pondělí 26. srpna 2013

Zkouším se prokopat ven (2) - test inteligence

Co čeká čerstvě nezaměstnaného jako první a klíčový krok? Pokud jste přesvědčeni, že návštěva pracovního úřadu, máte pravdu. Jen pravý účel návštěvy vám zpočátku zůstane utajený. Zdánlivě jde jen o podání banální žádosti, ale ve skutečnosti? Však uvidíte ...

Než navštívíme úřad, máme skvělou možnost připravit se. Stačí málo, otevřít příslušné webové stránky, které nabízejí vyplnění povinných formulářů s předstihem v teple a pohodlí domova. Systém je vybavený spoustou mazaných kontrol, které myslí za vás. Tolik pojistek proti hlouposti na jednom místě jsem snad ještě neviděl. A tak jsem vyplňoval, opravoval, znovu vyplňoval, znovu opravoval ... například vyplnit kolonku "trvalé bydliště" tak, aby prošla kontrolou registru adres, se mi podařilo asi na dvanáctý pokus, kdy byla do tajenky konečně vložena správná kombinace názvu města, čtvrti a ulice. Právě včas, protože už jsem začal pochybovat, kde bydlím a že vůbec bydlím. Ale stačila trocha trpělivosti a po pouhých čtyřech hodinách, proložených třemi sadami uklidňovacích cviků, jsem měl hotovo. Formulář vyplněný, zkontrolovaný, uložený, vytištěný. Dovedete si představit, jakou ránu mému sebevědomí zasadila nezaměstnaná žena na úřadu ve frontě přede mnou, když nasliněnou tužkou vyplnila papírovou verzi stejného formuláře na koleně zhruba během pěti minut?

Ale vyplnění žádostí bylo jen malým předkrmem. To hlavní se odehrálo přímo na úřadě, tedy přesněji v čekárně a přilehlém okolí. V den D jsem vyrazil s řádným předstihem. Oficiálně proto, abych to měl brzy za sebou, ale ve skutečnosti hlavně proto, abych ještě ve třídenní lhůtě sehnal všechny dokumenty, až se ukáže, že něco chybí, nebo že lejstra co mám, jsou úplně špatně.

Vešel jsem do budovy a zjistil, že stejný nápad jako já mělo poměrně dost lidí. Ale nebylo to tak zlé. Dohlédl jsem až na úplný začátek a spokojeně odhadl, že jsem někde kolem patnácté pozice. Během půlhodinky, která zbývala do otevření, jsem se z posledního místa propracoval do první třetiny pelotonu. Tedy ne že bych měl tak ostré lokty, ale lidé na konci fronty utěšeně přibývali.

Konečně udeřila úřední hodina. Dveře do čekárny se otevřely s přesností a důstojností pražského orloje. A my, čekající apoštolové jsme se začali sunout k automatu na lístky. Pomalé tempo mě trochu zaskočilo. "Vždyť stačí zmáčknout jeden jediný knoflík, co jim tam trvá tak dlouho," říkal jsem si v duchu. A pak jsem ho uviděl v celé kráse. Lístkový automat. Tlačítek jak v Boeingu a vzadu na stěně návod. Ovšem návod jako by pasoval spíš k Airbusu. Člověk s čekajícím davem v zádech nemá šanci v rozumném čase přelouskat ani desetinu textu.

Rychle hltám informace a zahlédnu vysvětlení, že nezaměstnaní jsou rozděleni podle měsíce narození. Vítězoslavně mačkám červenec a vrhám se po lístku s číslem 300. "Skvělé," raduje se mé druhé já, "jsem nultý, tedy zřejmě první červencový." Během minuty na displeji září moje třístovka a já se hrnu ke dveřím, označeným příslušnou číslicí. Tedy že budu na řadě během minuty, to by mě ani ve snu nenapadlo. Ale probuzení teprve mělo přijít.

Úřednice zvedne oči od lejster: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?" Podobnou otázku jsem nečekal. Chvíli mi trvá, než se vyrovnám s nečekanou situací. Začínám blekotat něco o tom, že přicházím na úřad coby čerstvý nezaměstnaný. "Ale to jste měl zmáčknout tlačítko NOVÉ REGISTRACE," dostává se mi poučení. No prosím, extrakt z několika stran A4 v jedné větě. Na rozloučenou zablekotám omluvu a hrnu se zpět k lístkovému stroji. Správné tlačítko je samozřejmě na svém místě hned v horní řadě a mašinka ochotně vydává lístek, ze kterého plyne, že jsem se z původní patnáctky propadl někam těsně za třicítku. Když vidím davy kolem sebe, říkám si, že to vlastně není tak špatný výsledek. Vlastně nechápu, jak se mi podařilo získat tak krásné číslo, když kolem je lidí mnohem víc.

Usadím se poblíž dveří, ze kterých jsem byl před pár minutami vypuzen. Brzy je mi jasné, proč jsem nepropadl hlouběji. Přicházejí další červencoví. Druhý, třetí ... osmý, devátý... za necelou hodinku jsem se dočkal jubilejního desátého nešťastníka, který si vyslechl stejnou větu jako já: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?"

A dveře kolem? Pravděpodobně leden, únor, březen ... dvanáct měsíčků. Dojde mi, že ve dveřích kolem pokládá podobnou otázku dalších jedenáct úřednic. Není to žádná složitá matematika vypočítat, že chybné tlačítko za pouhou hodinu stačilo stisknout přibližně sto dvacet nešťastníků. Tedy každou půl minutu jeden. Nebo že bychom my červencoví byli výjimeční? A potom se divme, že o nás zaměstnavatelé nestojí.

Čekání ve frontě není činnost, která by člověka zaměstnala na sto procent. Za chvíli začnete mít roupy a začnete se zajímat, co že se to kolem vás vlastně děje. A tak zjišťuji, že první tři dny v měsíci jsou vyhrazeny pro registraci nových klientů. Úřednice si na tyto náročné dny nesjednávají žádné jiné schůzky. Vše se točí kolem nových registrací. Od prvního do třetího tedy existuje jen jedno jediné správné tlačítko. Všechna ostatní mají funkci testeru. Začíná mi to docházet a jsem na sebe pyšný. Zúčastnil jsem se nejmasovějšího testu inteligence národa. Škoda jen, že se budu nalézat na té horší straně Gaussovy křivky.

Ale mé další úvahy přeruší zvukový signál. Na displeji naskočilo to správné číslo. Jsem na řadě.

čtvrtek 15. srpna 2013

Zkouším se prokopat ven (1) - padák

Padesátník s padákem? Že to nejde dohromady? No, nejde. Ale říkejte to novému šéfovi, zvlášť když je o pěkných pár pátků mladší. Kdyby ten padák byl aspoň zlatý, ale tenhle byl z docela hrubé pytloviny. Moc ve vzduchu nenese a přistání je docela tvrdé. Ale každý z nás, co už jsme překročili padesátku, si za svůj padák může sám, stejně jako každý Maďar může za to, že je Maďar, jak už kdysi dávno prohlásil jistý pan Švejk.

Vlastně jsem mohl vědět, že to jednou přijde. Meteorologové taky dobře vědí, že zaprší. Jen se občas netrefí, kdy to bude. A tak jsem zbaběle přehlížel varovné signály a dál tlačil svoji pracovní kuličku někam dopředu, nahoru, na kopec, tak jak jsem dostal nakázáno od šéfa. A tlačil jsem, i když mí původní nadřízení skončili v propadlišti firemních dějin a na jejich místa nastoupili noví, mladší. Ti co se nezakecávají.

A člověk si v duchu naivně dál brblá tu svoji mantru: "Neboj, jednou  tě možná vyhodí, ale teď ne. Vždyť nemá nikoho, kdo by za tebe tu kuličku dotlačil až na vršek kopce. Ve svém mikrosvětě si totiž myslíme, že ta naše kulička a ten náš kopec jsou důležité. Nejsou. Doba se změnila. Teď se tlačí krychličky a navíc úplně jiným směrem.

První rozhovor byl vcelku klidný, ale naše druhé setkání mě úplně rozhodilo. "Ahoj, my se ještě neznáme, že jo?" "Počkej, vždyť jsme si včera potykali." "Vážně? No jo, je vás hodně, kdo si to má pamatovat. A co že to děláš? Tlačíš kuličku na kopec? Aha. A kolik jsi za poslední půlrok vytlačil krychliček? Žádnou? Aha. No to tady mám materiál. Ale s tím si nelámej hlavu. Já tady nejsem od toho, abych propouštěl."

Bohužel jsem si poslední věty správně nepřeložil, a tak, když se za týden ženu pro nějaký podpis, jsem totálně nepřipravený. "Tenhle podpis? Ten není důležitý. Mám pro tebe jiný podpis. Tady vpravo dole." "Výpověď?" Jo jo, my staří se od některých mladých musíme ještě hodně učit.

A tak je ze mě najednou parašutista. První seskok a bez výcviku. Pro mě úplně nová role. Mé sebevědomí spolu se mnou zahučelo do hluboké jámy. V té jámě se plácám už od jara. Trochu jsem se rozkoukal a zjistil, že po pádu mám v pořádku všechny kosti, hlady zatím taky neumírám, takže není důvod si stěžovat.

Už si začínám zvykat. Moc mi toho tady nechybí. V jámě se dá vlastně přežít poměrně dlouho. Občas si říkám, že tady zůstanu, natáhnu se a ono nějak bude. Ale pak si zase vzpomenu, že nahoře mezi ostatními to nebylo tak úplně marné. Třeba se odtud nějak dostanu. Směrem nahoru se z ní asi nevyškrábu, ale když začnu kopat správným směrem ... nevím přesně kterým ... třeba se zase jednou vrátím do normálního světa.

A tak, kdybyste nevěděli, co pořád dělám, že se neozývám, je to proto, že zrovna kopu ... zkouším se prokopat ven. Už jsem při tom kopání narazil na pár zajímavých věcí, které stojí za zaznamenání. Někdy to bude návod pro ostatní kopáče, jindy jen upozornění na slepou uličku. Držte mi palce, ať se někam prokopu brzy, ať z toho není nekonečný seriál ...