pondělí 25. srpna 2014

Irsko I - tahle země není pro starý (autobusový zájezdy)

Odcestovat na poznávací zájezd do Irska na vlastní pěst? Asi bychom to nějak přežili, ale nenašli jsme ani dost odvahy a ani jsme nebyli ochotni vynaložit potřebný čas a energii na samostatně zorganizovanou cestu. Má obvyklá cestovatelská příprava spočívá v tom, že na noční stolek umístím příslušný bedekr, do kterého několikrát měsíčně nahlédnu na náhodně vybrané stránce, abych jej po pěti až deseti minutách, zcela vyčerpán, odložil. Jsem nejradši, když mi někdo program cesty naservíruje až pod nos. 

A tak jedinou reálnou volbou byla cestovka. Jenomže jet autobusem dva dny tam a pak zase dva dny nazpátek? Není to v dnešní uspěchané době trochu promarněný čas? Ještě že jedna kancelář nabídla zajímavý kompromis. Do Irska můžeme letět a na místě se přidáme k autobusové výpravě, která jede z Česka po vlastní ose. Bylo to doopravdy nejlepší řešení? Teď, pár dnů po návratu, si nejsem úplně jistý. 

Z krásně letně prohřáté Prahy jsme přistáli v deštivém Dublinu. Netušili jsme, že právě zažíváme první ze zhruba padesáti dešťových přeháněk, které nás za ten necelý týden potkaly. Když mi taxikář sdělil, že během jednoho dne zažijeme v Irsku čtvero ročních období, nedošlo mi, jak přesný a výstižný popis irského počasí mi v té jediné větě poskytl. 

První hotel velice slušný, stejně jako všechny další, které jsme v Irsku navštívili. Varná konvice se zásobou sáčků čaje, instantní kávy, mléka a cukru byla samozřejmostí na všech pokojích, stejně jako wifi připojení. Přiznávám, že další vymoženost, prkno se žehličkou, jsem nikde nevyzkoušel. Žehlit jsem do Irska rozhodně nepřijel. Má tvář už je léty taky náležitě zmuchlaná, takže by k ní vyžehlené šatstvo působilo nepatřičně. Držím se zásady, že zmuchlaný turista = normální turista.

Ubytování nám zabralo slabou půlhodinku a pak jsme vyrazili na první průzkum města. Nějak jsem se neuměl srovnat na chodníku. Pořád jsme si překáželi s protijdoucími chodci. Jasně, když se jezdí vlevo, měl bych asi i chodit vlevo, ale reflexy jsou reflexy. Člověka to pořád táhlo doprava. Jenomže brzy jsme zjistili, že chyba asi nebude tak docela na naší straně. Zkrátka jsme šli proti davu. Na nedalekém stadiónu skončil zápas a davy odcházejících diváků brzy docela zhoustly. Zákon schválnosti velel, že všichni mířili opačným směrem než my. Naprosto matoucí bylo, že se neobjevovali fandové domácích a hostí ve svých dresech, ale těch dresů bylo na můj vkus nějak moc. Podle výrazů tváří jsme měli dojem, že domácí asi museli dostat nakládačku, ale pak jsme tipovali remízu, protože ani "hosté" nijak zvlášť neslavili. V hospodách to hučelo jak v sršních úlech, takže jsme nenašli odvahu zkoumat kvalitu místního pohostinství.

Pochopili jsme, že na klidnou procházku, studování architektury a nasávání líné předměstské atmosféry jsme si nevybrali nejvhodnější čas. Brzy jsme zamířili zpět k hotelu. A na pokoji kouknout na internet, abychom zjistili, kdo tedy vyhrál. Ale snad jsem na ten internet ani neměl lézt. Zmatek nad zmatek. To, čemu v Irsku holdují, by našinec fotbalem nenazval ani náhodou. Ke všemu se ten den na stadionu odehrál hned trojzápas (proto tolik různých dresů). Pravidla to má složitější než fafmfrpál a já jsem marně zíral na skóre rozepsané do několika cifer, aniž bych pochopil jejich smysl. Nabyl jsem podezření, proč se nikdo na ulici neradoval z vítězství. Asi je to tak složité, že sami nevědí, kdo vyhrál. Ještě štěstí, že jsem na nezvykle měkké hotelové matraci nemohl usnout. Jinak by se mi určitě celou noc zdálo o tom podivném irském fotbalu. 

Mimochodem, co mi na irských hotelích vadilo úplně nejvíc? Dvojlůžko má jen jednu velkou společnou přikrývku. Nevím jak kdo, ale já jsem se těšil domů hlavně na to, že budu mít svoji vlastní peřinu, o kterou nebudu muset většinu noci těžce bojovat.   

Když člověk ví, že v hotelu stráví jednu nebo nanejvýš dvě noci, obvykle se večer ani nepokouší vybalit zbytečnosti z kufru, aby je ráno nemusel pracně cpát nazpátek. Vždycky jsme vylovili jen to nejnutnější a snažili se, aby chaos v poskládaných věcech nenarůstal příliš rychle. Komu by se taky chtělo zbytečně vstávat o půl hodiny dřív, jen aby zabalil.   

Už tak byl první budíček v docela nekřesťanskou hodinu. Ovšem co je to proti tomu, když naši spolucestující, kteří do Irska jeli autobusem, za sebou měli dva dny vsedě, v polospánku, bez sprchy, bez pořádné snídaně a bez možnosti natáhnout nohy. A tak jsme si trochu s obavami říkali, jaké asi bude přijetí, až mezi ně napochodujeme vyspalí, nasnídaní a osprchovaní. Popravdě reakce nebyla žádná. Zdálo se, že polovina sedících pasažérů v kómatu sotva zaregistrovala, že někdo přistoupil. Dle instrukcí pana průvodce jsme prošli celým autobusem a napochodovali na svá místa. Na mě zbylo sedadlo úplně vzadu uprostřed. Celý autobus byl plně obsazený. Jediné volné místečko vedle průvodce bylo určeno pro nenadálé zdravotní indispozice. 

Jen jsme vyrazili, začalo pršet. Naštěstí žádný irský déšť netrval déle než půl hodiny. Ovšem ani přestávky mezi dešti obvykle nebyly delší. Nějakým zázrakem se nám ale podařilo sesynchronizovat první dva dny, kdy perfektně vycházel scénář: Autobus se rozjíždí, začíná pršet, vystupujeme, déšť ustává. 

Když tvrdím, že jsem se na Irsko vůbec nepřipravoval, samozřejmě trošinku přeháním. Pár dnů před odletem jsme poctivě zagooglil a vytiskl pár údajů o místech, která jsme měli navštívit. Abychom s sebou neustále nevláčeli haldu lejster, měli jsme v příručních zavazadlech jen ty správné listy s programem na příslušný den. Vše ostatní bezpečně uložené v kufru, tedy po celý den beznadějně nepřístupné. Pan průvodce nám ve stručnosti do mikrofonu vysvětlil, že se rozhodl provést několik malých ale prospěšných změn v programu cesty. Protože jsme s sebou měli jen listy na první den, byla naše veškerá příprava v ... prachu.

Ale hned první zastávka mě nadchla. Rock of Cashel se představil v nádherném světle s krásně dramatickými mraky na obloze a neskutečnou hrou světla a stínů v sytě zelené krajině. Být tam s námi pořádný fotograf, to by byly snímky ...

... pokračování příště.