pátek 23. listopadu 2012

Vítej doma, třetí bratříčku

Někdy i slabší běžec má šanci podívat se na bednu, když si dobře vybere členy týmu. A tak se nám v září zadařilo, jak už jsem se zmínil na blogu. Protože týmové soutěže nemívají k dispozici výsledky okamžitě po doběhu, není možné na místě vyhlásit vítěze. To ale vůbec není nevýhoda. Naopak. Když závodníka hned za cílem vlečou na stupně vítězů, ještě se ani pořádně nestačí vydýchat, uvědomit si ten výjimečný pocit a je po všem. Když se slavnostní ceremoniál koná se zpožděním, alespoň se můžeme delší dobu těšit a představovat si, jaké to asi na té bedně bude. Pro mě nastává zhruba stejně často jako úplné zatmění slunce, takže mi zřejmě hned tak nezevšední.

I když ono s tím těšením to není tak žhavé. Z jakéhokoli vystoupení před více než třemi lidmi mívám osypky, takže s přibývajícím časem se těšení postupně měnilo na probublávající nervozitu. Zakopnu cestou tam, nebo až cestou nazpátek? Vylezu na správný stupínek? Nevyklouzne mi skleněný pohár z ruky? Proboha, nebudu tam muset nic říkat, že ne? Ale co, snad to zvládnu a neomdlím. Občas se člověk musí otloukat v situacích, kdy mu není úplně příjemně po těle, ne? Takže Ve své podstatě je to zvláštní druh otužování.

Vyhlašování se tentokrát odehrálo jako součást dobrovolnické párty. Člověk nervózně poposedává, příliš nevnímá ani hudbu, ani jednotlivé projevy. A pak uslyšíte ta správná jména, vstanete a derete se k pódiu. Při troše štěstí nezakopnete ani cestou tam a ani cestou zpátky a tu skleněnou nádobu, kterou vám vtisknou do rukou, držíte tak usilovně, že daleko pravděpodobněji praskne, než aby vyklouzla na zem.  A on to není zase tak špatný pocit. Dokonce se dá říct, že otužování v této formě je relativně bezpečné a mnohem příjemnější, než se polévat studenou vodou.

Díky namířeným reflektorům v tu chvíli stejně nevíte, sleduje-li vás s napětím celý sál a nebo všichni kromě fotografa už stojí ve frontě u bufetu. Takže jo, je to fajn pocit a člověk ke zvládnutí výstupu na bednu nepotřebuje žádné zvláštní schopnosti ani tvrdý trénink. Pak volná zábava, tombola, hudba, tanec. I stupně vítězů jsou použitelné jako miniaturní taneční parket. Zajímavá myšlenka, že?

A tak jsme si domů přivezli nový přírůstek do sbírky skleněných produktů firmy Ajeto. Dva poháry dostaly třetího bratříčka. Nebo sestřičku? Kdyby se ten název už mezitím nevžil jinde, snad by se dalo hovořit o salátové míse. V duchu už jsem se viděl, jak z ní ochutnávám okurkový salát, ale jiný tým byl rychlejší a nalezl praktické uplatnění hned na místě.








Čtvrtý exemplář už asi bude nad naše možnosti. Konkurence je čím dál rychlejší. No ale ono na polici už stejně není místo. Nebo že bychom se ještě jednou pokusili? Potrénujem a uvidíme.


úterý 20. listopadu 2012

Přichází padací období?

Že už je tu zase listopad, poznám nejen podle kalendáře, lezavé zimy a opadaného listí. V listopadu nastává mé padací období. Přiznávám, že při běhu nepadám často a nepadám rád. Bez pádu vydržím třeba i půl roku. Ale jak přijde listopad, musím si alespoň jednou vyzkoušet, jestli zemská přitažlivost pořád funguje. A protože jeden pokus k ověření platnosti fyzikálního zákona nestačí, obvykle pád nezůstane samotný a brzy k němu přidám nějaké bratříčky. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že padám v sériích.

V neděli ráno jsem vyběhl docela nalehko. Dvě tenké vrstvy Moiry a přes ně funkční triko. Když je člověk schovaný v údolí nebo mezi stromy, dá se tak vydržet i při teplotách kolem nuly. Ale pak jsem vyběhl na Dívčí hrady a zamířil k vyhlídce na Prahu. Studený vítr se do mě nepříjemně opřel a já se začal zabývat myšlenkami, jestli by mi nebylo líp v teplých peřinách, nebo nad kouřícím talířem zelňačky. Základní chyba. Měl jsem raději myslet na to, kam šlapu.

V nejužším místě, pár metrů od nejvyššího bodu své nedělní trasy, jsem se vyhnul dvojici dalmatinů. Oddychl jsem si, že s sebou nevzali svých 99 bratříčků. To by nám na úzké pěšině bylo hodně těsno. Asi jsem si v tu chvíli představil, jak se mezi nimi proplétám. Mezi imaginárními černobílými fleky jsem přehlédl jeden skutečný vyčnívající kámen a už jsem se válel po zemi. Ano, potvrzeno, gravitaci nikdo nevypnul.

A jaký byl samotný pád? Letěl jsem krásně jako Uwe Filter v dobách své největší slávy, ale přistál bohužel jako jeho méně úspěšný kolega Taki-Jako-Nakaši. Bodoví rozhodčí nikde, a tak jsem nepoužil telemark, nýbrž jeho rychlou variantu, "na dlaně". No ale nakonec jsem byl moc rád, že to nebyla ještě rychlejší varianta "na ústa". Chvilku jsem ležel a přemýšlel, jestli volat Zadara, ale pak mi došlo, že na něho nemám číslo. A tak jsem se zvedl a pokračoval.



Nakonec už mám vyzkoušeno, že pokud si člověk neublíží moc, je pohyb na překonání následků pádu nejlepší medicínou. Ono i když se jinak nic nestane, kosti se ve stárnoucím těle mají snahu přesypat na jednu hromadu. A když se vrací na původní místo, chvíli jim to trvá a někdy to i docela bolí. Když se ale dlouho neválím a co nejdříve pokračuji v běhu, jako by ten návrat kostí a kostiček do původní polohy byl snazší. Funguje to úplně stejně, jako když se klepnu kladívkem do palce. Svižné proběhnutí po libovolné trase v tu chvíli přijde jaksi samo od sebe.

Když jsem se po další hodině sápal do vany, nebýt červených dlaní, ani by žádný pád nebyl znát. A tak mám první listopadový pád za sebou. Jaké budou další do série? Kdepak je asi předvedu? Budou na místě kamery, nadšené davy diváků, nebo se to odehraje beze svědků? Zůstanu celý, nebo se budu domů dopravovat po kouskách? Nebojte, dám vědět :-)

úterý 13. listopadu 2012

Jiná Kunratická

Teprve v neděli v Kunratickém lese si to člověk naplno uvědomil. Skoro všechno bylo stejné jako v předchozích letech. Stánky se sportovním zbožím, davy proudící po úzkých cestách, stromy obsypané odloženými svršky, malí i velcí běžci pobíhající na všech možných i nemožných místech. Jen jedna věc chyběla. Nezaměnitelný hlas Iva Domanského, který se tu pravidelně od rána rozléhal údolím. 

Stejně jako kdysi na trati, i u mikrofonu byl k nezastavení. Sypal z rukávu mraky detailů. Jak se běželo před rokem, před deseti, kdy bylo nasněženo, kdy byla ledovka a kdy sucho. Kdo kdy zazářil, překvapil a kdo letos nepřijel. Člověk věděl, že kdykoli se mihne kolem pódia, stojí poblíž největší kunratická jistota. A ta teď najednou chyběla. Na stromě nedaleko od komentátorského stanoviště visela Ivova fotka zatavená do plastu. Pod ní houf svíček. Uvědomil jsem si, že vzadu v báglu mám dva zapomenuté kousky. Tak jsme mu s Martinem každý jednu zapálili. 

Ale taky jsem tu byl kvůli běhu. Tentokrát si ohlídám, abych nezopakoval loňský trapas, kdy se mi málem podařilo zmeškat start. To byla pěkná ostuda. Přijel jsem tehdy hrozně brzo. Spousta času, zajdu tam a támhle, tady se zastavím, pokoukám, popovídám. Dvojitá porce rozklusání a rozcvičení. Asi to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se v rozhodující moment s někým zakecal. Na start jsem se prodral vteřinu před vyběhnutím a rukavice natahoval až cestou k prvnímu potoku. Tentokrát jsem nic neriskoval. Radši jsem se u startu ochomejtal o stovku čísel dřív.

Náhoda mi do dvojice přihrála Markétu, holku skoro o třicet let mladší. Asi jsem ji v první chvíli vyděsil, když jsem se k ní hrnul. Ale než stačila vyslovit kouzelnou formulku: "Vrať se do hrobu," došlo jí podle startovního čísla, že jsem jen zvědavý na svoji běžeckou parťačku. Aby řeč nestála, poptal jsem se, jestli už běžela Hrádek a za kolik. Když na mě vystřelila čas pětadvacet minut, hned se mi to zdálo nějaké divné. Drobná a štíhlá, třicet kilo i s postelí, prostě ideální běžkyně. Ale už nebyl čas pochybovat. Plácli jsme si, ať se ve zdraví sejdeme v cíli a běželo se. 

Hned po pár metrech jsem se nacpal dopředu a ztratil o ní přehled. Pak už první potok a první stoupák. Vždycky obdivuju, jak někteří závodníci předem zkoumají brody, vymýšlejí, kudy běžet, kam šlápnout. Já už jsem podobné průzkumy dávno zařadil do kategorie "zbytečné". Obvykle v tom ideálně naplánovaném místě je nakonec chumel z borců. kteří brzdí, váhají jestli zleva, zprava, kterou nohou a kam. Tak do toho potoka vždycky vletím, raději na rovné dno, než se trefovat na vyčnívající hrbolaté šutry. Trochu to cáká, ale člověk je rychle venku.

Ale po druhém potoku přišel výstup na Hrádek. Tentokrát úplná katastrofa. Jak to jen trochu jde, chytám se lana a pomáhám si rukama, aby nohy nedostávaly tolik zabrat. Jenomže tentokrát prostě chyběla síla. Říjnový výpadek se na mě krutě podepsal. A tak, když jsem se konečně vydrápal nahoru, nohy byly jak ze dřeva. Vůbec se nechtěly pohybovat, natožpak běžet. Ale bylo mi jasné, že jak se hned nerozběhnu, zakyselení ze sebe už nevytřesu. A tak jsem se přinutil k něčemu nekoordinovanému, co se možná běhu mohlo zdálky podobat. V následujícím sešupu jsem byl docela rád, že se přede mnou vytvořil špunt, takže jsme se dolů sunuli sice jako turisti, ale bezpečí nade vše. 
Foto: Petra Karpíšková

Poslední stoupák, ten co následuje po hrádku, pro mě bývá krizový vždycky. Ale ta bída, kterou jsem tam předvedl tentokrát, neměla obdoby. Lezl jsem nahoru málem po čtyřech a snahu běžet už jsem ani nepředstíral. Pravda, většina těch mátoh, co se motaly v mém okolí, vypadala podobně tragicky jako já, ale sem tam mezi námi profrčeli borci, že za nimi málem zůstávala šmouha jak za tryskáčem.

Nahoře jsem nohy zase přinutil do klusu, ale šlo to hodně ztuha. Za sebou jsem uslyšel nějaké podezřele lehké kroky. "To nebude žádný stokilový chlap," prolétlo mi hlavou. A taky že ne. Už se kolem mě hnala Markéta. Prý pětadvacet minut! To by si musela dát pauzu na svačinu. Když s ní mám prohrát, tak po boji. Pověsil jsem se za ní jako klíště a jen jsem doufal, že to ještě aspoň chvíli uvisím. Kdyby neběžela přede mnou, asi bych se na té trati ploužil až do setmění. 

Už nás nečekalo žádné stoupání. Nohy se na rovině zase trochu vzpamatovaly. A mně se najednou Markétino tempo nezdálo být tak vražedné, jako před chvílí. V místech, kde se tak jako tak nedá předbíhat, jsem si za ní dokonce trochu odpočinul. A pak už byl cíl na dohled a já mohl vydat našetřené síly na závěrečný finiš. Markétě jsem utekl jen o pár vteřinek.

A tak tuhle Kunratickou mám za sebou. Jaká tedy byla? Už teď začínám tušit, že průměrná. Horší čas než loni, ale pravděpodobně lepší než napřesrok. 

středa 7. listopadu 2012

Určitě by ses zasmál

Žádné truchlení by nemělo trvat dlouho. A tak by se určitě i Ivo s chutí zasmál, jak se mi včera dařilo. Protože dospělých cvičitelů v tělocvičně bylo dost, mohl jsem se včas utrhnout od dětí a přijet na vzpomínkový běh v Krčském lese. Není to zrovna oblast, kterou bych znal jak své boty. Vlastně se sem obvykle dostanu jednou ročně a ještě za světla. Proto jsem si řekl, že do lesa raději vyrazím s navigací. V místech, která se mi zdála jako nejvhodnější, jsem chvíli bloudil ulicemi a hledal místo k zaparkování, ale pak jsem přece jen jeden flíček objevil. Pro jistotu jsem si polohu uložil do paměti a vyběhl do hlubokého lesa.

Předchozí pečlivá příprava nad mapou se vyplatila a já velice brzy našel dohodnutý bod srazu, Velký altán. Byl jsem na tu včas. Dokonce tak včas, že nikde na dohled nebyla ani noha a ani světýlko. Tma ale nebyla tak neproniknutelná, abych musel rozsvěcet baterku. Čelovku jsem doma ve spěchu nenalezl, ale já stejně raději běhám bez ní. Na rozcestníku jsem rozluštil směr: Metro Roztyly. Odtamtud by všichni měli přiběhnout, vydám se jim naproti. Neběžel jsem ani dvě minuty a za horizontem se vyrojilo hejno poskakujících světlušek. Počkal jsem, až přiběhnou ke mně a zamíchal se do davu.

Pohled do rozsvícené čelovky člověka v první chvíli oslepí, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal rozpoznávat známé. Jasně převažovali nad neznámými. Jindy bych měl radost že se s některými vidím po dlouhatánské době, ale tentokrát nám nikomu nebylo moc do řeči.

Doběhli jsme na křižovatku a z boční cesty přilétlo druhé hejno světlušek. dalších pár minut běhu. Na schody následujícího altánu jsme rozložili svíčky a zapálili je. Vzal jsem s sebou do ledvinky pro jistotu čtyři kousky. Jednu si nechávám a zbytek rozdávám. Za chvíli všechny svíčky hoří, stojíme před osvětlenými schůdky a najednou všechno utichlo. Nastalo takové ticho, že by člověk slyšel vlastní srdce. A nikomu z nás se nechtělo tu chvíli narušit. Jak dlouho jsme tak stáli? Tři minuty? Pět? Kdo ví ... nebylo to důležité. Asi každý měl v hlavě svoji vlastní vzpomínku. Teprve skupinka opozdilců nás probudila z nehybnosti.

Pak Martin všem poděkoval a navrhl, ať si každý podle sebe ještě postojí a zavzpomíná, nebo ať vyrazí s jeho skupinkou  k metru.


I já jsem se tedy vydal na zpáteční cestu. Skončit na metru a pak složitě kličkovat k autu? Ne, to se mi nezamlouvalo. Připojil jsem se tedy k druhé, výrazně menší skupince. Zdálo se mi, že drží správný směr. Pak ale uhnuli z mé předpokládané trasy a já se s nimi rozloučil. Vždyť přece mám svoji navigaci! Tma nějak zhoustla a já raději z ledvinky lovím baterku. 

Zapnul jsem navigaci, navolil cestu k autu a vyrazil. Divné. Nějaký zvláštní směr. Po pár stovkách metrů chápu svůj omyl. Myslí si, že jsem auto a vede mě desetikilometrovou oklikou k nejbližší silnici. Žádný problém, měním režim, přepínám rozlišení a koriguji směr o pouhých stoosmdesát stupňů. Smáznu hlášku o slabé baterii a dál bezstarostně poklusávám po temném lese. 

Podle mapy je teď přede mnou dlouhý přímý úsek. Vypínám navigaci a šetřím zbytek energie. Po slabých deseti minutách běhu konečně světla, auta, civilizace. Na hlavní silnici narážím v téměř kolmém směru. Doleva nebo doprava? Dám na svůj neomylný instinkt a vyrážím doprava. Když začnu tušit zradu, opět lovím navigaci. Nemilosrdně mi oznámí, že můj instinkt opět zklamal, dál se s takovým orientačním debilem odmítá bavit a zhasíná. Baterie došla. 

Ale já už mám svůj směr. Po pouhé půlhodince, kdy proběhnu dvěma kalužemi, třemi křovisky a jedním močálem, mi konečně okolí začíná být povědomé. Poslední pokus oživit navigaci. Zapne se, oznámí mi, že jsem v cíli a zhasne. Začnu pátrat po okolí a musím jí dát za pravdu. Támhleto auto je to pravé, jen jsem se k němu propracoval z jiné strany. 

Můžu říct Ivoši, že jsem si vzpomínkový běh na Tebe pořádně užil, tak se mi tam nahoře moc nechechtej. Při jakémkoli běhu, a při vzpomínkovém obzvlášť, je důležité si také vzpomenout na zpáteční cestu :-) 

úterý 6. listopadu 2012

Běžecký čas se zastavil

Běžecké závody už nikdy nebudou takové, jako byly ještě předevčírem. Ať jsem jel na kteroukoli větší akci nebo třeba jen na obyčejný pouťák pro padesát závodníků, věděl jsem, že tam na něj narazím, prohodíme pár slov nebo možná stihneme popovídat víc.

Kamkoli teď přijedu, bude něco špatně. Už nikde se neobjeví jeho bílá hříva a nerozezní ten zvučný hlas, který by moderování většiny závodů klidně zvládl i bez mikrofonu.

Vždycky věděl, kdo se blíží k cílové čáře a pro nás pořadatele se zdál být naprosto neomylný, když bylo potřeba najít nejvhodnější termín závodu, aby nekolidoval s akcemi v sousedství. Jeho přehled nikdy nenahradí sebepečlivější tabulky a komplikované databáze. Ivoš byl prostě jen jeden.

Závody se teď budou počítat na ty v Ivošově éře a po Ivošovi. Jako závodníka jsem jej zastihl už v době, kdy postupně zpomaloval a dobíhal v samém konci startovního pole. Několik posledních let už se rozhodl nezávodit vůbec. Jeho občasné povzdechnutí, že napřesrok tady třeba už nebude, jsme vlastně nikdy nebrali příliš vážně. Bylo to asi nade vší představivost, že jednou se budou konat závody bez něho.

Díky Ivoši za všechno, co jsi dokázal vykonat pro běh a běžce. Všichni jsme byli Tvé běžecké děti a teď jsme sirotci. Snad v tom běžeckém nebi dostaneš přidělené mladší tělo, abys zase mohl závodit s nejlepšími. Zasloužíš si to. A my tady dole na zemi se budeme už napořád snažit běhat tak, abychom Ti nedělali ostudu a abys na některé z nás mohl být pyšný.

Časem na Tebe budeme vzpomínat s úsměvem, ale teď je mi do breku.   

pondělí 5. listopadu 2012

Máš pravdu 12Honzo, lepší je neběhat

Když mě 12Honza vyzval, abych konečně taky jednou napsal něco proti běhání, to si tedy pěkně naběhl. Já už jsem se v minulosti všelijakými běžeckými pseudoargumenty detailně zabýval, takže jsem si řekl, že přece stačí zlehka oprášit staré informace a doplnit je nejnovějšími poznatky. Ale pak jsem dva a půl roku starý text párkrát přelouskal a zjistil, že od té doby se mnoho nezměnilo. Mohl bych přidat pár detailů a upřesnění, ale na podstatě se už nic nezmění. Proto tady je původní text beze změn a přikrašlování:




Běžecké důvody - mýty a skutečnost 

Co stránek už bylo popsáno o důvodech, které běžce nutí obout boty a vyrazit pro pravidelnou dávku kilometrů. Někdy je to až neuvěřitelné, co si ti lidé nevymyslí. Abych vypátral skutečné motivy, nezbylo mi, než se vetřít do běžeckého společenství a ověřit jejich tvrzení na vlastní kůži. A co jsem zjistil? Samý výmysl, klam a lež, pouze ve výjimečných případech polopravda.

Zdraví, krása, kondice, dobrý pocit, sdílení zážitků s ostatními běžci, to jsou nejčastější důvody, které mi sdělili. Jak je to ale doopravdy?

Velká většina běžců tvrdila, že jedním z důvodů, proč běhají, je zdraví. Skutečnost je ale úplně jiná. Při běhu se spousta běžců zraní a o zdraví přijde, ale nezaznamenal jsem jediný případ, kdy by se někdo nemocný při běhu vyléčil.

S běháním pro krásu je to také trochu sporné. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem se mohl uběhat a krása se nedostavila. Ani u ostatních běžců jsem nepozoroval jiný výsledek.

Další nepodložené tvrzení je, že běhají pro kondici. Spolehlivě se mi je podařilo vyvrátit. Dokonce jsem vypozoroval, že občas na začátku běhu jsem byl skutečně v kondici, ale po doběhu prakticky nikdy. Je tedy naprosto jednoznačné, že běháním se dá kondice jedině ztratit, ale nikoli získat.

A dobrý pocit? Tím myslíte to píchání v boku, lapání po dechu a studený pot? Měl jsem o dobrých pocitech původně jinou představu. Tedy další jednoznačně vyvrácený mýtus.

A sdílení zážitků s ostatními běžci? Co je to za nesmysl? Tím snad myslí to huhlání a supění, které vydávají, když se rozeběhnou?

Snad ještě, s trochou tolerance, se dá uznat, že ve výjimečně chladných dnech, jako je dnešní neděle*), skutečně existuje důvod. Běhají, aby nezmrzli. Ale není v takovém případě rozumnější zůstat doma, nebo, když už to opravdu jinak nejde, zahřát se nějakým tím alkoholem**)?

Někteří běžci stižení takzvanou závodnickou úchylkou tvrdí, že běhají, aby vyhráli. Po náročném statistickém bádání se mi ovšem podařilo nalézt matematickou zákonitost, která i tento důvod jednoznačně vyvrací. V každém závodě vyhrál jen jeden běžec, zatímco všichni ostatní skončili poražení. Neběhají tedy, aby vyhráli, ale aby prohráli. To přece není normální.

Po delším pečlivém bádání zůstal jediný pravdivý důvod běhání, který ovšem žádný z běžců otevřeně nepřiznal. Běhají, protože jsou líní dělat něco užitečného.

Výzkum běhu a důvodů k němu považuji za uzavřenou záležitost. Proto navrhuji, aby běh byl co nejdříve vyškrtnut ze seznamu povolených způsobů pohybu.

Poznámky autora: 

*) pro ty, kteří nevědí: tehdy byla pěkná kosa

**) ještě jsme netušili, že se dostaví nějaká metanolová aféra

čtvrtek 1. listopadu 2012

A kdy začnete běhat vy?

Ještě je spousta času, ale už nemá smysl odcházet z náměstí. Bloumám ve stádu nedočkavých půlmaratonců a hledám nějakou známou tvář, když konečně narazím na Irenu. Čas do startu hned líp ubíhá, když je s kým povídat. Probereme své předstartovní pocity, poslední závody, běžecké plány na příští měsíce. Pak se mě Irena zeptá: "Vracíš se do Prahy ještě dneska? Nemáš jedno volné místo? Vezmeš Evu?" "Ale jistě, proč ne? Aspoň neusnu."

Nenápadná paní, která se tady mezi sportovci zjevně ocitla omylem. Byla tu fandit známým? Nebo jen tak na výletě? "Vlak z hlavního mi odjíždí šest minut po půlnoci. Stihneme to?" "Jasně, v Praze jsme za dvě hodinky," snažím se ji uklidnit. "Já poběžím jenom štafetu, tak tu budu dřív a počkám na tebe tady," upřesňuje Eva instrukce. Vida, tak přece jen běžkyně.

Po závodě už doopravdy čeká na dohodnutém místě. "Není kam spěchat, máme půlhodinovou rezervu," hlásím na uvítanou. Cestou k autu sice mírně bloudíme, ale časová ztráta je nepatrná. O něco horší situace nastane na výpadovce na Prahu. Dvacet minut se plazíme v koloně krokem a rezerva se začíná rozplývat. Ale pak už volná silnice, Eva začíná vyprávět a já se v duchu začínám ptát, kdo z nás dvou je doopravdy běžec.

Začala běhat někdy před deseti lety, vlastně pár let před důchodem. Když pak odcházela do penze, uvědomila si, že netouží po tom okopávat zahrádku nebo sedět s rukama v klíně a čekat, až přijdou vnoučata na návštěvu. Tehdy se její běžecká kariéra rozjela naplno. Začala závodit, nejprve v nejbližším okolí, pak si troufla i o kousek dál. Nejdříve kratší závody, ale časem došlo i na maraton. Dokonce jsme se shodli, že jsme jeden maraton před lety běželi v Praze spolu, jen jsme se v tom davu asi minuli.

Ale s domácím pobíháním se Eva nespokojila. Spojila běh s cestováním, a ne ledajakým. Objevila závody veteránů na dráze a našla si oblíbenou trať, trojku překážek. Stala se pravidelnou účastnicí mistrovství světa a Evropy. A nezůstává někde daleko v hloubi pole. Začala vozit medaile. Už závodila v Austrálii, Americe, zaběhla si maraton v Istanbulu ... a protože z důchodu by si na podobné cesty nenašetřila, znovu začala pracovat jako brigádnice.

"Ty musíš být doma za hvězdu," prohlásím s obdivem. Ale tím jsem Evu jenom rozesmál: "Kdepak, manžel se za mé běhání stydí. V našem věku se přece máme pohybovat pěkně pomalu a důstojně a ne pobíhat někde za humny  v teplákách."

Cesta byla u konce. Přijíždíme k nádraží. "Ještě není půlnoc, zvládli jsme to," hlásím spokojeně. A už se v duchu vidím, jak zalézám do postele. Nevstanu dřív, než těsně před polednem. A tehdy mě Eva naposled uzemnila: "Ve dvě jsme v Brně, do tří budu doma. To ještě stihnu zadělat těsto, abych něco upekla pro vnoučata. Jindy bych to nezvládla. Pak sednu na kolo a jedu na odpolední směnu."

Eva je živým důkazem, že začít s během se dá v jakémkoli věku. Když občas vidím, jak se kolem plouží životem unavení třicátníci, říkám si, že ona by je všechny strčila do kapsy. Letos do své sbírky přidala další medaili, tentokrát dokonce zlatou. A neváhala přijet z Moravy, aby si zaběhla Běchovice a maraton ve Stromovce. Kde lidé jako ona čerpají energii, to pro mě zůstává nevysvětlitelnou záhadou.