V soukolí systému

Když jsem poslední červnovou neděli vstával s pocitem, že mé pravé tříslo se dostalo mezi ozubená kola, nenapadlo by mě, že zanedlouho se mezi ozubená kola systému dostanu úplně celý. Vlastní hloupostí jsem prokaučoval několik možností řešit svůj momentální zdravotní stav nějakou zkratkou. Při svém prvním kolečku po zdravotnických zařízeních jsem se nechal zviklat od svého přesvědčení, že za vše může stará zanedbaná recidiva kýly. On by asi zánět svalového úponu mohl být ve stejném místě, ale když po pár dnech pominula největší bolest, už mi bylo jasné, že původní diagnóza byla správná. 

Když jsem se po týdnu léčení klidem probudil přesně ve stejném stavu, jako předchozí pondělí, rozhodl jsem se pro druhé kolečko po zdravotnických zařízeních. "Není nic jednoduššího, mám kontakt na šikovného chirurga, který se vás ujme," ujistil mě pan doktor. "Ordinační hodiny má ve čtvrtek." 

Na čtvrtek jsem se docela těšil. Můj organismus to nějak poznal a začal se těšit taky. Ve středu se mi ulevilo a ve čtvrtek ráno lezu z postele tak lehce, jak se mi to nepodařilo za celý červenec. Ano, už jen pomyšlení na bílý plášť uzdravuje, natožpak když ho pak spatříte na vlastní oči. Mé sebeuzdravení vyvrcholilo přesně v ordinační době. 

A dál? Pak už to byl jen jeden nepřetržitý řetězec nehod, náhod a karambolů. Abych byl u pana doktora včas, jel jsem s mírným předstihem. A aby to nebylo tak jednoduché, někde jsem zahlédl dvě rozdílné informace o ordinační době. Vybral jsem pro jistotu tu o hodinu dřívější a zcela neomylně sáhl vedle. Pana doktora tedy začali shánět a já ho stačil popudit ještě dřív, než jsme se poprvé spatřili.  

A v ordinaci, to už bylo úplné Waterloo. Adrenalin dělá divy a já vylezl na vyšetřovací lůžko bez pomoci, což by se mi v předchozích dnech těžko podařilo. Zkrátka zdravej a ještě k tomu blbej simulant.

"Takže levou stranu vám dělali laparoskopicky se síťkou a tu pravou klasicky zvenčí? A se síťkou nebo bez?" 

"Klasicky, tak asi bez."
"Asi? Vy to nevíte?"
"Nevím, spal jsem, když to dělali," zkusil jsem trochu odlehčit situaci. To jsem si ale pěkně naběhl. Atmosféra ještě o fous zhoustla.
"A vaše praktická lékařka by to nevěděla? Ta přece musí mít zprávu."
Mám mu vykládat, že bude vědět přesně to, co já? Zkusil jsem jí zavolat. Na druhý pokus jsem se dovolal do ordinace. 

"Nikde ve zprávě není o síťce zmínka, takže asi bez síťky, ale jistě to nevíme." Takže jsem byl tam, kde na začátku.
"Když nevím, jestli tam je síťka nebo není, to je na laparoskopii špatně. Musím pro vás najít ten nejlepší postup," ujistil mě pan doktor.
"Díky..."

No ale mezitím jsem prošel vyšetřením. Všechno je v podstatě v pohodě, nic zvláštního. Celkem to chápu. Takových a větších kýl pan doktor už viděl ...

"Pošlu vás na ultrazvuk a pak se mi sem vraťte."
Na ultrazvuku měli naštěstí jednu mezeru před druhu hodinou. Jdu se zaregistrovat a čekám před oddělením sono. Další hodinka utekla jako voda.

Celkem sympatická paní doktorka sice komentuje, co vidí na obrazovce, ale mně to moc neříká. Pak sice vestoje vidím nějakou rozmazanou tmavou šmouhu, která vypadá jako "díra ve stázi", tedy vlastně díra ve slabinách, ale těžko posuzovat něco, co člověk vidí prvně v životě. Cvak, cvak, cvak, paní doktorka zaznamenala pár klíčových scén "Z mého břišního života" a pustila se do sepisování zprávy. "Díky a nashledanou."

Zase jsem přede dveřmi ordinace, nikde už není ani noha, ordinační čas pana doktora (ten správný) za chvilku skončí. Klepu, ale uvnitř je ticho. "Super, teď tady budu čekat do večera, než mě vyžene uklizečka", v duchu si načrtávám, co asi bude následovat.

Naštěstí jsem se spletl, chvilku po druhé se z jiných dveří vnoří pan doktor. Nedorozumění pokračují. "Tak co, jak to vypadá?" Popravdě nevím, co mám na tuhle otázku odpovědět. Skoro bych řekl, že takhle bych se měl ptát já. Zmateně zakoktám, "Co ... já ... jak?"
"No byl jste na tom ultrazvuku?"
"Byl, asi vám už poslali zprávu."

Ve své technické naivitě jsem si namlouval, jak systémem létají snímky mých vnitřností, ale přiletěla jen dvouřádková zpráva, kterou bych si jako laik přeložil asi ve stylu: "Jo, něco tam je, ale nejde o život ..."

Pak už je se mnou pan doktor rychle hotový. V momentě, kdy čekám, že se začneme dohadovat o termínu, mi sdělí, že tohle teď na operaci není. Zalapám po dechu, "ale vždyť já už dva týdny skoro nemůžu spát ..." než stačím pokračovat, že nemůžu ani pořádně chodit, popoběhnout, zakašlat, lehnout si na bok, pan doktor mě zarazí. 

"To bylo to nejistotou. Teď když víte, že to není nic nebezpečného, už budete spát dobře. Takovéhle operace plánovat teď na léto, to by nebylo dobré. V létě se rány špatně hojí, mohlo by dojít k infekci ... přijďte na podzim a domluvíme si termín ... " 

A zatím? Klidový režim a občas ledovat. takže se už můžu těšit na senzační prázdniny u ledu.

Jsem v šoku. Léčebný efekt bílých plášťů vyprchal. Už mu nejsem schopen říct, že si nedovedu představit, jak se teď čtvrt roku budu zkroucený belhat, chytat se zdí a zábradlí, hekat při každém škobrtnuttí a čekat. Pak mě odoperují a já se budu trochu jinak zkroucený belhat dalšího čtvrt roku. No a pak, tedy někdy před Vánoci, už možná budu skoro fit, tedy když nepočítám, že půlrok bez běhu asi bude krušný.    

Na telefonu mi vyskočilo upozornění, že zítra se běží Hvězdonice - Ondřejov. Ještě že jsem byl tak prozíravý. Teď určitě nezapomenu. Minulou neděli jsem takhle zamáčkl Lochovice, ve čtvrtek Sliveneckou saň. Pomalu můžu smazat položky v kalendáři do konce roku. Hranice mezi pohodou a bahnitým dnem je někdy tenká. Tak někdy v lepších časech všem: Ahoj na závodech. Letos? Těžko. Napřesrok? Snad ...  

Hubnutí (3) - Jak ztratit (rovno)váhu

Díky několika očekávaným a několika neočekávaným překážkám se poslední díl mého hubnoucího seriálu trefil přesně do doby, kdy havrani padají horkem a na nějaké hubnutí nemají lidé ani trochu pomyšlení. Ale nevadí, však ono každé horko jednou přejde a teploty se vrátí k normálu. Pak nastane ten správný čas si tu trochu teorie vyzkoušet v praxi.

Všechno, o co při hubnutí usilujeme, je důsledné a co nejčastější vybíjení tukového akumulátoru, zmíněného v prvním díle. Věc zdánlivě snadná. Energetický příjem a výdej musí být v mírné (ale doopravdy jen mírné) nerovnováze. Tak proč se to velice často nedaří? Přeženeme-li to s přísunem energie, namísto hubnutí přibereme. Ubereme-li moc, ztrácíme sílu, náladu, naše výkonnost klesá, často nás přepadá nezvladatelný hlad. Zkrátka mraky nepříjemností, které nás mohou v hubnoucím snažení nejen přibrzdit, ale někdy také úplně odradit.

Udržet si tu správnou míru záporné energetické bilance, to je někdy tak trochu loterie. Jak je to možné, když dnes se přece dá změřit každé šlápnutí do pedálu, každé zvednutí činky? Spotřebované kalorie či Jouly nám vyčíslí kdejaký trochu dražší sporttester. A údajů o energetické hodnotě každé sušenky máme tolik, že se pomalu nevejdou na obal. Nebyl by tedy problém vést si přesnou evidenci energetických příjmů a výdejů a podle ní se řídit?

Zádrhel je v tom, že můžeme dělat ohromně přesné součty, ale s velmi nepřesnými a neúplnými vstupními daty. Zrovna nedávno mě přes oči bacilo jedno číslo. Můj energetický výdej na tříkilometrovém závodě do kopce byl na chlup stejný, jako energetická hodnota jedné obyčejné tatranky. Když si tato dvě čísla porovná člověk, který se právě rozhodl, že začne s hubnutím, dostane jeho motivace těžkou ránu a možná s hubnutím rychle skončí.

Co je na takovém porovnání špatně? Do energetické bilance jsme nezahrnuli tu nejdůležitější položku. Klidový výdej energie, neboli bazální metabolismus. To je hodnota, která se mění podle nálady, počasí, venkovní teploty, stupně únavy, zdravotního stavu, denní doby a spousty dalších, někdy těžko postižitelných faktorů. A moc často se nemluví ani o tom, že s efektivitou našeho trávicího traktu je to to samé v bledě modrém. Někdy je až nepříjemně vysoká a jindy? Asi není nutno zabíhat do podrobností. Jaký z toho ale plyne závěr? Metody, založené na přesné evidenci a počítání příjmů a výdejů jsou dobré jako koníček pro milovníky statistik, ale k praktickému výsledku dovedou málokoho.

Mnoho návodů na hubnutí sází na diety. Ty se obvykle snaží vyřadit z jídelníčku nějakou konkrétní složku potravy. Označí se nepřítel a s ním nemilosrdně zatočíme. Jednou jsou to tuky, podruhé cukry, poslední dobou za všechno může lepek. Svým způsobem mohou být podobné diety dočasně úspěšné. Velice často má takto nezvykle poskládané jídlo nižší energetickou hodnotu. Navíc náš trávicí trakt obvykle zareaguje na nečekanou změnu jídelníčku, takže než se přizpůsobí, dočasně dojde k poklesu účinnosti.

Dlouhodobý výsledek je ovšem nejistý. Zažívání se časem přizpůsobí a ani přeměna tuků na sacharidy a ze sacharidů na tuky našemu tělu nedá mnoho vymýšlení. Jednostranně zaměřený stravovací režim má v sobě navíc ukryté jedno značné riziko. Vyřazením určité složky se nevědomky můžeme připravit o některou důležitou látku, jejíž zdánlivě bezvýznamný deficit se možná projeví až po několika měsících. Zůstaňme tedy raději dál u pestré stravy.

Takže co nám vlastně zbývá? Pohyb, pohyb a možná taky ještě pohyb. Ale ani jeho dávky nemůžeme prudce zvýšit ze dne na den. Běžci dobře znají pravidlo, které nám říká, že kilometráž bychom z týdne na týden neměli zvýšit o víc než deset procent. U chůze, cyklistiky, běžek nebo třeba rotopedu bychom možná mohli dávky zvyšovat rychleji, ale není důvod nic uspěchat. Pravidlo deseti procent si jen lehce upravíme. Nebudeme se zabývat kilometráží, ale časem.

Pak už to chce jen trochu trpělivosti a kázně. Budeme-li se držet zásad, o kterých byla řeč v předchozích dílech, možná nezpozorujeme žádnou změnu za týden nebo za dva. Za tři ale už určitě. Abychom měli nějakou zpětnou vazbu, že naše snažení nese výsledek, neobejdeme se bez pravidelného vážení a trochy administrativy. Jeden izolovaný údaj o váze nám vcelku nic neřekne, ale jakmile získáme delší řadu výsledků, můžeme kontrolovat trend. Není dobré příliš spěchat. Čím menší budou naše týdenní váhové úbytky, tím vyšší je šance, že je dokážeme udržet dlouhodobě. Deset deka denně je nádherný průměr, který dokážeme zvládnout a který si dokážeme udržet, aniž bychom se vystavovali nějakému těžkému strádání nebo dokonce ohrožovali své zdraví.

Není důležité, že stačí pár dnů "hřešení", abychom se vrátili na začátek. Důležité je, že při pozvolném tempu nebudeme tak často v pokušení. Podobně, jako když začínáme běhat nebo třeba končíme s kouřením, kávou nebo alkoholem, nejtěžší je rozjezd. Pak už je to jako jízda na kole. Nepřestaneme-li šlapat, nespadneme. Jakmile si zvykneme na nový životní styl, spousta věcí nastartuje sama. Trénink funguje i v této oblasti a tělo se časem lépe naučí spalovat tuky při vytrvalostních aerobních aktivitách.  

Při takto pomalém hubnutí, které není založeno na nějakém drastickém omezení příjmu energie, ale spíše na pozvolném zvyšování výdeje, je tu jedna velká výhoda. Ztrátu tukových zásob nám pomalu a jistě kompenzuje nárůst svalové hmoty. Svaly ke své existenci potřebují daleko více energie než tukové polštáře. Tak se nám samovolně rozjede kladná zpětná vazba, díky které budeme časem hubnout mnohem snadněji než na začátku.

A co až si jednou stoupneme na váhu a zjistíme, že cíl byl dosažen? Nic. Nebo skoro nic. V té době bychom už měli být zvyklí na nový životní režim, takže ideální bude, když nás ani nenapadne, že bychom na dosavadních zásadách něco měnit. Ale to je ještě daleká cesta. Teď jsme teprve někde na jejím začátku. Všem, kdo to zkusí, držím palce.

... a bůh se smál ...

... když slyšel jeho plány na příští týden ...

Ještě předevčírem jsem byl přesvědčený, že mě čekají dva nejkrásnější a nejpohodovější měsíce celého roku. A pak se to všechno nějak zadrhlo.

V pátek ještě docela normální podvečerní běh se zPátečníky. Měl jen jednu drobnou chybičku. Na sraz jsem přiběhl sám. Ale nakonec i to mělo své výhody. Mohl jsem si běžet svým volným tempem, v klidu přemýšlet o všem možném i nemožném. Ani po návratu žádný náznak, že je něco špatně.
 
V sobotu jsem vstal s tím, že nejspíš vyrazíme na chatu, kde jsme  už zase tři víkendy chyběli. Ale doma se nakupila spousta takových těch drobných úkonů. až jsme nakonec chatu odložili na neděli. Nakonec žádné neštěstí, alespoň pokročím ve zpracování fotek z dovolené. Jen skočit na malý nákup potravin. Nic velkého, takže pěšky s báglem na zádech. Nikde žádný problém.

Jak jsem se tak večer povaloval v křesle u fotek, uvědomil jsem si, že už se mi zase ozývá kýla. Odoperovali ji před osmi roky, ale postupem času mi došlo, že mě někdy v neurčité budoucnosti čeká repete. Jenomže kdo by se do takové věci hrnul dobrovolně a s nadšením, že jo? Teď ne, protože bych nestihl tohle, potom zase máme támhleto, no a pak? To už přece vůbec nepřichází v úvahu.

Když jsem lezl do hajan, pobolívala kýla o něco víc než obvykle, ale nějak jsem tomu nepřikládal pozornost. V noci už se bolest na pomezí břicha a třísel ozvala důrazněji a ráno jsem zjistil, že vylézt z postele je docela problém. No ale znáte to, člověk má tendenci všechny potíže nejdřív rozchodit. Ovšem chůze byla obtížnější a obtížnější. Jako by mi někdo zlomyslně prohodil ovládání pravé nohy. Místo aby se poslušně zvedla a udělala krok, jen to zabolí a noha se posune jen o pár centimetrů.

Zajímavé je, že když se nepokouším hýbat, stát nebo sedět se dá bez problému. Ale cesta bytem se proměnila ve zkoušku vůle a trpělivosti. Teprve teď si člověk uvědomí, jak marnotratně plýtvá pohybem. Sem, tam, zpátky. Za normálních okolností taková chaotická cesta mezi kuchyňskou linkou, sporákem, košem, záchodem a koupelnou zabere pár vteřin, teď zoufale plánuji, kudy se vydat, jak co nezapomenout, kde si odpočinout.  

Když mě močový měchýř donutil vstát z postele, bylo to takové martyrium, že jsem se rozhodl do ní nevracet a teď tu sedím a sepisuju tenhle blog, než bude ten správný čas vyrazit za paní doktorkou.

Ano, je to jasné, jednou pohodové období muselo skončit. Od začátku sezony se mi běhalo tak dobře, jako už dlouho ne. Samozřejmě žádné rekordy, ale i tak vládla spokojenost největší. Věděl jsem, že nějaká zrada může přijít. Ale kdybych si alespoň byl vědom nějaké chyby, nějaké vlastní blbosti nebo zbytečného rizika. Marně listuji v paměti. Nic. Že by se takhle zrádně chovalo to nastupující stáří? No potěš koště.

Za pár hodin už doufám bude jasné, co mi je. Vám všem běžcům i neběžcům přeji krásné léto. Užijte si ho ve zdraví a buďte na sebe opatrní.

Hubnutí - Kde mám nákupní seznam? (2)

A co že budu k tomu hubnutí potřebovat? Ono těch věcí není úplně málo. Pokusil jsem se sestavit seznam, pro jistotu mírně okomentovaný. Ale znáte to, každý jsme jiný. Když dva kuchaři budou vařit stejné jídlo, taky se neshodnou úplně do detailu. Někdo přidá víc mouky, druhý míň osolí. Když vám nebude vyhovovat můj seznam, neváhejte si ho upravit po svém. K cíli vede tisíc cest a kterákoli může (ale nemusí) být úspěšná. Takže co tam máme nejdřív?

1) Startovací impuls
Bez pořádného startovacího impulsu to nebude ono. Víc než pravděpodobně nebude zrovna pozitivní. Možná to bude dokonce pořádný kopanec, ale aspoň vás uvede do pohybu kýženým směrem.

2) Reálný cíl
Určitě pomůže, když si na svoji cestu za hubnutím nastavíte ne jeden, ale raději hned několik reálných cílů. Nemusí to být vždycky jenom údaj na vaší osobní váze. Fantazii se meze nekladou. Třeba se znovu vejít do kalhot, co už jste odložili a chystali je pro charitu? Zhubnout na léto do plavek? Nebo se připravit na nějaký sportovní výkon? Proč ne? A když těch cílů bude pět nebo deset, malou radost udělá každý splněný. Třeba se potom dostaví i ta velká radost na konci. A nezapomínejte, že i cesta může být cíl ...

3) Trpělivost
Když se někde objeví návod, jak zhubnout o dvacet kilo za měsíc, je to už samo o sobě podezřelé. Když jsme kila přibírali, pracovali jsme na tom poctivě a trpělivě celé měsíce a roky. Tak proč najednou tak pospíchat? Má-li být výsledek našeho snažení trvalý, je nutné postupovat pozvolna, krůček za krůčkem.

4) Udržitelnost
Jakmile jsme k sobě příliš nemilosrdní a tvrdí, začne nám v hlavě vrtat ten poťouchlý červík: "Až dojdu do cíle, pořádně se nacpu a pak se celý týden ani nehnu." Změny životního režimu, ke kterým se odhodláme, by neměly být tak drastické, abychom je brali jako nějaké příkoří, kterého se jednou zbavíme. Měly by se stát pravidelnou součástí našeho života. Nemá smysl prudce zhubnout a po pár týdnech se vrátit k původní váze. On ten návrat obvykle nese i nějaké to prémiové kilo navíc.

5) Pohyb
Neexistuje žádná zázračná dieta ani žádná zázračná pilulka. Bez pohybu to nezafunguje. Ale nebojte se, nemusí to být krev, pot a slzy. Obvykle vystačíme s trochou potu a místo slzí zkusme úsměv.

6) Pravidelnost
Není možné usilovat o hubnutí jen dvakrát do týdne. Nějaký malý krůček je možné udělat každý den. Nemusí to být nutně dvacetikilometrový běh. Na půlhodinku cvičení, procházku, vyjížďku na kole bychom si měli udělat čas nejméně šestkrát do týdne. Že nemáte tolik času? Každý z nás promarní minimálně půlhodinu denně daleko většími "zbytečnostmi," než je pohyb. Vydržíme-li, pohyb se časem stane běžnou součástí života.

7) Kázeň
Pokud nás někdo bude nutit k trvalému hladovění, je to sice hezká zkouška vůle, ale bude mít smysl? Není nad to normálně snídat, obědvat a večeřet. Ale s čím bychom měli skončit, jsou všelijaká jídla "mimo pořadí". Tady si zobnu oříšků (jsou zdravé), pár koláčků (jsou domácí), sušenku (ta mi neuškodí) nebo kousíček salámu (tak krásně voní), zapiju limonádou (pitný režim musíme dodržovat) a denní příjem energie je rázem na dvojnásobku.

8) Detaily
Ďábel se skrývá v detailu. Když si každý den omastím brambory třemi gramy másla, za rok je to skoro na chlup kilová hrouda. Za deset let desetikilový batoh. Možná nemáme brambory maštěné máslem každý den, ale jako příklad to myslím stačí.

9) Hříchy
Kdo nikdy nezhřešil, ať hodí kamenem. Občas na své hubnoucí cestě zakopneme. Vynecháme procházku či cvičení, dopřejeme si dortík, zajdeme s kamarády do hospody na jedno nebo na dvě. Je to lidské. Jen těch hříchů nesmí být moc.

10) Evidence
Nespoléhejte se na vlastní neomylnou a geniální paměť. Zkuste si cestu za zhubnutím zdokumentovat. Čím podrobněji, tím lépe. Sportovci vědí, jak užitečný je tréninkový deník. Stejné služby nám poskytne i hubnoucí deník. Zapisujme si pohybové aktivity, jídla, průběžnou váhu, pocity. Samostatnou kolonku můžeme vyhradit pro hříchy, ať na první pohled vidíme, jak často se jich dopouštíme. Až budeme ztrácet víru, stačí zalistovat v deníku, abychom si připomněli, co už jsme dokázali. A pokud neuspějeme, můžeme se v příštím pokusu poučit z chyb.


Základní ingredience už máme, tak je nejvyšší čas začít. Příště? Ne, hned. Že nemáte startovací impuls? Tak tady je alespoň malé pošťouchnutí:

POTŘEBUJEŠ ZHUBNOUT!

Hubnutí - Za vším hledej energii (1)

Nedávno jsem se neprozřetelně pochlubil úspěšnou snahou shodit nějaké to přebytečné kilo. A jak prý se mi to povedlo? Ještě neprozřetelněji jsem slíbil, že o tom napíšu blog. Nedošlo mi včas, že hubnutí máme za národní sport a že odborníků na hubnutí je u nás přinejmenším stejné množství, jako fotbalových a hokejových trenérů nebo guvernérů národní banky, tedy od každého zhruba po osmi milionech. A tak se taky zařadím do houfu expertů. Snad se mezi nimi jeden trouba ztratí.

Čím začít? Existuje jeden přírodní zákon, o jehož platnosti nepochybuji. Je to zákon o zachování energie. A protože v poslední době mám s energií často co do činění, dopustím se jednoho malého zjednodušujícího pohledu. Člověk je taková malá továrna (raději se nebudeme pídit po jejím účelu), která ke své činnosti potřebuje více či méně pravidelný přísun energie. Energii potřebujeme úplně na všechno. Nejen na pohyb rukou a nohou, ale i na veškeré biologické procesy uvnitř těla. Na dýchání, krevní oběh, regulaci teploty, dokonce i na přemýšlení. Pálíme energii i když sedíme, ležíme nebo dokonce i když spíme. Jakmile přestaneme spotřebovávat energii, jsme mrtví.

Když pomineme pár astrálních bytostí, které jsou schopny přijímat energii z vesmíru, my ostatní se musíme spoléhat na jídlo a pití. Abychom nezemřeli okamžitě, jakmile nám někdo sebere řízek, příroda nás vybavila akumulátory. Akumulátorů máme v těle hned několik druhů, ale nás tentokrát nebude zajímat ani energie uschovaná ve svalech, v játrech, natožpak v krvi. Ty všechny fungují jen relativně krátkou dobu. Pro nás je důležitý ten akumulátor, který taháme na břiše, v pase, na zadku nebo kam si všude ukládáme tukové zásoby. Naše vlastní sádlo je tím nejspolehlivějším akumulátorem energie.

V době kamenné byly dobře nabité baterky tím základem, který nám umožnil přežít období, kdy nebylo čím doplňovat energii. Od té doby máme někde hluboko v hlavě zakódováno, že v době hojnosti je potřeba akumulovat. A že nám to jde, co říkáte? Mnozí z nás naakumulovali desítky a desítky kilogramů té nejkvalitnější energie, sbalené na cesty.

Chemická továrna v našem těle pomalu a vytrvale přeměňuje přebytky energie na tuk, přijímáme-li více energie, než vydáme. Stejně tak pomalu tuky spaluje, je-li náš energetický výdej vyšší než příjem. Tukový akumulátor má ovšem své mouchy. Neumí dodat tolik energie, kolik bychom jí potřebovali, když chceme rozjet tělo na plný výkon. Nestačí dokonce ani na půl plynu. Energii vydává neochotně a jen po troškách. Není tedy možné jen tak si říct: "Od zítřka nebudu jíst, budu pálit tukové zásoby a až shodím dvacet kilo, zase se začnu ládovat." Většinu provozní energie musí tělo doplňovat průběžně. Z té pneumatiky na břiše si za den dokážeme odkrojit jen poměrně malý díl. Několik deka denně není vůbec špatný výsledek.

Existují samozřejmě vyšší váhové úbytky. Určitě znáte případy, kdy lidé ztratili i několik kilo za jeden jediný den. Ale když pak začnete zkoumat, co se skutečně stalo, zjistíte obvykle, že z valné většiny šlo o ztrátu vody, kterou dotyčný během několika následujících dnů zase získal nazpátek.

A jak tedy doopravdy hubnout a zhubnout? O tom si povíme příště. Těch pár dnů už to snad vydržíte, když jste kila poctivě nabírali měsíce a roky, ne?

Jak jsem se ve Varech proplácal do cíle

Premiéru Karlovarského půlmaratonu jsem musel na poslední chvíli vynechat. Na druhém ročníku už jsem běžel. Jen jedna chybička se tehdy vloudila. Někde jsem si přečetl, že karlovarská trať je lautr rovina. Přijel jsem tehdy už před startem vyždímaný jako houba a závod mě dokonale dorazil. Měl jsem pocit, že pořád běžím do kopce.

A letos při třetím ročníku? Situace se úplně převrátila. Přijel jsem včas,  bez nervů, odpočatý. Ještě jsem si stihl najít místečko na trávníku a skoro hodinku poležet. Takže pohodička nesmírná. A nějak se mi přihodilo, že se ta pohoda prokopírovala i do samotného závodu. Jo, sice sem a tam bylo na trati stoupání, ale kupodivu jsem tentokrát postřehl, že po nich obvykle následují klesání.

Počasí ideální, žádné velké horko. Proto jsem si mohl dovolit luxus vynechávat malé občerstvovačky a pít jen na velkých. A jídlo? To nebylo potřeba. Objevil jsem jiný způsob doplňování energie. Pamětníci si určitě vybaví, jak hlavní hrdina filmu Akumulátor 1 sbíral energii. Ze stromů, z velkých shromáždění lidí a taky z dětí. On to tehdy prováděl z velké dálky a potají. A přestavte si, že ve Varech tu energii nabízeli zblízka a veřejně.

Je běžné, že kolem závodní trati se sem tam objeví ruka napřažená k plácnutí. Ale ve Varech? Tam jich byly celé zástupy. Co zástupy, přímo lesy převážně dětských rukou. A každá dlaň jako by nám běžcům předala trochu energie. Zpočátku jsem si vybíral jen ty nejbližší, ale pak jsem pochopil, že nějaký ten krok navíc se vyplatí. Někdy na člověka čekalo pět šest dlaní za sebou. To vám byla úplná nabíjecí stanice.

foto: Runczech

Plácl jsem si s dvojicí slečen v pořadatelských tričkách. První vykřikla: "stopadesát". Ta druhá okamžitě kontrovala: "stopadesát jedna". Neběžel jsem zrovna vzadu, takže možná se holky někam k pětistovce dotleskaly. Když pomyslím, že zákon zachování energie zaručeně funguje, musely jít domů unavenější, než někteří běžci. Přiznávám, že já jsem svá plácnutí nepočítal. Bylo jich padesát? Sto? Kdo ví.  

A tak jsem měl sílu k běhání skoro zadarmo. Konečně jsem pochopil, proč se zrovna karlovarský hokejový klub jmenuje ENERGIE. V podstatě jsem tu zdejší trať neproběhl, ale proplácal. Žádné vyčerpání, žádná bolest, skoro žádná únava. Jen mi bylo líto, že už neumím běhat trochu rychleji. Mohl z toho být docela slušný čas.

Prázdnota po maratonu? Příroda to tak chce ...

Možná se to netýká každého. Někdo prostě doběhne, moc se neohlíží a jde dál. Ale my ostatní, pro které dokončení maratonu znamená něco výjimečného, zažíváme velmi podobné pocity. Ani moc nezáleží na tom, jestli jsme beze zbytku splnili to, co jsme si předsevzali. Když ne okamžitě, tak nejpozději s odstupem několika hodin nás ovládne euforie.

U prvomaratonců je naprosto pochopitelná. Dosáhli něčeho, o co usilovali měsíce a možná i roky. Ale stejně jí propadnou i ti, kteří už dokončili potřetí, popáté nebo po desáté. Povedlo se, dorazili jsme do cíle, naše obavy jsou pryč. A následky, jsou-li nějaké, považujeme za vítěznou trofej.

Jenomže jako u každého nerovnovážného stavu se po nějakém čase sinusovka zhoupne na druhou stranu. Kocovina přijde za dva dny, za tři, někdy se ještě o nějaký ten den zdrží. A ty věci, které nás ještě včera těšily, nám najednou začnou vadit. Ještě bereme na milost komentáře kamarádů běžců, kteří vědí nebo alespoň tuší, co maraton obnáší. Ale z dotazů neběžců nám pomaličku ale jistě začíná naskakovat kopřivka.

Že jsme nevyhráli? Že nás předběhly dva tisíce lidí? A že ten první už čekal na letišti, než jsme se my dostali do cíle? A proč to vlastně děláme? A jestli si tím nehuntujeme zdraví? Po pár dnech má člověk radost, že se rozčeřená hladina zájmu usadila a v konverzacích se už na dálku vyhýbá slovům maraton, běh, závod, oběžník, běhavka a všemu podobnému, co by mohlo stočit hovor na to profláknuté téma.

A přibližně ve stejné době se někde uvnitř ozve hlas: "No jo, mám splněno, ale co teď?" Stará známá pravda, že cesta je současně i cílem, nás zase jednou dohnala. Cíl jsme dosáhli, cesta skončila a nám najednou chybí ten pevný bod, ke kterému jsme v posledních měsících mířili.

Samozřejmě existují i tací, kteří doběhnou, ve svém deníčku si odškrtnou splněný cíl, pověsí boty na hřebík a jdou plnit nějaké jiné výzvy. Jenže maratonská příprava bývá natolik dlouhá a stojí nás tolik úsilí, že většina z nás u běhání zůstává.

A tak začneme tápat, rozhlížet se, hledat něco dalšího, k čemu namířit úsilí. Ale co to má být, kam se vydat? Jsme při tom svém rozhlížení tak trochu jako závisláci na čemkoli, kterým už nestačí předchozí dávka, ale potřebují si šlehnout o fous víc. Zlepšení posledního výkonu se nám s krátkým odstupem zdá nereálné Ale doběhnout dál, to by možná šlo, ne? Snad právě někde tady je zárodek trendu, kdy se vytrvalci vrhají na ultra, jiní začnou sbírat čárky, další se pustí do triatlonu. Je to logické, je to pochopitelné a je to asi správné. Kdybychom si nezvyšovali laťku, zůstávali bychom stát na místě.

Docela by mě zajímalo, jestli se s podobnými pocity perete i vy ostatní a jak jste podobné situace řešili. Podělte se o zkušenosti v diskuzi, Díky.