sobota 15. prosince 2012

Možná přiběhne i Běžíšek

Milé běžkyně, běžci a běžčata, 

obracím se na Vás nejen jako na příslušníky běžeckých klubů, spolků a partiček, ale chci oslovit i dosavadní zatvrzelé běžecké vlky samotáře. Běžecké party vznikají jako houby po dešti a čím dál víc se ukazuje, že běžec není žádný samotářský podivín, ale společenský tvor. Společné běhání přináší nové radosti, které jsme jako osamělí běžci neměli možnost poznat. Dělíme se o zážitky, zkušenosti, společně se zasmějeme, občas si společně zanadáváme, na svých běžeckých trasách se dokážeme vzájemně vyhecovat k výkonům, o jakých se nám dříve ani nesnilo. A také se sem tam  nadchneme pro báječné akce, o kterých bychom se bez svých běžeckých souputníků ani nedozvěděli. 

Naše dobrovolné běžecké sdružování do skupinek a hloučků má ale jeden háček. Pobíháme si jen ve svých ostrůvcích. Víme, že za nejbližším kopcem se možná schází nějaká nám podobná parta, ale nikdy se s ní nesetkáme. Nebýt občasných přeběhlíků, mailu, Facebooku nebo webových stránek, ani bychom o sobě nevěděli. Není to škoda? 

V sezóně poletujeme od závodu k závodu a na žádné společné či společenské akce není šance. Co takhle využít příležitost, že stará sezóna skončila a nová se ještě naplno nerozjela? A kde vzít čas na společné proběhnutí v dnešní uspěchané době? S kamarádem Jirkou jsme se dohodli, že vyběhneme: 

Na Štědrý den, v pondělí 24. prosince v 8:30 ráno od tramvajové zastávky K Barrandovu.

A jen jsme svůj záměr vyslovili nahlas, přidali se i další. Třeba zlákáme ještě někoho. Je nám jasné, že mimopražské zájemce tentokrát nezlákáme. Ale co není teď, může se podařit v budoucnosti. Nějak přece začít musíme :-) 

Nepůjde o žádný závod a ani o žádnou oficiálně organizovanou akci. Nevybíráme žádné startovné a nečekají Vás žádné ceny. Jen se půjdeme společně proběhnout, abychom doma ráno na Štědrý den nepřekáželi. Když s sebou vezmeme běžecky zdatné ratolesti, možná nás naše drahé polovičky (obojího pohlaví) pochválí. Jsme odhodláni vyběhnout za každé teploty, každého počasí a na jakémkoli povrchu od suché silnice až po ledovku.  

Přilehlé parkoviště poskytne azyl vašim plechovým miláčkům a tramvajová zastávka zase pohodlný příjezd těm, kteří se spoléhají na veřejnou dopravu. Bohužel ale nemůžeme nabídnout žádné zázemí ani šatny, pokud nám batůžky dočasně u sebe neuskladní běžci - automobilisté. 

Naše trasa vede Prokopským údolím a je přibližně jedenáctikilometrová. Pokud se na danou vzdálenost necítíte, obrátková trať umožňuje libovolné zkrácení. A tempo? Bude velmi volné, abychom si také při běhu mohli trochu popovídat, ne? 

Asi si říkáte, že jsem si měl vzpomenout dřív. Ale znáte to. Některé akce plánujeme dlouho dopředu, těšíme se a nakonec jsme zklamaní. A naopak ty neplánované, o kterých se dozvíme na poslední chvíli, mohou jen příjemně překvapit, ne? Navíc doufáme, že si svůj štědrodenní běh napřesrok zopakujeme. A rok, to je dostatečně dlouhá doba na jakékoli plánování. Tak se na Vás těšíme buď letos, nebo nejpozději napřesrok.


Dejte vědět sem dolů do komentářů, jestli přiběhnete, ať víme, jestli se do Prokopského údolí všichni vejdeme. Když nás bude dost, určitě za námi přiběhne i Běžíšek. 

Místo srazu: Odkaz na mapu


a tady je náznak trasy:











pondělí 3. prosince 2012

Se závody letos šlus

Poslední závodní víkend a teď už do konce roku jen samý odpočinek, pohoda, klídek a sociální jistoty. Co mi jen nejde do hlavy, jak to, že najednou teď po sezóně, když už se nikam nechystám, jako by se začínalo dařit? Ale zkusím to vzít popořadě.

V sobotu Běh kolem Hostivařské přehrady. Tam člověk vážně nemůže chybět. Na startovní čáře spousta kamarádů, kteří mi letos ukazovali záda na pražských bězích do kopce. Tak si s nimi letos naposledy změřím síly. Krásné ráno, jen trochu chladné. Ale nikde žádné sněhové závěje a když se člověk správně natočil proti slunci, hřálo to jak na jaře.

Už při přihlašování se na mě usmálo štěstí. Mé startovní číslo bylo "odpovědí na základní otázku vesmíru, života a vůbec". S takovým číslem na hrudi prostě nemůžete běžet špatně.

Na nohy beru tříčtvrťáky, na tělo dvě tenké vrstvy a jdu se rozklusat. Když slyším desátou poznámku na téma otužilci, uznávám, že můj úbor nezapadá mezi ostatní, navlečené do zateplených souprav. A to jsem se na závod chystal ještě jednu vrstvu odložit. Jak totiž praví známá poučka, "závodník má nastupovat na start tak, aby mu bylo mírně chladno." To jsem tedy splnil beze zbytku.
Už jste běželi závod se dvěma
olympijskými vítězi?
Tedy pokud za toho druhého
neběželo jeho dvojče ... 

Pár minut před výstřelem se nás u startovní čáry sešel neuvěřitelný houf. Jo jo, zájem o běh sílí. V podobných startovních chumlech se nikdy necpu moc dopředu. Vím, že mé líné tělo nemá žádné superrychlé začátky. Ale jak se ten dav neustále vlnil, najednou koukám, že jsem někde ve čtvrté řadě. Na to, abych se otočil a začal ustupovat dozadu, už nebyl čas.

Vybíhám s davem a abych nepřekážel, snažím se držet tempo s chrty, mezi které jsem se nedopatřením zamíchal. Pocit chladu mizí po pár minutách, jen ledový vzduch trochu vadí, ale ten by neohřálo ani deset vrstev na těle, takže si volbu oblečení pochvaluji. Cítím, že tempo je trochu vyšší, než abych v něm vydržel do cíle, ale nějak mi to nevadí. V hlavě zvláštní jistota, že letos jsem se nakonec vždycky dostal do cíle, tak proč zrovna dnes by to mělo být jinak?

Je to divné, ale kolem sebe mám běžce, které jsem zvyklý vídat daleko před sebou. Dokonce se mi někde na pátém kilometru podařilo dotáhnout Martina. Toho už obvykle ani nevídám, jak moc bývá přede mnou. A síly pořád neodcházely, dokonce něco zbylo i na závěrečný stoupák. Samozřejmě že jsem nebyl mezi prvními, a to ani ve své padesátnické kategorii. Ale vcelku spolehlivý střed pole, žádný chvost.

A neděle? Hurá do Zbraslavi na poslední závod. Teplota spadla ještě o nějaký stupínek níž, ale pořád krásné slunečné počasí, prakticky bezvětří, takže opět otužilecká výstroj, tentokrát doplněná rukavicemi. Mohou se hodit, až se budu škrábat do úvodního krpálu. Kam se na zdejší kopec hrabou Kunratice. Naštěstí je jen jeden.

Z naší startovní čtveřice se dva borci zapomněli dostavit, takže na trať vyrážíme jen ve dvou. Vybíhám, snažím se udržet rytmus. Kolegu pořád slyším dýchat za zády. "Sakra, ten se drží," říkám si v duchu, "kdo to je, že ho neznám?" Nohy už se mi sotva pletou, ale pořád ho slyším za sebou. "Přece se nenecháš zválcovat hned tady v  kopci od nějakého začátečníka," přemlouvám sám sebe a snažím se udržet zakyselené nohy v pohybu. Pořád slyším kroky těsně za zády. "Kašlu na hrdinství, klidně si mě předběhni, přece se tady neodrovnám!" Přecházím do chůze, čekám, kdy se kolem mě mihne, ohlédnu se ... a nikde nikdo. Čert ví, koho jsem za sebou slyšel supět. Sama sebe?

Teprve těsně pod vrcholem stoupání se kolem mě přežene první z borců, startujících v další čtveřici. Ale to už jsme kousek od kapličky. Od ní už není stoupání tak prudké. Ještě mě předběhne Ivan Minčev, ale to je borec z jiné planety. S tím bych nezávodil ani na kole. Pak už mám kolem sebe pusto a prázdno. Trať se od vrcholu láme do pozvolného klesání a já to můžu dolů pěkně rozbalit. Ovšem všechno je relativní. Za sebou uslyším cvakání treter a mám jasno. Škrabka startoval celých pět minut po mně a teď proletěl kolem, jako bych byl divák u trati. Ale i já si připíšu jeden pomalejší skalp. A v cíli? O pět minut rychleji než předloni. Tehdy sice byla ledovka a nasněženo, ale na to se historie neptá. Sezóna mi právě skončila. Do ledna nezávodím.

A tak zbyla trocha času na pár rozmazaných fotek. Ale řekněte, kdo by v takové zimě udržel pevnou ruku, zvlášť když před objektivem pobíhají samé rychlé holky?

Odkaz do galerie na rajčeti