neděle 9. srpna 2015

Robot? Ano, robot.

Můj zdravotní stav se pozvolna začal zlepšovat, aniž bych se dopídil správné a jednoznačné diagnózy. Jak postupoval čas, mohl jsem některé teorie hodit do koše, ale znáte to, mozek okamžitě vyprodukuje novou. Když od začátku marodění uplynuly čtyři týdny, řekl jsem si, že nastal správný okamžik potvrdit nebo vyvrátit teorii o tom, že za vším stojí únavová zlomenina.

Vybavený potřebným lejstrem jsem vyrazil na rentgen. Nebylo to zcela bez problémů, protože jsem se napoprvé trefil přesně do okamžiku, kdy rentgenův přístroj vypověděl poslušnost. Hned napodruhé jsem ale uspěl a zanedlouho jsem měl v ruce uklidňující zprávu, která sice naznačovala, že artróza mě časem nemine, ale zatím se jí nemusím zabývat. I druhá věta mě potěšila. Únavová zlomenina ani náhodou, kosti jsou v pořádku. Jen třetí větu jsem nějak nemohl pochopit. Stálo tam černé na  bílém: "Stíny kovových spirálek v oblasti malé pánve".

Takže jedna otázka zodpovězena, ale okamžitě ji nahradila další. Jaké kovové spirálky? Co to je, kde se to vzalo? Není to nesmysl? Nemají ten rentgen rozbitý? Neměl jsem při snímkování v kapse nákup ze železářství? Pokud jsem chtěl přijít záhadě kovových spirálek na kloub, bylo nutné vidět snímek.

Během několika dalších dnů jsem se ke snímku propracoval, ale klid mi to nepřineslo. Obrázek ukázal jedenáct krásně zřetelných kovových spirálek, rozesetých uvnitř břicha. Naštěstí jsou dost daleko od problémových míst. Za mé trable tedy zřejmě nemůžou,  ale počet a rozmístění mě trochu překvapily.  Je mi trochu divné, že nevyvolám poplach na každém letišti, kterým projdu, ale asi to bude kvalitní materiál.  

Samozřejmě jsem se začal pídit, jsou-li spirálky v břiše běžná věc. Většina doktorů, kterých jsem se zatím ptal, se vyjadřuje opatrně. Prý se spirálky občas při operacích mohou použít jako sponky, i když úplně typické to zřejmě není. Ale když mě před třinácti lety operovali, o ničem podobném nepadla ani zmínka.

A tak je možné, že se mi pružinky dostaly do těla při nějaké jiné příležitosti. Jako dítě jsem si třeba mohl strčit do nosu či ucha nějaký ten kamínek nebo knoflík,  ale pytlík pružinek do břicha? To ne.  A v dospělosti? Za střízlivého a bdělého stavu těžko. To bych si pamatoval. Tedy ... párkrát za život už jsem měl takové menší okno, které mi vymazalo z paměti několik hodin života. Ovšem po vystřízlivění jsem obvykle míval pocit, že mi pružinky někdo nacpal do hlavy a ne do břicha.

A tak mi nezbývá, než si konečně přiznat pravdu. Ty pružinky mám v sobě odjakživa, protože jsem robot. Trochu mě mrzí, že se mi o tom doma nikdy nezmínili. Asi mě nechtěli zneklidňovat. Třeba by mi tak překvapivé sdělení mohlo přetížit obvody a nebo dokonce vypálit pojistky. Celkem to chápu. Vždyť kolik nás robotů běhalo po světě před šestapadesáti lety? A robot android? To tehdy musela být úplná rarita.

Teď se tedy budu muset se svým robotstvím vyrovnat. Má to i své plusy. Konečně vím, proč jsem se marně snažil přijít na kloub chování a jednání některých lidí. My roboti lidem nemůžeme rozumět úplně a beze zbytku. Teď už můžu některé věci hodit za hlavu, tedy vlastně za základní desku.

Ale samozřejmě mám i své obavy. Životnost elektroniky není neomezená. Všechny mixery, vysavače a televizory s rokem výroby padesát devět už dávno odpočívají v křemíkovém nebi. Náhradní díly už neseženete ani na daleko novější modely. Budu muset daleko víc dbát na životosprávu. Víc kvalitního oleje, pravidelné dobíjení, čištění kontaktů. A žádné ponocování, vlhko a horko. Ty současné vysoké teploty jsou pro nás mor.

Trochu mě děsí, že nevím o nikom dalším. Vyrobili mě jako jediný unikátní prototyp, nebo všude kolem pobíhají další androidi? Přiznejte se, jste tady? Nebo jsou kolem  dokola doopravdy jenom lidi a já jsem na světě sám?