... a bůh se smál ...

... když slyšel jeho plány na příští týden ...

Ještě předevčírem jsem byl přesvědčený, že mě čekají dva nejkrásnější a nejpohodovější měsíce celého roku. A pak se to všechno nějak zadrhlo.

V pátek ještě docela normální podvečerní běh se zPátečníky. Měl jen jednu drobnou chybičku. Na sraz jsem přiběhl sám. Ale nakonec i to mělo své výhody. Mohl jsem si běžet svým volným tempem, v klidu přemýšlet o všem možném i nemožném. Ani po návratu žádný náznak, že je něco špatně.
 
V sobotu jsem vstal s tím, že nejspíš vyrazíme na chatu, kde jsme  už zase tři víkendy chyběli. Ale doma se nakupila spousta takových těch drobných úkonů. až jsme nakonec chatu odložili na neděli. Nakonec žádné neštěstí, alespoň pokročím ve zpracování fotek z dovolené. Jen skočit na malý nákup potravin. Nic velkého, takže pěšky s báglem na zádech. Nikde žádný problém.

Jak jsem se tak večer povaloval v křesle u fotek, uvědomil jsem si, že už se mi zase ozývá kýla. Odoperovali ji před osmi roky, ale postupem času mi došlo, že mě někdy v neurčité budoucnosti čeká repete. Jenomže kdo by se do takové věci hrnul dobrovolně a s nadšením, že jo? Teď ne, protože bych nestihl tohle, potom zase máme támhleto, no a pak? To už přece vůbec nepřichází v úvahu.

Když jsem lezl do hajan, pobolívala kýla o něco víc než obvykle, ale nějak jsem tomu nepřikládal pozornost. V noci už se bolest na pomezí břicha a třísel ozvala důrazněji a ráno jsem zjistil, že vylézt z postele je docela problém. No ale znáte to, člověk má tendenci všechny potíže nejdřív rozchodit. Ovšem chůze byla obtížnější a obtížnější. Jako by mi někdo zlomyslně prohodil ovládání pravé nohy. Místo aby se poslušně zvedla a udělala krok, jen to zabolí a noha se posune jen o pár centimetrů.

Zajímavé je, že když se nepokouším hýbat, stát nebo sedět se dá bez problému. Ale cesta bytem se proměnila ve zkoušku vůle a trpělivosti. Teprve teď si člověk uvědomí, jak marnotratně plýtvá pohybem. Sem, tam, zpátky. Za normálních okolností taková chaotická cesta mezi kuchyňskou linkou, sporákem, košem, záchodem a koupelnou zabere pár vteřin, teď zoufale plánuji, kudy se vydat, jak co nezapomenout, kde si odpočinout.  

Když mě močový měchýř donutil vstát z postele, bylo to takové martyrium, že jsem se rozhodl do ní nevracet a teď tu sedím a sepisuju tenhle blog, než bude ten správný čas vyrazit za paní doktorkou.

Ano, je to jasné, jednou pohodové období muselo skončit. Od začátku sezony se mi běhalo tak dobře, jako už dlouho ne. Samozřejmě žádné rekordy, ale i tak vládla spokojenost největší. Věděl jsem, že nějaká zrada může přijít. Ale kdybych si alespoň byl vědom nějaké chyby, nějaké vlastní blbosti nebo zbytečného rizika. Marně listuji v paměti. Nic. Že by se takhle zrádně chovalo to nastupující stáří? No potěš koště.

Za pár hodin už doufám bude jasné, co mi je. Vám všem běžcům i neběžcům přeji krásné léto. Užijte si ho ve zdraví a buďte na sebe opatrní.

Hubnutí - Kde mám nákupní seznam? (2)

A co že budu k tomu hubnutí potřebovat? Ono těch věcí není úplně málo. Pokusil jsem se sestavit seznam, pro jistotu mírně okomentovaný. Ale znáte to, každý jsme jiný. Když dva kuchaři budou vařit stejné jídlo, taky se neshodnou úplně do detailu. Někdo přidá víc mouky, druhý míň osolí. Když vám nebude vyhovovat můj seznam, neváhejte si ho upravit po svém. K cíli vede tisíc cest a kterákoli může (ale nemusí) být úspěšná. Takže co tam máme nejdřív?

1) Startovací impuls
Bez pořádného startovacího impulsu to nebude ono. Víc než pravděpodobně nebude zrovna pozitivní. Možná to bude dokonce pořádný kopanec, ale aspoň vás uvede do pohybu kýženým směrem.

2) Reálný cíl
Určitě pomůže, když si na svoji cestu za hubnutím nastavíte ne jeden, ale raději hned několik reálných cílů. Nemusí to být vždycky jenom údaj na vaší osobní váze. Fantazii se meze nekladou. Třeba se znovu vejít do kalhot, co už jste odložili a chystali je pro charitu? Zhubnout na léto do plavek? Nebo se připravit na nějaký sportovní výkon? Proč ne? A když těch cílů bude pět nebo deset, malou radost udělá každý splněný. Třeba se potom dostaví i ta velká radost na konci. A nezapomínejte, že i cesta může být cíl ...

3) Trpělivost
Když se někde objeví návod, jak zhubnout o dvacet kilo za měsíc, je to už samo o sobě podezřelé. Když jsme kila přibírali, pracovali jsme na tom poctivě a trpělivě celé měsíce a roky. Tak proč najednou tak pospíchat? Má-li být výsledek našeho snažení trvalý, je nutné postupovat pozvolna, krůček za krůčkem.

4) Udržitelnost
Jakmile jsme k sobě příliš nemilosrdní a tvrdí, začne nám v hlavě vrtat ten poťouchlý červík: "Až dojdu do cíle, pořádně se nacpu a pak se celý týden ani nehnu." Změny životního režimu, ke kterým se odhodláme, by neměly být tak drastické, abychom je brali jako nějaké příkoří, kterého se jednou zbavíme. Měly by se stát pravidelnou součástí našeho života. Nemá smysl prudce zhubnout a po pár týdnech se vrátit k původní váze. On ten návrat obvykle nese i nějaké to prémiové kilo navíc.

5) Pohyb
Neexistuje žádná zázračná dieta ani žádná zázračná pilulka. Bez pohybu to nezafunguje. Ale nebojte se, nemusí to být krev, pot a slzy. Obvykle vystačíme s trochou potu a místo slzí zkusme úsměv.

6) Pravidelnost
Není možné usilovat o hubnutí jen dvakrát do týdne. Nějaký malý krůček je možné udělat každý den. Nemusí to být nutně dvacetikilometrový běh. Na půlhodinku cvičení, procházku, vyjížďku na kole bychom si měli udělat čas nejméně šestkrát do týdne. Že nemáte tolik času? Každý z nás promarní minimálně půlhodinu denně daleko většími "zbytečnostmi," než je pohyb. Vydržíme-li, pohyb se časem stane běžnou součástí života.

7) Kázeň
Pokud nás někdo bude nutit k trvalému hladovění, je to sice hezká zkouška vůle, ale bude mít smysl? Není nad to normálně snídat, obědvat a večeřet. Ale s čím bychom měli skončit, jsou všelijaká jídla "mimo pořadí". Tady si zobnu oříšků (jsou zdravé), pár koláčků (jsou domácí), sušenku (ta mi neuškodí) nebo kousíček salámu (tak krásně voní), zapiju limonádou (pitný režim musíme dodržovat) a denní příjem energie je rázem na dvojnásobku.

8) Detaily
Ďábel se skrývá v detailu. Když si každý den omastím brambory třemi gramy másla, za rok je to skoro na chlup kilová hrouda. Za deset let desetikilový batoh. Možná nemáme brambory maštěné máslem každý den, ale jako příklad to myslím stačí.

9) Hříchy
Kdo nikdy nezhřešil, ať hodí kamenem. Občas na své hubnoucí cestě zakopneme. Vynecháme procházku či cvičení, dopřejeme si dortík, zajdeme s kamarády do hospody na jedno nebo na dvě. Je to lidské. Jen těch hříchů nesmí být moc.

10) Evidence
Nespoléhejte se na vlastní neomylnou a geniální paměť. Zkuste si cestu za zhubnutím zdokumentovat. Čím podrobněji, tím lépe. Sportovci vědí, jak užitečný je tréninkový deník. Stejné služby nám poskytne i hubnoucí deník. Zapisujme si pohybové aktivity, jídla, průběžnou váhu, pocity. Samostatnou kolonku můžeme vyhradit pro hříchy, ať na první pohled vidíme, jak často se jich dopouštíme. Až budeme ztrácet víru, stačí zalistovat v deníku, abychom si připomněli, co už jsme dokázali. A pokud neuspějeme, můžeme se v příštím pokusu poučit z chyb.


Základní ingredience už máme, tak je nejvyšší čas začít. Příště? Ne, hned. Že nemáte startovací impuls? Tak tady je alespoň malé pošťouchnutí:

POTŘEBUJEŠ ZHUBNOUT!

Hubnutí - Za vším hledej energii (1)

Nedávno jsem se neprozřetelně pochlubil úspěšnou snahou shodit nějaké to přebytečné kilo. A jak prý se mi to povedlo? Ještě neprozřetelněji jsem slíbil, že o tom napíšu blog. Nedošlo mi včas, že hubnutí máme za národní sport a že odborníků na hubnutí je u nás přinejmenším stejné množství, jako fotbalových a hokejových trenérů nebo guvernérů národní banky, tedy od každého zhruba po osmi milionech. A tak se taky zařadím do houfu expertů. Snad se mezi nimi jeden trouba ztratí.

Čím začít? Existuje jeden přírodní zákon, o jehož platnosti nepochybuji. Je to zákon o zachování energie. A protože v poslední době mám s energií často co do činění, dopustím se jednoho malého zjednodušujícího pohledu. Člověk je taková malá továrna (raději se nebudeme pídit po jejím účelu), která ke své činnosti potřebuje více či méně pravidelný přísun energie. Energii potřebujeme úplně na všechno. Nejen na pohyb rukou a nohou, ale i na veškeré biologické procesy uvnitř těla. Na dýchání, krevní oběh, regulaci teploty, dokonce i na přemýšlení. Pálíme energii i když sedíme, ležíme nebo dokonce i když spíme. Jakmile přestaneme spotřebovávat energii, jsme mrtví.

Když pomineme pár astrálních bytostí, které jsou schopny přijímat energii z vesmíru, my ostatní se musíme spoléhat na jídlo a pití. Abychom nezemřeli okamžitě, jakmile nám někdo sebere řízek, příroda nás vybavila akumulátory. Akumulátorů máme v těle hned několik druhů, ale nás tentokrát nebude zajímat ani energie uschovaná ve svalech, v játrech, natožpak v krvi. Ty všechny fungují jen relativně krátkou dobu. Pro nás je důležitý ten akumulátor, který taháme na břiše, v pase, na zadku nebo kam si všude ukládáme tukové zásoby. Naše vlastní sádlo je tím nejspolehlivějším akumulátorem energie.

V době kamenné byly dobře nabité baterky tím základem, který nám umožnil přežít období, kdy nebylo čím doplňovat energii. Od té doby máme někde hluboko v hlavě zakódováno, že v době hojnosti je potřeba akumulovat. A že nám to jde, co říkáte? Mnozí z nás naakumulovali desítky a desítky kilogramů té nejkvalitnější energie, sbalené na cesty.

Chemická továrna v našem těle pomalu a vytrvale přeměňuje přebytky energie na tuk, přijímáme-li více energie, než vydáme. Stejně tak pomalu tuky spaluje, je-li náš energetický výdej vyšší než příjem. Tukový akumulátor má ovšem své mouchy. Neumí dodat tolik energie, kolik bychom jí potřebovali, když chceme rozjet tělo na plný výkon. Nestačí dokonce ani na půl plynu. Energii vydává neochotně a jen po troškách. Není tedy možné jen tak si říct: "Od zítřka nebudu jíst, budu pálit tukové zásoby a až shodím dvacet kilo, zase se začnu ládovat." Většinu provozní energie musí tělo doplňovat průběžně. Z té pneumatiky na břiše si za den dokážeme odkrojit jen poměrně malý díl. Několik deka denně není vůbec špatný výsledek.

Existují samozřejmě vyšší váhové úbytky. Určitě znáte případy, kdy lidé ztratili i několik kilo za jeden jediný den. Ale když pak začnete zkoumat, co se skutečně stalo, zjistíte obvykle, že z valné většiny šlo o ztrátu vody, kterou dotyčný během několika následujících dnů zase získal nazpátek.

A jak tedy doopravdy hubnout a zhubnout? O tom si povíme příště. Těch pár dnů už to snad vydržíte, když jste kila poctivě nabírali měsíce a roky, ne?

Jak jsem se ve Varech proplácal do cíle

Premiéru Karlovarského půlmaratonu jsem musel na poslední chvíli vynechat. Na druhém ročníku už jsem běžel. Jen jedna chybička se tehdy vloudila. Někde jsem si přečetl, že karlovarská trať je lautr rovina. Přijel jsem tehdy už před startem vyždímaný jako houba a závod mě dokonale dorazil. Měl jsem pocit, že pořád běžím do kopce.

A letos při třetím ročníku? Situace se úplně převrátila. Přijel jsem včas,  bez nervů, odpočatý. Ještě jsem si stihl najít místečko na trávníku a skoro hodinku poležet. Takže pohodička nesmírná. A nějak se mi přihodilo, že se ta pohoda prokopírovala i do samotného závodu. Jo, sice sem a tam bylo na trati stoupání, ale kupodivu jsem tentokrát postřehl, že po nich obvykle následují klesání.

Počasí ideální, žádné velké horko. Proto jsem si mohl dovolit luxus vynechávat malé občerstvovačky a pít jen na velkých. A jídlo? To nebylo potřeba. Objevil jsem jiný způsob doplňování energie. Pamětníci si určitě vybaví, jak hlavní hrdina filmu Akumulátor 1 sbíral energii. Ze stromů, z velkých shromáždění lidí a taky z dětí. On to tehdy prováděl z velké dálky a potají. A přestavte si, že ve Varech tu energii nabízeli zblízka a veřejně.

Je běžné, že kolem závodní trati se sem tam objeví ruka napřažená k plácnutí. Ale ve Varech? Tam jich byly celé zástupy. Co zástupy, přímo lesy převážně dětských rukou. A každá dlaň jako by nám běžcům předala trochu energie. Zpočátku jsem si vybíral jen ty nejbližší, ale pak jsem pochopil, že nějaký ten krok navíc se vyplatí. Někdy na člověka čekalo pět šest dlaní za sebou. To vám byla úplná nabíjecí stanice.

foto: Runczech

Plácl jsem si s dvojicí slečen v pořadatelských tričkách. První vykřikla: "stopadesát". Ta druhá okamžitě kontrovala: "stopadesát jedna". Neběžel jsem zrovna vzadu, takže možná se holky někam k pětistovce dotleskaly. Když pomyslím, že zákon zachování energie zaručeně funguje, musely jít domů unavenější, než někteří běžci. Přiznávám, že já jsem svá plácnutí nepočítal. Bylo jich padesát? Sto? Kdo ví.  

A tak jsem měl sílu k běhání skoro zadarmo. Konečně jsem pochopil, proč se zrovna karlovarský hokejový klub jmenuje ENERGIE. V podstatě jsem tu zdejší trať neproběhl, ale proplácal. Žádné vyčerpání, žádná bolest, skoro žádná únava. Jen mi bylo líto, že už neumím běhat trochu rychleji. Mohl z toho být docela slušný čas.

Prázdnota po maratonu? Příroda to tak chce ...

Možná se to netýká každého. Někdo prostě doběhne, moc se neohlíží a jde dál. Ale my ostatní, pro které dokončení maratonu znamená něco výjimečného, zažíváme velmi podobné pocity. Ani moc nezáleží na tom, jestli jsme beze zbytku splnili to, co jsme si předsevzali. Když ne okamžitě, tak nejpozději s odstupem několika hodin nás ovládne euforie.

U prvomaratonců je naprosto pochopitelná. Dosáhli něčeho, o co usilovali měsíce a možná i roky. Ale stejně jí propadnou i ti, kteří už dokončili potřetí, popáté nebo po desáté. Povedlo se, dorazili jsme do cíle, naše obavy jsou pryč. A následky, jsou-li nějaké, považujeme za vítěznou trofej.

Jenomže jako u každého nerovnovážného stavu se po nějakém čase sinusovka zhoupne na druhou stranu. Kocovina přijde za dva dny, za tři, někdy se ještě o nějaký ten den zdrží. A ty věci, které nás ještě včera těšily, nám najednou začnou vadit. Ještě bereme na milost komentáře kamarádů běžců, kteří vědí nebo alespoň tuší, co maraton obnáší. Ale z dotazů neběžců nám pomaličku ale jistě začíná naskakovat kopřivka.

Že jsme nevyhráli? Že nás předběhly dva tisíce lidí? A že ten první už čekal na letišti, než jsme se my dostali do cíle? A proč to vlastně děláme? A jestli si tím nehuntujeme zdraví? Po pár dnech má člověk radost, že se rozčeřená hladina zájmu usadila a v konverzacích se už na dálku vyhýbá slovům maraton, běh, závod, oběžník, běhavka a všemu podobnému, co by mohlo stočit hovor na to profláknuté téma.

A přibližně ve stejné době se někde uvnitř ozve hlas: "No jo, mám splněno, ale co teď?" Stará známá pravda, že cesta je současně i cílem, nás zase jednou dohnala. Cíl jsme dosáhli, cesta skončila a nám najednou chybí ten pevný bod, ke kterému jsme v posledních měsících mířili.

Samozřejmě existují i tací, kteří doběhnou, ve svém deníčku si odškrtnou splněný cíl, pověsí boty na hřebík a jdou plnit nějaké jiné výzvy. Jenže maratonská příprava bývá natolik dlouhá a stojí nás tolik úsilí, že většina z nás u běhání zůstává.

A tak začneme tápat, rozhlížet se, hledat něco dalšího, k čemu namířit úsilí. Ale co to má být, kam se vydat? Jsme při tom svém rozhlížení tak trochu jako závisláci na čemkoli, kterým už nestačí předchozí dávka, ale potřebují si šlehnout o fous víc. Zlepšení posledního výkonu se nám s krátkým odstupem zdá nereálné Ale doběhnout dál, to by možná šlo, ne? Snad právě někde tady je zárodek trendu, kdy se vytrvalci vrhají na ultra, jiní začnou sbírat čárky, další se pustí do triatlonu. Je to logické, je to pochopitelné a je to asi správné. Kdybychom si nezvyšovali laťku, zůstávali bychom stát na místě.

Docela by mě zajímalo, jestli se s podobnými pocity perete i vy ostatní a jak jste podobné situace řešili. Podělte se o zkušenosti v diskuzi, Díky.

Maraton - sakra, já minul tu zeď

foto: Jitka Narovcová

Musím přiznat, že jsem letos před maratonem doufal v nějaký lepší čas než obvykle. Když už se mi od začátku roku podařilo shodit nějakých sedm kilo, to by v tom byl hrom, aby se to neprojevilo na výsledku. Nakonec i ostatní závody naznačovaly, že běh bez sedmikilového batohu má něco do sebe. Jenomže maraton je maraton. Při něm se může přihodit tolik věcí, že vyslovit předem nějaký dobrý čas bývá známkou zatemnění mysli.

Ale vše se vyvíjelo docela slibně, žádný zdravotní trabl, natrénováno bylo, počasí slibovalo chladno, tak mi v hlavě šrotovalo, že se třeba zadaří. Nakonec ani na Expu jsem se tentokrát tolik neunavil, takže vlastně nebylo na co se vymlouvat.

A jak to šlo na trati? Protože mám "za zásluhy" možnost startovat z béčkového koridoru, mohl jsem se rozběhnout od samého začátku. Žádné dlouhé pochodování na start, sedmnáct vteřin po výstřelu už jsem byl na startovní čáře. A pak? No pochopitelně jsem se nechal vybláznit a mé mezičasy vůbec neseděly s plánem. Ale brzděte, když všichni kolem běží jak k ohni, že jo?

Teprve, když jsem před sebou na sedmém kilometru zahlédl růžovou Barborku, zleva běžel Marek Řízek a zprava se najednou objevila Radka Zbíralová, uvědomil jsem si naplno, že v téhle společnosti jsem omylem. Konečně mi došlo, že jestli nezvolním, jsem brzy  v těžkém průšvihu.

Musím přiznat, že v Praze mám jednu obrovskou výhodu. Kolem běhání se už motám tolik let, že na trati mám hrozně moc kamarádů a známých. Jedni běží, druzí fandí, třetí navíc i fotografují a ti čtvrtí jsou na občerstvovačkách. A on je to v kombinaci ohromný doping, když neuplyne deset minut, aby mi někdo nezafandil. Mnozí navíc stihnou několikrát změnit stanoviště a tak to mám ohromně pestré.

Na třetím kilometru Ivča, ta pak znovu na šestnáctém a na devatenáctém, na branické straně Vltavy Monika a o kousek dál Květa, na jednom mostě Ruda Kadeřábek, na dalším Honza s Aničkou, v Karlíně Jana, na Karlově mostě Rejža, u Lihovaru Dáša s dětmi, do toho ještě fotografové Jitka a Zdeněk. Řekněte sami, troufli byste si ten maraton odfláknout, když vás povzbuzuje tolik lidí?

S postupujícími kilometry nohy přece jen trochu tuhly a tempo o fous pokleslo. Nebyl to ale zdaleka takový sešup, jako minulé roky. Čekal jsem, jak se mnou zamává maratonská zeď. Začal jsem ji vyhlížet na dvaatřicátém, ale nebyla tam. Na třiatřicátém taky ne, ani na čtyřiatřicátém. Když už jsem se dostal na sedmatřicítku, říkám si: "Sakra, já ji někde minul." Ale pak jsem si řekl, že vracet se kvůli ní už nebudu a běžel dál.

Kousíček od šestatřicátého kilometru stála velkoplošná obrazovka, na které se promítaly povzbuzující
vzkazy fanoušků. Na Expu jsme s Evženem strávili dva dny a stačilo deset kroků, abych taky něco nahrál. Jenomže já trubka jsem nahrávku pro Evžena prošvihl. To on se na mě nevykašlal. Ovšem když se velikánský Evžen objevil na obrazovce a pronesl svůj vzkaz, zmohl jsem se na jediné. Úplně stejně, jako jsem reagoval na živé diváky, křikl jsem na něj: "Ahoj Evžene." Obávám se, že mě neslyšel.

Pomaličku se blížil konec a já pořád viděl, že šance pokořit tři a půl hodiny existuje. Jenomže pak jsem někde přehlédl devětatřicítku a propadl panice, že nestíhám. Začal jsem tedy zrychlovat, abych nedopadl jako letos už poněkolikáté, že mi nějaká významná meta utekla o pár vteřin. Pak se ale objevila čtyřicítka, čas byl pořád ještě dobrý a já se trochu uklidnil. No ale proč zvolňovat, když už cítíte cíl v kostech? Tak jsem si ještě trošinku hrábl na dno a s chutí si i zafinišoval.

A pak tu byl cíl. Carlo se zrovna věnoval jinému šťastlivci, tak jsem ho jen lehce poplácal. V momentě, kdy mi podal ruku ke gratulaci Vašek, jsem se ho chytil jako klíště a upozornil, že jestli mě teď pustí, asi ztratím rovnováhu. Přidržel mě na dobrých deset vteřin, než jsem se trochu zmátořil a mohl pokračovat dál od cíle k odběru čipů, předávání medailí, termofólií, pití a všeho ostatního, co patří k cílovému servisu.

foto: Jitka Narovcová

Teprve když kolem zmizela cílová tlačenice, došlo mi, že nohy, jak jednou zastavily, už nějak nejdou nastartovat. A přestože boty, které teď nosím na závody, jsou po letech to nejlepší, v čem jsem běhal, utažený pravý nárt rozbolel jako čert. Pokusil jsem se sehnout ke tkaničce, ale zkrácené svaly mě nepustily blíž než na třicet centimetrů. V tu chvíli jsem uviděl paní v pořadatelské bundě. Došourám se za ní a povídám: "Budu mít takovou trochu divnou prosbu. Nemůžu se sehnout. Mohla byste mi rozvázat tkaničku?" Paní se na nic nevyptávala a rozvázala. To vám byla úleva! Připadal jsem si jako princezna Krasomila naruby: "Rozvaž mi střevíc!!"

Před startem se rýsovalo několik zajímavých nabídek na pomaratonskou hospodu. Když jsem se  ale vyhrabal ze šatny, při představě, že se dovleču někam do hospody, tam se rozsedím a potom se budu znovu pokoušet vstát a cestovat domů, raději jsem rovnou zamířil na metro. Tak jen doufám, že ostatní doběhnuvší byli statečnější než já a ten dnešní maraton dobře zajedli a zapili. Příště se třeba polepším.

PIM Expo - únava a radost

V posledních letech už si nedovedu představit, že bych zbývajících pár dnů před pražským maratonem trávil někde jinde než na Expu. Možná to není úplně nejlepší předzávodní relax pro nohy, ale pro hlavu  je to úžasný balzám.

Rodina PIM Kings a PIM Queens každým rokem roste a sílí. Skupina lidí, kteří zdánlivě nemají nic společného. Na ulici je nerozeznáte. Jsou vysocí i malí, štíhlí a někdy překvapivě i docela zavalití. Najdete mezi nimi důchodce, ale zároveň čím dál častěji i třicetiletá mláďata. Jsou zamlklí i hovorní, usměvaví i vážní, veselí i podmračení. 

Co  tedy mají společného? Odhodlání a zarputilost. Před lety se postavili na start Pražského mezinárodního maratonu a doběhli do cíle. Další rok si to zopakovali, pak znovu, znovu a znovu. Šestkrát, desetkrát, patnáctkrát. Existuje dvanáct borců, kteří v neděli poběží po jedenadvacáté. 

U našeho kontaktního místa se zastaví na pět minut nebo jen na dvě věty. Už ani moc neprotestují, když je nutím zapózovat před objektivem. Má nesourodá sbírka fotografií se tak rok za rokem rozrůstá o nové a nové exponáty. Mám radost, že čím dál častěji nepřicházejí sami, ale i s kamarády, s dětmi, s celými rodinami. On by to totiž bez podpory rodiny zvládl málokterý king. 

Letos se podařilo, že náš kingovský stánek zaujal strategickou polohu hned vedle nejcennějších maratonských trofejí a přímo naproti stanovišti Birellu, kde fanoušci nahrávají své povzbuzující vzkazy pro maratonce. Novinka Birellu s příchutí pomela a grepu se pro dodržení pitného režimu ukázala jako ideální. Během dne jsme k Birellům málem vyšlapali cestičku.

Letos jsem většinu času strávil s Evženem. A nebyl by to Evžen, aby na prvního máje nepřišel s nějakou novinkou. Co novinkou? Přímo geniálním nápadem. Cestou na výstaviště někde uškubl rozkvetlou třešňovou větvičku a rafinovaně ji upevnil ke stropní konstrukci stánku. Celý den jsme pak mohli poskytovat mimořádnou službu veřejnosti, tedy především ženám a dívkám. Kolik jich bylo polibkem pod kvetoucí třešní zachráněno před uschnutím? Nepočítaně!!!

Náš kingovský stánek bývá místem spousty zajímavých setkání. Často si vyslechneme neuvěřitelné historky, naživo spatříme lidi, které vídáme jednou za uherský rok, nebo jsme je doposud znali jen z internetu. Bylo příjemné pozdravit se a prohodit pár vět s Ilonou, Markétou, Karlem, Věrou, Lenkoučlenkou, Rejžou. A asi bych příště neměl vypadat tak překvapeně, když třeba zjistím, že Skřítek Hugo není kreslená postavička, ale sympatická sportovkyně z masa a kostí.

Jak den postupoval, únava na nás přece jen útočila a my už netrpělivě začínali vyhlížet osmou večerní. Někde v Praze se zvolna schylovalo k první hokejové bitvě a dav návštěvníků řídl, až prakticky ustal. Na nedalekém pódiu skončil program a z reprobeden se ozvala taneční hudba. Takové to typické tuc-tuc, které se na nás hrne z každé druhé stanice. Už asi nikdo nezjistí, kdo začal podupávat do rytmu jako první, ale najednou ve volné uličce začaly tančit dívky z prvního stánku, pak se k nim přidaly sousedky, hned vzápětí další. Za chvíli vířila v rytmu celá ulička. Zvláštní moment. Únava najednou vyprchala a těch deset hodin strávených na nohou jako by najednou neexistovalo.

Další den už byl poznamenaný balením a uklízením. Snad proto se podobná chvíle nezopakovala. Ale i tak to byl příjemně strávený čas. Většina lidí přicházela i odcházela s úsměvem, zmatků bylo minimálně a pokud jsme někoho naštvali, myslím že jsme v tom byli nevinně.

Až v neděli všichni maratonci doběhnou do cíle, rodina PIM Kingů a PIM Queens se zase rozroste o pěknou řádku. Tak králové a královny příští rok se zase zastavte. Už teď se na vás těšíme.
__________________________________________________________________________

Trocha informací:

Kdo dokončí Pražský mezinárodní maraton pošesté, stává se PIM Kingem nebo PIM Queen a získá tričko s královským emblémem, které se nedá nikde koupit, ale musíte si ho vyběhat.

Kdo dokončí desátý PIM, získává titul Silver. Má nárok na další tričko a na start z koridoru B, tedy hned za elitními běžci.

Kdo dokončí patnáctý PIM, má dalších patnáct ročníků zdarma.

Fotografie PIM Kings a Queens: 

Expo 2015

Expo 2014

Expo 2013

_____________________________________________________________

Běžecko - blogerská hospoda:

V pondělí, tedy těsně po maratonu, se uskuteční běžecká hospoda, na které se sejdou staří i mladí blogeři, běžci a přátelé běhu. Hrozně rád bych se s některými viděl, potřásl si s nimi rukou, zeptal se jak se mají. Jsou ale okolnosti, které mají vyšší váhu a brání mi v účasti. Ty, kteří mi zachovali přízeň, tímto zdravím aspoň na dálku. V době konání hospody si na Vás v duchu zavzpomínám. Mějte se pěkně.