sobota 25. února 2012

Konečně závod

Konečně je to tady. Můj první závod nové sezóny, Běh na Čerčanský Chlum. Dámská pořadatelská jízda party kolem Jarmilky funguje bezchybně, k tomu perfektní zázemí a navíc ještě zaručená výhra. Kdo by do takového závodu nešel? Jak to, že mám zaručenou výhru? Odpověď je prostá. Při své výkonnosti mám šanci vyhrávat už jedině v tombole. A tady vyhrává v tombole úplně každý.

Společenská událost před závodem, neúprosná bitva při závodě.
Kategorii čtyřicátníků ovládl  Honza Škrabálek. 
Sleduji cvrkot při prezentaci a musím uznat, že dnes se sešla skvělá sestava. Nechybí skoro nikdo ze štamgastů, ale navíc je všude kolem spousta nových tváří. Že by účastnický rekord? Snad ještě víc než na závod samotný se těším na rozklusávání. Dopřávám si ho tentokrát dvojitou porci. To je ta pravá příležitost potkat se s přáteli. S někým stihnu prohodit jednu dvě věty, s jiným běžím kilometr a stihneme toho probrat víc.

Nádherné skoro jarní počasí mi dovolí nepřehánět to s počtem vrstev. Dnes stačí tenké tričko. Trocha chladu před startem nikoho nezabila. Nahoře na Chlumu je prý sníh, ale tady dole už po něm není ani stopa. Čas startu se blíží. Tak velký chumel běžců jsem tady snad ještě nezažil. Najednou se mi vybaví, že tady většina z nás naposledy běžela s Milanem Rybou, než před osmi lety zmizel při přechodu Jizerských hor.

Ohrozí letos některá žena
suverénku Kopce Helenu Poborskou? 
Start! Houf se dává do pohybu a já se snažím udržet v proudu. Nejrychlejší chrti mizí někde daleko vpředu a já se už po půlkilometru dostávám do typického závodního stavu: "Proč jsem sem proboha lezl?" U hřbitova se trať zvedá do prvního prudšího stoupání a já vedle sebe registruji dětskou postavu. "Tak malá Poborská už závodí. Jestli mě porazí i ona, měl bych se nad sebou zamyslet," říkám si v duchu. Ale tentokrát ji ještě dokážu předběhnout. Možná už příště s ní budu mít těžší práci.

Zprávy o sněhu nelhaly. S přibývajícími výškovými metry se objevuje nejen špinavý sníh, ale i led a bezedné kaluže plné bahna. Vidím kropenatá záda běžců před sebou. Podobnou výzdobu si určitě nesu i já. Ale koho by teď zajímalo nějaké bláto. Hlavně se udržet na nohou. Už dávno nemám přehled, koho jsem nechal za sebou a kdo mi zmizel vpředu. Svůj záměr "před koncem zrychlit" přehodnocuji na "nepřejít do chůze". Ale ne, nějaké síly mi ještě zbývají.

Jako jsou rackové pro námořníky předzvěstí blížící se pevniny, na seriálu Kopce jsou to závodníci, kteří doběhli na čele a cestou zpátky fandí pomalejším kolegům. Dnes vidím jako prvního Tomáše. Že by čtyřicátník pobil všechny mladé chrty? Buď se mu běh mimořádně vydařil, nebo dnes po závodě někam spěchá. Každé povzbuzení pomůže vystupňovat tempo, i když v mém podání jde jen o parodii na finiš.

A pak je to tady. Cíl. A následuje to, proč znovu a znovu jdu do závodů. Je mi úplně jedno, jestli jsem byl v kategorii desátý nebo patnáctý. Ještě před třiceti vteřinami jsem byl na umření a najednou ten pocit, který nepopíšu nikomu, kdo sám nezažil podobné proběhnutí cílem. Všechno špatné se otočilo o stoosmdesát stupňů.

Začít sezónu v Čerčanech, to je vždycky dobrá volba.

Odkaz na web Kopce

neděle 19. února 2012

Těch třicet bylo asi moc

Další neděle. Dva stupně nad nulou. Za týden stoupla teplota o více než dvacet stupňů. To by chtělo pořádný dlouhý běh.

Naplánoval jsem trasu na třicítku. Na takovou vzdálenost už stojí za to mít s sebou pití. Nalézt vhodný způsob, jak s sebou nosit láhev, mi trvalo několik let. Vyzkoušel jsem několik ledvinek, ale s žádnou jsem nebyl spokojený. Obvykle se při běhu samovolně posouvaly kolem pasu, až zaručeně zaujaly polohu, při které překážely.

Zkoušel jsem obejít se bez láhve, ale tříhodinová zátěž bez napití, to už je spíše masochismus než rozumný trénink. Pravidelné pití umožňuje zvládnout dlouhé běhy s menšími obtížemi a téměř bez dehydratace. Po období, kdy jsem láhev nosil v ruce a ve vhodnou chvíli ukrýval do houští, kolem kterého vedla zpáteční cesta, jsem konečně narazil na ledvinku, která se dá zkrotit, natřásá se jen v rozumných mezích a nekrouží kolem těla jak satelit kolem zeměkoule.

Pití ledové tříště v mrazivém počasí jsem zatím na chuť nepřišel, takže když teplota klesne hlouběji pod nulu, láhev nechávám doma a volím trasy do dvou hodin délky. Je celkem jedno, jestli do láhve naleju chladný ionťák nebo horký čaj. Po hodině už není poznat rozdíl. Snažím se pít zhruba každých pět kilometrů. To je obvyklá vzdálenost občerstvovacích stanic.

Zatímco před týdnem byl mráz a holé silnice, tentokrát si vyzkouším všechny možné povrchy. Mokrý asfalt, místy nepříjemně klouzavá ledová vrstvička, rozmočený sníh, kaluže a také samozřejmě bahno. Nejnepříjemnější je vždy moment, kdy neuhlídám místo došlapu a jedna noha pošle mokrý šplouchanec té druhé. Ledový šok ale vždy trvá jen pár vteřin. Voda sice z boty nezmizí, ale ohřeje se poměrně rychle.

Mokré nohy nijak nevadí běhu, v podstatě ani nehrozí nastydnutím, ale zrádné jsou v tom, že rozmáčená kůže ztrácí na citlivosti, pružnosti a odolnosti. Člověk pak často nepostřehne nebezpečí a domů si doveze v lepším případě puchýře, v horším otlačené nehty. Tentokrát se mi ale nic podobného nepřihodilo.

Až do pětadvacítky vše jako na drátku, ale pak se někde něco zadrhlo. Nohy ztěžkly a zvlášť ve stoupání jsem je musel přemlouvat k přiměřenému tempu. Navíc začalo sílit podezřelé kroucení ve střevech. Ale než se stalo nějaké neštěstí, byl tu cíl. Na to, že v nohou bylo přesně třicet kilometrů, jsem schody vybíhal zatraceně svižně. Má první cesta nemířila do koupelny, ale do vedlejší místnosti. Nakonec jsem doběhl včas, ale zvolit trasu ještě o kilometr delší, nevím, jak by to dopadlo.

pátek 17. února 2012

Proč rád běhám v houfu?

Kdysi jsem začínal jako běžecký vlk samotář. Sečteno a podtrženo, sám jsem strávil na běžeckých trasách už celé dny a možná i týdny. Už asi nezjistím, kdy k tomu došlo, že jsem pomalu, ale jistě začal vyhledávat běžeckou společnost. Osamocené kilometry pořád převažují, ale vidina společného běhu je pro mě často novou motivací.

Společný běh má spoustu výhod. Předem dohodnuté místo a hodina jsou skvělou motivací v době, kdy bych se sám na běh nevydal. Na společném běhu se dá bavit o všem možném, probírat nejrůznější témata, nahlas uvažovat, diskutovat nebo se klidně i hádat. Fyzická zátěž člověka zbaví přebytku adrenalinu, takže hádka, která by za jiných okolností mohla být agresivní nebo destruktivní, se může odehrávat v přátelském a klidném duchu.

Společné běhy s dospívající dcerou jsem často zneužíval jako příležitost, kdy jí mohu promluvit do duše. Ona neměla šanci před mými argumenty utéct (tak rychlá naštěstí nebyla), natožpak rázně ukončit náhlým odchodem. Samozřejmě jsem tím riskoval, že natrvalo přijdu o její běžeckou společnost, ale podobná hrozba se nikdy zcela nevyplnila. Jen později, když už měla pocit, že otcovských rad už bylo dost, si začala klást podmínku: "Dobře, poběžím s tebou, ale dnes nebude žádné kázání."

Stejně dobře se ve skupince dá i mlčet. Není to nic nespolečenského. Prostě jen běžet a držet ústa a společný krok. Mlčení často přichází samovolně, když rovinku vystřídá prudší stoupání.

Běh ve dvojici nebo ve skupince má i další výhody. Krize obvykle nepřichází synchronně. V momentech, kdy jeden ochabuje, druhý má zrovna síly na rozdávání. Umdlévajícímu borci to pak obvykle nedá a snaží se držet tempo. Jen někdy podvědomé hecování vede k tomu, že tempo stoupá nad rozumnou mez. Často si člověk ani neuvědomí, že místo plánovaného pomalého výklusu letí jako splašený někde na hranici svých momentálních možností.

Při troše dobré vůle spolu mohou běžet i lidé s velmi rozdílnou výkonností. Pak se pochopitelně všichni ve skupince musí přizpůsobit tempu nejpomalejšího. Možná někdo namítne, že ti ostatní se pak budou nudit a navíc je takový trénink neefektivní. To je ale hrubý omyl. Většina běžců, kteří se již považují za pokročilé, opakuje stejnou chybu. Ze svého repertoáru postupně vyřazují kilometry naběhané v pomalém tempu. Velký objem pomalých kilometrů je pilíř, na kterém by měl stavět každý vytrvalec. Zapomíná-li na něj, postupně ztratí nezbytný vytrvalostní základ. Společný běh s pomalejším partnerem je vhodnou příležitostí, jak počet pomalých kilometrů zvýšit. Bylo by škoda se o tuto možnost připravit.

Stále narůstá počet společně běhajících manželských nebo partnerských párů. Společný běh tak nejen vylepší fyzickou kondici a upevní zdraví, ale také utuží rodinné vztahy. Že zatím běháte sami? Zkuste si najít běžeckého partnera. Uvidíte, že společnému běhu přijdete na chuť.

čtvrtek 16. února 2012

A je po mrazech

Tedy, abych to nezakřikl, doufám že je po mrazech.

V úterý odpoledne jsem dorazil domů natolik včas, že do tělocvičny bylo možné doběhnout. Běh s báglem je disciplína, kterou neovládám. S volnými zády a prázdnýma rukama můžu běžet hodiny, ale jak na sebe navleču batoh, jako by se ve mně něco překlopilo do stavu "totální neběžec". Ani nevadí, že zavazadlo na zádech je poloprázdné.

Místo rovnoměrného poklusu zoufale poskakuji, kymácím se, rukama se marně snažím zkrotit popruhy té divné, otřásající se a nevyvážené hmoty. Navíc mi obvykle dojde dech nejpozději během deseti minut. Naštěstí má trasa do tělocvičny zabere přesně těch deset minut, takže do chůze přejdu až těsně před vstupní branou.

Na místě rychle přezout, v šatně odložit přebytečné vrstvy a vyrazit za dětmi do tělocvičny. Třináct svěřenců je ve třech dospělých rozumně zvládnutelný počet. Jediné menší zklamání nastává, když zjistím, že nedorazí Jirka, můj úterní běžecký společník. Když už jsem připravený, odběhnu si to tedy sám.

Po odcvičené hodině znovu desetiminutové natřásání s batohem, doma jej konečně odkládám a místo parodie na běh následuje skutečný běh. Tentokrát se pokouším držet vyšší tempo, i když pět minut na kilometr je pro mnohé pořád někde na hranici regeneračního klusu.

Nohy jsou z té končící zimy ještě nějaké ztuhlé. Místo ladného neslyšného kroku dupu jako slon a podrážky mi ztěžka plácají o asfalt, ale vím, že se to srovná. Do deníčku přibude dalších dvanáct kilometrů. Po mátožném podzimu a rozpačitém začátku zimy cítím, že mě běhání zase začíná bavit. Běžecké jaro, těším se na tebe.

neděle 12. února 2012

Jen pro ten dnešní běh

... stojí za to žít, chtělo by se mi zazpívat spolu s Oldřichem Novým. Nebo to zpíval trochu jinak? K mému nedělnímu ránu prostě patří dlouhý běh. A že na dnešek vyšlo pravděpodobně nejchladnější ráno několika posledních let? To přece není důvod zůstat za pecí, ba ani za radiátorem. Z postele se sice hrabu s lehkou lítostí, ale když už jsem jednou na nohou, je vlastně vyhráno.

Letmý pohled na teploměr. Minus 19,5 stupně. Tak to je "samec". Kolik vzít do takové sibérie vrstev? Jednoduché rozhodování. Tři vrstvy. A kdyby bylo jen minus deset? Tři vrstvy. A kdyby nula? Tři vrstvy. Proč se tedy vlastně na ten teploměr dívám? Pak ale přece jen beru rekordní mráz v potaz, navlékám nákrčník z mikrovlákna a pořádného kulicha. Přes elasťáky přetahuji ještě jedny tenké kalhoty.

A už jsem venku. Mráz se okamžitě zakusuje do tváří. Očekávám, že rozběh bude trochu tužší, ale k mému vlastnímu překvapení se nohy hýbou vcelku bez protestů. A povrch? Ideální. Na udusané tenké vrstvě sněhu leží přemrzlá krupice, působící jako protiskluzový posyp.

Pejskaři tentokrát zůstali doma. I běžců potkávám naprosté minimum. Zatímco jindy se zdravím jen s běžci, tentokrát pozdravím každého kolemjdoucího. Když už se vydali do těch dnešních podmínek, tak si trochu pozornosti zaslouží. K mému překvapení úplně každý odpoví. 

Vbíhám do Prokopského údolí a cítím, jak mráz zesiluje. Prokopák, to je taková přírodní lednice. Bývá tu chladno i v létě, natožpak dnes. Potok, vinoucí se údolím, je zamrzlý. Něco takového jsem tu ještě neviděl. Mezi stromy občas probleskne sluneční paprsek.

Cítím, jak se mi na ramenou a na čepici usadila vrstva jinovatky. Krystalky ledu na obočí zmenšují zorné pole. Začínám se těšit, až vyběhnu ze stínu a poběžím na slunci delší dobu. Ještě jedno prudké stoupání a je to tady. Oslepující slunce a jiskřivý sníh.  

Ještě kousíček a pode mnou se v mlžném oparu rozprostře Praha i se zamrzlou Vltavou. Jsem v nejvyšším bodě své cesty.  "Nádhera! Uáááá!" Křičím jenom v duchu. Ve skutečnosti jen hluboce oddechuji. Proto jsem dnes tady. To je ten pocit, který nedokážu popsat, ale pro něj stálo za to dnes vyběhnout a snést trochu nepohodlí. Dnes se ale nebudu příliš dlouho rozhlížet. Tělo musí zůstat v pohybu. 

Na zpáteční cestě se mráz chvílemi bolestivě zakousne do stehen, pak zaútočí na břicho a po chvíli se přestěhuje do pravého lokte. Ale to mě nezabrzdí. Po patnáctém kilometru běží nohy samy a hlava si může přemýšlet o úplně jiných věcech. Pocit, že takhle bych mohl vydržet běžet dlouhé hodiny, se ale po dvacátém kilometru začíná vytrácet. Nevadí. Cíl je už tak blízko, že není problém vyburcovat se k závěrečnému zrychlení. 

Domovní dveře zůstaly nezacvaknuté a já se nemusím zdržovat hledáním klíčů. Vybíhám po schodech a v koupelně ze sebe shazuji promrzlé vrstvy. Nastává druhý moment, pro který stálo za to vyběhnout. Vana plná teplé vody. Jak jsem mohl ráno třeba jen vteřinu váhat? Až se mě zase někdo zeptá, proč běhám, zase nebudu umět odpovědět, ale v hlavě budu mít ty nesdělitelné momenty dnešního dne.   

čtvrtek 9. února 2012

Vyražené zuby

Úraz na dětském soustředění, to pro mě jako pro trenéra vždycky byl strašák. Obdivuji lidi, kteří si v tom směru nepřipouštějí žádné starosti. Už jsem u pár úrazů asistoval, ale ten poslední byl asi nejkrvavější a těch několik hodin, které jsem po něm strávil s Dominikou, mi dalo docela zabrat. Nějak v ten moment nehrálo roli, že Dominika nepatřila k mým svěřencům. Zkrátka jsem byl v tu chvíli po ruce.

Na skluzavce do mělkého bazénu byla neustále fronta. Děti sjížděly dolů jedno za druhým bez nejmenších problémů. Vůbec by mě v tu chvíli nenapadlo, že se na tom místě může něco přihodit. Seděl jsem na břehu poměrně blízko. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že to co slyším, není radostné výskání nad vydařenou jízdou. Dominika stála po pás ve vodě a polykala směs slzí a krve.

Vlézt pro ni do vody a vyvést ji ven mi zabralo pár vteřin. Uklidnit ji už bylo o něco náročnější. Brečela, že nechce být bez zubů a že se bojí, aby nevykrvácela. Vykrvácení jsem jí po chvíli rozmluvil, ale mé uklidňování o zubech asi moc přesvědčivé nebylo. Mezitím dorazil Dominičin trenér a začal shánět zdravotníka, nebo alespoň lékárničku. Jediná trochu praktická věc, kterou se mu podařilo získat, byla role papírových ručníků.

Protože jsem měl po ruce auto, bylo jasné, kdo pojede do nemocnice. Naděje, že se nám dostane veškerá pomoc, se rozplynula hned ve vrátnici: "To bude chtít stomatologii a my tu žádnou nemáme." "Beru jakéhokoli doktora," snažím se licitovat s vrátným. "Tak to zkuste na chirurgii," nasměruje mě po chvíli váhání. Pan primář byl sice ochotný a působil uklidňujícím dojmem, ale zároveň mě ujistil, že může poskytnout jen základní ošetření a teď je potřeba zásah stomatologa. Nejbližší stomatologie je v Pardubicích nebo Hradci.

Do Pardubic je to sice o kousek blíž, ale jestli mám jet padesát nebo pětapadesát kilometrů, to už nehraje roli. A v Hradci je Laďka, mám se tedy na koho obrátit. Potvrzuje mi, že hradecká  stomatologie má nepřetržitou službu. "A máš ty zuby? Zkuste je najít," dává mi poslední radu na cestu.

Jestli dorazíme o dvacet minut později, to už nehraje roli. Na dálku se snažím zorganizovat pátrání na dně bazénu, ale nedělám si velké naděje. Brzy je jasné, že nalézt jehlu v kupce sena by bylo snazší.

Vzít s sebou Ivu, aby dělala společnost Dominice a starala se o telefonní spojení, byl dobrý nápad. I tak byla cesta do Hradce dost dost mizerná.Neexistuje horší doba než nedělní podvečer. Po prvním pokusu hrát si na sanitku je mi jasné, že máme-li dojet ve zdraví, budu se muset ukázněně zařadit do kolony a nepokoušet se o žádné riskantní manévry. Mezitím probíhá čilá komunikace. Rodiče, rodné číslo, pojišťovna, cesta do nemocnice. No prosím, jindy bych z Ivy páčil dvě slova a najednou vše klape. Jen Dominika občas vzadu sykne bolestí ...

Sestra na ambulanci vypadá zpočátku dost odměřeně, ale jak ubíhá čas, musím smeknout před perfektním výkonem. "Ztracené zuby nemáte? Tak začneme a rentgenu plic. Musíme mít jistotu, že je nevdechla." Rentgenový snímek je naštěstí čistý. Postupujeme do dalšího kola. Paní doktorka vypadá hodně mladě, ale nestačím žasnout, jak dokáže vystresovanou Dominiku uklidnit. "Pojď, jdeme vedle, ale tatínka můžeme vzít s sebou."

"Ale to není tatíneeek!"

"Tak kdo to je? Podezíravě se podívá paní doktorka." No jo, co já pro Dominiku vlastně jsem?

"Trenér," vystřelí odpověď Dominika.

"Tak teď tady bude místo tatínka," ukončuje debatu lékařka. Jde se na věc. Umrtvení, rovnání vyvráceného kořene, broušení, překrytí tmelem, šití. A já dělám, co by asi na mém místě dělal tatínek. Mluvím, uklidňuju, občas ji držím za ruku, když už není možné zatnout zuby. To ještě nevím, že rodiče v půlce zákroku dorazili, jen se jim nepodařilo proniknout přes zamčené dveře oddělení.Nebyly volné ruce, které by jim odemkly. Pod otevřeným oknem ordinace si prožili své.

Od úrazu uplynuly čtyři hodiny. Rodiče si odvážejí Dominiku do Prahy a naše osádky nabírá kurz zpátky na soustředění. Do půlnoci se snad dostaneme do postele. Čeká nás další náročný den. Toto soustředění je mé poslední. Až si budu rovnat v hlavě, co jsme prožili na které akci, nebude těžké si vzpomenout.

A teď happy end? Bohužel žádný nepřišel. Ani jeden z těch dvou vyražených zubů se nepodařilo zachránit. Dominice zůstala trvalá památka. Na atletiku prý chodila ještě asi půl roku a pak skončila. Škoda. Ale já vím, že je to  statečná holka. Určitě se v životě neztratí, ať už bude dělat cokoli jiného.  


středa 8. února 2012

Jen to lépe načasovat


Život po padesátce nabízí mnohá doposud nepoznaná zpestření. Například preventivní prohlídky. S naší paní lékařkou si vždycky rád popovídám, zvlášť cítím-li se být relativně zdráv. Ale zdravý pacient, špatný pacient. Paní doktorka vrhla pátravý pohled nejprve na mě, pak na záznamy na obrazovce, aby vzápětí vyslala dobře mířenou ránu: "Taky byste se měl objednat na urologii."

A tak jsem poslechl a objednal se. V den D a hodinu H se řadím mezi nervózně poposedávající pacienty. Důvod jejich poposedávání jsem pochopil ihned po vstupu do ordinace. "To nevíte, že máte mít plný močový měchýř?" Nevěděl jsem. "Tak příště."  

A nastalo slibované "příště". Mohu si hodinu přispat, ale v posteli nevydržím. Dopřávám si luxus vstát deset minut před budíkem. Ranní hygiena jako obvykle, na plnění močového měchýře je ještě dost času. Do půl deváté to přece zvládnu, ne?

Ale psychika je mocná čarodějka. Jindy by se mi už dávno chtělo znovu a tentokrát nic. Čas ubíhá nějak rychleji. To přece nejde, abych zklamal svého lékaře a nevypotil ze sebe dostatečné množství tekutiny! Ve zmatku do sebe leju jednu sklenku vody za druhou. Beru na cestu půllitrovou plastovou láhev a vyrážím. V čekárně dopíjím, ještě si přidávám dávku z fontánky. Cítím, že vše je na dobré cestě. Ještě před sebe galantně pouštím jednoho pána, abych měl jistotu.

A už jsem na řadě. Netušil jsem, jaká je to věda. Přístroj neomylně zaznamená maximální i průměrný proud, celkový objem tekutiny, neuvěřitelné. Snaha byla korunována úspěchem, i když jsem věděl, že to nebyl výkon na hraně možností. "Jste mírně pod normu. Maximální proud dobrý, ale průměrný nic moc," komentuje mé výsledky pan doktor. Ale jinak je se vším spokojený. Žádné zádrhele.  

S úlevou mizím z ordinace. Do práce dnes dorazím se zpožděním. Uklouzaná silnice a pokročilá hodina signalizují, že tentokrát pojedu déle než jindy. Auta se vlečou, topení se marně snaží rozehřát vnitřek vozu. Jediné, co začíná pracovat rychle, je můj metabolismus. Vypitá voda dorazila na místo určení. Jsem sotva v půli cesty a je mi jasné, že teď by mi pan doktor těžko mohl vyčítat nedostatečnou přípravu. Za další čtvrthodinku cítím, že v ordinaci bych překonal přinejmenším rekord týdne, co týdne? Měsíce.

A cíl cesty ještě není v dohledu. Přes chladné počasí cítím orosené čelo. Už je mi to jasné, musím udělat technickou přestávku. Hledám vhodné místo k zastavení. Naštěstí se blížím opuštěným místům, ale ještě pár minut a nevadil by mi ani Václavák. Rychle odbočuji ke krajnici a mířím k osamocenému rododendronu. Listy schlíplé mrazem poskytují iluzi soukromí. Tak teď by pan doktor byl spokojený. Co spokojený? Zblednul by závistí.

Na návštěvu urologa jsem se připravil svědomitě. Jen to načasování se mi nějak nevyvedlo. No co? Tak příště ...