Půlmaraton snadno a rychle

Nevím, kdo mému tělu prozradí, že na něj chystám další závod, ale ono to nějak zjistí a zareaguje. Jak? Jak to slušně říct? Vyprazdňováním. Když jsem na vlastní kůži zkoušel všelijaké předstartovní recepty, superkompenzační a jiné diety, nebylo to nakonec nic divného. Když jsem časem pochopil, že při mé výkonnosti není třeba se ničím podobným trápit, vrátil jsem se k normální stravě. Ale tělo neoklamu, přestože před ním termín každého závodu úzkostlivě tajím. Asi od Ivoše Domanského potají odebírá svůj vlastní výtisk termínovky. Když k tomu připočtu, že dalším základním kamenem mé vytrvalecké předstartovní přípravy je důkladná hydratace, je vcelku jasné, v které místnosti trávím před závody nejvíce času.

Protože jsem každému vždy radil, že balit je nejlepší v klidu večer před závodem, sám pochopitelně házím věci do báglu v posledních třiceti vteřinách před odjezdem. Tentokrát jsem naštěstí nezapomněl žádnou klíčovou součást běžecké výstroje. Pouze láhev s vodou zůstala v kuchyni a ... a mám pocit, že jsme si chtěl vzít ještě něco ... co to jen mohlo být? Však si vzpomenu.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že má první cesta v technickém zázemí vedla ke kadibudkám. A tentokrát se na mě usmálo štěstí. Řekněte, komu z vás se to již podařilo, být úplně první? Ovšem při vystupování nechybělo mnoho, abych byl také první, kdo toho dne spadl i s kadibudkou. Naštěstí se jen vychýlila o pouhých třicet stupňů a pak se poslušně navrátila do vertikály.

Pohled na můj Nike sportband mě poněkud zmátl. Proboha, co tu dělám tak brzo? Naštěstí se ukázalo, že problém je jen v zapomenutém zimním čase. Svět rázem poskočil o hodinu dopředu a já byl ušetřen hodiny předstartovních nervů. Protože vím, že sportovec má nastupovat na start tak, jako by bylo o pár stupňů tepleji, zvolil jsem po pečlivé úvaze jako ideální oděv triko s krátkým rukávem a trenýrky. Mimochodem stejné trenýrky, které mě už jednou málem proslavily v Běchovicích. Ne že bych tehdy podal mimořádný běžecký výkon, ale do cíle jsem doběhl mimořádně neoblečený ...

Do koridoru jsem vyrazil s předstihem, abych se důkladně rozcvičil a rozběhal. Ale sektor D byl patrně největrnějším místem celé Prahy. Kdo by v takové kose cvičil, řekněte? Naštěstí jsem mezi prvními otužilci zahlédl Ilonu. Byla vybavena i oblečena o poznání lépe než já. Chvilku jsem se dokonce kochal nadějí, že butylka u jejího pasu skrývá horký grog, ale nakonec jsem vzal zavděk i ionťákem. V tu chvíli mi najednou bylo jasné, proč má Ilona tak výborné časy. Uvědomil jsem si, že má poslední návštěva toalet byla ve skutečnosti předposlední.

Nechal jsem koridor koridorem a vyrazil svým oblíbeným směrem. Instinkt mě nezklamal. Dokázal jsem bezpečně identifikovat nejdelší a nejpomalejší frontu. Čas, který se až doposud jen tak zvolna vlekl, se najednou rozeběhl tryskem. V tu chvíli jsem pochopil kořeny teorie relativity. Einstein tehdy musel stát v podobné frontě.

Když už se zdálo, že svůj start prostojím ve frontě, věci se daly do zázračného pohybu a já s přehledem dorazil do svého startovního koridoru tři minuty před výstřelem. A pak? Tlumená rána odkudsi zpředu (zřejmě první startovní pistole s tlumičem). Pak pověstné dva kroky vpřed a následně dvouminutový husí pochod na start.

A pak? Jen samá pozitiva a sociální jistoty. První kilometrovník, první občerstvovačka, první iontový nápoj ... šlo to až podezřele hladce. Jen na fotografy jsem nějak neměl štěstí. Obvykle mě zaregistrovali, až když jsem je míjel. Když už jsem propadal skepsi, že na tenhle závod nebudu mít náležitou památku, necelý kilometr před cílem zahlédnu Zdeňka. Je padesát metrů přede mnou. Právě se otáčí směrem ode mě a odchází. "Zdeňkůůů, Zdeňkůůů!!! Křičím na něj ze všech sil a on se skutečně otočí, stihne namířit a vypálit nejmíň tři rány. Trefil mě? Určitě. Zdeněk už ulovil i rychlejší běžce.

A pak už poslední zatáčka a cíl. Odbavení funguje vzorně a já spěchám k úschovně. Jak naivní byla má představa, že většina běžců je ještě na trati. Ano, většina skutečně ještě běží. Jen všichni od mé šatnářky už jsou ve frontě přede mnou. Rezignovaně hledím na sousedy, jak plynule přicházejí a odebírají si bágly. Ale nakonec i já přicházím na řadu. Když jsem svůj baťůžek odevzdával, zůstal jsem u pultu a snažil se zjistit, kam že ho paní pověsí. Bohužel mé okukování pochopila jako projev začátečnické nedůvěry: "K výdeji si musíte vzít číslo." Dobrá rada. A tak tu teď stojím s číslem, ale můj bágl ne na ne přiběhnout. Paní vzala třikrát do ruky všechny, které odpovídaly popisu, jen jednomu sirotkovi se vždy obratně vyhnula. Není to tenhle? Protahuji ruku na dvojnásobek a mířím prstem. Byl to on. Zvítězil jsem. Na medaili bych si měl nechat vyrýt čas strávený ve frontě. Ale proč si kazit náladu, jinak vše klaplo.

Teď honem obléct džíny a hajdy do hospody. Má ruka zaloví v batohu ... nic. Sáhnu podruhé, nic. Vyndám všechny věci včetně náhradních špendlíků. Smutná jistota. Džíny na můj návrat čekají doma. Ale hospody se pro takovou lapálii přece nevzdám. Ještě tu mám elasťáky. Vlastimil Harapes by mi je záviděl. V hospodě nakonec nevzbudím žádný větší ohlas. Zřejmě jsou zvyklí na horší existence. Ještě mě ale čeká cesta do práce, tam už pozornosti neuniknu: "A není dneska na kolo trochu chladno?" No, nakonec mohly padnout i horší komentáře, ne? Co by to bylo za závod, kdyby si při něm člověk neužil svých pět minut ostudy.