sobota 27. prosince 2014

Neohlížej se a upaluj

Jedna ze základních pouček praví, že běžec se má dívat dopředu a nikdy se nemá ohlížet. Ohlédnutí posune těžiště mimo osu, vyvede tělo z rovnováhy a naruší správný běžecký rytmus. Navíc každým ohlédnutím ukazujeme soupeřům svoji slabost. Když chceme vědět, co se děje za námi, máme na to ostatní smysly. Sluch, hmat, někdy bohužel i čich.

Ještě štěstí, že jsem tak mizerný běžec. Mně jedno ohlédnutí moc neubere ani na rychlosti, natožpak na čemkoli dalším. A když už je ten konec prosince, ohlédnu se pořádně. Za celým rokem.

Tak jaký byl? No vlastně běžecky nebyl tak úplně marný. Ne, že bych se někdy umístil vpředu, ale ani jednou jsem se úplně neztratil a vždycky doběhl do cíle. A hlavně mi vydrželo zdraví. Přitom v půlce ledna bych na sebe nevsadil ani zlámanou grešli. To když jsem začal pajdat a stanovil si amatérskou diagnózu. Budu se léčit měsíc, dva, půl roku? Naštěstí stačilo pár magnetoterapií a já po prvním týdnu chodil, po druhém klusal a po třetím zase běhal jako srnka. Tedy po pravdě řečeno, zpočátku jako ta srnka na konci stáda, kterou by v opravdovém lese brzy něco sežralo.

A co dalšího se mi v tom právě uplynulém roce vyvedlo či nevyvedlo? Dobrou sezónu poznám, když na závodech do kopce nepřecházím do chůze a vydržím vždycky běžet až do cíle. Tak tentokrát se nezadařilo. Často jsem si připadal jak na pochodovém cvičení. Ale co? Dopochodoval jsem vždycky do cíle? Dopochodoval. Mohlo by být i hůř. Tak proč si stěžovat?

A soupeři? Mnozí přešli z kategorie "toho předběhnu, kdy si vzpomenu" do kategorie "třeba mu tentokrát stačím." No a další rozšířili kategorii "tyhle nepředběhnu ani náhodou." Kategorii "jejich záda zahlédnu jen na startu" už raději ani nepřepočítávám.

Ale z čeho mám největší radost, zase se rozrostla parta běžeckých kamarádů. Je úplně jedno, jestli spolu závodíme, nebo se jdeme jen tak lehce proběhnout odnikud nikam. S některými běhám pravidelně, s jinými jen zřídka. S mnoha z nich už mám za sebou stovky kilometrů. S některými jsem vlastně neběžel vůbec. Známe se jen z fotek, výsledkových listin nebo mailů. S dalšími to vypadalo na dlouhatánský společný běh, ale rozeběhli jsme se každý jinou cestou hned na první větší křižovatce. Třeba se ještě někdy proběhneme pohromadě, třeba už nikdy, snad se alespoň někde na cestě potkáme a mávneme si na pozdrav.

Možná jsem letos někomu v zápalu boje zkřížil cestu, vrazil loket do žeber nebo šlápl na nohu. Jestli ano, omlouvám se. Rozhodně to nebylo schválně. Já už jsem na své strkanice a pády taky dávno zapomněl. Novou sezónu můžeme začít s čistým stolem, ne?

Tak ať se nám v tom příštím běžeckém roce daří. Ať vždycky včas doběhneme na správné místo a ať vždycky, když je potřeba, máme po boku ty správné běžecké kamarády. A hlavně ať se nás drží běžecké štěstí a neopouští nás zdraví.


úterý 16. prosince 2014

Živočišný druh: Běžec

Když Libor na středečním běhu začal líčit své zážitky z Pražské stovky, nestačil jsem valit oči. Jako by mu nestačilo, že vůbec zvládl tu neskutečnou vzdálenost. On si navíc i pamatoval, kudy běžel. Ale ani tím to nekončilo. Dokonce věděl, jak se mu v které chvíli dařilo, kde přišla krize, kdy měl hlad a kdy mu došly baterky v čelovce.

Já bych takové podrobnosti nedal do kupy ani u výběhu na dvorek a zpátky. Když se rozběhnou nohy, mozek přepíná do autopilota. Myšlenky utíkají svou  vlastní cestou a má běžecká inteligence se scvrkne na úroveň křečka v běhacím kole. Někdy mi dá hodně námahy vybavit si, kudy jsem na své stokrát prošlápnuté cestě vlastně běžel.

A to ani nemluvím o Karlovi, ten zase zná všechny osobní rekordy svých kamarádů, jejich kamarádů a kamarádů jejich kamarádů. Vážně. Stačí se jen zeptat a on má odpověď. A co je na tom nejstrašnější, obvykle správnou.

Ivo, ten si zase pamatoval úplně všechna jména lidí, kteří se kolem něj mihli v botaskách a trenýrkách.

A třeba Miloš, co ten už přivedl k běhu lidí. Byly by jich celé zástupy.

Ivana za svými běžeckými cíli projezdila celou zeměkouli, mnozí další by kvůli běhání nepopojeli ani kilometr.

Dan dokáže porážet soupeře na libovolně dlouhé vytrvalecké trati od maratonu až po stakilometrové ultramaratony. Ti, co ho porazili, by se dali spočítat na prstech.

Petr, ten se zase rozhodl běhat každý den. Ať je horko nebo zima, leje nebo sněží, aspoň ten svůj kilometřík musí uběhnout.

Další zase neúnavně organizují, připravují, pořádají. Někdy líp, někdy hůř, někdy s obrovským týmem, jindy skoro sami, ale pro ostatní sportovce by se rozkrájeli.

Někdo dokáže o svých běžeckých zážitcích chrlit neuvěřitelné historky v hospodě, další o tom nádherně píše, až by člověk měl chuť vyrazit a pokusit se zažít to samé. A jiní dokážou strhávat svým běžeckým nadšením všechny kolem sebe.

Jsou běžci, kteří naběhají za rok tisíce kilometrů, poctivě trénují podle plánu, vše si důkladně zapisují a neunikne jim ani krok, který by neměli v evidenci.

Jsou týmoví hráči, kteří nejraději běhají v houfu, rozstřikují kolem sebe energii a dobrou náladu, ale jinak jsou to úplně stejní běžci jako vlci samotáři, kteří vedle někoho dalšího běží jen s největším sebezapřením.

A pak jsme my, obyčejní. Průměrní a podprůměrní. Máme jen jedno společné. Baví nás, když rychle klademe nohu před nohu a cesta pod námi rychle utíká. Všichni patříme k jednomu živočišnému druhu: BĚŽEC. Tak ať nám to i nadále, společně i zvlášť, rychle i pomalu, do kopce i po rovině, na závodě i jen tak na cestě ... ať nám to utíká ...

neděle 7. prosince 2014

Málem vyplněný sen

Jaké máte běžecké sny? Ne, teď se neptám, jestli chcete něco velkého vyhrát, stoupnout si na bednu vedle Keňanů,  jet na olympiádu, zaběhnout si v New Yorku a vyběhnout na Jungfrau. Mé běžecké sny jsou obvykle dvojího druhu. V jednom z nich běžím s maximálním úsilím, ale nohy se nedokážou pořádně opřít do země. Tak jen bezmocně poskakuju a skoro se nehýbu z místa, zatímco soupeři peláší někam dopředu. V tom druhém typu snů se chystám na start, ale ještě si musím skočit pro boty, vyzvednout číslo, něco nutného zařídit nebo provést nějaký podobný triviální úkon. A jak myslíte, že to v tom snu obvykle dopadne? Někam zabloudím, vlezu do špatného autobusu, někde se zaseknu, minuty ubíhají, ostatní už vyběhli a já se teprve marně snažím dostat na start. Když se pak celý orosený vzbudím, oddechnu si, že to byl jenom sen.

Jenomže znáte to, sny jsou tu přece od toho, abychom si je plnili, že? A tak se mi v sobotu v Hostivaři jeden můj běžecký sen málem vyplnil. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. U prezentace jsem byl nezvykle brzy. Když jsem se šel rozklusat, zbývala ještě spousta času. A jak to dopadá, když má člověk rezervu? Tady prohodíte dvě věty, támhle tři, s těmi se na chvíli zastavíte, s tím popoběhnete. Když jsem potkal Martina, do startu zbývalo ještě víc než deset minut a já už se chystal jen ulehčit před startem močovému měchýři. Trochu se ještě proběhneme, pokecáme, provedeme poslední přípravné úkony. Aspoň nám to rychleji uteče.

A tak jsme popoběhli za dva tři rohy, trochu se zakecali, jednou chybně odbočili a už to bylo. "Běžíme špatným směrem. Musíme zpátky a doprava. Start je za tři minuty? Cože? Stíháme to?" Poklus se mění v závodní tempo a pak už rovnou ve sprint. Představa, že za chvíli uslyšíme výstřel a poběží se bez nás, mě vůbec neláká. "Jo, už vím kde jsme. Ještě dvě zatáčky. Snad nevyběhnou dřív."

Nakonec se vše v dobré obrací. Poslední křižovatka, poslední zatáčka. Dav běžců je ještě na místě. Zamíchám se na konec pole a mám ještě celých deset vteřin na vydýchání, než padne start. Chci začít měřit čas, ale ouha. Ještě jsem nevypnul stopky z měření rozklusu. To víte, statistika je statistika a neevidovaný kilometr jako by nebyl uběhnutý.

Než se mi podaří znovu rozjet džípíesku, jsme za druhou zatáčkou, takže netuším, jak moc se bude lišit můj naměřený čas od toho skutečného. Když číslice začnou pravidelně naskakovat, konečně se můžu věnovat závodění. Předstartovní sprint mě hezky rozproudil a já postupně předbíhám zadní voj startovního pole. Je konec sezóny, není důvod se na něco šetřit. Navíc jsem se za celý předchozí týden ani jednou nevykopal k běhu, takže jsem skvěle odpočatý. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro slušný výkon. Zkrátka poběžím co to dá. Buď vydržím, nebo zvadnu cestou. Jiná možnost není.

Tam někde vpředu se s tratí perou moji obvyklí soupeři. Nejdřív se dotáhnu na Vaška, ale dlouho se za ním nevezu. Pak docvaknu i Jaromíra, ale ani to ještě není poslední slovo. Když se dotáhnu na Martina, už mi to začíná být podezřelé. Poslední tři roky mi na kratších tratích naděluje dvě minuty, o delších ani nemluvím. Pak ještě pár dalších borců, na které normálně nemám. Nechápu to. Když pak v běžecké euforii předběhnu i Petra, který patří do úplně jiné běžecké ligy, rychle vystřízlivím. Petrovi stačí pár desítek metrů, aby mě znovu dotáhl a v cíli je o dobrých deset vteřin přede mnou.

trocha dobrých skutků ... 
Ach jo, jak je všechno relativní. Jsem nadšený z kdovíjak skvělého výkonu a přitom i v té své těsně předdůchodové kategorii jsem až ve druhé polovině. Předběhli mě i dva šedesátníci, ale sedmdesátníkům jsem to tentokrát natřel. Kdyby se mi něco podobného podařilo v každém závodě příští sezóny, byl bych ohromně spokojený. Ale když oni ti padesátníci jsou čím dál rychlejší a veteráni jsou rok od roku mladší.


Kdo se nikdy nepostavil na start závodu do kopce, těžko naši posedlost pochopí. Člověk lapá po dechu, srdce má v krku, olověné nohy bolí a ztěžka se zvedají. A to všechno jen proto, abych se popral o nějakou patnáctou příčku ve své kategorii. A příště zase. A přespříště? To budu třeba dokonce čtrnáctý ...

A právě proto jsme se sešli v Hostivaři. Nejde ani tak o ten závod, jeden z posledních v letošní sezóně. Přišli jsme zatleskat nejlepším a taky poděkovat těm, kteří pro nás už jedenadvacátý ročník Běhů do kopců v Praze a okolí připravili. Takže díky. A těšte se. Ani příští rok nedám kůži lacino. Koncem února se sejdeme v Čerčanech.
... a trocha poučení

Pár obrázků z vyhlášení nejlepších v 21. ročníku Kopce najdete na Rajčeti.

pondělí 1. prosince 2014

Za pilnou docházku

"Tak co s vámi, studente? Láčkovce neumíte, o členovcích jste nám toho moc neřekl. Jakpak asi vypadá vaše docházka? A vida, docela dobrá. Tak víte co, já přimhouřím obě oči. Dobrá." Ta scénka jako by z oka vypadla hodnocení mé běžecké sezóny. Žádné oslnivé výkony, ale docházka dobrá. Vlastně jediný slušný výsledek jsem zaznamenal jako člen rodinného týmu, když jsme na noční grand prix už podruhé vyhráli kategorii, kterou pořadatel před třemi lety zrušil.

A tak, když už jsem se slušně neumístil v žádném závodě, sklízel jsem alespoň vavříny za pilnou docházku. Zjara, když se rozdávali zlatí PIM kingové, dobíral jsem zrovna antibiotika a moc jsem si oslav neužil. Teď na podzim, na vyhlašování Run Czech Stars, jsem byl kupodivu fit.

Nenechal jsem si tedy ujít ani společný výběh s ostatními Stars do Stromovky a na nový Trojský most. Ono není marné čas od času vyběhnout někam mimo svůj pravidelný revír, zvlášť když je k dispozici šatna, sprcha, ručník a ještě mi na cestu půjčili testovací boty.

Když jsme vylezli na ulici, trochu mi zatrnulo. Samí nabušení mladí borci a borkyně. Nepostřehl jsem nikoho ve svém věku. A tak jsem jen tiše doufal, že mi všichni nezmizí za prvním rohem a nenechají mě zmateně bloudit samotného po Holešovicích. Já totiž dokážu poměrně snadno zabloudit i kousek od domova, natožpak v místech, do kterých zamířím jedou za uherský rok. Už jsem v duchu viděl novinové titulky: "Senior s Alzheimerem odchycen u pražské zoo." Naštěstí nasadili vcelku rozumné tempo, které se dalo zvládnout. A tak stačilo se jen držet ostatních, dávat pozor na cestu, nezakecat se a nikam nezakoukat.

Stromovka je teď na podzim trochu smutná, ale pro běžce bude pěkná v každém ročním období. A nový most? Nejen že pěkně vypadá, ale docela pěkně se po něm i běhá. Třeba se jednou dočkáme i projížďky v novém tunelu ... ne, nebojte se, běhat se v něm nechystám. Tedy samozřejmě pokud nezakufruji ...

Jediný drobný zádrhel nastal před návratem. Když se do šaten nahrneme všichni současně, bude fronta na sprchu končit až někde v hloubi ulice Milady Horákové, což na přelomu listopadu a prosince není zrovna radostná vyhlídka. Proto jsme se ještě ve Stromovce rozdělili. Část zamířila do šatny a část pokračovala v kroužení. Nakonec vše klaplo, čekání na sprchu nebylo dlouhé a teplá voda zbyla i pro ty úplně poslední.

Zbýval poslední bod programu, převzít diplom a plexisklového běžce. Bohužel sálek Running Mallu nepočítal s běžeckým boomem. Vždyť zatímco v roce 2012 si kompletní seriál odběhlo 17 závodníků, loni jich bylo 21 a letos se počet vyšplhal na 56. A tak v místnosti bylo docela slušně husto. Jestli zájem bude i nadále stoupat po stejné křivce, napřesrok už se zřejmě ušlapeme.

u

Pár obrázků z Running Mallu najdete na rajčeti:
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Run_Czech_Stars_2014_-_29.11.2014/

... a kdo bude hledat důkladně, najde i nějaké další běžecké i neběžecké fotografie:
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/




pondělí 10. listopadu 2014

Do Kunratic frak neberu

Velká Kunratická je pro mě čím dál víc spíš společenská než sportovní událost, i když nejsme zrovna ve fracích nebo večerních róbách, sem tam máme nějaké to bláto za ušima a občas na ostatní při převlékání vystrkujeme holé zadky. Je to takové běžecké potkávací místo. Člověk se pořád s někým zdraví. S někým si jen kývneme, s někým stihneme prohodit pár vět. Už patří k běžeckým zvyklostem, že před závodem se všichni tváříme jak lazaři. No a závod potom ukáže, kdo je lazar doopravdy a kdo ne. 

Jako třeba Škrabka nebo Honza F. Oba si stěžovali, jaké je pronásledují zdravotní trable, že se s tím vlastně ani nedá pořádně běžet. Možná jen tak pomaličku belhat. A pak otevřeš výsledky a zjistíš, že jeden Ti nadělil skoro čtyři minuty a ten druhý aspoň dvě. Ale je to takový folklór a člověk podobné řeči po letech bere s náležitým odstupem. 

No a pak jsou tady ještě opravdoví marodi, kteří si zkrátka musí zapsat čárku, i když jim vážně není do skoku. A tak jsem třeba viděl v cílové rovince finišovat chlapíka s francouzskou holí. Nebo Pepa Smetana, starý zkušený trenér (jinak ještě mladej kluk). Má vážné problémy s achilovkou, že skoro nemůže chodit, ale do Kunratic musí. No a samozřejmě i v tom stavu, že by ho doktor ve špitále nepustil samotného ani na záchod, on zaběhne čas, že mu půlka startovního pole může jen tiše závidět. Kunratice občas dělají zázraky jak v Lourdech (aha, teď se česky správně píše v Lurdech).

Protože na závodech, ve kterých vybíháme všichni najednou, si moc nezafotím, tady se obvykle snažím nějaký ten obrázek udělat. Stačí přijet včas a po závodě hned nepospíchat domů. Člověk sice nemá možnost vidět a porovnávat celé startovní pole, ale nasát atmosféru z různých míst a náhodně vyfotit pár kamarádů, to se obvykle povede. 

Ovšem pak začnu mačkat spoušť a velice rychle zjistím, že už jsem od posledka (nebo tentokrát předposledka) zapomněl, jak mizerné světelné podmínky jsou v listopadovém lese a že pokusy o focení s bleskem se mi většinou taky moc nevedou, že nestíhám mířit, natožpak ostřit. No a pak se mi ještě povede zkazit i pár záběrů z kategorie nejsnadnějších, kdy se nikdo nehýbe a všichni čekají, až cvakne spoušť. No a vysvětluj pak, kde je fotka, když místo obličeje mám rozmazanou skvrnu s několika perfektně ostrými stromky daleko na pozadí. Ale i tak tam fotím rád. Lidi jsou většinou usměvaví a vstřícní. Snad nás v tu chvíli spojuje fakt, že všichni bojujeme proti nepřízni živlů, přírody a gravitace.

No a pak už byl čas odložit foťák, utáhnout si tkaničky a jít se rozklusávat. Kunratická je tak krátká, že pořádné rozběhání a rozcvičení je naprosto nutné. Tady nejde říct: "Zahřeju se během prvních dvaceti minut závodu." Kdo si to řekne, rozehřeje se až v cíli.

A tak jsem naběhal skoro pět kilometrů, cvičil, hýbal se a netrpělivě šmíroval startu, abych napoprvé zjistil, že na mě přijde řada asi za tři sta čísel. A pak už jen za dvě stě, za sto, za padesát ... ono to potom nabere takový fofr, že se člověk nestačí divit. Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem takhle měl pořád dost času, až jsem ten svůj start málem zmeškal. Prodral jsem se tehdy na startovní čáru tři vteřiny před vyběhnutím. 

Tentokrát se nic podobného nepřihodilo. Jen jsem pořád neviděl svého spoluběžce. Když už jsem ymslel, že poběžím sám, nakonec dorazil i on. Mladej kluk, vyloženě sportovní postava. A taky že jo. Mířil na čas kolem 14 minut, tedy daleko za hranice mého chápání. Potřásli jsme si rukou (já už v tom předstartovním stresu ani rukavici nesundával) a šlo se na to. Hned od startu jsem ho nechal utéct. Hlavně se neutavit hned na prvním kopci. To se mi myslím docela podařilo. Pár lidí mě sice předběhlo, ale žádné velké davy. Nemám to přesně spočítané, ale zvlášť ve druhé půlce jsem víc předbíhal já. 

Největší hrůzu jsem měl z toho, jak polezu na Hrádek, když tam letos není lano. Nakonec to zdaleka nebylo tak hrozné. Prostě jsem zvolil stopu, nekoukal nahoru a šlapal. Nohy ani moc neklouzaly, sem tam to trošičku ujelo, ale jen o pár centimetrů. Ke konci Hrádku už jsem lezl po všech čtyřech, ale nahoře to bylo v pohodě, zbyly mi síly, takže jsem okamžitě mohl přejít do běhu. Dolů s kopce to obvykle docela pouštím. Mívám vyhlédnutý jeden strom, o který se vždycky snažím zbrzdit a kupodivu to klaplo i letos. Takže docela rychlý sešup a žádná rozplácnutá huba někde dole v potoce. 

Poslední kopec mi obvykle dává zabrat víc než Hrádek a tak jsem přešel do chůze hned, jak začalo prudké stoupání. A jako na potvoru se tam vyloupl jako divák Škrabka s poznámkou, kterou už si nepamatuju. A tak mi hlavou blesklo: "Tak aspoň teď těch pár kroků dělej že běžíš." Nohy ale vzaly pokyn hlavy až příliš vážně a já vyrazil nahoru takovým fofrem, že mě Škrabka začal okřikovat, ať to nepřeháním. Asi se bál, že mě bude mít na svědomí, až mě to za dvacet metrů klepne. Ne, po dvaceti krocích mě nekleplo, ale přestal jsem předstírat, že ještě můžu běžet. Pak už jen předklon a drápání se nahoru. 

Když jsem na vršku posledního stoupání zjistil, že nohy jsou ještě pořád ovladatelné, věděl jsem, že je vyhráno. Stačilo už jen běžet do cíle ... a tak jsem běžel. V posledním klesání šikmým svahem jsem měl dojem, že letím jak vítr a že rychlejší už to být nemůže, ale z toho omylu mě rychle vyvedl jeden borec, který se v cílové rovince hnal přede mě. 

No ale cíl, spokojenost a konec kyslíkového dluhu. Je pravda, že jsem byl natolik mimo, že jsem se zapomněl podívat, kolik mi naměřila časomíra, ale čas namačkaný na stopkách tomu docela odpovídal. O osm vteřin hůř než loni, ale o dvacet líp než předloni. Takže závěr je myslím dost jasný. Budu-li mít obě nohy zdravé a neztratím nervy v internetové přihlašovací loterii, příští rok jsem v Kunraticích zase. 

pátek 31. října 2014

Devět koleček ve Stromovce

foto: Jan Flaks
Vlastně jsem se původně připravoval na docela jiný maraton. Ten ovšem nevyšel a s mým tréninkovým úsilím to těžce zamávalo. Nějaký ten kilometřík v přípravě jsem si přece jen odběhl, tak co s tím? Stromovka tedy přišla docela vhod.

Ale kde jsou ty časy, kdy jsem před maratonem dodržoval tréninkový plán, omezoval se v jídle, kontroloval váhu, dlouho spal, regeneroval, posiloval, protahoval, testoval boty a ponožky, učil se pít za běhu a lámal si hlavu desítkami dalších detailů, jako by šlo o život. Teď už se má příprava scvrkla jen na tři běhy týdně, a to do toho ještě nesmí vlézt nic důležitějšího. A přiznávám, doma už to je tak nastavené, že důležitější je prakticky všechno.

Ambice na nějaký slušný výsledek jsem si nemohl dělat ani náhodou. V koutku duše zůstal zálusk na čas pod čtyři hodiny, tedy něco, nad čím bych ještě celkem nedávno pohrdlivě mávl rukou. Z naší středečně - páteční party jsme nakonec zůstali tři. Libor, já a Lucka. Ta se chystala na maratonskou premiéru. Oba jsou daleko lepší běžci než já. Vždycky lehounce vyklusávají a konverzují, zatímco já za nimi zoufale lapám po dechu. 

První maraton je ale přece jen něco trochu jiného. Než ho člověk zkusí, odhad výsledného času je tak trochu věštěním z křišťálové koule. A tak jsem Lucce slíbil, že s ní zkusím rozběhnout tempo na čas kolem čtyř hodin a pak se uvidí, jestli to půjde nebo ne. Lucka si pravděpodobně myslela, že ona je tím slabším článkem, ale já věděl své. 

Ve Stromovce samozřejmě zdaleka není taková tlačenice jako na PIMu. Po startu žádné pochodové cvičení, ale už po pár desítkách metrů člověk může běžet svým tempem. To naše bylo o fous rychlejší, než by odpovídalo rozpisu na čtyři hodiny, ale shodli jsme se, že zatím vydržíme a zvolníme třeba později, až dojdou síly. 

Kdo si myslí, že kroužit devět kol ve Stromovce musí být hrozná nuda, ten se hluboce mýlí. Naopak, pořád se něco děje a pořád je na co se těšit. První krátké kolo je vyloženě zahřívací a potom už začne naskakovat pravidelný rytmus. Za viaduktem fandí Alena, náseduje dvojice na lavičce, Lucčin rodinný klan rozmístěný podle trati, hejno pětikilometrových značek, tlustá paní s obrovskou svačinou, Honza Flaks s foťákem, dlouhá cílová rovinka, ukazatel kol, občerstvovačka a hurá do dalšího kola. 

Pět kilometrů, deset, patnáct, pořád držíme lehký předstih. Na půlmaratonu pět minut náskok. Bude to stačit? Ve druhé půlce tempo začíná lehounce uvadat, ale jen o vteřiny. Náskok už nevytváříme, ale ani z něj neubíráme. Lucka to až do třicítky zvládá skvěle. Teprve pak se ten nám stroj začne zadírat. Zpomalujeme, ale pořád máme malý náskok. Od třicítky do pětatřicítky celá věčnost, ale po pětatřicítce už se prostě nevzdává.

Sem tam mě do lýtka klobne malinký náznak křeči, ale vezmu to na vědomí, až když je pozdě. Hlavně, že s sebou táhnu tři ampule Anticrampu. Na čtyřicítce se křeč zakousla plnou silou. Lucka chce ze solidarity zůstat se mnou, takže na ni musím zvýšit hlas: "Sakra bude to pod čtyři, upaluj do cíle a neohlížej se! Já to protáhnu a běžím za tebou." Chvíli váhá, ale pak poslechne a upaluje. V cíli je o 56 vteřin před čtvrtou hodinou.

Já si v tu chvíli byl jistý, že to pod čtyři dám taky, ale jen proto, že jsem se někde sekl ve výpočtech. Noha se chvíli tváří, že na ni protahování neplatí, ale pak nejhorší křeč přece jen pomine a já pomaličku klušu do cíle. Když se mi na začátku cílové rovinky podaří rozluštit čísílka na displeji, je mi jasné, že nestíhám. Vteřiny letí a já se plazím, místo aby to bylo naopak. Za chvilku tam skočí čtyřka a já ještě nejsem za čárou. No a taky skočila. O kousek, ale přece. Někde jsem zbytečně prošustroval patnáct vteřin.

V cíli jsem byl úplně hotový. Uviděl jsem frontu a hned jsem si do ní musel stoupnout. Naivně jsem totiž myslel, že je na pití. Byla na horké párky, ale když jsme poznal svůj omyl, už mi nějak bylo líto opustit pracně vyčekané místo. Když jsem konečně přišel na řadu, pan prodavač oznámil, že horké párky došly a musíme počkat, až se další ohřejou. Ještě že tam taky nabízeli plechovky s pivem a kelímky čaje. Vzal jsem obojí. Divná kombinace, ale kdo by dbal na takové hloupé detaily.

U stolu jsem zahlédl Evžena s Věrou. Okamžitě jsem zamířil k nim. Když se Evžen zvedl, zákeřně jsem zabral jeho  místo, hodil čelo na umakart a přemýšlel, jestli zhebnu hned nebo až za chvíli. Vypil jsem obsah kelímku a abych vypadal vychovaně, chtěl jsem obsah plechovky přelít do kelímku. Samozřejmě lehký nestabilní kelímek se mi okamžitě zvrhl a já všechno kolem dokonale rozbryndal.

Když jsem zhruba po deseti minutách usoudil, že vypustit duši na politém stole ve Stromovce by bylo nedůstojné, požádal jsem Evžena, jestli se mnou kousek půjde směrem k šatnám, kdyby to se mnou náhodou šlehlo. Ale jak jsme se rozešli, nějak jsem se vzpamatoval a cestu do šatny zvládl bez ztráty rovnováhy. Ve sprchách už samozřejmě tekla jen studená voda, tak jsem to s hygienou moc nepřeháněl. Převlékl jsem se do suchého a namířil zpátky ke startu. Kdyby někdo zahlédl, jak mě při přetahování trika přes hlavu chytila křeč do ruky, umlátil by se smíchy.

U startu jsem nikoho z naší party už neviděl. Úplně jsem ztratil pojem o čase, ale zdálo se mi, že od proběhnutí cílem už musela uplynout věčnost. Vystál jsem si frontu na diplom a zamířil na autobus přesvědčený, že všichni už jsou v Mexiku (nebo alespoň na pivě). A tak jsem se otočil směrem k zastávce busu 131, která je přes Stromovku nejblíž. No a když jsem se po dvou menších zablouděních konečně dobelhal na zastávku, pípla SMSka, že celá parta teprve odchází ze Stromovky a jde na pivo. Nechápu, jak jsme je mohl přehlédnout. Při představě, že bych měl absolvovat cestu nazpátek, mi pivo nějak zhořklo a řekl jsem si, že někdy příště.

No a pak už jen pohoda, bez problému jsem se dostal na Hradčanskou, na tramvaj dvacítku, domů, do koupelny, na křeslo ... Druhý den jsme jeli na chatu a já jsem tam většinu dne bez problému chodil, trhal jablka, přenášel přepravky, uklízel dílnu ... žádný problém.

V pondělí ráno jsem normálně vstal, došel do práce, tam mi nějak divně píchlo v koleni a já celý den propajdal. Nejhorší je, že jsem si ani nemohl vzpomenout, jestli je to stejné koleno, jako mě bolelo o dovolené. (Naštěstí jsem si to zapsal, bylo stejné.)

Maratony mám pro letošek za sebou.

neděle 12. října 2014

Irsko IV - letecký pokrok nezastavíš

Zvládnout prohlídku Dublinu za půldruhého dne by nedokázal ani superman, natožpak unavená šedesátka obyčejných pozemšťanů. Zpočátku jsme spoléhali na průvodce a jeho zkušenosti, ale byl to předem ztracený boj. Ukázalo se, že ani hlavní město není stavěné na přerostlé tlupy turistů.

A tak jsme ještě jakž takž přežili společné přešlapování na nádvoří Trinity College, osamělou prohlídku archeologického muzea a husí pochod k Temple Baru. Jenomže aby člověk mohl hrdě prohlásit: "Byl jsem v Temple Baru," měl by se tam pořádně opít a ne jen projít kolem dveří. Ale mířili jsme do palírny páně Jamesona a tak se ten chvat snad dá omluvit.

Patřím spíš ke svátečním pijákům. Whisky se mi na jazyk dostane jednou za uherský rok. Ale návštěva palírny patřila k tomu nejlepšímu, co jsme v Dublinu zažili. Ono je vždycky úžasné, když člověk může nakouknout pod pokličku někomu, kdo dokonale ovládá své řemeslo.

Prošli jsme si celým postupem výroby od namáčení až po trojí destilaci, dozvěděli se, jaký rozdíl je mezi americkou, skotskou a irskou whisky, kolikrát se která destiluje, jaké sudy se používají ke zrání. Vzácný nápoj v sudu každým rokem získá na barvě, na chuti, ale také ztratí na objemu. To co se odpaří, je prý určeno pro anděly. Vzhledem k tomu, kolik whisky u Jamesonů každým rokem vyprodukují, být andělem nemusí být úplně marné a člověk má další důvod snažit se, aby neskončil v pekle. Ale jestli svoji dávku dostávají i andělé strážní, není divu, že je na světě pořád tolik karambolů.

Po exkurzi v palírně nastal správný čas oddělit se od skupiny a zbytek Dublinu prolétnout ve dvojici. Ale co vybrat? Dublinská bonboniéra byla ještě skoro plná a my už stihli jen pár kousků. Katedrála Christ Church, Half Penny Bridge, obelisk ... když jsme konečně dorazili k dublinskému hradu, bylo už dávno zavřeno. Smůla, snad někdy příště. Za rok, za pět, za deset?  Nikdy? Kdo ví ... Poslední pivo v irském pubu a hurá do hajan, ať jsme odpočatí na zpáteční let.

I když jsem trochu strašpytel a z výšek mám respekt, vždycky jsem létal hrozně rád. Od prvního vyhlídkového letu il čtrnáctkou v deseti letech přes všechny dovolené nebo služební cesty to pro mě byl vždycky svátek, když se letadlo odlepí od drncající ranveje. S lety jsem si vypěstoval reflex jak Pavlovovi psi. Když se vzneseme do vzduchu, brzy nás čeká nějaká dobrůtka. Jenomže pak přišla letecká krize, nízkonákladové lety a chuťové pohárky si už do letadla ani nemusíme brát.  

Někdo z cestovky zřejmě napráskal na letišti, že jsme celý týden v autobuse strávili na zadním sedadle. A milý Air Lingus se nám to rozhodl vykompenzovat. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že označení 1C a 1D je číslo sedadla. Řada s nouzovým východem, místo pro bágl beznadějně daleko a okénko ještě dál, takže jediné, co může člověk sledovat, jsou znuděné obličeje letušek, které už vědí, že čeští turisté si u nich nekoupí ani cucavý bonbón a naučily se je nevnímat. Dokonalý zážitek, dokonalá zábava. Tak snad pokusit se usnout a doufat, že se mi bude zdát zajímavější zpáteční cesta. Nezdála. Ještě že let z Dublinu trvá jen dvě hodiny. Ale konec dobrý, všechno dobré. Hladce jsme přistáli a dokonce i kufry přiletěly s námi. Ne každý měl takové štěstí.

Ahoj Irsko. Snad někdy na shledanou.

čtvrtek 25. září 2014

Irsko III - koukni a moc nezacláněj

Honička, kdy jsme těsně před zavírací hodinou pádili ke katedrále, rozhodně stála za to. Stihli jsme to jen my a dva naši sousedé z autobusu. Tak trochu jsme se cítili jako spiklenci. Jen nám se podařilo vychutnat si tu nádheru. Ovšem druhý den ráno pocit jedinečnosti rychle vyprchal. Autobus se na další cestě Irskem už už málem prohnal kolem katedrály bez povšimnutí, když pan průvodce zahlaholil do mikrofonu: "Že bychom tady zastavili? Deset minut fotopauza. Napravo vidíte katedrálu ..." Místo večerního úprku městem jsme si někde v klídku mohli vychutnat jednoho Guinesse.
  
Co by to bylo za výpravu do Irska, kdybychom nesmočili alespoň palec v Atlantiku. Svistot větru, hukot vln a pláž tak pozvolná, že jsme mokrým pískem museli ujít desítky metrů, než nám slaná voda olízla alespoň podrážky. Nezbytná fotodokumentace a rychle z pláže, ať nasedneme včas.

Tady na pláži se mi podařilo získat nejlepší fotografický úlovek, ovšem bohužel na cizí aparát. Pětičlenná skupinka mlaďasů zatoužila po společné fotografii. Samozřejmě jsem jim rád vyhověl. První obrázek klasika, žádné velké překvapení. Ale donutil jsem je, ať ještě chvilku vydrží, než pořídím druhý snímek. A oceán se ukázal jako správný režisér. Po sérii klidných vlnek zařadil jednu větší, která se k nim zezadu připlížila těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť. Nebylo to nic obrovského, vody sotva do půli lýtek, ale takovou kompozici, plnou emocí, dynamiky a fyzického vzepětí v kombinaci s mořskou pěnou, jsem ještě neviděl. Svým uměleckým dílem jsem se mohl kochat jen pár vteřin na malinkém displeji, než jsem foťák vrátil majiteli. A možná, že on ho už dávno smazal jako bezcenný a nepovedený ... někdy krása bývá sakra pomíjivá.

Kdybych Moherské útesy neviděl na vlastní oči, asi bych nikdy nepochopil, jak je možné v místě, kterým denně projdou tisíce lidí, nasekat desítky fotografií, na kterých nespatříte ani živáčka. Ale pak stejně zjistíte, že nejzajímavější jsou právě záběry, na kterých se lidé neschovávají. Zase se potvrdila známá pravda, že sebevětší hora se na fotce stane pouhým krtincem, když není po ruce srovnání s člověkem.

A ještě něco je na útesech zvláštní. Když se k nim přiblížíte poprvé, vzbuzují respekt. Člověk se ukázněně drží za ochrannou zídkou a všichni protijdoucí, vracející se po pěšině pár kroků od srázu, mu připadají jako hloupí hazardéři. Ale pak jde kilometr, dva, až poprvé přeleze nízkou zídku. Pocit ohrožení se někam vypaří a na zpáteční cestě už je z vás taky "hazardér". Ale nic se nemá přehánět. Ti kteří překročili hranice pudu sebezáchovy, mají na Moherských útesech svůj pomníček.


Nemá smysl sepisovat seznam všeho, co bylo v Irsku k vidění, ale vyhnout se na zpáteční cestě Burrenu by byla ohromná škoda. Nepoučený pozorovatel v první chvíli nechápe, do jaké krajiny se dostal, než zjistí, že ta šedobílá hmota od obzoru k obzoru jsou doopravdy vápencové skály. Nedostatku stavebního kamene se Irové ještě hezkých pár set let nemusejí obávat.



Cestovatelský zápisník se plnil dalšími a dalšími jmény. Pulnabrone, Limerick, Glendalough, Bunraty Castle a přilehlý skanzen ... po dalších pár stovkách kilometrů, desítkách zřícenin a dvacítce dešťových přeháněk jsme projeli Irsko nazpátek od západu k východu a vrátili se do Dublinu. 

Jen jedna potíž nás provázela všude, kam jsme se jen vrtli. Stejně jako byl náš autobus beznadějně velký na irských silničkách, byla stejně beznadějná naše pěší skupina. Kamkoli jsme vlezli, vytvořili jsme špunt. Šedesátka jedinců, kteří by sami o sobě byli nenápadní, vstřícní a dle možností ohleduplní, se spojila ve všude překážející masu, když jsme se kdekoli na chodníku snažili zachytit pár slov z průvodcova výkladu. A domorodci se vyhýbali, proplétali, čekali, tu s větší, tu s menší trpělivostí. A když jsme se snažili prostřídat na jediné fungující toaletě v širém okolí? Tak to už byla úplná katastrofa ...

pátek 5. září 2014

Irsko II - s kamionem na dopravní hřiště


A pak zase hurá do autobusu. Zpočátku trocha logistických problémů při každém nástupu a výstupu, ale vše je jen otázka praxe. Netrvalo ani den a zjistili jsme, že k úspěchu vede jen jedna cesta. Přesně dodržovat správné pořadí. Jakékoli pokusy o změnu, předbíhání nebo jiné experimenty končily beznadějně zacpanou uličkou. Pak následovaly komické tanečky při vyhýbání, couvání, obkračování, překračování a podlézání. Brzy jsme se ukáznili a řadili se přesně. Časem byly naše výstupy a nástupy hladší, rychlejší, dokonalejší a elegantnější. Jezdit tak pár měsíců, asi bychom v rychlosti nasednutí konkurovali i Simpsonovým.

Jak jsem zprvu nebyl z místa vzadu zrovna nadšený, postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Sedět někde vpředu u okénka, mé fotografické střevo by mě pořád ponoukalo k fotografování té krásy kolem. Výsledkem by byly desítky rozmazaných obrázků plných odlesků, šmouh a neidentifikovatelných fleků. Uprostřed uličky je to úplně jiné. Víte, že na slušný záběr není šance a tak jen sedíte a máte čas vnímat. Ideální stav. Abych náhodou nepojal úmysl fotit prostor za autobusem, o to se postaraly prach a bláto na zadním skle.

Mé místo mělo i další výhody. Jako jediný jsem si mohl kdykoli natáhnout nohy libovolně dopředu. Proto dost dobře nechápu, proč mě po třech dnech začalo nesnesitelně bolet levé koleno a nepřestalo ani po dalších dvou týdnech. Naivně jsem si namlouval, že až skončí mé autobusové nicnedělání a já se vrátím k normálnímu pohybu, bolesti pominou. Nepominuly.

A bylo tu ještě další zpestření. Nějaký škodolibý konstruktér nechal do autobusu namontovat katapult, který v náhodných intervalech a na náhodných místech vymršťuje předměty ze zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících. Jakmile jsme se dali do pohybu, neuplynulo deset minut, aby vzduchem neproletěl batoh, taška, libovolný kus oblečení, svačina. Po  pár dnech jsem si na ten zvláštní meteorický roj zvykl a nerozhodilo by mě ani, kdyby se shůry začaly sypat tranzistoráky, dívčí dřeváky a drahé foťáky ... Je mi záhadou, že zájezd přežili všichni v relativním zdraví a neutrpěli jedinou frakturu lebky a snad dokonce ani bouli.

Co ale bylo nejhorší, pro irské silnice jsme si evidentně vybrali nevhodnou velikost autobusu. Asi jako bychom na výcvik na dopravním hřišti přijeli v kamionu. Na hlavních tazích to ještě šlo, ale staří Irové z nějakého nepochopitelného důvodu nasázeli ty nejzajímavější památky do nejnepřístupnějších končin. Cokoli většího než běžný osobák v protisměru znamenal někdy pozvolné a někdy docela prudké brzdění, vyměřování, couvání ... řeknu vám, irskej autobusák, ten tvrdej chleba má. Ale nakonec naši dva řidiči bez ztráty blatníku všechny záludnosti zvládli a osádku dopravili ve zdraví do cíle.

Ovšem to, co bylo vidět všude kolem, to je doopravdy nádhera. Zelenější zelenou než tu z irských luk nikde neseženete. Pastviny, kopečky, domy a domečky, zříceniny, ovce, koně, krávy ... na mnoha místech jsem jen zíral a říkal si: "Tady by to chtělo zastavit, udělat jeden obrázek a jet dál ..."

Obvykle ale ty nejkrásnější scény byly v místech, kde řidiči na nějakou zastávku nemohli ani pomyslet. Když jsme pak po dalších deseti kilometrech konečně udělali fotopauzu, taky bylo co fotit, ale když na jeden objekt zamíří současně padesátka objektivů, nemá člověk pocit, že zrovna ten jeho záběr bude nějaký výjimečný.

Dlouho jsem si lámal hlavu, proč na mě krásná irská krajina působí trochu ponurým dojmem a čím se liší od té české. Za celou cestu jsme na irském venkově nezahlédli jedinou červenou střechu.  Červená pálená taška tuto zemi minula velkým obloukem, a já jsem rád, že ji v Česku máme. Hned je ta naše krajina veselejší. 

Navečer, když jsme se ubytovali v Killarney, čekalo nás ještě jedno příjemné překvapení. Místní katedrála je neobyčejná stavba. Vypadá zajímavě už zvenčí, ale uvnitř jsem jen lapal po dechu. Zajímavě vyřešený prostor, zvláštní kombinace materiálů a celkově úžasný dojem. Jen škoda, že jsme se dovnitř dostali pár minut před zavřením. V těch minutách, které zbývaly, než nás kastelán vyprovodí ven a otočí klíčem, se ve mně mísila radost a nadšení z toho co vidím, ale zároveň taky bezmoc, že nevím, jak takový krásný prostor vyfotit, abych zachytil alespoň trochu té atmosféry, hry světel a prostoru.






Další obrázky katedrály v Killarney


pondělí 25. srpna 2014

Irsko I - tahle země není pro starý (autobusový zájezdy)

Odcestovat na poznávací zájezd do Irska na vlastní pěst? Asi bychom to nějak přežili, ale nenašli jsme ani dost odvahy a ani jsme nebyli ochotni vynaložit potřebný čas a energii na samostatně zorganizovanou cestu. Má obvyklá cestovatelská příprava spočívá v tom, že na noční stolek umístím příslušný bedekr, do kterého několikrát měsíčně nahlédnu na náhodně vybrané stránce, abych jej po pěti až deseti minutách, zcela vyčerpán, odložil. Jsem nejradši, když mi někdo program cesty naservíruje až pod nos. 

A tak jedinou reálnou volbou byla cestovka. Jenomže jet autobusem dva dny tam a pak zase dva dny nazpátek? Není to v dnešní uspěchané době trochu promarněný čas? Ještě že jedna kancelář nabídla zajímavý kompromis. Do Irska můžeme letět a na místě se přidáme k autobusové výpravě, která jede z Česka po vlastní ose. Bylo to doopravdy nejlepší řešení? Teď, pár dnů po návratu, si nejsem úplně jistý. 

Z krásně letně prohřáté Prahy jsme přistáli v deštivém Dublinu. Netušili jsme, že právě zažíváme první ze zhruba padesáti dešťových přeháněk, které nás za ten necelý týden potkaly. Když mi taxikář sdělil, že během jednoho dne zažijeme v Irsku čtvero ročních období, nedošlo mi, jak přesný a výstižný popis irského počasí mi v té jediné větě poskytl. 

První hotel velice slušný, stejně jako všechny další, které jsme v Irsku navštívili. Varná konvice se zásobou sáčků čaje, instantní kávy, mléka a cukru byla samozřejmostí na všech pokojích, stejně jako wifi připojení. Přiznávám, že další vymoženost, prkno se žehličkou, jsem nikde nevyzkoušel. Žehlit jsem do Irska rozhodně nepřijel. Má tvář už je léty taky náležitě zmuchlaná, takže by k ní vyžehlené šatstvo působilo nepatřičně. Držím se zásady, že zmuchlaný turista = normální turista.

Ubytování nám zabralo slabou půlhodinku a pak jsme vyrazili na první průzkum města. Nějak jsem se neuměl srovnat na chodníku. Pořád jsme si překáželi s protijdoucími chodci. Jasně, když se jezdí vlevo, měl bych asi i chodit vlevo, ale reflexy jsou reflexy. Člověka to pořád táhlo doprava. Jenomže brzy jsme zjistili, že chyba asi nebude tak docela na naší straně. Zkrátka jsme šli proti davu. Na nedalekém stadiónu skončil zápas a davy odcházejících diváků brzy docela zhoustly. Zákon schválnosti velel, že všichni mířili opačným směrem než my. Naprosto matoucí bylo, že se neobjevovali fandové domácích a hostí ve svých dresech, ale těch dresů bylo na můj vkus nějak moc. Podle výrazů tváří jsme měli dojem, že domácí asi museli dostat nakládačku, ale pak jsme tipovali remízu, protože ani "hosté" nijak zvlášť neslavili. V hospodách to hučelo jak v sršních úlech, takže jsme nenašli odvahu zkoumat kvalitu místního pohostinství.

Pochopili jsme, že na klidnou procházku, studování architektury a nasávání líné předměstské atmosféry jsme si nevybrali nejvhodnější čas. Brzy jsme zamířili zpět k hotelu. A na pokoji kouknout na internet, abychom zjistili, kdo tedy vyhrál. Ale snad jsem na ten internet ani neměl lézt. Zmatek nad zmatek. To, čemu v Irsku holdují, by našinec fotbalem nenazval ani náhodou. Ke všemu se ten den na stadionu odehrál hned trojzápas (proto tolik různých dresů). Pravidla to má složitější než fafmfrpál a já jsem marně zíral na skóre rozepsané do několika cifer, aniž bych pochopil jejich smysl. Nabyl jsem podezření, proč se nikdo na ulici neradoval z vítězství. Asi je to tak složité, že sami nevědí, kdo vyhrál. Ještě štěstí, že jsem na nezvykle měkké hotelové matraci nemohl usnout. Jinak by se mi určitě celou noc zdálo o tom podivném irském fotbalu. 

Mimochodem, co mi na irských hotelích vadilo úplně nejvíc? Dvojlůžko má jen jednu velkou společnou přikrývku. Nevím jak kdo, ale já jsem se těšil domů hlavně na to, že budu mít svoji vlastní peřinu, o kterou nebudu muset většinu noci těžce bojovat.   

Když člověk ví, že v hotelu stráví jednu nebo nanejvýš dvě noci, obvykle se večer ani nepokouší vybalit zbytečnosti z kufru, aby je ráno nemusel pracně cpát nazpátek. Vždycky jsme vylovili jen to nejnutnější a snažili se, aby chaos v poskládaných věcech nenarůstal příliš rychle. Komu by se taky chtělo zbytečně vstávat o půl hodiny dřív, jen aby zabalil.   

Už tak byl první budíček v docela nekřesťanskou hodinu. Ovšem co je to proti tomu, když naši spolucestující, kteří do Irska jeli autobusem, za sebou měli dva dny vsedě, v polospánku, bez sprchy, bez pořádné snídaně a bez možnosti natáhnout nohy. A tak jsme si trochu s obavami říkali, jaké asi bude přijetí, až mezi ně napochodujeme vyspalí, nasnídaní a osprchovaní. Popravdě reakce nebyla žádná. Zdálo se, že polovina sedících pasažérů v kómatu sotva zaregistrovala, že někdo přistoupil. Dle instrukcí pana průvodce jsme prošli celým autobusem a napochodovali na svá místa. Na mě zbylo sedadlo úplně vzadu uprostřed. Celý autobus byl plně obsazený. Jediné volné místečko vedle průvodce bylo určeno pro nenadálé zdravotní indispozice. 

Jen jsme vyrazili, začalo pršet. Naštěstí žádný irský déšť netrval déle než půl hodiny. Ovšem ani přestávky mezi dešti obvykle nebyly delší. Nějakým zázrakem se nám ale podařilo sesynchronizovat první dva dny, kdy perfektně vycházel scénář: Autobus se rozjíždí, začíná pršet, vystupujeme, déšť ustává. 

Když tvrdím, že jsem se na Irsko vůbec nepřipravoval, samozřejmě trošinku přeháním. Pár dnů před odletem jsme poctivě zagooglil a vytiskl pár údajů o místech, která jsme měli navštívit. Abychom s sebou neustále nevláčeli haldu lejster, měli jsme v příručních zavazadlech jen ty správné listy s programem na příslušný den. Vše ostatní bezpečně uložené v kufru, tedy po celý den beznadějně nepřístupné. Pan průvodce nám ve stručnosti do mikrofonu vysvětlil, že se rozhodl provést několik malých ale prospěšných změn v programu cesty. Protože jsme s sebou měli jen listy na první den, byla naše veškerá příprava v ... prachu.

Ale hned první zastávka mě nadchla. Rock of Cashel se představil v nádherném světle s krásně dramatickými mraky na obloze a neskutečnou hrou světla a stínů v sytě zelené krajině. Být tam s námi pořádný fotograf, to by byly snímky ...

... pokračování příště. 

pondělí 2. června 2014

Na třídním sraze, aneb čas návratů

Zatímco mnozí mí běžečtí kamarádi týrali o víkendu svá těla v kopcích i na rovině, já měl docela jiný program. Třídní sraz. Na třídní srazy chodím rád, i když někdy je vlastně dost těžké vysvětlit, co je na nich tak skvělého, když druhý den tak pekelně bolí hlava. Ale potkat spolužáky po čtyřiceti letech, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Poslední tři pětileté cykly se schází všechny tři třídy naší tehdejší devítky pohromadě. Je to určitě mnohem zajímavější, protože se tím přece jen zvětšil okruh přítomných. A samozřejmě taky se tím zvýšila pravděpodobnost, že někoho člověk doopravdy vidí poprvé po čtyřiceti letech a absolutně se neorientuje, jestli si ten dotyčný nevymýšlí, doopravdy chodil do stejné školy a nebo se jen spletl a netrefil do správné hospody. No ale obvykle stačí naťuknout správná jména a víme na čem jsme.

Ten nejhorší šok, kdy člověk přišel a čekal ty stejné mladíky a mladice, jako je on sám a místo toho tam seděli samí dědkové a báby, to už nastalo před deseti lety. Mozek si tváře někde v hloubi paměti aktualizuje a když je potom potkáme znovu za pouhých pět nebo deset let, už to není taková rána. No a přiznat si, že když takhle věkem sešli oni, nejspíš se podobně opelichaně musím jevit já jim, s tím už jsem se taky vyrovnal.

První drobný zádrhel nastal, když jsem si někde v hlavě zafixoval, že sraz začíná ve tři a na dálnici mě připomenutí v mobilu lehce pošťouchlo, že správný začátek je už ve dvě. Kvůli tomu jsem ale moc plánů nezměnil. Prostě dojet do Lhoty na základnu (je to asi půl hodiny pěšky), vzít na sebe tričko a džíny a po svých vyrazit do Poděbrad, protože brát na podobnou akci auto je nesmysl a ani kolo už není ta bezpečná jistota pro opilce, co bývala kdysi.

A tak, abych dohonil hodinovou ztrátu, jsem veškeré nutné přípravy provedl trochu ve chvatu (nevadí, nic podstatného jsem nezapomněl) a vyrazil směr Poděbrady co nejsvižnějším tempem. Na internetu jsem měl předem prostudovanou oblast, ve které se má nacházet cílová hospoda (samozřejmě jsem si její jméno nepoznamenal, když nás tehdy Lenka zvala jednoho po druhém telefonicky). A tak jsem si byl jistý, kam že to vlastně jdu, i když jsem inkriminované restaurační zařízení nikdy předtím nenavštívil. Na místě se pochopitelně ukázalo, že v mnou vytipované hospodě o ničem nevědí. Ve druhé se sice také nic nekonalo, ale servírka už byla poučená, protože jsem byl asi čtvrtý, kdo se ptal. Ukázala směr, vysvětlila cestu, zopakovala název, zkrátka dokonalý servis pro nás sklerotiky.

Pak už vše bylo snadné. Dorazil jsem se čtyřicetiminutovým zpožděním, zplavený jako kůň. Když se ve stejném skupenství vracím z běhání, obvykle to nevadí, protože v tom případě mířím do sprchy. Ale objímat se celý zpocený se spolužačkami, to není nejlepší strategie, jak ze sebe udělat přitažlivého společníka pro zbytek večera. No ale přiznejme si, suchý nebo zpocený, ono to v mém věku vyjde skoro nastejno.

Holek z naší třídy se dostavila přesně polovička, kluků o něco víc. Jasně, je nám pětapadesát, ale pořád jsme holky a kluci a už to nikdy jiné nebude. Tak jsme se u stolů různě míchali, přesedávali, sem tam jsem vypověděl svoji story, co se mi přihodilo za poslední rok, případně podle situace, co se mi přihodilo za posledních třicet let. Mé předsevzetí, že když beru antibiotika, vypiju si jedno pivo a pak hned přejdu na nealko, hned na začátku rozbil číšník. Z jeho poznámek jsem pochopil, že budu rád, když donesou vůbec nějaké pivo, natožpak nealko. A tak jsem si se svými abstinentskými choutkami přestal lámat hlavu. V hospodě (byla obrovská) se sešlo víc akcí podobných té naší, ale vedení to nějak nezaregistrovalo. Zůstala původní osádka, dimenzovaná na obvyklých dvacet hostů. Přítomná obsluha ale dělala co mohla, takže nakonec jsem si svých pět piv vypil a dokonce se mi podařilo i objednat a sníst jídlo, i když jsme se u stolu v rámci racionalizace dohodli, že všichni objednáme to samé, jen ať hlavně něco přinesou.

Z čeho jsem nebyl odvázaný, byl hustý dým. My nekuřáci jsme nějak neměli proti kuřákům šanci. Ale co bychom taky chtěli. Zkrátka návrat o čtyřicet let se vším všudy. Kuřácký teror byl tehdy docela běžný a o tom, že jednou to my nekuřáci oplatíme kuřákům i s úroky, se nikomu ani nesnilo. Nedoléčený kašel v kombinaci se štiplavým kouřem na mě spolehlivě zaúčinkoval, takže brzy bylo celkem snadno k uvěření, že si svoji chorobu nevymýšlím a není to jen výmluva, abych se vyhnul nějakým rundám tvrdého alkoholu (a těm jsem se zaplaťbůh vyhnul).

Zábava plynula bez větších zádrhelů, kolem jedenácté už jsem si nepamatoval, komu jsem jakou historku ze života vyprávěl a komu ne, natožpak abych věděl, která vyposlechnutá sága patří ke kterému obličeji. Ale ono už to bylo jedno. Ostatní na tom byli podobně. Osazenstvo pomaličku řídlo a také já se rozhodl k odchodu. Se všemi jsem se rozloučil (některé jsem si pořád ještě pamatoval) a vyrazil k domovu (tedy přesněji přes oboru směr Lhota). Když jsem vyšel na čerstvý vzduch a ušel prvních padesát metrů, došlo mi, že lístek s konzumací by nebylo marné zaplatit. Vrátil jsem se tedy k výčepu a když mi servírka oznámila celkovou částku, říkal jsem si, že je to návrat se vším všudy, když ne o čtyřicet, tedy alespoň o deset let určitě. Za tak nízkou sumu jsem večer v hospodě nestrávil už hooodně dlouho.

Cestou jsem si kousek od havířského kostelíka vyposlechl tak úžasný žabí koncert, že stálo za to zastavit a pět minut jen natahovat uši. A ještě jeden návrat do minulosti jsem zažil. Jasná obloha a na ní tolik hvězd, kolik v Praze prostě neuvidím. A není to rozhodně jen proto, že na pražských chodnících je nutno koukat pod nohy.

Druhý den už poezie návratu zmizela. Dokonale uzené oblečení viselo sice celou noc venku na šňůře, ale ráno pořád ještě nebylo možné se k němu přiblížit na pět kroků, aby se na člověka nevyvalil ten nenapodobitelný hospodsko-tabákový odér. Tak za pět let zase ...

PS: A kde jsou fotky? Aparáty cvakaly ostošest, blýskalo se jak o bouřce. Ale zveřejňovat fotky spolužáků po čtyřiceti letech, to by se mělo úředně zakázat.

neděle 18. května 2014

Jaká je maratonská pravda?

foto: Mirka Kroftová
Každý, kdo běžel maraton, potvrdí, že na ten svůj první nikdy nezapomněl. Ale co když už je těch čárek o něco víc? Nepopletou se mi? Vzpomenu si, jak se mi běželo v roce 2008 nebo třeba 2014? Objevil jsem metodu, jak si konkrétní maraton pořádně vrýt do paměti. Jak toho dosáhnout? Velice snadno. Stačí dělat všechno špatně v přípravě i na trati a máte jistotu nezapomenutelného zážitku.

Nemůžu říct, že bych netrénoval. Připravoval jsem se dlouho a poctivě. Dlouhé běhy, krátké běhy, pomalu, rychle, do kopce, s kopce ... kilometrů jsem měl naběháno, jako už dlouho ne. Jen jednu věc jsem ukočírovat nedokázal. Má žravá povaha mi překazila všechny pokusy o zhubnutí už v samém zárodku. Jediný úspěšný hubnoucí pokus mi vyšel týden před startem, ale ten nebyl úplně dobrovolný.

O tom, jak správně rozvrhnout tempo, už vím docela dobře. Když mě vzbudíte ve tři ráno, spočítám vám průměrný čas na kilometr pro váš vysněný cílový výkon. Dobře vím, jak je důležité nenechat se po startu vybláznit a běžet hezky podle svého. Už mi tedy k dokonalosti zbývá poslední malilinkatý krůček. Začít se všemi těmi teoriemi také sám řídit.
foto: Martin Digmayer

A tak, když padl výstřel a já dopochodoval na startovní čáru, mozek zhypnotizovaný Vltavou a fandícími davy zahodil všechny poučky a nohy vypálily naprosto nesmyslným tempem. Snad si ten optimista ve mně řekl, že tentokrát se třeba příroda nechá ukecat a nevšimne si, že jednám proti některým jejím zákonům. Po dvou kilometrech jsem si spočítal, že běžím o minutu na kilometr rychleji, než by bylo žádoucí. Po třech, že bych měl zpomalit. Na čtvrtém zjištění, že zpomalení se jaksi nezdařilo a na pátém, že už je to sice o fous lepší, ale pořád to ještě není ono. Teprve po šesti kilometrech se mi podařilo dostat tempo na požadovanou hodnotu, ale bohužel přesně ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zaregistroval Libora.

Chvíli jsme se drželi spolu, vyměňovali si dojmy, přišlo mírné klesání a já najedou zjistil, že Libor běží ještě šílenější rychlostí než já. Když se mi začal vzdalovat, nenapadlo mě v tu chvíli nic geniálnějšího, než přidat, abych ho dohnal a sdělil mu, že tímhle tempem tedy rozhodně neee ...

Zmizel mi v davu a já se konečně srovnal. Kilometry začaly naskakovat v pravidelném rytmu a ve správných časech, zkrátka pohodička. Selanka trvala až do třicátého kilometru. Tam se ke mně připojil malý neviditelný ratlík a cestou mi čas od času chňapl po lýtku. Už jsem nějakou tu křeč ke konci maratonu zažil a vím, že když člověk nedělá vylomeniny, trochu zkrátí krok a vyhne se prudkým pohybům, dají se v rozumném tempu zvládnout kilometry a kilometry.

Hodinky mi ukazovaly, že čas je pořád ještě docela obstojný, ale proč zastavovat a zdržovat se nějakým protahováním nebo podobnými zbytečnostmi. Vím, že sůl na občerstvovačce je spíš jen šidítko pro hlavu, než opravdová pomoc pro svaly, ale přesto jsem si řekl, že na pětatřicátém je nejvyšší čas si trochu osolit život. Na stole vidím dva talíře s bílými krystalky. Namířím k jednomu z nich,  naberu mezi prsty, připravím se na slaný hnus a ... on to byl cukr.
foto: Zdeněk Krchák

Není čas napravovat omyl. Kdo by se vracel, cesta vede jen dopředu a je to vlastně už jenom kousíček. Velikánská osmatřicítka se přibližuje. Nevím, kde se až doposud potuloval maratonský bůh, ale v tu chvíli se vrátil domů a usoudil, že je potřeba ztrestat ty nejvíc chybující hříšníky. A tak jednoho malého neviditelného ratlíka vystřídaly dvě obrovské, rovněž neviditelné, dogy. Každá z nich namířila na jedno z mých stehen a na povel se pěkně synchronně zahryzly.

Zkroutil jsem se bolestí a doposud je mi záhadou, jak jsem se na těch neovladatelných nohou udržel ve vertikální poloze. Další pohyb dopředu? Nemožný. Marně přemýšlím, jak protáhnout obě stehna zároveň. Usilovně se snažím povalit nejbližší kandelábr. Bolest pozvolna ustupuje a já si dovolím drobnými krůčky přesun k další lampě. Po dvou protaženích zkouším něco jako běh. Běhu se to moc nepodobá, ale posunuji se kýženým směrem, tedy k cíli. Ještě dvě dlouhé zastávky u kandelábru a nohy začínají jakž takž reagovat.

U veliké tabule s devětatřicítkou rovnám krok a myšlenky. Už sice nemám na normální tempo, ale pomalu klusat můžu. A když nezpomalím pod osm minut na kilometr, pořád se ještě vejdu do čtyř hodin. Mířím šnečím tempem tam, kde tuším Pařížskou ulici a je mi úplně jedno, že mě všichni předbíhají. Poslední zatáčka a nekonečná rovinka do cíle. Houbička z občerstvovačky už ztratila skoro všechnu vodu, ale to vůbec nevadí, střídavě otírám nudli z nosu, pot z čela a slzy z očí. Tady jsem vždycky registroval soustu fandících kamarádů, ale tentokrát nedokážu vnímat jednotlivce. V cíli chápu, že už není nutné běžet a že žiju, jen si chvíli nejsem jistý, jestli se dožiju i té medaile, co mi mají pověsit na krk o sto metrů dál. Nakonec ale přežiju i pochod pro bágl a do šatny. Tam na lavici teprve přijde ta pravá úleva.

Den dva po závodě rozpačitě odpovídám na dotazy, jak jsem vlastně dopadl. Relativně dobrá příprava, po letech konečně docela obstojné počasí a já díky vlastním chybám předvedu tak utrápený výkon a jeden ze svých nejbídnějších časů. A pak se mi v poště začnou objevovat fotografie od kamarádů z trati. Najednou nic nechápu. Na všech jsem vysmátý, jako kdybych zažil ten nejveselejší závod pod sluncem.

foto: Martin Digmayer
Na svůj patnáctý PIM nezapomenu stejně jako na ten první. Jednou o tom chci vyprávět vnoučatům (která doufám ještě nemám). Ale nebudou mě mít za lháře, až jim řeknu: "Jo, patnáctý PIM, ten mě hodně bolel. Do cíle jsem se horko těžko protrápil." Asi bych si měl připravit nějakou šikovnou odpověď, až mi na to řeknou: "Ale dědo, ty nám asi lžeš, vždyť se na všech fotografiích směješ od ucha k uchu." Sakra, ještě tím dědou nejsem, ale už vidím, že u vnoučat nebudu mít žádnou autoritu ... neměl bych radši tvrdit, že to bylo fajn a v pohodě?
foto: Jitka Narovcová

pondělí 5. května 2014

Raději si vyrob alibi

Příručka pro maratonce by měla začínat podobnou poučkou, jakou začíná každé poučení pro investory: 

Předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích!!! 

A tak, i když už mám nějaký ten maraton za sebou, s postupujícím časem propadám čím dál větší nejistotě. Podaří se mi dokončit i tenhle závod? Nezůstanu tentokrát někde na trati? Neuříznu si na stará kolena ostudu? Naštěstí už mám alespoň tolik zkušeností, že nezmatkuji s tréninkem a nesnažím se na poslední chvíli dohnat to, co jsem nestihl v několika posledních měsících. Dokonce už úspěšně odolávám pokušení si tu trať na poslední chvíli otestovat. 

Ale podvědomí, to vám je hrozná potvora. Pořád tam někde vzadu reptá a pošťuchuje. Co až to nedopadne, neměl by sis vyrobit nějaké šikovné alibi? A když jsme se pořád k ničemu neměl, chopilo se iniciativy a rozhodlo se vyrobit alibi za mě. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč bych sám a dobrovolně udělal takovou blbost jako v sobotu odpoledne. Jakou blbost, ptáte se? Eufemisticky by se to dalo nazvat dietní chybou, ale v sobotu večer už jsem neměl náladu na eufemismy, a tak jsem si v duchu říkal: "Cos to ty blbče proboha sežral?"  

První signály, že něco není v pořádku, se ozvaly už někdy kolem páté. O tři hodiny později už jsem věděl, jak se asi cítil vlk, když mu v břiše Karkulku s babičkou vyměnili za kamení. Jít si lehnout dřív a pokusit se vše zaspat? Dobrý nápad, tedy do chvíle, než člověk zjistí, že neexistuje poloha, ve které by ty zatracené šutry na něco netlačily. Postupně jsem vyzkoušel levý bok, břicho, pravý bok, záda, pak ještě několik rotací v opačném směru, ale výsledek byl pořád stejný. Zjistil jsem, že nejlíp je mi za pochodu. Nejspíš proto, že pochodový rytmus člověka správně uklidní a hledání cesty mezi obývákem a předsíní zaměstná mysl a odvede pozornost. 

Na začátku pochodu po bytě jsem se snažil vyhýbat vrzajícím místům na podlaze a tlumil všechny doprovodné zvuky, ale jak hodiny postupovaly, už mi nějaké to vrznutí bylo ukradené. A protože člověk si prý zvykne i na šibenici, i já jsem si postupně začal zvykat. Cestu po bytě jsme přerušoval jen občasnými a vesměs neúspěšnými zastávkami na záchodě. K ránu už mi bylo jedno, kterým koncem budu nasměrován do mísy, jen když se zbavím alespoň části nákladu, ale kamení uvnitř se spojilo nějakým neznámým, ale zřejmě kvalitním tmelem, v jeden obrovský balvan, který se dařilo otesávat jen velmi zvolna. 

Takový noční pochoďák má i své plusy. Marně jsem vzpomínal, kdy naposledy se mi podařilo zaslechnout ptačí zpěv ještě před rozbřeskem. Nebo to romantické svítání ... (teď samozřejmě kecám, nic jsem neviděl, prostě najednou bylo místo tmy šero a potom místo šera světlo). Ale jak jsem tak do zblbnutí pochodoval, najednou mi došlo, že balvan se přece jen zmenšil. Krátce po šesté jsem vyzkoušel horizontální polohu a zjistil, že to v té posteli vlastně docela jde. Šlo to dokonce tak dobře, že se mi podařilo na několik hodin usnout. Ještě že byla neděle. 

Probudil jsem se s pocitem, že nejmíň polovinu šutrů někdo odnesl. Došel jsem do koupelny a prohlédl si v zrcadle toho neznámého popelavého cizince s kruhy pod očima. "Tak tenhle člověk prý za týden poběží maraton. Divné. To už tuhle trasu může běžet doopravdy každý. Neměl bych se raději přeregistrovat na Procházku se psy? Nemáš psa. Aha, tak dobře, zůstanu u maratonu." 

S odstupem jednoho dne ale už vše zase vidím v růžovějších barvách. Bez obav už jsem snědl několik suchých housek a vypil spousty čaje. A stejně jsem potřeboval shodit nějaké to přebytečné kilo. K ideální váze mi schází zopakovat si včerejší noc asi desetkrát a do maratonu jich už zbývá jen šest, takže to zřejmě není nejlepší cesta ke zhubnutí. Ale co je dneska ideální, že jo? A jaká je nejlepší příprava těsně před maratonem? No přece odpočinek a já teď zaručeně nějaké dlouhé štreky běhat nepůjdu. Takže pro úspěšný výsledek jsem udělal maximum. 

A kdyby to nedopadlo? Nevadí, alibi jsem si tentokrát vyrobil pěkné ...    
   

středa 30. dubna 2014

Všichni na Petřín? Ne, všichni ne.

Tradiční Běh na Petřín se zrádně přesunul z října na konec dubna, takže nám, kteří se v kalendáři orientujeme podle závodů, se mohlo zdát, že čas zase nějak podivně zrychlil. Ale není to prý poslední změna. Napřesrok si sem zaběhneme v neděli, takže mnohým odpadne tradiční stres, jestli se podaří včas přesunout z práce na start.  

A jaký je tedy jarní Petřín? Ten včerejší byl drsný jako vždy. Člověk se zakyselí už při prvním stoupáku pár set metrů po startu a pak jen doufá, že přežije. Vůbec nechápu, jak to ti nejlepší borci zvládají v neuvěřitelných časech hluboko pod patnáct minut. Já jsem se na vršek dokulil za jedenadvacet a byl jsem rád, že jsem rád. Že nemám na ty nejlepší, to mě ostatně ani moc nepřekvapilo. Spíš bylo na pováženou, jak snadno mi zmizeli ti, se kterými jsem v dávné minulosti držíval krok.

Prvních pár stovek metrů jsem se zkoušel udržet Pepy, ale marně. Odklusal někam dopředu s lehkostí, která mi úplně sebrala zbytek sebevědomí. Pak jsem se chvíli přetahoval o pozici s Milošem. Jednou jsem ho předběhl a doufal, že ho setřesu, ale chytil se mě a vrátil mi to. Pak jsem to zkusil ještě jednou, ale dopadlo to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že pak mi raději utekl, aby mě nadobro přešly předbíhací choutky. Poslední, na koho jsem si ještě brousil zuby, byl Tonda. Podařilo se mi od něj kousek poodskočit a má mysl, zatemněná kyslíkovým dluhem, se domnívala, že mám dostatečný náskok. 

Před vběhnutím na rozhlednu jsem se ohlížel a měl pocit, že už mě nemůže dostat. Možná i s tím vědomím jsem do schodů začal opatrně. Přece jen jsem si chtěl zachovat nějaké končetiny, použitelné i k transportu dolů. Ale na tom točitém schodišti jednak člověk nemá přehled, jak se na něj kdo dotahuje a druhak úplně ztratí orientaci, jak daleko je do cíle. A tak najednou kde se vzal tu se vzal, mě Tonda předbíhá. Sice jsem se za něj ještě pokusil zavěsit, ale věděl jsem, že už nemám síly, abych mu to vrátil. Na schodišti jsem se sice ještě prodral přes tři závodníky, ale byli to samí čtyřicátníci, takže pro mě z hlediska výsledku naprosto nezajímaví ... no ale pak už jsem konečně byl nahoře. Pocit, že každou chvíli musím vyplivnout plíce, se změnil na pocit úlevy, že nikam výš už nemusím, protože to nikam dál nevede.

Jindy to nedělám, ale tentokrát jsem s sebou i při závodě vláčel foťák. Za normálních okolností je to hloupost, ale tentokrát to byla dokonce obrhloupost, protože nahoře jsem zjistil, že baterka už je na pokraji vybití, takže jsem jen stihl zdokumentovat pár svých nejbližších soupeřů a šlus, konec focení.


Pak návrat na rozklepaných končetinách dolů po schodech. Je zajímavé, že to schodiště dolů je výrazně kratší, proč nás nahoru nenechali běžet po něm? Dole jsme s ostatními ještě zvládli zafandit kategorii žen a mužů od šedesátky do stovky. Ne, samozřejmě přeháním, nikdo přes devadesát neběžel, možná ani přes osmdesát. Ale raději se nebudu koukat do výsledků, kolik mě tentokrát porazilo sedmdesátníků.

Sěběh dolů z Petřína, to bylo příjemné a užitečné odplavení únavy z lýtek, která v mém případě dostala zabrat nejvíc. Pak dole tombola (zase mě nevytáhli) a pak jedno nádherně vychlazené pivo v nejbližší zahrádce. Jo, to zakončení se vyvedlo nejlíp :-)




pátek 11. dubna 2014

Nakoukl jsem do budoucnosti?

Věštci, prognostici a někteří spisovatelé nám líčí, jaký svět nás čeká v budoucnosti. Vše bude jasné, nalajnované, lidé hezky ukáznění. A když někdo vybočí z řady, hezky ho srovnáme, ať nám tady nedělá paseku. No a nebo ho srovnáme preventivně ještě o fous dřív, než ho něco takového vůbec napadne. Když někdo bude zlobit v hospodě, dostane zákaz a basta. A navlékneme to raději tak, aby ani neupadl v pokušení. Tak nějak jsem si připadal v posledních týdnech. Jedna poměrně vydařená návštěva hospody a pak? Šlus. Možná jsem se křivě podíval na vrchního nebo nedopil půllitr? Kdo ví. Zákaz byl tady.

Začalo to úplně nevinně. Pozvánka od jedné mé oblíbené party. Účast nás potvrdilo dost, ale dopoledne se v mailu začali objevovat první odpadlíci. Odpoledne další. Zbabělci. No nevadí, ještě nás zbylo dost. Raději už přestávám číst další omluvenky, které mi dorazí na mail těsně před odchodem. Jedu skoro přesně, budu mezi prvními. Aha, zdá se, že jsem úplně první. Kam oko dohlédne, nikde žádná známá tvář. Raději se zeptám u baru.

"Nikoho takového tu nemáme," zní jasná, stručná, ale nepříliš povzbudivá odpověď, když hodím do placu příjmení, na které má znít rezervace. Aha, začnu sypat z rukávu další jména. "NE, NE, taky NE." Dochází mi paměť, inspirace a zásoba jmen. Číšník se mi snaží pomoci, ale na jeho jména zase říkám NE já. "Jdu si zavolat," hlásím rezignovaně, když už jsme vzájemně vyčerpali všechny možnosti. Oko mi v telefonu padne na neotevřený mail. "Omluvilo se Vás moc. Akci rušíme ... "

Zklamaně opouštím bojiště a ani si nedám jedno od cesty. Ale co, vždyť ve čtvrtek je další pěkná akce s jinou partou. Ve středu dotaz: "Pročpak jsi nepřišel do hospody?" Do jaké hospody? Ta je přece ve čtvrtek, ne? Ale kdepak, v úterý čtvrtého. Píšu si další minusový bodík, ale to ještě netuším, že série není u konce.

Na neděli chystáme dlouhý běh. Takový lehký výklus na zkoušku před půlmaratonem. Když vyběhneme, lehce doladíme trasu. Ty chceš skončit tady na křižovatce? V takové pustině? Nebude lepší, když to támhle trochu natáhneme a tady uděláme malou smyčku, abychom těch jedenadvacet kilometrů měli u naší oblíbené občerstvovací stanice? Geniální myšlenka. Proč mě to taky hned nenapadlo? Hned se nám kluše tak nějak volněji a lehčeji, když před sebou máme jasnou metu. Co nějaká přiblblá křižovatka. Výčep, to je ten správný cíl!

Stačilo nastavit jednu odbočku navíc, kousek cesty se vrátit a je to tady! Dvacet jedna a kousek. Teď hurá na pivo. Beru za kliku, ale místní výčepní už se asi dozvěděl o mém zákazu. Zavřeno. Co zavřeno? Zamčeno, zataženo, tma, žádné pivo.

O další hospodě, tentokrát jiné party, která už mě odepsala jako beznadějný případ, jsem se dozvěděl druhý den ráno z fotografií. Povedená akce, alespoň podle obrázků. Sakra, mám ten zákaz už napořád?

Teprve v sobotu se mé prokletí zlomilo. Asi jsem někomu vypadl z databáze, protože dveře byly normálně odemčené, uvnitř hosté, dokonce i ten správný stůl, pivo teklo ... tady zpátky v přítomnosti je stejně nejlíp. Jestli jsem to doopravdy zlomil, se teprve uvidí, ale vypadá to nadějně. Tady chci zůstat. Do žádné budoucnosti už radši nakukovat nebudu.

čtvrtek 10. dubna 2014

Na lovu Marťanů

Není tu někde kadibudka?
Přijít na půlmaraton s předstihem, vybalit foťák a zachytit tu zvláštní atmosféru ticha před bouří, to už vyžaduje skutečného fotografa. Já, fotografický ignorant, který vám bez mrknutí oka nechá trčet z hlavy kandelábr, mám jasno. Žádný objevný záběr nastartovaných kadibudek nebo beznadějně prázdného startovního koridoru nevymyslím. Já potřebuju mít před objektivem lidi. Nadšené, někdy třeba unavené, zpocené, ale hlavně plné emocí.
Promiň mi ten kandelábr
Když začnou přicházet první natěšení běžci, je to rázem veselejší a sem tam se mi podaří někoho známého ulovit. Ale ty správně naladěné borce je vidět až na trati a za cílem. Jenomže tahat se s těžkým foťákem na trať nehodlám, tak co s tím?

Vymyslel jsem to poměrně jednoduše. Jakmile dorazím do cíle a projdu všechny povinné úkony, vezmu foťák a půjdu lovit doběhnuvší borce a borkyně.

Už přistáli
Vymyšleno dobře, teď už jen zbývalo dostat se do cíle. Touha po jedinečných záběrech mě popostrkovala vpřed, takže jsem až do šestnáctého kilometru nevěděl, co je krize. A zrovna, když se mi už nohy začaly trošičku zaplétat do vánočky, měl jsem štěstí. Odkudsi ze zadních pozic přiběhla Helena. Když viděla, jak zoufale šlapu vodu, povzbudivě mě poplácala po zadku a já jsem na ten doping doklusal zbylých pět kilometrů. Díky Heleno, škoda žes trochu nepřitlačila. Potřeboval jsem stáhnout čas ještě o 40 vteřin.

Pak už cíl, rychle odevzdat čip, převzít medaili, vypít něco tekutého, zakousnout banán a už jsem mazal do úschovny. Ten současný systém je vážně úžasný. Žádná fronta, výdej báglu trval asi třicet vteřin včetně bezplatného úsměvu jako bonusu. Pak už jen na sebe naházet suché spodky i svršky a vyrazit přímo proti davu. Tak trochu mi to přišlo jak těsně po přistání velké kosmické lodi Marťanů. Oni tam u sebe mají málo sluníčka, takže na zemi se každý musí zabalit do stříbřité fólie. Ale pak jsem se rozkoukal a zjistil, že to nejsou Marťani, ale docela normální pozemšťani, jen trochu švihlí běžeckou úchylkou.

Postupoval jsem dál proti proudu a brodil se tou zvláštní směsí potu, rozlitého ionťáku a vyplavených endorfinů. A když jsem uviděl známý obličej, zamířil jsem a nemilosrdně zmáčkl spoušť...

Nebojte se, nikoho si nevycpu a nevystavím nad krb, ale na rajčeti má sbírka pravděpodobně skončí.

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pulmaraton_Praha_-_5.4.2014/


Hanka
Alena s Hanou

Pavla

Kavalíři nevymřou ... 

Byl tu i ten pán s fialovým ptákem ... 

Jirka

Honza s Annou

Lucka

Vláďa

Jana

Alan

Tomáš

Katka

Ivana

Zdeněk a Iva