Konečně závod

Konečně je to tady. Můj první závod nové sezóny, Běh na Čerčanský Chlum. Dámská pořadatelská jízda party kolem Jarmilky funguje bezchybně, k tomu perfektní zázemí a navíc ještě zaručená výhra. Kdo by do takového závodu nešel? Jak to, že mám zaručenou výhru? Odpověď je prostá. Při své výkonnosti mám šanci vyhrávat už jedině v tombole. A tady vyhrává v tombole úplně každý.

Společenská událost před závodem, neúprosná bitva při závodě.
Kategorii čtyřicátníků ovládl  Honza Škrabálek. 

Sleduji cvrkot při prezentaci a musím uznat, že dnes se sešla skvělá sestava. Nechybí skoro nikdo ze štamgastů, ale navíc je všude kolem spousta nových tváří. Že by účastnický rekord? Snad ještě víc než na závod samotný se těším na rozklusávání. Dopřávám si ho tentokrát dvojitou porci. To je ta pravá příležitost potkat se s přáteli. S někým stihnu prohodit jednu dvě věty, s jiným běžím kilometr a stihneme toho probrat víc.

Nádherné skoro jarní počasí mi dovolí nepřehánět to s počtem vrstev. Dnes stačí tenké tričko. Trocha chladu před startem nikoho nezabila. Nahoře na Chlumu je prý sníh, ale tady dole už po něm není ani stopa. Čas startu se blíží. Tak velký chumel běžců jsem tady snad ještě nezažil. Najednou se mi vybaví, že tady většina z nás naposledy běžela s Milanem Rybou, než před osmi lety zmizel při přechodu Jizerských hor.

Ohrozí letos některá žena
suverénku Kopce Helenu Poborskou? 

Start! Houf se dává do pohybu a já se snažím udržet v proudu. Nejrychlejší chrti mizí někde daleko vpředu a já se už po půlkilometru dostávám do typického závodního stavu: "Proč jsem sem proboha lezl?" U hřbitova se trať zvedá do prvního prudšího stoupání a já vedle sebe registruji dětskou postavu. "Tak malá Poborská už závodí. Jestli mě porazí i ona, měl bych se nad sebou zamyslet," říkám si v duchu. Ale tentokrát ji ještě dokážu předběhnout. Možná už příště s ní budu mít těžší práci.

Zprávy o sněhu nelhaly. S přibývajícími výškovými metry se objevuje nejen špinavý sníh, ale i led a bezedné kaluže plné bahna. Vidím kropenatá záda běžců před sebou. Podobnou výzdobu si určitě nesu i já. Ale koho by teď zajímalo nějaké bláto. Hlavně se udržet na nohou. Už dávno nemám přehled, koho jsem nechal za sebou a kdo mi zmizel vpředu. Svůj záměr "před koncem zrychlit" přehodnocuji na "nepřejít do chůze". Ale ne, nějaké síly mi ještě zbývají.

Jako jsou rackové pro námořníky předzvěstí blížící se pevniny, na seriálu Kopce jsou to závodníci, kteří doběhli na čele a cestou zpátky fandí pomalejším kolegům. Dnes vidím jako prvního Tomáše. Že by čtyřicátník pobil všechny mladé chrty? Buď se mu běh mimořádně vydařil, nebo dnes po závodě někam spěchá. Každé povzbuzení pomůže vystupňovat tempo, i když v mém podání jde jen o parodii na finiš.

A pak je to tady. Cíl. A následuje to, proč znovu a znovu jdu do závodů. Je mi úplně jedno, jestli jsem byl v kategorii desátý nebo patnáctý. Ještě před třiceti vteřinami jsem byl na umření a najednou ten pocit, který nepopíšu nikomu, kdo sám nezažil podobné proběhnutí cílem. Všechno špatné se otočilo o stoosmdesát stupňů.

Začít sezónu v Čerčanech, to je vždycky dobrá volba.

Odkaz na web Kopce