pátek 17. srpna 2012

Jak slepé štěchovické kuře zakoplo o stříbrné zrnko

Štěchovický poklad zatím odolal všem hledačům, ať už to byli dokonale vybavení profesionálové, nebo jen blázniví amatéři s krumpáčem. Pořád tady někde čeká na své odhalení. Když zklamaly osvědčené postupy, asi nebude možné objevit jej jinak, než že o něj někdo náhodou zakopne.

Pokud zakladatelé běhu Okolo Štěchovického pokladu budou tvrdit, že je k uspořádání závodu vedla jen touha po zdravém proběhnutí krásnou krajinou, moc bych jim nevěřil. Určitě spoléhají na to, že jednoho krásného dne některý závodník zakufruje a jeho unavená noha brnkne o zrezivělé kování staré truhlice. V dosavadních ročnících se to zatím nikomu nepřihodilo, ale čas pracuje pro nás.

Největší šanci máme my, postarší běžci. Paměť už tolik neslouží, oči mnohem snáze přehlédnou nenápadnou šipku a ze správné trasy seběhneme natotata (Jakpak se asi slovo natotata rozděluje? Kdysi jsem to věděl.). A nohy už taky nezvedáme moc vysoko, takže nějaké to zakopnutí zvládneme levou zadní. A tak jsem v neděli s nadějí vyrazil vstříc novému ročníku. U prezentace jsem byl poměrně brzy, takže mě ani příliš nezarazila poloprázdná startovní listina mé kategorie. "Však oni přijedou," říkal jsem si v duchu, ale zároveň se mi do hlavy pomalu vkrádala myšlenka, že by tentokrát někteří soupeři mohli zůstat doma nebo odjet na jiné závody. Nedělní termínovka byla nacvaknutá jak tramvaj na Barrandov ve špičce.

V klidu jsem se vyrazil rozklusat a v hlavě mi začalo šrotovat, že by dnes nebylo marné ukořistit o nějaký ten bodík navíc oproti normálu, kdy se horko těžko peru o desáté místo. "Třeba by to mohlo být sedmé. Nebo dokonce šesté? To by nebylo k zahození," prolétlo mi hlavou na startu, když jsem očima marně pátral po hvězdách své kategorie. Nemám takový přehled, jako třeba Jaromír, který by se rozhlédl a bezpečně mi vyjmenoval, v jakém pořadí dnes doběhneme do cíle my padesátníci. A protože své jméno by vyslovil o pár míst před tím mým, ani mi to tentokrát nebylo líto.

Ale pak už nebyl čas na nějaké velké rozmýšlení. Po startu musí člověk vyrazit svižně, protože jakou pozici vybojuje na rovném kilometrovém úseku, taková mu zůstane po většinu prudkého stoupání. Na uzoučké pěšině plné kamení se moc předbíhat nedá. Když se stoupající cesta trochu rozšířila, měl jsem před sebou dva neznámé běžce skoro na dosah. Zezadu bylo těžké odhadnout, jestli mohou patřit do mé věkové kategorie. Vylovil jsem poslední zásoby sil, předběhl je a doufal, že je svým manévrem třeba zlomím psychicky, protože v té chvíli sílil pocit, že fyzické síly už pozvolna docházejí.

Začalo mi být jasné, že tentokrát jsem to trochu přehnal jak s tempem na rovince, tak s plýtváním sil při předbíhání. Nohy ztěžkly a síla ze svalů se někam vypařila. Boj o pořadí se změnil na boj o udržení běhu. Nakonec jsem rezignoval a letos na závodech do kopce poprvé přešel do chůze. Fuj, hanba! Jeden ze dvou předběhnutých mi moji troufalost vrátil, ale já už jsem si ho mezitím prohlédl a bylo mi jasné, že na padesátníka vypadá příliš mladě. Takže žádná konkurence, klidně si běž.

V posledním stoupání před cílem jsem za sebou uslyšel lehké kroky. Teď už se přece nenechám předběhnout nikým dalším. Naposledy jsem si poručil a vymáčkl ze sebe poslední síly na finiš. Dobře jsem udělal, protože jinak by mě Laura předběhla. A kde je Laura, tam je i Vašek, který běžel jako její doprovod. Nebýt toho, bez problému by mě porazil. Takhle zůstal o pár vteřin vzadu.

A tak jsem se při vyhlašování dozvěděl pro mě šokující zprávu. Po jednom z nejhorších výkonů sezóny jsem zaznamenal svůj nejlepší výsledek za celých těch dvanáct let, co běhám Kopce. Slepé kuře zakoplo o stříbrné zrnko. Takže padesátníci, díky Vám, že jste se domluvili a tentokrát nepřišli. Oplatím vám to a příště nepřijdu zase já. Tak si Běh na Červenou horu užijte, budu vám na dálku držet palce.

pátek 3. srpna 2012

Proč běhám jako velký šéf?

Na krimikomedii Velký šéf si zřejmě budou pamatovat jen největší fanoušci filmové historie. Rafinovaná loupež tehdy byla tak dokonale promyšlená, že policisté měli ihned jasno. Člověk, který ji vymyslel, musí mít tak těžký mozek, že není možné, aby ve vypjatých chvílích udržel hlavu rovně. A skutečně, filmový hrdina se marně snažil nést hlavu vzpřímeně, aby unikl pozornosti svých pronásledovatelů. Tehdy jsem se bláhově domníval, že je to jen podařený žert a v reálném životě něco podobného není možné. A pak jsem začal běhat.

Zpočátku jsem nepozoroval nic neobvyklého. S uběhnutými kilometry jsem se přestával zadýchávat, výkonnost stoupala, dařilo se mi urazit větší a větší vzdálenosti ve stále rychlejším tempu. Zkusil jsem nějaký ten závod a časem dokázal zvládnout vyšší a vyšší zátěž.

A pak jsem se našel na fotografiích. Kdo je ten divný člověk s hlavou nakřivo? To že jsem já? Nesmysl, to bych určitě zaregistroval, že naklápím hlavu až někam k rameni. Omyl. Nevšiml jsem si vůbec ničeho. Jakmile si ve svém úsilí hrábnu někam hlouběji ke dnu, hlava se mi automaticky nachýlí na stranu.

O své úchylce teď už vím roky. Pokoušel jsem se jí zpočátku zbavit, cvičit krční svaly, pravidelně se při běhu kontrolovat, jestli se hlava nevychýlila, ale výsledek veškerý žádný. Když se mě kdokoli zeptá, na kterou stranu nakláním hlavu, nedokážu okamžitě odpovědět. Musím nad tím usilovně přemýšlet a nakonec se ke správnému závěru doberu až z fotografií.

Za roky svého běhání už jsem rezignoval. Smířil jsem se s tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Občas si při běhu vzpomenu, narovnám hlavu a běžím dál, abych po pár minutách zjistil, že náklon už zase překročil únosnou mez.

Když už se nějakého záporu nedokážeme zbavit, je dobré nalézt nějaké klady. Ale hledají se těžko. Snad jen jeden existuje. Když se blížím ve větším houfu, jsem k poznání už na půl kilometru. Nakloněná hlava mě spolehlivě prozradí. Když mě jeden rychlejší kamarád vídá dobíhat na závodech do kopce, nikdy nezapomene křiknout: "Narovnej hlavu." A já obvykle poslechnu a nejmíň na deset vteřin ji dokážu udržet rovně.

Když jsem viděl, jak má nakloněná hlava beznadějně zkazí každou fotografii, řekl jsem si, že by bylo dobré aspoň občas mít nějaké foto, kde vypadám alespoň trochu normálně. Jak tedy zmerčím fotografy, snažím se držet co nejvzpřímeněji, ale když začnu procházet galerie, úspěšnost se drží hluboko pod polovinou. Už s tím asi moc nenadělám. Nakonec jsem rád, že ještě pořád běhám, ať už hlava drží rovně nebo ne. Až jednou upadne definitivně, budu se nad tím muset zamyslet. No jo, ale bude čím?

čtvrtek 2. srpna 2012

Útěk před saní

Tak jsem se včera zamíchal do houfu, který se snažil utéct Slivenecké sani. Saň se naštěstí neobjevila, ale kdyby tam doopravdy byla, neutekl bych. Asi by mě sežrala. Vlastně jediná šance na přežití by byla v tom, že by se přecpala běžci ještě pomalejšími než jsem já a na mě by se nedostalo.

Stejně by mě docela zajímalo, kdo přišel na tenhle krásný pohádkový název. Byla to čistá fantazie pořadatele závodu? Nebo se snad někdy v minulosti ve Slivenci doopravdy vyskytovala nějaká saň? Jak vypadala, kolik měla hlav a čím se asi živila? Polykala náhodné chodce (rekreační běžci tenkrát asi ještě nebyli) a nebo se specializovala na princezny? To by asi bylo vysvětlení, proč se tu už žádná saň nevyskytuje. Chcípla hlady.

Bydlím jen pár kilometrů od cíle, a tak jsem využil situaci, do běžeckého se převlékl doma a vyrazil, vybavený jen mincemi na dobrovolné startovné. Je to mnohem lepší, než zmateně kroužit autem po Chuchli a hledat místečko k zaparkování. Ani nemluvím o druhé výhodě, že by pak teoreticky bylo možné libovolně doplňovat ionty z těch nejlepších energetických nápojů. Proč teoreticky? Protože na to jsem příliš líný. Z cíle to mám domů jen něco přes tři kilometry a vracet se do hospody na start s představou, že pak s jedním či několika pivy v žaludku poklušu do kopce, to jsem radši zůstal za abstinenta.

A samotný závod? V posledních týdnech jsem několikrát zkusil opakované výběhy schodů. Schody jsou skvělá věc na posílení stehenních svalů. Na mé výkonnosti se to projevilo prakticky okamžitě. Tedy ne že bych nabral sílu, ale nohy byly unavené daleko dřív než jindy, takže jsem se do úvodního stoupání sotva vydrápal. Když se pak trať ve druhé půli narovnala, nohy už se přece jen rozeběhly o něco ochotněji. Jednoho nebo dva běžce jsem sice předběhl, ale dalšímu, který byl na začátku rovinky sotva dvacet metrů přede mnou, jsem se nedokázal přiblížit ani o kousek. 

Ono tělo asi ještě nedokázalo vstřebat sobotní Miřejovice. Ale co bychom řešili takovéhle prkotiny. Jestli si o jedno místo pohorším, to už při mé běžné výkonnosti nehraje příliš velkou roli. Nakonec jsem skončil ve druhé polovině výsledkové listiny i ve své kategorii. Už to asi lepší nebude.

Ale ještě jedna věc mě na Slivenecké sani zaujala. Protože trať se brzy po startu zužuje na úzkou pěšinu, na které se dá předbíhat jen s obtížemi, startuje se ve dvou vlnách. Na ostatních závodech obvykle nejdřív běží mladí chrti a my staří vybíháme až se zpožděním. Stovky metrů před cílem pak potkáváme mladé rychlíky, kteří už vyklusávají po závodě, sledují naše výkony a povzbuzují nás, když nám lezou oči z důlků a lapáme po dechu.

Tady na Slivenecké sani je to naopak. Nejdříve se na trať vydáváme my staří. Mladí startují s desetiminutovým odstupem. Tohle uspořádání má svoji výhodu. Konečně zase jednou my můžeme být diváky a podívat se na dobíhající mlaďasy a oplatit jim povzbuzování. A víte že je to docela příjemné, když už máme závod za sebou, jen si volně vyklusáváme a zažíváme ten pocit, že my už běžet nemusíme, kdežto tentokrát lezou oči z důlků těm druhým?