neděle 9. dubna 2017

Půlmaraton podle plánu. Ale kterého?

Tak jak to dneska poběžíš? Kolikrát už jsem podobnou otázku dostal, a pořád na ni neumím odpovědět. Ani tazateli, ani sobě. Takže nahlas obvykle zvolím nějakou neutrální nebo vykrucovací odpověď. A v duchu? V duchu si odpovídám, že nejspíš zase stejně bláznivě, jako už tolikrát předtím. To znamená, že se nechám strhnout atmosférou, rozběhnu se rychleji, než jsou mé reálné možnosti, a pak už jen budu doufat, že mi síly vydrží aspoň natolik, abych se přes cílovou čáru přenesl během a nikoli plazením. Cestou si budu nadávat, proč jsem víc netrénoval, proč jsem neshodil nějaké to kilo nadváhy, nebo proč jsem nezačal závod alespoň trochu opatrněji.

Půlmaraton je naštěstí natolik krátká trať, že se podobným způsobem dá zvládnout a obvykle i přežít. Když jsem si takto nerozumně huntoval tělo už po nevímkolikáté, v hlavě mi uzrálo předsevzetí, že příště už si určitě stanovím nějaký rozumný plán, díky kterému hladce a bez námahy v uspokojivém čase dorazím do cíle, užiju si to a cestou se nebudu zbytečně trápit. Od té doby tedy běhám s plánem. A protože v některých ohledech bývám docela důsledný, pro jistotu nemám plán jeden, ale hned několik.

Ale než se dostanu k půlmaratonským plánům, zpátky na start, tedy přesněji do technického zázemí. Posun začátku na desátou ve mně nevyvolal žádné velké nadšení. Už jsem byl zvyklý, že když se mělo startovat ve dvanáct, by jsem na místě s obrovským předstihem, byl čas nafotit spoustu obrázků, pozdravit se s kupou kamarádů, v klidu se připravit, absolvovat čtyři až pět posledních návštěv mobilní toalety, zkrátka vše v klidu a bez stresu. Teď je to všechno jinak. Dorazit jen tak tak včas na převlečení, trošku se rozhýbat a rozklusat. Na focení ani pomyšlení, takže jsem jen na mobil zvládl jedinou fotku Evžena s Věrkou, aby bylo co dát do blogu. Ještě štěstí, že Praha patří v poměru počtu kadibudek a běžců k nejluxusnějším závodům, které znám, takže aspoň tady jsem moc neztratil.  

Ale dvě výhody ten brzký start přece jen má. Za prvé v deset ještě není žádné velké vedro, takže když si člověk trochu pospíší, odběhne celý závod za relativně rozumné teploty. A za druhé? Máme to za sebou o dvě hodiny dřív, a to taky není marné, že?    

A pak už nadešel čas použít připravené plány. Plán A, to je ten superoptimistický. Obvykle se s ním rozbíhám. Loučím se s ním zpravidla hned po pár úvodních kilometrech. Pro ukrácení dlouhé chvíle si v hlavě pouštím kalkulačku. Vím poměrně přesně, kdy mám za sebou sedminu trasy a kdy třetinu, kolik vteřin ztráty mám na takový čas a kolik na makový. Ta kalkulačka mi obvykle velmi brzy spočítá, že na plán A můžu zapomenout. Tentokrát jsem se s plánem A definitivně rozloučil, když jsem na smíchovské otočce zjistil, že vodiči na hodinu čtyřicet už mi pomalu ale jistě dýchají na záda a brzy se kolem mě přeženou, jako by se nechumelilo.  


foto: O dva
Pak nastupuje plán B. I ten je vlastně pořád ještě dost optimistický, ale už se začíná přibližovat realitě. Díky tomu, že jsem se tentokrát na začátku nenechal úplně vybláznit, držel jsem se ho zuby nehty. V béčkovém plánu jsou zahrnuty i menší krize, jen jich nesmí být moc. A nějaké krize byly i tentokrát. Vůbec mi to neběželo mezi dvanáctým a třináctým, ale pak se vše zase vrátilo do normálu. Horkou chvilku jsem zažil těsně před dvacátým kilometrem v pravoúhlé zatáčce na předposlední most. Nevím, jestli ten borec se zašpuntovanýma ušima, který se mi nalepil na paty, byl v takovém tranzu, že nepostřehl zatáčku. Na každý pád mě málem sejmul a ještě na mě něco hulákal. Tak jsem si na oplátku zahulákal taky a běžel dál. 

Na posledním mostě, když už cíl byl doopravdy na dosah, jsem se ještě trochu zmáčknul a vylepšil si čas nejmíň o dvě vteřiny, což se na téhle trati skutečně vyplatí, že? Plán B tedy tentokrát vyšel. Pod sto minut jsem to sice nestihl, ale ne o moc. A pocit v cíli byl zase příjemný, jak už to u půlmaratonu bývá. Připletl se mi do cesty Carlo Capalbo, tak jsem si s ním potřepal rukou a šel se občerstvit. 


foto: Zdeněk Krchák
Tentokrát tedy nedošlo na plán C. Ten nastupuje, když přijdou nějaké komplikace a je zapotřebí se dostat do cíle už bez ambicí na slušný čas, ale řekněme že se ctí, tedy po dvou. Existuje i plán D, nějak se dobelhat po svých, když už selže úplně všechno, přinejhorším třeba i po čtyřech. A plán E? Ten už není můj, ale doufám, že ho někde mají v záloze pořadatelé a že mě nezapomenou naložit do sběrného vozu. 









foto: Zdeněk Krchák
Po závodě, když si vyzvednu věci a proboxuji se k mobilu, obvykle se snažím poslat domů zprávu, že žiju. A protože do esemesky se vejde i spousta dalších znaků, přidal jsem i údaj o čase a o tom, že jsem s tím výkonem docela spokojený. Asi to vyznělo příliš namyšleně, protože uzemňovací odpověď přišla obratem: "To já jsem umyla dvě okna, dva radiátory a uvařila dva obědy." Jak je vidět, pořád mám na téhle distanci ještě co zlepšovat. 

pondělí 3. dubna 2017

Půlmaraton - příště to bude lepší

Můj letošní půlmaratonský výkon nebyl ničím zajímavý. Proto se o něm třeba zmíním příště. Ale když jsme u tak výjimečného sportovního momentu, jakým je překonání světového rekordu, to už začíná být napínavé.

Radoval jsem se spolu s Dančou, která si v takovém úžasném závodě zaběhla skvělý čas. Ale pak mě trochu uzemnila Lenka, která reagovala větou: "Danielko, to nevadí, příště to bude lepší." Proboha, co by ta Lenka ještě nechtěla? Má snad Daniela příště vypustit duši, aby Lenka byla konečně spokojená?

Naštěstí jsem se brzy dozvěděl vysvětlení. Lenka si kdysi zaběhla nový osobák, který považovala za fantastický. Samozřejmě ještě plná nadšení o svém skvělém úspěchu napsala také Danče. Ale znáte to. Písmenka na displeji někdy správně nezachytí duševní rozpoložení odesilatele.

Danča, pro nás ostatní smrtelníky běžkyně z jiné planety, má trochu jiné představy o tom, jak vypadá dobře zaběhnutý závod. Zprávu pochopila tak, že si Lenka stěžuje, jak se jí ten běžecký výkon nevyvedl. Plná pochopení a soucitu ji chtěla utěšit a bleskově odepsala: "To nevadí Lenko, příště to bude lepší".

Tak nějak vypadá relativita v praxi.

středa 22. března 2017

Všude dobře, v Pečkách nejlíp

foto: Martin Digmayer
Letošní rok se od samého začátku nevyvíjel nijak slavně. Bacilové si u nás podávali dveře a člověk z jednoho nachlazení ještě nestačil vylézt a do druhého spadl. Lednová kilometráž? Jedna velká bída. Únorová? Taky bída, jen o trochu menší. A tak místo abych nabral ztracenou kondici, nabíral jsem kila. Na první letošní závod z Čerčan na Čerčanský chlum jsem tedy jel trochu s obavami.

Co s tím, aby to nebyla úplná ostuda? No alespoň se před závodem pořádně rozklusat, ne? Rozklusávací tempo sice bylo šnečí, ale i tak jsem dokázal dokonale propotit všechny vrstvy, samozřejmě včetně těch, které jsem si hodlal vzít na závod. Co s tím? Zůstat v mokru až do startu a vykoledovat si nachlazení číslo čtyři? Nějakou suchou vrstvu na tělo by to chtělo. Jenomže ráno při balení věcí jsem z nějakého neznámého důvodu usoudil, že v báglu je zbytečně moc oblečení a náhradní tričko jsem nechal doma.

Nakonec nezbylo, než obětovat triko, původně určené na cestu domů a doufat, že nikde nebudu muset rozepínat bundu a vystavovat holou hruď. Nakonec to ale byl jediný zádrhel, tedy když nepočítám chybějící kyslík cestou do cíle. Od startu jsem se držel zuby nehty ve skupince podobně postižených, stoupání kolem hřbitova jsem zvládl v tempu pohřebního průvodu, pak jsem trochu zvolnil ve stoupáku na okraji lesa. Je skoro k neuvěření, že i tak jsem občas někoho předběhl. Podstatné bylo, že ve finále jsem se za tu cílovou čáru nějak vydrápal. A můj čerčanský výsledek? Musím se pochlubit. Vyhrál jsem. Tedy bohužel jen v tombole, ale kdo by řešil takové nepodstatné detaily, že?

Ale vše je dané jen správným úhlem pohledu. Kdo pečlivě hledá, najde pozitiva i tam, kde normální lidé vidí jasný propadák. Když jsem pitval výsledkovou listinu, v mé kategorii padesátníků bylo víc závodníků za mnou než přede mnou (o jednoho) a v mé kategorii mě nepředběhl nikdo starší. To porovnávání má jen jednu drobounkou vadu na kráse, že v kategorii šedesátníků bych si svým časem polepšil jen z osmého na sedmé místo.

Poučen z chyb při balení rezervních svršků jsem si za týden do Kbel vzal pro jistotu hned dvě náhradní trika. Dobrá volba, protože při rozklusávání jsem se opět dokonale propotil. A co mi chybělo tentokrát? Náhradní slipy. V Běchovicích už jsem si kdysi dávno
vyzkoušel, že běhat závody naostro má někdy svá úskalí. Takže natahuju ty jedny jediné, určené k převlečení po závodě a cestou domů můžu už jen doufat, že nikde nebude nutné stahovat kalhoty. Ovšem samotná Kbelská desítka byla skvělá. Nálada radostná, trasa pohodová, vítr na otevřené pláni přiměřený, co víc si přát? Tedy možná o něco lepší čas, ale to už bych chtěl moc.  

foto: Zdeněk Krchák
Kbelskou a Pečeckou desítku od sebe dělí pouhý týden, ale stejně jsou to úplně rozdílné závody. Ať si kalendář tvrdí cokoli, pro mě jsou Kbely poslední zimní a Pečky první jarní závod. Je to až k neuvěření, ale do Peček jsem si nic podstatného nezapomněl. Předpověď nebyla nijak skvělá, ale nakonec si i počasí dalo říct. Nebylo tedy na co se vymlouvat.

Určitě znáte ta předsevzetí, že tenhle závod stačí jen tak lehce odklusat, protože jde jen o účast a o setkání s kamarády. A pak se ta lidská vlna dá do pohybu, rozběhnete se k první zatáčce a už v tom lítáte až po uši. "Musím přidat, protože támhle běží Martin a toho musím porazit. A teď se mi tu vytvořila mezírka, honem zrychlit, ať si polepším. No a když už jsem tady, přece se nenechám znovu předběhnout..."
foto: Zdeněk Krchák

Zkrátka byl to takový fofr, že jsem si ani v duchu nestačil vynadat, proč tady zase takhle blbnu a huntuju si tělo. Jen kousek za obrátkou jsem měl na chvíli pocit, že úplně neovládám jednu nohu a že jestli to brzy nepoleví, asi upadnu. Ale naštěstí se noha vzpamatovala a já běžel dál. A že cestou nazpátek foukalo trochu proti? Prosím vás, při mých rychlostech? Kdo by si s tím dělal hlavu?

V tombole jsem tentokrát nevyhrál, ale v Pečkách jsou i jiné radosti. Ještě před rozklusem jsem párkrát stačil stisknout spoušť, takže má sbírka natěšených jarních běžců zase o kousek povyrostla. Čerstvé přírůstky jsou k vidění na rajčeti:

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pececka_desitka_11.3.2017/

A protože kamarádi taky fotili, brzy se ke mně dostala čerstvá kolekce obrázků. Je na ní nějaký čím dál plešatější, čím dál šedivější a čím dál vrásčitější člověk poklusávající s hlavou nakřivo. Divný koníček, fotit pohyblivé trosky. Ale jedno je nutné těm fotografům přiznat. Odvahu mají. Protože až některému z nich jednou praskne čočka, to bude rána. 
foto: Zdeněk Krchák

čtvrtek 19. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (5) - z pevného moře na houpavou zem

Petit Piton není nijak obrovská hora. Nemá ani 740 metrů. Vtip je v tom, že jeho svahy stoupají strmě vzhůru rovnou od mořské hladiny. Na otázku, proč polezeme jen na malý a ne rovnou na velký, měl Martin bleskovou odpověď: "Velký je pro důchodce, to by pro vás byla nuda. My půjdeme na malý. A krom toho ten malý je skoro stejně velký jako velký," uťal další diskuzi. Na samý závěr předstartovní přípravy podal ještě vyčerpávající popis trasy a strategie výstupu. Jako dirigent máchl rukou zleva doprava a zprava doleva a řekl: "Půjdeme takhle, CIK CAK." Martinovo horolezecké vybavení bylo podobně úsporné jako popis cesty. Kraťasy, tričko a bosé nohy.

Přestože cesta k Pitonu byla liduprázdná, prodavačka ve stánku těsně před odbočkou k hoře větřila obchodní příležitost. Úspěšní horolezci si na zpáteční cestě určitě rádi něco dobrého vypijí. Cestou tam se ale o žádný nákup nepokoušíme. Kdo by se nahoru vláčel se zbytečnostmi. Úzká pěšina mizí po pár minutách a pak už jen kameny, hlína a kořeny. Martin nás vede neomylně směrem vzhůru. Zabloudit není kam. Napravo sráz dolů, nalevo stěna nahoru.

Je obrovská klika, že od rána nepršelo. Tyhle kameny by za mokra musely pěkně klouzat. Snad nám počasí bude přát. Ale i když neprší, jsem za chvíli kompletně propocený. Občasné nucené zastávky se snažím využít k focení. Sakra, na objektivu mám obrovskou šmouhu. Začnu se šacovat, abych našel kus suchého textilu. Kdepak, marná snaha. Co s tím? Těsně přede mnou stoupá Laďka, ta mě zachrání. "Půjč mi klobouk." A skutečně, lem Laďčina klobouku byl ještě natolik suchý, že to na vyleštění přední čočky stačilo. 

Jestli se někdo chce zbavit strachu z výšek, jsou tady ideální podmínky. Kdyby svah nebyl zarostlý, asi bych byl polomrtvý strachy, ale změť větví kolem dává člověku iluzi, že kdyby náhodou uklouzl, bude se čeho chytit. Je to sice spíš optický klam než skutečná zábrana, ale na moji hlavu docela funguje. Holé kořeny, prorůstající mezi kameny, to jsou skvělé úchyty. Šikovně to tady příroda zařídila. Pro horolezce začátečníka naprostý ideál. 


Na nejtěžších místech jsou rozvěšená lana. Zpočátku nebudí důvěru. Většina z nich už se tu zřejmě sluní hezkých pár let. Roztřepený povrch pořádně štípe do rukou. Tohle mě má udržet? No potěš koště. Ale co nadělám, jinak to nahoru nepůjde. A když to neprasklo pod těmi přede mnou ... jo, vydrželo. Vydrželo první, druhé, páté. Při desátém už nad pevností lan přestávám pochybovat. A že to píchá do rukou? Kdybych věděl, že mě udrží, chytil bych se i kaktusu. 

"Tady na vyhlídce dáme pauzu. CIK je za námi, teď půjdeme CAK", velí Martin. "Neměli bychom domorodcům přispět na nová lana," hodím dotaz na Martina. "Jo, už jsem přispěl," rozpovídá se Martin. "Dal jsem dvacet dolarů jednomu, který mi tvrdil, že se tady stará o lana. Ale pak jsem zjistil, že tady se stará o lana úplně každý domorodec, kterého se zeptáš. Cestou zpátky nakoupíme pár piv a dáme jim vydělat. To je rozumnější, než nacpat prachy nějakému podvodníkovi." 

Průrvou mezi kameny vidíme dolů přímo na loď. Jak může být vzdušnou čarou daleko? Půl kilometru, šest set metrů? A to jsme na cestě už dvě hodiny. Pod skalním komínem se zasekneme. Už už to vypadá, že část výpravy uvízne ještě před vrcholem, ale stačí trocha kolektivního úsilí, abychom se procpali nahoru všichni. Ještě pár obtížných míst a dál není kam stoupat. Jsme nahoře. Vrcholové foto, svačina, odpočinek. Naše nadšení nezchladí ani Martin, když tvrdí, že jsme vytvořili nový rekord v pomalosti výstupu. 


Cesta dolů není o nic snazší než nahoru, ale nakonec se zadaří a po dalších třech hodinách všichni živí a zdraví popíjíme zaslouženou odměnu na palouku pod kopcem. Pivo se poněkud překvapivě jmenuje Piton, má lehce ošoupanou etiketu, jako by někdo láhev naplnil už nejmíň popáté, ale je překvapivě dobře vychlazené a chutná božsky. Jakby taky ne! Bylo těžce vybojované. 

Piton byla naše poslední a nejdobrodružnější zastávka před návratem na Martinik. Pak už jen zaparkovat v maríně, vyrazit na návštěvu palírny spojenou s ochutnávkou karibského rumu, nákup suvenýrů, balení a poslední skupinové foto. Sbohem Karibiku. To ještě netuším, že Karibik na těle i v hlavě zůstane ještě dlouho poté, co už dávno budu doma drkotat zuby. Jen jeho projevy budou trochu zvláštní. Všude za mnou budou poletovat tisíce drobounkých šupinek kůže, jak budu postupně ztrácet opálení. A ranní probouzení? Dodnes nechápu, proč se se mnou doma celý týden každé ráno postel houpala v rytmu neexistujících vln. 

Osmihodinový let zpátky do Paříže už zdaleka není tak dlouhý jako cesta tam. To asi ta teorie relativity. A nějaký přestup v Paříži? Po předchozích zážitcích naprostá rutina. Na závěr kontrolní otázka: Kdy úspěšně končí taková dovolená? Samozřejmě tehdy, když na domovském letišti po páse přijedou správné kufry. Tehdy si člověk definitivně může říct: Jsem doma, neutopil jsem se, nespadl, nezmrzl, neuvařil se a dokonce mě nezakousl ani ten velkej žralok lidožrout. Jakby taky jo, když se ani neukázal. 

Neukázal? Prohlížím fotky z poslední plavby a marně dumám, proč jsem zmáčkl spoušť, když na tom obrázku není vůbec nic. Jen nebe, hladina, pár vln a ... zvláštní tmavý trojúhelník ... 




sobota 7. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (4) - nevlezeš dvakrát do stejného moře

Zjištění, že podmořským kameramanem se v tomhle životě už nestanu, mělo i své výhody. Už jsem nemusel dávat pozor na prudké změny směru, správné světlo, trhavé pohyby, úhel záběru a jiné nesmysly. No a hlavně už jsem se nemusel bát, že v té vodě utopím kameru. Jakoby to plavání a šnorchlování bylo daleko volnější a bezstarostnější. Bezstarostnější? Jak se to vezme. Když jsme do moře lezli poprvé, byl to ohromný bazén plný průzračné vody. Ostatní nájemníci se nám začali zjevovat postupně a pozvolna, snad aby nás nevyplašili naráz.

Jedno z večerních koupání nám zpestřil světélkující plankton. Tma, že by se dala krájet. Kromě hvězd na obloze jen pár signálních světel kolem. Voda černá jak to nejčernější kafe. A pak do té vody vlezete a celý povrch vašeho těla se rozzáří sytě zeleným světlem. A když zrychlíte, abyste se těm světélkujícím breberkám pokusili uniknout? Nepomůže to, svítíte pořád stejně, jen za vámi ve vodě zůstane záříící stopa jak na obloze čára za letadlem.

Jiný večer jsme kolem lodi pozorovali světélkující medúzy. Nazelenalé lampionky si chaoticky rejdily pod hladinou. Když se lampiony náhodou setkaly, objevil se záblesk. Nepochopitelné, zvláštní a trochu strašidelné. Jindy nás medúzy překvapily ve dne. Zátoka, kde jsme zrovna kotvili, se jimi úplně hemžila. Tisíce průhledných želatinových deštníčků. Najednou to nebyla koupel v čiré mořské vodě, ale spíš v medúzové polévce. Navíc se setkání s medúzou občas neobešlo bez docela nepříjemného žahnutí. A když voda vyplavila na pláž metrovou mrtvolu murény, říkal jsem si v duchu, kolik podobně velkých živých brášků a sestřiček nás asi pozoruje pod hladinou.

A tak na chvilku zase ven z vody a hurá na nějaký ostrov. Třeba Bequia, ta stála za návštěvu. Výlet na korbě otevřeného taxíku a prohlídka želví záchranné stanice. V ohromných kádích želvy všech rozměrů od úplných mrňat až po dospělé kusy. Být naším průvodcem pan Srstka, co by asi říkal? "Želvy ... želvy ... želvy ... želvy ...  ." Bylo trochu zvláštní, že v každé nádrži plavaly jen želvy stejné velikosti. A čím starší kusy, tím méně jich bylo pohromadě. Vysvětlení bylo prosté. Co udělá větší želva, když potká svoji menší sestřičku? Sežere ji.

Chovatelé se nám pochlubili ohromným úspěchem. Ze zachráněných vajec se dospělosti dožije každá třetí želva. Zdálo se nám to trochu málo, ale jen do chvíle, než jsme uslyšeli druhé číslo. Ve volné přírodě se dospělosti dočká každá třítisící vylíhnutá želvička. Jo jo, příroda se s námi živými tvory nemazlí a boj o přežití občas není žádná procházka růžovou zahradou.


Naše plavba po Karibiku se už pomalu chýlila ke konci. Ještě zastávka na svaté Lucii kousek od hory Petit Piton a pak zpátky do domovské maríny na Martiniku. Skipper Martin nám v předvečer výstupu na Piton přichystal ještě jednu lahůdku: "Kousek ve vnitrozemí jsou tady sirné lázně. Do páté vybírají vstupné, ale po šesté už tam nepotkáte ani nohu." Jak taky jinak, když v šest zapadne slunce a pár minut poté už je kolem tma jako v pytli, že?

A tak jsme se připravili na noční výpravu. Plán byl jasný. Suché šatstvo a čelovky naložíme na kajak, kterým Honza s Romanem dopádlují ke břehu. My ostatní za nimi připlaveme. Necelých sto metrů černou vodou bylo poměrně snadných. První komplikace nastala, když jsme se pokoušeli vyškrábat na břeh. Iva plným chodidlem došlápla na ježka a její výprava do sirných lázní skončila předčasně. Kajak ji dopravil zpátky na loď a naše výprava přišla o jednoho člena.

Cesta k sirným lázním skrz noční tropický prales? Další neskutečný zážitek. Ve dne je to vlastně tichá zelená noclehárna. Zvířata, ptáci, brouci a veškerá ostatní živá havěť pospávají někde v úkrytech, aby po setmění mohli vylézt a začít pořádně řádit. Dvanáctihodinový noční pralesní mejdan, při kterém všichni lezou, létají, pobíhají a nebo třeba skáčou. Hledají koho by sežrali a schovávají se, aby sami nebyli sežráni. A přitom všem se ještě stihnou rozmnožovat a vydávat ty nejroztodivnější zvuky za pomoci všech hudebních nástrojů, jaké jim příroda přidělila. Rachot jak někde na hokeji. Noční šichta pro obyvatele pralesa musí být doopravdy namáhavá. Není divu, že ráno jsou všichni tak vyčerpaní, že prospí celý následující den, než padne další soumrak a koloběh se opakuje.

Sirné lázně jsme našli poměrně snadno. Soustava několika betonových bazénků s teplou vodou, která nebyla ani trochu slaná. Proti Karibiku příjemná změna. A jestli v ní byla síra? Nevím, ale v té vodě se leželo docela příjemně. Nejspíš bychom se v bazéncích vydrželi povalovat celou noc, ale na lodi by o nás měli starost. Takže zase honem zpátky na cestu pralesem, ve  kterém pokračoval mejdan, jako by se nechumelilo. No ono se taky při třiceti stupních nad nulou obvykle nechumelí.

Zbývalo už jen přeplavat ten kousek na loď. Rozsvícená světla na palubě z ní dělají spolehlivý orientační bod. Poučen z předchozích setkání s mořskými ježky si na nohou nechávám sandály. Plave se v nich sice mizerně, ale těch slabých sto metrů je přece hračka. Nijak nechvátám a než vlezu do vody, kajak už je kousek od lodi. Martin a Laďka zmizeli někde ve tmě, jen nalevo vpředu zahlédnu na hladině nějakou hlavu. Petr? Jo, Petr.

Zdá se mi, že plave příliš nalevo od nejkratšího směru, ale to já vlastně taky. Aha, je tady nějaký proud. Trochu nás to nese mimo. A sakra, ono to není trochu. Ten proud je najednou docela silný. Plavat v sandálech, to byl ale blbej nápad. Petr i já míjíme loď a míříme někam do tmy, kde tušíme otevřené moře. Měním směr, ale není mi to moc platné. Petr je přece jen lepší plavec než já a blíží se k lodi. To mně se osvětlená paluba s poskakujícími postavami povážlivě vzdaluje. Mám se zbavit těch zatracených sandálů? Třeba se mi pak poplave o něco líp. Ne, vždyť jsou skoro nové. Škudlil v mé hlavě zase jednou zvítězil nad pudem sebezáchovy.

Postavy na lodi něco křičí, mávají a blikají na mě čelovkami. Asi v té tmavé vodě nejsem moc vidět. Svítící plakton dneska zrovna nefunguje. Mám  taky křičet a mávat? Ale kdo za mě bude plavat? Ještě si budou myslet, že se topím. No jo, chvilku jsem uvažoval o tom, že nazpátek poplavu s čelovkou, ale pak jsem ji poslal na kajaku na loď. Však oni mě tu nenechají.

A taky že nenechali. Už ke mně míří kajak. Honza připádluje po pár minutách. Nejdřív se jen chytnu na přídi a Honza zkouší couvat k lodi. Nedaří se, proud je silnější. O moc lepší to není ani když se kajak otočí špičkou vpřed. Nakonec mi  nezbude než se vyškrábat nahoru. Konečně se záběr po záběru přibližujeme. Když lezu po schůdcích na loď, docela si oddechnu.

Ráno, když na Dingi míříme znovu ke břehu, abychom se pokusili vyšplhat na Petit Piton, je hladina úplně klidná. Tady že byl v noci silný proud? Nesmysl, kde by se vzal? Neptun se někde směje pod fousy: "To jsem jim dal za vyučenou, červům suchozemským!"

pondělí 19. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (3) - Neptun tě vidí

Co je na moři nejdůležitější? Pokud možno být zadobře s Neptunem. A jak? Samozřejmě dobré vztahy se skvěle navazují přes alkohol. Hned při prvním lodním přípitku jsme Neptunovi do moře nalili docela slušnou dávku (až by to jednomu skoro přišlo líto). A pak hlavně: na lodi si zásadně nepřiťukávat! Takže jsme si nepřiťukávali ráno, v poledne, večer a občas ještě párkrát mezi tím. Skoro bych si dovolil tipnout, že díky příznivému větru jsme v prvních dnech plavby měli v součtu za celou posádku spotřebu srovnatelnou s lodním motorem.

Ale občas se člověk zapomene a v tom fofru si sklínkou lehce cinkne. A Neptun to slyší a pamatuje si. A pak? Ve vhodnou chvíli vám to spočítá. Příležitost k prvnímu počítání přišla hned čtvrtý den. Kotvili jsme v krásné zátoce u Svatého Vincenta. Nádherné šnorchlování, ještě lepší koupání a do toho sem tam trocha rybaření. Jen prý bacha na karibské mořské ježky. Dlouhé ostré bodliny, které se v ráně zlomí jen při křivém pohledu. A těch zajímavých bakterií, co na nich žije?  Jejich středomořští bráchové jsou proti nim jen takové nevinné molitanové houbičky.

Ještě že máme boty do vody, takže se nám nemůže nic stát. Jenomže proč bych si obouval boty do vody, když do moře lezu po žebříku rovnou z lodi a po stejném žebříku pak zase šplhám zpátky na palubu? Taková zbytečnost! A pak člověk občas připluje blíž k útesu, než by bylo zdrávo. Vlna šplouchne zleva, potom hned zprava a už jste na skále. A tak jsem si tou bosou nohou do něčeho kopl a chodidlem projela ostrá bolest. "Snad jsem jenom kopl do ostré skály," utěšuju se cestou k lodi. Pak se chodidlo vynořilo z vody a ... těsně pod malíčkem na mě koukal takový malý jehelníček. Bylo těch ostnů patnáct, dvacet? Kdo by se s tím počítal? Bolest byla jen jedna.

Ještě že na palubě máme doktory. Za pár minut už jsem ležel na břiše jako pacient. A protože kardiochirurgové jsou zvyklí, že jim pacienti do práce nekecají, mlčel jsem taky. Když operace skončila, uklidnili mě, že většina ostnů už je venku a ty ostatní se za pár dnů možná taky objeví. Chodidlo mi natřeli Framykoinem a zavázali. Aby mi obvaz držel na noze, natáhl jsem přes něj pořádně tlustou ponožku. Druhý den nás čekala výprava do hlavního města a já si uvědomil, že konečně můžu vyřešit odvěké módní dilema, jestli nosit sandály naboso nebo s ponožkami. Jedna noha naboso, druhá v ponožce. Ovšem zřejmě se mé řešení v módních kruzích neujalo. Žádného jednoponožkového následovníka jsem zatím nepotkal. Když se mi za tři dny podařilo vydolovat ještě jeden hlouběji zabodnutý osten, mohl jsem zase začít chodit skoro normálně.

Cesta ke druhé Neptunově výstraze byla trochu kostrbatější. Natěšený na bohatý podmořský život jsem si před cestou pořídil malou vodotěsnou kamerku. Jako správný začátečník jsem se začal učit. Točil jsem všechno, kdejakou blbost. Pod vodou, nad vodou, na palubě, na suchu, v klidu, za pohybu. Zpočátku byly záběry roztřesené, neklidné, kostrbaté, kameru jsem neudržel v rovině. Ale točil jsem a točil a všechny ty nepovedené záběry poctivě ukládal na disk, dokud bylo volné místo. V příslušenství byla kupa držátek, udělátek, šroubů, úchytek, skřipců a já nevím čeho všeho ještě. Postupem času jsem zjistil, že daleko nejlepší výsledky mám, když všechna hejblátka nechám v kufru a vodotěsný kryt držím jen tak v holé ruce. Postupně jsem cítil, že záběry jsou lepší a lepší. "Ještě měsíc učení," říkal jsem si, "a bude to ono."


A že bylo na co koukat jak nad hladinou, tak i pod ní. Korály, mořské sasanky, mí oblíbení ježci, malé ryby, prostřední ryby, občas i docela velké ryby. Dokonce se mi před objektivem párkrát nachomýtl rejnok. Jenom želva mému objektivu unikla, protože jsem ji zblejsknul u dna zrovna ve chvíli, když jsem si šnorchloval jen tak nalehko bez kamery. Pomalu jsem plaval kousek za ní a čekal, kdy jí dojde vzduch a bude se muset vynořit. Vydržela to děsně dlouho, ale nakonec přece jen musela nahoru k hladině. Chudák si ale nevybrala dobrý směr. Vyplavala vzhůru necelý metr daleko a tak hrozně se mě lekla, že jsem rychlejší želvu v životě neviděl.      

Na Tobago Cays nás čekal zlatý hřeb. Když nám skipper Martin sdělil, že tam často potkává žraloka Pepu, zpočátku jsme mu moc nevěřili. Kde by se tady vzal žralok. Ale pak se od reefu vrátil Honza, že doopravdy viděl žraloka. Tedy nebyl to žádný velký bílý, ale on i metrový žralok karibský dokáže vzbudit respekt. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že já svého žraloka nepotkám. Vracel jsem se k lodi z posledního šnorchlování, když mi cestu překřížila Laďka: "Máme Pepu." Dodnes nechápu, jak se dokázala v tom korálovém labyrintu zorientovat. Plaval jsem za ní, co mi ploutve stačily. Doleva, doprava, rovně, kus zpátky, pak zase doleva. Najednou ukázala rukou dolů ke dnu. Nějaký temný stín. No jo, vážně je to žralok. Čumákem byl zaparkovaný dole u útesu. Chvilku mu trvalo, než zjistil, že ho shora od hladiny pozorují nějací divní ploutvonožci. Pak se zlehka zavlnil a zmizel někam do větší hloubky. "Mám ho, natočil jsem žraloka." Asi to nebude nijak úžasný záběr, ale to nevadí, stejně se tím budu všude chlubit.

S očima navrch hlavy jsem se vrátil na loď. Jo! Doopravdy. Žádná sláva, na Oskara to asi nebude, ale žralok byl na záběru docela dobře k poznání. Škoda že na disku už není místo. Zítra bych měl vyměnit paměťovou kartu, abych o ten cenný záběr nepřišel. Jenomže v té chvíli už toho měl Neptun plné zuby. "Nejsou ti suchozemští červi nějak drzí? Budou mi tady vyrušovat, chytat ryby, lekat želvy a otravovat mé žraloky? Asi bych jim měl dát za vyučenou." A když si Neptun něco naplánuje, to si pište, že to udělá.  

Z Tobago Cays jsme měli namířeno na Mayreau, nebo jak říkal Martin, na Majrovku. Mým uším slovo Majrovka znělo tak trochu jako Aerovka. Nevím proč, ale současně se mi vybavila další podobná slova. Waltrovka, Poldovka, Kolbenka. Aha, to asi nebude nic moc. Kdybych chtěl do Kolbenky, mohl jsem zůstat doma. Jenže Majrovka mě ohromila. Když vezmete obrázek, na kterém je ostrov Mayreau, řeknete si, že ten blbec, který si hrál s fotošopem, neměl vůbec soudnost. Nic takového přece ve skutečnosti nemůže existovat. Čistý kýč. Může a není to kýč, je to holá skutečnost.

Když jsme zakotvili, přeplavili se na břeh, vyšplhali na vyhlídku u kostelíka, na vlastní kůži vyzkoušeli, že písek na pláži je opravdový a že palmy kolem nejsou žádná papundeklová kulisa, zbývalo už jen ověřit, jestli i to koupání je taky opravdové. Bylo. Kousek od břehu v metrové hloubce zbytky starého vraku. No to budou záběry. Skupinka langust s dlouhými tykadly je docela fotogenická. A ty nádherné mušličky. Kamerku odložím do kapsy a začnu hledat nějaký suvenýr do sbírky. Vybírám si nejhezčí úlovky. Ty vlny ale mají sílu, dokážou s člověkem pěkně šmejknout. Ještě abych si tak rozbil kameru. Sáhnu do kapsy ... a prázdno. Musela vypadnout, když jsem lovil škeble. Kde jsem ji spolehlivě měl naposled? Támhle, nebo snad tady?        

Další dvě hodiny jsem já a pak i zbytek naší skupinky věnoval hledání. Jenže mořské vlnobití na  té písečné pláži, to bylo jako když zapnete velikánskou míchačku na beton. Vždycky přišla vlna a nic nebylo na svém původním místě. Navíc jsem ani nevěděl, jestli plavala, vznášela se, nebo šla ke dnu jako kámen. Neověřil jsem si předem ani nejzákladnější věci. Hledání jsme vzdali těsně před západem slunce. Druhý den jsme odplouvali brzy ráno.

Takže sorry Neptune, příště už budu hodný a žádné Tvé žraloky vyrušovat nebudu. Doufám, že si ty obrázky máš na čem pouštět. Ale stejně Ti řeknu, máš to tam pod tou vodou moc pěkný ... 

__________________________________________________________________________

A zase pár rajčatových obrázků z Tobago Cays, Mayreau a video od Petra:





neděle 11. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (2) - Vincenci, nedělej že jsi svatý

Protože Martinik je součástí Francie, byli jsme pořád jednou nohou doma. Teprve když jsme vyrazili na širé moře, obepluli první velký ostrov a zamířili k úzkému proužku pevniny na obzoru, ocitli jsme se doopravdy v cizích krajích. Malý proužek pozvolna rostl, až z něj po pár hodinách byl pořádně velký ostrov. Už žádná Unie, žádná Eura, ale opravdu exotický stát s docela dlouhým jménem Svatý Vincenc a Grenadiny. S vlastní vlajkou, vlastní měnou, vlastními státními svátky a pravděpodobně i vlastní hymnou, ale tu nám bohužel nikde nezahráli.  

Že jste o Svatém Vincentu ještě nikdy neslyšeli a nikdy jste odtamtud nic neviděli? A byli jste v kině na Pirátech z Karibiku? Velká část prvních dvou dílů se natáčela právě tady. Slavná skála s oběšenci doopravdy existuje, jen ti oběšenci už naštěstí chybí. A ještě slavnější molo, u kterého tak elegantně přistál kapitán Jack Sparrow, ještě pořád stojí. Jen dvě dřevěné přístavní věže, které tu prý ještě loni stály, někam zmizely.    


Vstoupit v Karibiku na cizí území, to není jen tak. Posádka se musí přihlásit k pobytu na nejbližším úřadě a samozřejmě zaplatit příslušný poplatek. Celý ten komplikovaný proces si vzal na starost náš skipper Martin a hned napodruhé se mu podařilo zastihnout správné úředníky v těch správných dveřích. Na znamení, že jsme splnili potřebné formality, vyvěsil na stěžeň malou svatovincentskou vlajku, která nás po zbytek cesty ochránila před zbytečnými kontrolami. Cesta na pevninu byla volná. 

První malý zahřívací výšlap k vodopádu Dark View Falls posloužil Martinovi jako nenápadný test, co od nás čekat. Perfektně nám jednou větou popsal, kam půjdeme, jakým terénem a jak dlouho to bude trvat. Mávl rukou trochu neurčitým směrem a pravil: "Je to co by kamenem dohodil", tedy přesně tolik, kolik měřily všechny ostatní tůry od dvou do šesti hodin. Na prvním výletu nás ještě překvapilo, že jde bos a celou cestu nese pádlo. Později už nás nemohlo překvapit nic. Pokud si dobře vzpomínám, sandály obul jen jednou, když jsme vyrazili do hlavního města. 

Na cestě k vodopádům poprvé vnímáme exotiku všude kolem. Palmy, liány, tropické rostliny nejrůznějších tvarů. A jako u nás rostou u cest jabloně, které nikdo nesklízí, tady úplně stejně rostly mangovníky a další stromy s neznámým ovocem. Nejdříve jsme nevěděli, jak poznat, co je jedlé, ale bylo to úplně jednoduché. Do čeho se zakousl Martin, zakousli jsme se taky. Dobrá taktika. Všichni přežili. Taky se ukázalo, že pádlo je docela užitečný sklízecí nástroj. 

A pak? Překvapení. Cesta přes půl světa a najednou cedule jako doma za humny. Financováno Evropskou unií. Určitě to jsou dobře vynaložené peníze a místní lidé si zaslouží podporu, ale člověka přece jen trochu překvapí, že abyste získali dotaci z Evropské unie, je důležité umět dobře vyplnit žádost, vyrobit ceduli správných rozměrů a ani nemusíte být z Evropské unie. Vstupné ale nikdo nevybíral. Výběrčí asi poznal, že my už jsme svůj podíl zaplatili.

Pochod v tropickém pralese má svá úskalí. Asi nejhorší je všudypřítomná vlhkost. Já, protože s sebou pravidelně vláčím foťák, který není zrovna vodotěsný, jsem měl největší problém. Udržet jej v suchu. Bylo úplně jedno, jestli bylo před deštěm, při dešti nebo po dešti. Musel jsem si zvyknout, že sehnat kousek suchého hadříku na čištění objektivu, bude občas docela těžký úkol. Ale ty vodopády vážně stály za to. Úžasná masážní sprcha.  
  
Když jsme se od vodopádů vrátili všichni živí a zdraví, rozhodl se Martin druhý den trochu přitvrdit. Sopka La Soufriere byla překvapivě také "co by kamenem dohodil, ale tentokrát jsme na cestu potřebovali tři hodiny docela ostrého pochodu. Kdo si cestu představuje tak, jak známe turistické chodníčky od nás, byl by asi trochu překvapený. Občas bylo těžké rozpoznat, kudy vede cesta, žádné šipky, žádné rozcestníky. Občas neprošlapaná tráva, kamení, sem tam bláto. Ale neprostupná zelená stěna kolem nás vždycky nasměrovala správně. Nebýt skupinky místních dělníků s krumpáči a lopatami, kteří se v jednom hodně divokém úseku pokoušeli vybudovat schodiště, nepotkali bychom živáčka. 

Jediná stopa, že před námi tu již někdo šel, byly občas pohozené zničené boty. Škoda, že mě od začátku neapadlo dělat si čárky, ale možná to bylo víc než deset párů. Nevím, jak ti lidé pokračovali v cestě. Měli s sebou náhradní pár? Nebo po ztrátě bot napodobili Martina a pokračovali bosí? Kdo ví. Rozhodně jsem byl rád, že mi boty vydržely na noze až do konce. Šli pak bosi? Možná, kdo ví? Taky mě trochu znervózňovalo, že jsem pořád nevěděl, ke kterému vrcholu vlastně míříme. Tak kde je ta sopka? Támhle? Nebo snad vedle? Nebo až tam vzadu? Všechny vršky zhruba stejně vysoko, tak kdo se v tom má vyznat? Teprve nahoře se mi rozsvítilo. Všechny vrcholky, které jsme viděli, tvořily okraj kráteru sopky. Kdybychom hranu kráteru chtěli obejít celou, byl by to zřejmě výšlap na další tři dny.    

Poslední den pobytu na Vincentu jsme navštívili hlavní město Kingstown. Je to asi nejmenší metropole, co jsem kdy zažil. Přístav, rybí tržnice, pár ulic, pár škol, katolický kostel, anglikánský kostel, evangelický kostel. A také perfektně udržovaná místní chlouba, botanická zahrada. V Kingstownu nás chytil asi největší liják celé dovolené. Hodinu jsme čekali v nějakém podloubí, než se proudy vody z oblohy zastavily. Z čeho jsme byli úplně paf, byly svatovincentské děti. Úplně všechny slavnostně oblečené do národních barev. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že tak nechodí každý den. Měli jsme totiž kliku a dorazili sem právě v předvečer největšího státního svátku - Dne nezávislosti.

A co ještě jsme zažili na Svatém Vincentu? Úžasné koupání, šnorchlování a také poznání, že není dobré rozzlobit si Neptuna, ale o tom zase až příště.


_______________________________________________________

Pár obrázků z vodopádů, ze sopky a nebo třeba z Kingstownu naleznete na rajčeti.

A jestli chcete zažít pohodu na palubě, podívejte se na video od Petra Fajfra.