik fotografií. Omluvte prosím zhoršenou technickou kvalitu. Atmosféra Jedové chýše byla opravdu "hustá".

Mezi typické příznaky otravy endorfiny patří ztráta ostychu. před sdělovacími prostředky ...

Hlavní endorfinový dealer. Na tomto obrázku se nám podařilo odhalit, v čem spočívá jeho nebezpečí. Má jednu ruku dlouhou.

A proto to zvládneš

Majdalenko, Apolenko s Veronikou a taky Věrko, Zdeňko, Majko, Lenko s Monikou, tenhle dopis je určený některé z Vás. Které? No v podstatě každé, která si teď prožívá svůj předstartovní stres.

Nemáš se čeho bát. Stoupající nervozita je naprosto normální. Nervózní možná nejsou staří pardálové, kterým už dávno nejde o nejlepší výkon, ale jen si chtějí do svého zápisníku namalovat další čárku. Všem ostatním už nervy začínají pochodovat. Každý to prožíváme jinak a proto se někteří nebo některé tváří jako mistři světa, ale červíček pochybností v nich hlodá úplně stejně jako v těch, kteří nejistotu ani nezkoušejí zamaskovat.

Před Tebou se s podobnou situací úspěšně popraly tisíce běžkyň, které na tom byly více nebo méně stejně jako Ty. A po Tobě se jich o totéž pokusí další desetitisíce. Nebo statisíce? Kdo ví?

A tak si v klidu sedni a prolistuj své běžecké zápisky. Uvědomuješ si, jak obrovský pokrok jsi za tu dobu udělala? Že ne? Vzpomeň si, jak vypadal Tvůj běh tehdy, když jsi měla za sebou pár týdnů. Vzpomínáš, jak ses marně snažila držet krok s ostatními a jak se Ti každé stoupání zdálo nepřekonatelné? Jak marné se ti zdálo Tvé běžecké snažení?

A kde jsi teď? Ty odběhané desítky kilometrů si tělo pamatuje. To se jen tak nevypaří. Vůbec nezáleží na tom, že příprava v posledních týdnech nebyla úplně ideální. A že se ti nepodařilo splnit plán? Naběhala jsi v poslední době mnohem méně, než sis původně předsevzala? Vždyť to je dobře. Krásně sis odpočinula a svaly budou připravené podat optimální výkon právě tehdy, až to bude potřeba.

Je to nějaké zvláštní kouzlo. Stejné jako v divadle nebo v mnoha podobných profesích. Zmatek, beznaděj, chaos, pocit promarněného času. A pak najednou přijde premiéra a ten rozvrzaný stroj, na který bys nevsadila ani zlámanou grešli, se vzchopí k neuvěřitelnému výkonu a předvede koncert, že všichni zůstanou stát s otevřenou pusou.

A nemusíš se pořád ohlížet na ty ostatní. Na trati bude každý sám za sebe, zvolí si své vlastní tempo a vůbec nezáleží na tom, kdo a kdy Tě předběhne. Není Tvým cílem zašlapat soupeřky do země a ani ony nechtějí nikam zašlapávat Tebe. Jdeš překonávat sama sebe a ne ostatní. Přestaň se na ně dívat jako na soupeře. jejich zájem je i tvým zájmem.Oni se chtějí dostat do cíle stejně jako ty. A jestli budeš desátá, padesátá nebo tisící? Kdo se bude ptát za měsíc na pořadí. Zůstane jen jedna jasná informace. Uběhla nebo neuběhla.

A tak se toho neboj, ber věci tak jak jsou a přestaň konečně bláznit. Nikdo po tobě nechce překonávat světové rekordy. V sobotu se prostě a jednoduše jdeš proběhnout. Podobně jako minulou sobotu, předminulé úterý a předchozí čtvrtek. A až doběhneš do cíle, nebude to žádná konečná, ale jen jedna více či méně významná stanice na Tvé běžecké cestě. Tak ať je ta cesta co nejkrásnější a ať Tě to na ní baví. V sobotu Tě čekám v cíli. Já nebo někdo jiný. Vím, že se dočkáme.

Pár obrázků z Prokopáku

Díky tomu, že účast na Běhu Prokopským údolím byla letos přece jen o chloupek nižší, byl čas občas zmáčknout spoušť. Nebylo sice možné vyfotit všechno důležité, ale pro zachycení atmosféry v nádherném jarním dni snad postačí těch pár kousků. Další jsou pak k shlédnutí na http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Beh_Prokopskym_udolim_2012

Vinnetou: Zkušební výstřel. 

Zavážeme šňůrky a poběží ti to samo.

Pro jistotu se v hlubokém lese držme pohromadě. 

... a tak nám to vydrží až do finiše.

Teď se ale přece jen popereme o vítězství. 

Máme to za sebou... 

Klečím správně k východu? 

To my závodíme od samého začátku, viď Martino? 

Uf, to byla šichta

Když se vrátím domů z nějakého absolvovaného závodu, obvykle jsem trošku unavený. Někdy si potom s chutí schrupnu u televize. Ale když se vrátím ze závodu, na kterém jsem se podílel jako pořadatel, obvykle jsem jako přejetý parním válcem a doma padnu jako podťatý. Stejné to dnes bylo i po Běhu Prokopským údolím.

Nabitý běžecký kalendář dával tušit, že tentokrát bude účast slabší. Souběžně s námi vybíhali vrchaři na Listonošův krpál a mnozí další tradiční účastníci odpočívali po náročné sobotě. Pro pořadatele ovšem počet startujících nehraje příliš velkou roli. Organizace musí zafungovat, ať už je na startu nával nebo ne.

Čas na budíku se mi naštěstí posunuje automaticky, takže jsem ani nezaspal. Dorazil jsem těsně po půl osmé, pomohl s posledními úpravami značení a připravil si prostor cíle. Posledních pár klidných chvilek, než začne cvrkot. První rodiče s dětmi se začínají shlukovat u plánu trati. Naše trasy jsou poměrně komplikované a já, jako naprostý orientační antitalent, se snažím vysvětlit záludnosti jednotlivých kategorií a věc příliš nezamotat. Tentokrát jsem byl ve svém vysvětlování zřejmě docela úspěšný, protože nikdo nezabloudil.

Než stačím nabít pistoli první šesticí ran, dorazí mi kompletní časoměřičský tým. Rozdělujeme si role, domlouváme detaily. S naším rozpočtem si nemůžeme dovolit žádnou čipovou technologii. Navíc by nám při velkém počtu startů a kategorií příliš nepomohla. Dva časoměřiči a dva zapisovatelé musí vše zvládnout.

A už je tu první start. Přípravka běží čtyřsetmetrový okruh. Kontrola prezenční listiny, poučení o trati, trocha uklidnění nažhavených závodnic. Pro některé to bude první start v životě. Časoměřiči připraveni, žádná z jedenácti startujících nechybí, můžu si poprvé vystřelit.

A pak, když první skupinka zmizí za zatáčkou, pár desítek vteřin klidu, než se znovu přiženou do cíle. Žádná tlačenice, pole se i na relativně krátké trati stačilo spolehlivě roztáhnout. První výsledky jsou sepsané do minuty po doběhu. A už jsou tu další starty. Hlavně zkontrolovat, jestli někdo nechybí a nesplést barvu fáborků při vysvětlování trasy.

Začínají se trousit první dospělí závodníci, ale dnes si s nimi asi moc nepoklábosím. Hlavně na nic nezapomenout, včas nabít pistoli další dávkou nábojů. Cvaknout naprázdno místo výstřelu, to by přece byla potupa. Svým časoměřičům ani nemusím připomínat, aby si vynulovali stopky. Oba jsou zkušení matadoři. Nevím, jak to dělá Honza. Stihne pobíhat podél trati rozdávat rady svým svěřencům, komentovat výkony, ale když je potřeba, vždycky se v poslední vteřině odněkud vynoří a své stopky zmáčkne. Kdysi jsem z jeho nepřítomnosti býval nervózní, ale teď už jsem klidný.

Jak se s kategoriemi prodlužuje délka běhů, je víc času a začínám mít roupy. Už si dovolím občas fotografovat, ale jestli se z narychlo nacvakaných obrázků občas povede nějaký slušný, na to se neodvažuji ani pomyslet. Přesně po dvou hodinách od prvního startu mě čeká poslední výstřel. Můžu si oddechnout. Žádný ulitý start, žádná diskvalifikace, žádné zranění.

Kluci u počítače se činí. Vyhlašování výsledků dětských kategorií běží v době, kdy máme na trati dospělé. Ani na veteránské výsledky se dlouho nečeká. Diplomy jsou vytisknuty, ceny rozdány. Už jen rychle zabalit vybavení cíle, posbírat značení a zamést stopy po naší dnešní akci. V půl druhé jsem doma. Takhle rozlámaný jsem nebyl ani včera po závodě. Klesám do křesla. Pohyblivé obrázky na televizi vnímám jen chvíli, než usnu. Další ročník pro mě skončil přesně v okamžiku, kdy se mi začal zdát první sen ...