čtvrtek 25. září 2014

Irsko III - koukni a moc nezacláněj

Honička, kdy jsme těsně před zavírací hodinou pádili ke katedrále, rozhodně stála za to. Stihli jsme to jen my a dva naši sousedé z autobusu. Tak trochu jsme se cítili jako spiklenci. Jen nám se podařilo vychutnat si tu nádheru. Ovšem druhý den ráno pocit jedinečnosti rychle vyprchal. Autobus se na další cestě Irskem už už málem prohnal kolem katedrály bez povšimnutí, když pan průvodce zahlaholil do mikrofonu: "Že bychom tady zastavili? Deset minut fotopauza. Napravo vidíte katedrálu ..." Místo večerního úprku městem jsme si někde v klídku mohli vychutnat jednoho Guinesse.
  
Co by to bylo za výpravu do Irska, kdybychom nesmočili alespoň palec v Atlantiku. Svistot větru, hukot vln a pláž tak pozvolná, že jsme mokrým pískem museli ujít desítky metrů, než nám slaná voda olízla alespoň podrážky. Nezbytná fotodokumentace a rychle z pláže, ať nasedneme včas.

Tady na pláži se mi podařilo získat nejlepší fotografický úlovek, ovšem bohužel na cizí aparát. Pětičlenná skupinka mlaďasů zatoužila po společné fotografii. Samozřejmě jsem jim rád vyhověl. První obrázek klasika, žádné velké překvapení. Ale donutil jsem je, ať ještě chvilku vydrží, než pořídím druhý snímek. A oceán se ukázal jako správný režisér. Po sérii klidných vlnek zařadil jednu větší, která se k nim zezadu připlížila těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť. Nebylo to nic obrovského, vody sotva do půli lýtek, ale takovou kompozici, plnou emocí, dynamiky a fyzického vzepětí v kombinaci s mořskou pěnou, jsem ještě neviděl. Svým uměleckým dílem jsem se mohl kochat jen pár vteřin na malinkém displeji, než jsem foťák vrátil majiteli. A možná, že on ho už dávno smazal jako bezcenný a nepovedený ... někdy krása bývá sakra pomíjivá.

Kdybych Moherské útesy neviděl na vlastní oči, asi bych nikdy nepochopil, jak je možné v místě, kterým denně projdou tisíce lidí, nasekat desítky fotografií, na kterých nespatříte ani živáčka. Ale pak stejně zjistíte, že nejzajímavější jsou právě záběry, na kterých se lidé neschovávají. Zase se potvrdila známá pravda, že sebevětší hora se na fotce stane pouhým krtincem, když není po ruce srovnání s člověkem.

A ještě něco je na útesech zvláštní. Když se k nim přiblížíte poprvé, vzbuzují respekt. Člověk se ukázněně drží za ochrannou zídkou a všichni protijdoucí, vracející se po pěšině pár kroků od srázu, mu připadají jako hloupí hazardéři. Ale pak jde kilometr, dva, až poprvé přeleze nízkou zídku. Pocit ohrožení se někam vypaří a na zpáteční cestě už je z vás taky "hazardér". Ale nic se nemá přehánět. Ti kteří překročili hranice pudu sebezáchovy, mají na Moherských útesech svůj pomníček.


Nemá smysl sepisovat seznam všeho, co bylo v Irsku k vidění, ale vyhnout se na zpáteční cestě Burrenu by byla ohromná škoda. Nepoučený pozorovatel v první chvíli nechápe, do jaké krajiny se dostal, než zjistí, že ta šedobílá hmota od obzoru k obzoru jsou doopravdy vápencové skály. Nedostatku stavebního kamene se Irové ještě hezkých pár set let nemusejí obávat.



Cestovatelský zápisník se plnil dalšími a dalšími jmény. Pulnabrone, Limerick, Glendalough, Bunraty Castle a přilehlý skanzen ... po dalších pár stovkách kilometrů, desítkách zřícenin a dvacítce dešťových přeháněk jsme projeli Irsko nazpátek od západu k východu a vrátili se do Dublinu. 

Jen jedna potíž nás provázela všude, kam jsme se jen vrtli. Stejně jako byl náš autobus beznadějně velký na irských silničkách, byla stejně beznadějná naše pěší skupina. Kamkoli jsme vlezli, vytvořili jsme špunt. Šedesátka jedinců, kteří by sami o sobě byli nenápadní, vstřícní a dle možností ohleduplní, se spojila ve všude překážející masu, když jsme se kdekoli na chodníku snažili zachytit pár slov z průvodcova výkladu. A domorodci se vyhýbali, proplétali, čekali, tu s větší, tu s menší trpělivostí. A když jsme se snažili prostřídat na jediné fungující toaletě v širém okolí? Tak to už byla úplná katastrofa ...

pátek 5. září 2014

Irsko II - s kamionem na dopravní hřiště


A pak zase hurá do autobusu. Zpočátku trocha logistických problémů při každém nástupu a výstupu, ale vše je jen otázka praxe. Netrvalo ani den a zjistili jsme, že k úspěchu vede jen jedna cesta. Přesně dodržovat správné pořadí. Jakékoli pokusy o změnu, předbíhání nebo jiné experimenty končily beznadějně zacpanou uličkou. Pak následovaly komické tanečky při vyhýbání, couvání, obkračování, překračování a podlézání. Brzy jsme se ukáznili a řadili se přesně. Časem byly naše výstupy a nástupy hladší, rychlejší, dokonalejší a elegantnější. Jezdit tak pár měsíců, asi bychom v rychlosti nasednutí konkurovali i Simpsonovým.

Jak jsem zprvu nebyl z místa vzadu zrovna nadšený, postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Sedět někde vpředu u okénka, mé fotografické střevo by mě pořád ponoukalo k fotografování té krásy kolem. Výsledkem by byly desítky rozmazaných obrázků plných odlesků, šmouh a neidentifikovatelných fleků. Uprostřed uličky je to úplně jiné. Víte, že na slušný záběr není šance a tak jen sedíte a máte čas vnímat. Ideální stav. Abych náhodou nepojal úmysl fotit prostor za autobusem, o to se postaraly prach a bláto na zadním skle.

Mé místo mělo i další výhody. Jako jediný jsem si mohl kdykoli natáhnout nohy libovolně dopředu. Proto dost dobře nechápu, proč mě po třech dnech začalo nesnesitelně bolet levé koleno a nepřestalo ani po dalších dvou týdnech. Naivně jsem si namlouval, že až skončí mé autobusové nicnedělání a já se vrátím k normálnímu pohybu, bolesti pominou. Nepominuly.

A bylo tu ještě další zpestření. Nějaký škodolibý konstruktér nechal do autobusu namontovat katapult, který v náhodných intervalech a na náhodných místech vymršťuje předměty ze zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících. Jakmile jsme se dali do pohybu, neuplynulo deset minut, aby vzduchem neproletěl batoh, taška, libovolný kus oblečení, svačina. Po  pár dnech jsem si na ten zvláštní meteorický roj zvykl a nerozhodilo by mě ani, kdyby se shůry začaly sypat tranzistoráky, dívčí dřeváky a drahé foťáky ... Je mi záhadou, že zájezd přežili všichni v relativním zdraví a neutrpěli jedinou frakturu lebky a snad dokonce ani bouli.

Co ale bylo nejhorší, pro irské silnice jsme si evidentně vybrali nevhodnou velikost autobusu. Asi jako bychom na výcvik na dopravním hřišti přijeli v kamionu. Na hlavních tazích to ještě šlo, ale staří Irové z nějakého nepochopitelného důvodu nasázeli ty nejzajímavější památky do nejnepřístupnějších končin. Cokoli většího než běžný osobák v protisměru znamenal někdy pozvolné a někdy docela prudké brzdění, vyměřování, couvání ... řeknu vám, irskej autobusák, ten tvrdej chleba má. Ale nakonec naši dva řidiči bez ztráty blatníku všechny záludnosti zvládli a osádku dopravili ve zdraví do cíle.

Ovšem to, co bylo vidět všude kolem, to je doopravdy nádhera. Zelenější zelenou než tu z irských luk nikde neseženete. Pastviny, kopečky, domy a domečky, zříceniny, ovce, koně, krávy ... na mnoha místech jsem jen zíral a říkal si: "Tady by to chtělo zastavit, udělat jeden obrázek a jet dál ..."

Obvykle ale ty nejkrásnější scény byly v místech, kde řidiči na nějakou zastávku nemohli ani pomyslet. Když jsme pak po dalších deseti kilometrech konečně udělali fotopauzu, taky bylo co fotit, ale když na jeden objekt zamíří současně padesátka objektivů, nemá člověk pocit, že zrovna ten jeho záběr bude nějaký výjimečný.

Dlouho jsem si lámal hlavu, proč na mě krásná irská krajina působí trochu ponurým dojmem a čím se liší od té české. Za celou cestu jsme na irském venkově nezahlédli jedinou červenou střechu.  Červená pálená taška tuto zemi minula velkým obloukem, a já jsem rád, že ji v Česku máme. Hned je ta naše krajina veselejší. 

Navečer, když jsme se ubytovali v Killarney, čekalo nás ještě jedno příjemné překvapení. Místní katedrála je neobyčejná stavba. Vypadá zajímavě už zvenčí, ale uvnitř jsem jen lapal po dechu. Zajímavě vyřešený prostor, zvláštní kombinace materiálů a celkově úžasný dojem. Jen škoda, že jsme se dovnitř dostali pár minut před zavřením. V těch minutách, které zbývaly, než nás kastelán vyprovodí ven a otočí klíčem, se ve mně mísila radost a nadšení z toho co vidím, ale zároveň taky bezmoc, že nevím, jak takový krásný prostor vyfotit, abych zachytil alespoň trochu té atmosféry, hry světel a prostoru.






Další obrázky katedrály v Killarney