pátek 18. září 2015

Ono to tam někde je

Před večerní desítkou jsem měl za sebou čtyři běhy a v nich celkem něco přes třicet kilometrů, odklusaných šnečím tempem. Stačily dva měsíce nicnedělání, aby se z běhu pro radost stala dřina. Jako kdybych začínal úplně od nuly. Při běhu teď bolí svaly, šlachy, úpony. Připadám si jak zrezivělý. A rychlost běhu? To co předvádím, už se snad ani nedá nazvat rychlostí.

Za normálních okolností bych účast na jakémkoli závodě vzdal, ale zkuste to jen tak zabalit, když máte běžet za rodinný tým! To prostě nejde. A tak jsem se rozhodl, že na večerní desítku zkrátka půjdu, i když si s největší pravděpodobností zaběhnu svůj nejhorší výkon všech dob a ještě budu dráždit hada bosou nohou a koledovat si o obnovení zdravotních trablů. Optimista ve mně říkal: "Sice to bude přes hodinu, ale zvládnout se to dá." A co říkal pesimista? To ani nechtějte vědět.

Jenomže občas přijde na pomoc něco, s čím nepočítáte. Tam někde vzadu v mozku zřejmě zazněl povel: "Hele, chystá se závodit, šplouchneme do žil trochu adrenalinu." Už po převlečení, když jsem si jen tak zkušebně odklusal pár metrů cestou do fronty na záchod, se něco změnilo. Jako by mi to staré bolavé tělo někdo vyměnil. Sice ne za fungl nové, ale nějaké klidnější, míň rozklížené. A jak se blížil start, bylo to lepší a lepší. A v hlavě začal hlodat červík: "Když už jsi tady, máš startovní číslo, boty zavázané, nebylo by škoda to aspoň nezkusit pod hodinu?     

Původní úmysl vystartovat s Janinou a držet se jí, dokud to půjde, vzal za své ještě před startem. Trochu jsme se rozfázovali v přípravě. Já převlečený, věci odevzdané, frontu na povinný záchod před sebou. Holky zvolily jiné pořadí a já je ztratil z dohledu. A pak mi bylo líto jen tak pro nic za nic ztratit céčkový koridor a cpát se někam dozadu k holkám do éčka. I tak mi to na start od výstřelu zabralo skoro čtyřicet vteřin. Bohužel slovo "skoro" mělo svůj význam. Jenomže já si ten čas v duchu zaokrouhlil, což se mi později v cíli nevyplatilo.

Brzy po startu jsem zjistil, že adrenalin je sice skvělá věc, ale má taky své meze. Když zkrátka není natrénováno, žádné hormony člověka nespasí. I tak to ale běželo nad očekávání dobře. Většina cesty byla dobře osvětlená. Záludná temná místa se nevyskytovala, tlačenice taky ne, takže jsem běžel vcelku bez komplikací. Samozřejmě mnohem víc jsem byl předbíhán, než abych předbíhal já. V šeru jsem moc nerozeznával lidi kolem trati, tak ani nevím, kdo z kamarádů přišel fandit. Sem tam jsem zahlédl někoho známého mezi běžci. Někde před třetím kilometrem se přese mě přehnal dav kolem vodiče na 45 minut. V podstatě je to jako opravdová vodní vlna, zvlášť když není velký rozdíl v rychlosti. Člověk cítí, jak tlak lidské masy kolem sílí, pak se objeví běžci s časem na vlajce. A jak se posunují dopředu, lidská vlna začne pozvolna slábnout. Přesně to samé jsem cítil na pátém kilometru, když se přese mě převalili vodiči na padesát minut.  

Kolem šestého mě předběhla povědomá postava a já si uvědomil, že je to Ivča. Dohnal jsem ji a dva kilometry jsme běželi spolu. Utíkalo to příjemně, ale bylo znát, že má na víc. Tak jsme se na osmém rozloučili a ona si do cíle ještě dala dlouhý finiš. Já už jsem i tak byl s časem spokojený. Žádné přes hodinu, žádná hodina, žádných pětapadesát. Vypadalo to ještě o chlup líp. Už jsem raději sázel na jistotu a do cíle se nehnal na krev. Jenomže pak se vpředu vyloupla časomíra a já viděl, jak prchají vteřinky. Přidal jsem, aby mi čistý čas nepřelezl třiapadesátku, ale mé výpočty selhaly. To hloupé zaokrouhlení na startu. Nakonec mi čistý čas vyšel na 53:01. Příště to chce počítat přesněji. Předpověď o nejhorším životním čase na desítku se splnila, ale já byl spokojený. Náš tým už sice nemá na vavříny, ale zvládli jsme to. 

A jak jsem přežil? Trochu jsem se v noci převaloval a bál se návratu obtíží. Přece jen to byla dávka větší než pro čerstvého rekonvalescenta. Ale nakonec se mi podařilo i usnout. A druhý den jsem chodil. Sice trochu rozkolísaně, ale chodil. Jo, půjde to, ono to tam někde je ...






pátek 4. září 2015

Opatrný pokus o patrný poklus

Ne že by mě nezajímalo, co za zdravotní trabl mě vlastně postihlo, ale proč si tím lámat hlavu v době, kdy se vše začalo vracet k normálu. Tedy on ten návrat je docela pomalý a ještě zdaleka neskončil. Celý červenec jsem si připadal jako na houpačce. Střídal jsem špatné dny s lepšími, ale i ty nejlepší byly dostatečně mizerné na to, abych si nechal zajít chuť třeba jen popoběhnout. Červencové maximum v kuse byly čtyři běžecké kroky na přechodu pro chodce, když jsem se snažil uchránit zbytek tělesné schránky před rozsáhlejší devastací. Po těch čtyřech krocích jsem ale trochu zapochyboval, jestli nebylo rozumnější nechat se přejet.

Na dohled ale byla ještě srpnová dovolená, už od samého začátku plánovaná jako povalovací a odpočinková. Nenapadlo mě, že povalování v té době bude jediný sport, kterého budu schopný.  
Několik posledních dnů před odjezdem jsem se spíš ploužil než chodil. Úvodní den, spojený s prohlídkou Valencie jsem si docela hrábl na dno.

A pak? Nevím co se přesně stalo. Možná pomohla poslední tabletka proti bolesti, snad na mě blahodárně zapůsobilo první vykoupání v moři. A nebo třeba někdo neznámý konečně odložil moji panenku woodoo a přestal do ní píchat špendlíky. Na každý pád jsem najednou zjistil, že bolest je pryč, můžu normálně chodit, aniž bych svým pohybem parodoval křížence Hurvínka s golemem a dokonce se mi několikrát podařilo i beztrestně popoběhnout na vzdálenosti pět a více metrů. 

Do konce dovolené už se bolest nevrátila a já si několikrát za noc vychutnával ten pocit, že se v posteli klidně převalím na jeden či druhý bok, aniž bych celý dům probudil skučením. Že už bych byl zralý na běžecký návrat? Řekl jsem si, že nebudu škádlit osud a zkusím pár dnů vydržet, tedy alespoň než se vrátíme domů. V sobotu jsem ještě dospal noční návrat z letiště, ale v neděli už jsem si přivstal a začal shánět součásti běžecké výstroje. Kupodivu se mi vše podařilo nalézt. Na Asicsech ještě nebyly pavučiny a po menším přemýšlení jsem dokázal všechny svršky i spodky natáhnout na správné části těla. 

A pak jsem konečně vyběhl. Ještě začátkem června bych se ten pohyb zdráhal označit za běh, ale teď jsem byl rád, že se vůbec nějak sunu kupředu. Je neuvěřitelné, jak rychle dokážou některé svaly ochabnout. Jiné zase úspěšně zapomněly, jak že se provádí běžecký krok, kdy se napnout, kdy povolit a hlavně jak vše zkoordinovat se svými sousedy. Jako bych za sebou neměl sedmnáctileté pravidelné pobíhání, ale nejmíň třicet let ležení na gauči.

Z první šestikilometrové trasy jsem se vrátil unavený jak z půldenního vytrvalostního tréninku, ale něco bylo jinak ... byl jsem prakticky suchý. Litry potu, které při svých bězích pravidelně vyrábím, někam zmizely. Můj výkon byl prostě tak mizerný, že si tělo ani nevšimlo, že se má začít potit. Nakonec jsem ale konstatoval, že chvílemi byly obě nohy ve vzduchu, tedy se dá říct, že jsem běžel a muselo to být patrné z dálky i z blízka. Druhý den sice lehká únava, ale žádné vážnější následky.

A tak jsem svůj první opatrný pokus o patrný poklus přežil. Když zamhouřím obě oči, už jsem zase zpátky mezi běžci.