středa 26. září 2012

Než na Mattonku padla tma

Pořídit obrázky z nočního běhu není úplně jednoduché, zvlášť když se člověk sám chce trochu proběhnout. A tak nezbývá, než vyrazit o chvilku dřív a spolehnout se, že něco bude k vidění ještě za světla.


Na ženský běh si vezmu růžovou ... 
... tak já taky.
Co hledáš? Ale vypadla mi čočka.
A našels? Ne, na zemi byla jen Sekyrka. 
A není už náhodou čas na cvičení? 
Na cvičení? 
Ano, na cvičení!!!
A pak to před startem trochu zahustíme.


Poslední přípravy



Tak už nás pusťte, přestaňte dělat drahoty. 

A až doběhnu, předvedu ti jeden trik s kouzelným pláštěm.


A co se sem nevešlo, je na rajčeti.

úterý 18. září 2012

Počkej si do Ústí, tam to vyústí


Léto uteklo neuvěřitelně rychle a na jeho konci čekal poslední závod seriálu RUNCZECH. Během roku se mi na ostatních závodech série dařilo ... jak se mi vlastně dařilo? Žádný úlet směrem k mimořádným výsledkům, ale ani žádný vyložený propadák. Nakonec jsem vždycky nějak doklopýtal do cíle. Sice s hlavou nachýlenou k pravému rameni, ale po svých. Tak co chtít ještě víc?

Fronta přede mnou, fronta za mnou ...
Cesta domluvena s Pavlem, loni jsme pod jeho vedením stihli ještě před startem krásný výlet lanovkou na Větruši. Třeba se letos podaří něco podobného. Ráno menší pochodové cvičení z chaty směrem k místu odjezdu, ovšem jako pěší turista jsem se moc neosvědčil. Čtvrt hodiny do srazu a já ještě dobré dva kilometry daleko. Raději neriskuji další pochod a volám o pomoc. Pavel mě ochotně naloží tam, kam jsem až stihl dojít. Doufám, že do cíle půlmaratonu se dnes dostanu po svých.
A teď už dohlédnu na konec trápení ...

Do Ústí přijíždíme s rozumnou rezervou, ale ukáže se, že stejně rozumnou rezervu zvolili všichni pražáci, středočeši, východočeši a pravděpodobně i většina Moravanů. Fronta na výdej čísel předčí všechny pesimistické představy. I když jsem nikdy nebyl na Rudém náměstí, takhle nějak si představuji frontu u Mauzolea. Ale co se dá dělat, ukázněně stojíme, občas si trochu zabrbláme a sledujeme hodinky. Naštěstí pořád rovnoměrně postupujeme. Po čtvrthodince už máme na dosah hlavní vchod budovy, ve které se vydávají startovní čísla. A za dalších deset minut, přesně pět minut po oficiálním konci výdeje, už držíme své obálky. Jak málo stačí ke štěstí. Ti, na které se zatím nedostalo, na nás vrhají stejně závistivé pohledy jako my na své předchůdce. Fronta venku se ale rychle zkracuje a nakonec všichni dostávají svá čísla včas.

Kdo dnes fotí? Petr s Martinem. 
Já mezitím už ale mám za sebou kolečko v technickém zázemí. Žádné velké zdržování, převléknout, přišpendlit číslo, utáhnout tkaničky, nacpat věci do báglu, vystát krátkou frontu před zelenými budkami, odevzdat bágl a hurá nalézt nějaké volné místo na chodníku na proběhnutí a rozcvičení. Na prohlížení ústeckých památek tentokrát nebude čas. Ale místo rozběhání je to jako jedna velká potkávací akce. Pořád někoho potkávám. Petra s Martinem, kteří jsou dnes v rolích fotografů, Radka, který dnes běží s Jitkou desítku, Tomáše, který má v tu chvíli plnou hlavu příprav. Zajímavé, dva z nich mi nezávisle na sobě přejí "Gůd lak". Je mi to jasné, můj lak je už trochu oprýskaný, tak mi asi chtějí naznačit, že by to chtělo nový nátěr. No jo, ale já vím, že jen nový nátěr to nespraví. Ještě bych potřeboval generálku motoru, seřídit ventily a nejspíš i nové pneumatiky. Jediná dobrá je ta, co nosím jako rezervu kolem pasu.

Katce naše společnost nestačila.
Rozhodla se seznámit se slonem
Když už mířím do svého béčkového koridoru, hlasatelka oznámí, že za chvilku začíná rozcvička, kterou povede Martina. No tu si přece nemůžu nechat ujít. A tak koridor počká, pódium je ode mě jen pár desítek metrů. První jednoduché prvky ještě zvládám, ale jak se Martina rozjíždí, mé pohyby se stávají parodií na cvičení. "Však většina ostatních na tom zřejmě bude podobně," utěšuji se. Vždyť přece běháme hlavně proto, že jsme složitější kombinaci pohybů nezvládli. Ale Martina se nenechá rozhodit a rozcvičku dovede do zdárného konce, i když jí při pohledu na chaoticky křepčící vytrvalce občas trochu zacukají koutky.

A teď už konečně do koridoru, ať se nemačkám někde vzadu. Už se smiřuji s dvacetiminutovkou nudy, když se vedle objeví Katka. Na startu obvykle vídám jejího manžela Marka, ale tentokrát se role obrátily. Marek hlídá a fotí, zatímco Katka se chystá pokořit hodinu padesát. Do startu s Katkou probereme vše podstatné a čekání na start krásně rychle uteče.

A start. Jsme poměrně blízko čáry, takže nám husí pochod netrvá ani čtvrt minuty. A pak už běžíme. Zpočátku zvolna, jen co dovolí tlačenice, ale velmi brzy je prostor kolem docela volný. V prvních kilometrech se držím s Katkou, ale ta se mi najednou někam ztratí. Snažím se držet tempo těsně pod pět minut na kilometr. Průběh chemičkou se mi loni v dešti zdál nekonečný, teď je pryč, než bys řekl švec. Na otočkách, kde se běžci chvíli potkávají, se snažím zjistit, neběží-li blízko někdo známý. Petrův syn Honza je přede mnou asi dvě minuty, Nick běží kousek za ním. A hele, támhle je Jirka. Volám na něj, ale on nereaguje. Aha, jak by mohl, když běží támhle. S někým jsem si ho popletl. Zahlédnu ještě pár povědomých tváří, ale pak se proudy opět osamostatní.

Na první občerstvovačce si beru jen kelímek s deckou vody. Trochu horší je to na druhém občerstvení. Hezká dívčina natahuje ruce se dvěma kelímky. Už už se po jednom natahuji, když borec přede mnou mine cíl a vyrazí jí z rukou oba. Už se nebudu vracet, oželím vodu a u dalšího stolu sáhnu po iontech. Jsou docela rozumně naředěné, žádné lepidlo, takže jsem neprohloupil.

Lidé kolem trati fandí jako o život a já jen v klidu počítám kilometry. Sice žádné závratné tempo, ale to které jsem nasadil, zatím držím. Zahlédnu povědomou tvář. "Už máš zase hlavu na stranu," připomíná mi Radka. Stačím s ní prohodit dvě tři věty a Radka mizí kdesi vpředu. Na její tempo tedy nemám, ale to pro mě není žádné překvapení.

Honza Kostovič je evidentně spokojený.
A znovu chemička, znovu klesání, znovu stoupání. Most tam, most zpátky. Nějak ztrácím přehled, ale koridor a ostatní běžci mi nedovolí seběhnout z trati, i když kličky v centru jsou docela záludné. Ale pak už se blíží konec. Poslední zatáčka a já dohlédnu do cíle. Teď už přečtu i číslice na časomíře. Nějak nebezpečně se blíží pětačtyřicítce. Nevím, kde se to ve mně bere, ale posledních sto padesát metrů letím jako o život. Hlava se naklání na stranu, ale na tom mi v tu chvíli nezáleží. A nakonec se to podaří. Do pětačtyřicítky chybí ještě dvě vteřiny.


Mám to za sebou. Rychle do zázemí, vyzvednout batoh, shodit propocené svršky a ještě si stihnu zajít zafandit na trať. Pivo jen zasyčí, ale guláš si odpustím. Místo toho raději ještě nafotit pár obrázků a konečně si v klidu popovídat s těmi, které jsem před startem sotva pozdravil. Ústí se letos mimořádně vydařilo. Hezká trasa, výborná organizace i diváci, všude kolem spousta skvělých kamarádů, co víc si přát? Za rok mě tu máte znovu.

Hanka

Adellaide

... a Pavel

Novomanželé Škorpilovi. Že by na svatební cestě balónem? 

Čím Carlo překvapí napřesrok? 

I fotografy je potřeba občas vyfotografovat

Quatro, cinque, sei ... 
... a ještě pár dalších obrázků na: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pulmaraton_Usti_nad_Labem_16.9.2012/

čtvrtek 13. září 2012

Jak by pan Priessnitz obstál dnes?








Stačilo několik dnů v lázních, pár procházek po okolí, hrstka krátkých textů na informačních cedulích a člověk se musel hluboce poklonit dílu, které za sebou zanechal pan Priessnitz. Jak nesmírně činorodý a aktivní musel být, když toho tolik dokázal. 

Čtení a psaní mu prý moc nešlo, neměl čas se je pořádně naučit. Pozorovatelem přírody ale byl dokonalým. Své léčebné metody sám odpozoroval v přírodě. Jendou viděl srnku, jak si v ledové tůni chladí poraněnou nohu. Zanedlouho ji spatřil pobíhat zdravou. 

Kolo osudu zasáhlo nemilosrdně a zanedlouho sám sobě byl prvním pacientem, když jej v šestnácti letech přejel vůz se dřevem, kterému se splašili koně. Když nad ním lékaři zlomili hůl a prorokovali mu, že pokud vůbec přežije, pak jen jako těžký invalida, on se nevzdal a sám na sobě začal uplatňovat drsné léčebné metody, ledové koupele, studené zábaly. Lékařským kapacitám ukázal, že nad ním hůl zlomily předčasně. 



V pouhých dvaadvaceti letech přestavěl rodný dům na první lázeňský objekt. Brzy byly jeho lázně uznávané a dočkaly se ohromného rozmachu. Sám vypracoval léčebné metody, aplikoval je na svých pacientech a ti pak jeho slávu dále šířili po světě. 


Neúnavně hledal a zveleboval nové léčebné prameny, vybudoval základy nádherného areálu a dodnes svými metodami vrací zdraví tisícům lidí trpících nejrůznějšími, dnes bychom řekli že převážně civilizačními, neduhy. Nedožil se vysokého věku, ale zanechal za sebou ohromné dílo, z jehož základů stále čerpáme a zřejmě budeme čerpat i nadále.

Velice poučným čtením jsou jednoduché zásady zdravého života, které sestavil a propagoval. Nevím, kolika jazykovými úpravami za dobu své existence prošly, ale zřejmě by je bez zaváhání podepsal i kterýkoli dnešní vyznavač zdravého životního stylu, kondiční trenér nebo výživový poradce:



Kdyby tehdy v roce 1815 nedošlo k neštěstí, on by se neodhodlal vyzkoušet své od přírody odpozorované léčebné metody, jak by asi dopadl podobně nadaný člověk, kdyby chtěl něco podobného prosadit o necelé dvě stovky let později?

... Na úřadě jednoho nejmenovaného města se pomaličku blíží konec pracovní doby. "Maruško, už je tady zase ten blázen, co chce povolení provozovat lázeňskou péči."

"Už zase? Vždyť jsme ho vyhodili nejmíň patnáctkrát. A on nedá pokoj. Co nasekal chyb jenom v obyčejném formuláři 152B. Ale na mě si nepřijde. Každý den tu byl dvakrát, opravil chybu a já mu hned našla další. A už mazal. Já mu dám, že mu budeme pomáhat s vyplňováním. Takhle to přece nejde, ten dům je určený na bydlení, navíc památkově chráněný a ještě v první zóně. Jakápak přestavba na léčebnu. Je padlý na hlavu?"

"Asi je, prý měl nějaký úraz. Nebezpečný šílenec je to. Chce prý léčit studenou vodou. Přitom ani nedodal hlášení o vydatnosti zdrojů. Vždyť vůbec nemá vyřešený odvod odpadních vod. On by to z těch lázní vypouštěl rovnou do potoka. Bez čističky, chápeš to? Někdo si v tom bude ráchat nohy a on by to pustil do potoka. Zamítneme mu to a basta."

"Ty klinické studie účinku jeho metod na dvou stech dobrovolnících měl jen tak načmárané, ani to nebylo pořádně sešité. On snad ani nepoužívá Word. Z farmakologické komise už přišlo zamítnutí. Že prý nebudou potřebovat žádné léky, co je to za magory. Pořád jen studená voda, studená voda. Věřila bys tomu?"

"Neboj, zamítneme mu to i po šestnáctý. Snad dá pokoj." 

"Kdepak, on toho nenechá a nenechá. Představ si, co říkali na životním. Prý žádal o povolení vybudovat nějaké léčebné prameny, ze kterých by lidi rovnou pili. Hygienika málem trefil šlak. V lese, blázen jeden? Voda tam teče ze skály nebo co?" Tak ho prý nechali, ať si dá provést rozbory všech těch jeho pramenů. Muselo ho to stát majlant. No a jedna ta voda je radioaktivní. Nějaký Jarní pramen. A on to nabízel lidem k pití. Normálně by nás nechal zabít. Už to oplocujou. Na půl kilometru se k tomu místu nikdo nedostane. Kluci od zelených tam drží hlídky. Už odtamtud vyhnali spousty lidí. Oni si to normálně čepovali do lahví a pili. Chápeš to? Nebalenou vodu. Pozavírat bych je nechala."

"Kdyby si šel hezky stoupnout na pracák pro podporu jako ostatní, to by tady byl božský klid."

"Nemáš Maruško nějaký prášek, sedíme tady kvůli podobným magorům do večera, hrbíme záda a mě už zase bolí za krkem od toho věčného kroucení hlavou. Chtělo by to lázně. Termální. Nebo bahno. Třeba do Piešťan bych jela. Ale copak můžu? Lejstra se mi tady vrší. kdo by to všechno stihl zamítnout, kdybych si na šest týdnů odjela."

Sedmnáctou žádost už Vincenz nepodal. Zašel na pracovní úřad a podal žádost o podporu. Tam mu s vyplněním přece jen pomohli.  

úterý 11. září 2012

Že by dobrý ročník?

Když v září jdeme na první "míčové hry pro mladší žactvo", je to tak trochu sázka do loterie. Kdo bude pokračovat ze "starých" mazáků? Jaké přijdou nové děti? Budou šikovné? Nebudou zlobit? Neobjeví se mezi nimi nějaký sígr? Přijde jich dost? Nebude jich moc?

Nevím, čím to je, ale tentokrát samá příjemná překvapení. Přibylo několik holek, takže by z toho mohla vykrystalizovat celkově ukázněnější sestava. A doopravdy, zatímco jindy bývají děti první hodinu po prázdninách rozjívené a není je možné zpacifikovat, tentokrát jako by hned první hodinu přišly až nezvykle poslušné děti, křiku o trochu míň než jindy, a co jsem musel ocenit, všechny zatím vypadaly, že se těší, že si přišly doopravdy zasportovat a ne zlobit.

Dokonce i rozcvička proběhla hladce a valná většina se snažila provádět podobné cviky, jaké jsem předváděl já. A když došlo na cvičení na kruzích, znovu šok. Všichni nováčci, včetně těch nejmenších holčiček, zvládli kotoul vzad. Je pravda, že jsem kruhy nechal trochu níž a sem tam někoho popostrčil, ale vzpomínám si, jaké loni byly se stejným cvikem problémy.

A pak už začala vybíjená. Loni nám trvalo několik měsíců, než se některým menším dětem podařilo jakž takž přehodit míč na druhou polovinu. A dnes? Žádný problém, i když sem tam bylo vidět, jak děti mají k velkému míči respekt. A kluk s největší ránou? Kupodivu se nesnažil z mrňousů udělat placku, ale ubral na síle a vybíjel je do nohou. Že by přes prázdniny dostal rozum?

Třeba je to doopravdy dobrý ročník. Uvidíme, jak dlouho mi vydrží nadšení. Ale musím přiznat, že to není letošní první pozitivní šok. Jeden kamarád má syna ve věku, kdy by nebylo marné začít s atletikou. "Žádný problém," prohlásil jsem a dal mu telefonní číslo na trenérku v nejbližším oddíle. Dětí je málo, už několik let berou každého, kdo přijde. Hluboký omyl. "Mají plno," hlásil kamarád. Napodruhé jsem mu tedy poslal rovnou dva kontakty do už trochu vzdálenějších oddílů. To už určitě zabere. A zase nic, zase plno. Zásoba známých trenérů mi už pomalinku dochází a mladý atlet ještě pořád nemá svůj oddíl.

Že by zafungovala olympiáda v Londýně? Nebo příklad Špotákové a rychlých holek? Nebo rodiče v krizi hledají levnější sporty? Na každý pád je to dobrá zpráva. Tak ať nám ten dobrý ročník přinese samé dobré sportovce.  

pondělí 10. září 2012

Jak jsme vyhráli neexistující kategorii

Týmové soutěže jsou na běhu stejně nejlepší. Sám za sebe si můžu oddechnout, povolit v tempu, vynechat finiš. Ale když běžím za tým, copak to jde, abych ubral a zkazil to ostatním? A tak, když se všechno sejde, mohou dosáhnout na zajímavý výsledek i běžci, kteří by sami neměli šanci.

Loni se smíšená týmová soutěž na noční Grand prix přesunula na desítku. Na tu neměly mé spoluběžkyně natrénováno a týmy běžely bez nás. Na letošek už jsme se ale připravili. Holky se pustily do tréninku s elánem, který jsem já mohl jen tiše závidět. Tým řádně přihlášený, nic nás nemůže zastavit.

I mě s postupujícím časem vtáhla tréninková horečka a má příprava se od bezcílného pobíhání opět začala podobat tréninku. Den D se nezadržitelně blížil. I dovolenou jsem, tedy v rámci možností, tak trochu proměnil na tréninkový kemp. Ve chvílích ztráty soudnosti jsem dokonce měl pocit, že se má kondice doopravdy zlepšuje.

A pak? Samozřejmě přišly komplikace. Nenápadné škrábání v krku se změnilo v pokašlávání, přešlo do trvale ucpaného nosu a knedlíku, pevně usazeného kamsi do krku. Postupně se vše začalo přece jen mírně zlepšovat a z choroby zůstaly jen záchvaty nezastavitelného kašle, který přišel vždy v tu nejnevhodnější chvíli, například v momentě, kdy se manželka zeptala, jestli si vážně myslím, že už jsem úplně zdravý.

A tak se za poslední týden před noční desítkou na mém běžeckém kontě skvěla čistá a nefalšovaná nula. Sice bych rád podpořil teorie o tom, že odpočaté tělo podává ty nejlepší výkony, ale co si budeme povídat, je to jen taková pohádka na předzávodní utěšení nepřipravených nervózních běžců.

Mou poslední nadějí bylo to, čemu tenisté říkají falešná forma. Někdy se stane, že tenista přijde na kurt po delší pauze, vezme do ruky raketu a hraje jako bůh. Obvykle to vydrží několik gemů, ve lepším případě setů, než se ukáže krutá pravda. A co tedy se mnou? Zkusím, jestli se taky projeví falešná forma. Zbytečně tedy nebudu tělo dráždit během, jen lehký rozklus a pak hupky na start.

Mé týmové spolubojovnice přišly nažhavené a soustředěné. Každá chce podat nejlepší výkon. Nesmím jim to pokazit. Domlouváme se na taktice. Vyrazím volněji a ony se ze začátku budou držet se mnou. A později? Uvidíme. Hlavně dorazit do cíle, ne?

Trocha té předstartovní nervozity v koridoru, pak už konečně tlukot srdce, nenápadná rána, tóny z Vltavy. A my se spolu s ostatními šineme dopředu. Zprvu nenápadný a omezený pohyb je čím dál rychlejší, až je z toho tempo, o kterém jsem zpočátku ani neuvažoval. Už nemám šanci zjišťovat, jestli holky jsou někde se mnou, tak trochu se nechávám strhnout rytmem ostatních chrtů a snažím se nemyslet na to, jestli mám šanci je udržet až do cíle.

A ono to k mému překvapení pořád jde. Ne bez obtíží, ale jde. Pořád běžím a pořád mám dojem, že nijak zvlášť nezpomaluji. A když v hlavě začne vrtat červík, ponoukající mě, abych zvolnil a zbytečně si nehuntoval tělo, naštěstí vždy mnohem silnějším hlasem promluví týmový duch: "Ty to chceš těm holkám zkazit? Trénovaly jak divý a ty si teď chceš odpočívat? Když nemůžeš, přece ještě nejmíň dvakrát můžeš!"

Vnitřní přemlouvání nějak zafungovalo a já se dostal za polovičku, za sedmý, za osmý, posledních osm set metrů, tři sta ... cíl. Čas, nad kterým bych ještě před třemi roky ohrnul nos. Teď mi přijde úplně báječný. Přes popohánění pořadateli se snažím zůstat kousíček od cílové čáry. Kde jsou holky? Teď už konečně můžu myslet i na ně. Ivča dobíhá po dvou minutách. Spolehlivý výkon. Je na ní znát, že i ona si hrábla až někam ke dnu. Ale je v pořádku a já ji nechávám jít si pro medaili.

Teď už jen, aby dorazila Janina. Je to její první závodní desítka. Pomaličku se blíží limit, který si stanovila. Už jen pár vteřin a vyprší. Ale ne, už ji vidím. Je znát, že si sáhla na mnohem hlubší dno než já, ale zabojovala. Jsme všichni v cíli a relativně v pořádku. Teď už jen vydýchat, napít se a za chvíli bude svět zase o kousek veselejší.

Cestou domů se vůbec nebavíme o tom, jak jsme asi mohli dopadnout. Co na tom záleží? Každý z nás podal výkon na hranici současných možností. Jestli budeme první nebo desátí, to nás v tuto chvíli nezajímá. Však oni ty výsledky jednou dají dohromady.

Ráno vstanu a mé první kroky vedou k počítači. A hele, výsledky už jsou! Nedočkavě je otvírám. Nádhera, třetí místo. A kdopak nás to porazil? To je divné, nějaká zvláštní sestava. Dva muži a jedna žena? To je přece jiná kategorie, ne? A druzí? To samé.

A tak jsem se dodatečně dozvěděl, co už jsem měl vědět dávno. Naše kategorie dvě ženy a jeden muž byla zrušena a připojena k opačné sestavě. Jinak bychom vyhráli. Trochu nerovný souboj, ale co se dá dělat, pravidla jsou pravidla. V mých očích jste holky zvítězily.



pondělí 3. září 2012

S cizím chlapem v cizím pokoji

No konečně dovolená, oddech, klidný lázeňský hotel. Ideální čas nasbírat nějaký ten běžecký kilometr na novém neprozkoumaném území. Už mám vyzkoušeno, že nejlepší je vstát brzy ráno, abych se vrátil ještě před snídaní a nenabořil další plánovaný program.

První den trochu větší porce. Sice jsem předem prostudoval mapu, ale když přišla plánovaná odbočka, uviděl jsem tunýlek kamsi do houští a na zemi mokrou trávu. Raději jsem zůstal na oschlé silnici a přidal si pár kilometrů navíc. Časová rezerva dostatečná, nic se nemůže stát. Mé výpočty byly skoro správné, jen ten šílený krpál na zpáteční cestě vypadal na placaté mapě mnohem přívětivěji. Nakonec jsem ale dorazil včas, snídaně zachráněna, program taky. Jen nohy se chvilku rozmýšlely, jestli mají upadnout hned, nebo to se mnou ještě pár kilometrů zkusí.

Další ráno už jsem šel najisto. Vybral jsem si rozumnou část včerejší trasy, ve vhodné chvíli zavelel k ústupu a běžel nazpátek. Blížím se k domovu a vidím, že můj odhad byl až příliš zbabělý. Mám ještě časovou rezervu. Že bych ji využil k jedné neplánované lázeňské proceduře? Nesnáším studenou vodu, ale když je jen těsně nad kolena, snad to přežiju.

Zuju boty, sundám ponožky a sestoupím do přírodního bazénku. Do nohou se mi zabodnou tisícovky jehliček. Prý bych se tu měl vydržet brouzdat dvě minuty. "Na Titaniku to měli horší," snažím se nalézt nějakou světlejší stránku své situace. Ještě chvilku pochoduji kolem zábradlí, ale po půldruhé minutě zamířím po schodech nahoru. Pan Priessnitz by to určitě vydržel aspoň o minutu dýl. Improvizovanou lázeňskou proceduru mám za sebou. Nepočítal jsem s ní, takže se budu muset obejít bez ručníku. Naboso vklouznu do svých Asicsů, tkaničky nechávám rozvázané a doufám, že se na půlkilometru, který mi zbývá k hotelu, nohy z rampouchů promění zpátky v živý orgán.

Asi to doopravdy funguje. Když procházím recepcí, už zase vnímám normální chůzi. Teď žádný výtah, hezky svižně vyběhnout po schodech. Tady v hotelu to klape dokonale. Člověk by si podle nich mohl řídit hodinky. Stejně jako včera se vyhýbám uklizečce, vysavač překáží na úplně stejném místě. Stejně jako včera se vyhnu vozíku s prádlem a zabočím k pokoji. Otevřu dveře do předsíně, vezmu za kliku a ... zamčeno.

Zopakuji zacloumání klikou, ale dveře drží. Proč se žena zamkla? Co ji donutilo vstát a otočit za mnou klíčem? Ale už je to v pořádku, slyším kroky. Zámek zarachotí, dveře se rozletí a než stačím udělat krok vpřed, na prahu se objeví ... úplně cizí chlap. A manželka si támhle klidně sedí ... teprve teď jsem zaostřil, není to manželka, ale nějaká cizí ženská.

Teprve teď ochlazený mozek nastartoval. Zmateně koktám: "Omlouvám se, spletl jsem si patra." Zařazuji zpátečku a rudý hanbou ustupuji z bojiště. Takže tu mám jedno poučení. Až budete chtít vyzkoušet ledovou koupel podle pana Priessnitze, v příbalovém letáku chybí jedna důležitá informace: "Ledová koupel pomůže vašim nohám, ale možná utlumí váš mozek. Dobře se rozhlédněte, než někam vlezete!"