čtvrtek 23. července 2015

Dávka štěstí

V některých oblastech vědění mám značné mezery. Jak mi mohlo uniknout, že být zasažen ptačím trusem znamená štěstí? To kdybych věděl, možná začnu víc vyhledávat ptačí hejna. O svém zásahu, který mě potkal těsně před vstupem do jedné lisabonské pamětihodnosti, už jsem se zmínil. To, co potom následovalo, se dá považovat za řetěz šťastných náhod. Nebo snad ne?

První klikařský moment se dostavil poměrně brzy. Co jiného to je, jestli ne štěstí, když vás zdravotní výpadek sejme nikoli na dovolené, skoro tři tisíce kilometrů od domova, ale jen o pár dnů později, ve vlastní posteli? V podstatě to byla ohromná klika nejen pro mě, ale zhruba pro další čtyřicítku lidí, kterým bych asi docela zkomplikoval závěr zájezdu.

A klika se mě držela i v dalších dnech. Když jsem se trošinku zmátořil a začal znovu chodit po svých, odjeli jsme na víkend k přátelům. Plný dům, nocleh trochu improvizovaný. Zcela dobrovolně jsem si vybral suterénní místnost. Tam určitě bude klid a chládek. A těch pár uskladněných kusů nábytku? Kdo by se tím nechal rozhodit? Jenomže když jsem se v noci trošinku víc zavrtěl a začal jsem štrachat po nějaké naprosto nedůležité věci, šikovně jsem shodil volně opřená dvířka. Tedy ani ne tak dvířka, jako spíš dveře. Musel jsem být hodně šikovný, že se mi to povedlo. Jen mě trošinku ofoukl průvan. Vzápětí mě ofouklo podruhé, když jsem rozsvítil a zjistil, že masivní hrana přistála pět centimetrů od mé hlavy.

A pak, když jsem se pár dnů poté vypravil na vyšetření do nemocnice, bylo dusno, horko a klidno. Tedy alespoň do té doby, než jsem došel na deset metrů od hlavního vchodu. V té chvíli se zafoukal jeden jediný poryv větru. Kdesi ve druhém patře rozrazil okno, vysklil tabulku a ta s rachotem zaplachtila na dvorek asi pět metrů ode mě. Takže třetí klika.

Ale znáte to, příroda se vždy snaží hledat rovnováhu. A tak po klice následuje co? Smůla. Má série se otočila včera, a to hezky zostra. Občas v práci navlékám montérky. Pěkně modré, s laclem. Na laclu veliká šikovná kapsa, do které se skvěle vejde telefon, tužka, kus papíru, klíče, tedy vše nejnutnější, co člověk může potřebovat, když podnikne pracovní cestu dvacet a více metrů od stolu. Jen bych se na té veledůležité kapse konečně měl naučit důsledně zapínat zip.

Nejen císař pán, ale i lidé v montérkách někam občas chodí pěšky. Neopatrně jsem máchl laclem a uslyšel divnou ránu. Sice to nešplouchlo, ale to je zanedbatelný detail. Kdybych se pokoušel úmyslně trefit mobilem do záchodové mísy, těžko by se mi to povedlo lépe. Jednal jsem sice relativně rychle, ale už se jednalo o lov pod hladinou. Ještě chvilku jsem se mohl pokochat pohledem na fungující displej, ale pak následoval rychlý konec. Jak to, že mému předchozímu vodotěsnému modelu se nikdy nic podobného nestalo?

Jenomže to byl teprve začátek karambolové série. Po práci jsem měl domluvenou schůzku s pojišťovákem. Tak trochu jsem tušil, že ho asi zklamu, ale nakonec jsem se nechal ukecat, že se sejdeme. Měl jsem to skoro při cestě na chatu. Ovšem můj orientační smysl není smysl a tak jsem se trochu zamotal v chodovském nákupním centru. Zachránila mě šipka s nápisem Česká pojišťovna. Tedy ona mě vlastně moc nezachránila, protože jsem skončil u budovy se správným nápisem, ale zhruba kilometr daleko od té, ve které na mě netrpělivě čekal onen pán. No nakonec jsme se sešli, ale nebylo to zrovna vydařené setkání.

Pak, úplně propocený z pobíhání po Chodově, jsem znovu nasedl do auta a vydal se na chatu sklízet meruňky. Úroda bohatá, i když celkově jsou drobnější než jiné roky. O část úrody už jsem se dělil s mravenci a jinými breberkami. Zajímavé je, že meruňkami nepohrdnou ani včely. S jednou jsem se nedopatřením začal přetahoval o stejný kousek. Kdyby něco žbleptla, rád bych jí tu meruňku nechal. Ale ona nic. Klidně se schová na odvrácené straně. Ji to schovávání stálo život, mě žihadlo a napuchlý ukazováček. Naštěstí na levé ruce.

Úrodu jsem vítězoslavně před půl desátou večer dovezl domů. Tam mě čekalo uvítání: "Proboha, a co s tím budeme dělat?" To vždycky potěší.

No ale má černá série ještě měla pokračování, když jsem ráno vyndával nádobí z myčky. Ta nejlepší a nejoblíbenější sklenička mi vyklouzla z ruky a rozbila se. Jsou to sice střepy, které znamenají štěstí, ale mám o nějaké štěstí vůbec stát, když pak vše otočím řetězem karambolů? Jestli dobře počítám, smůla nad klikou naprosto spolehlivě vede.  

sobota 18. července 2015

Portugalsko - výběr z hroznů

Když jsem ještě netušil, jak se věci zvrtnou v červenci, stihl jsem v blažené nevědomosti absolvovat zájezd po Portugalsku.

Co jsem o téhle zemi věděl před startem naší poznávací cesty? Že mají obyvatel o fous víc než my a rozlohu větší o dva fousy? Že milují fotbal a uctívají své hvězdy jako bohy? Že jim kdysi patřila půlka zeměkoule, ale že z té světové slávy už nezbyla ani polní tráva? Že svoji samostatnost a někdy také holou existenci museli po staletí hájit proti mnohem většímu sousedovi? Kdysi jsem se potkal s jedním Portugalcem, který mi tvrdil, že Portugalci rozumí Španělům, ale Španělé nerozumí Portugalcům. Přijdu alespoň tomuhle záhadnému tvrzení na kloub?

Stihl jsem prolistovat pár průvodců, nalézt na internetu několik jmen z naší předpokládané trasy a to bylo všechno. Nevím proč, ale v hlavě jsem měl tu zemi propojenou s vedrem. Takovým vedrem, jaké na nás sálá z plátna westernu "V pravé poledne". Vím že ten film neměl s Portugalskem nic společného, ale přesně tak jsem si představoval portugalské klima. Všichni leží zašití ve stínu a snaží se přežít největší žár, nikde se nepohne lístek a kdo nemusí, nevyleze před setměním.

Během několika hodin bylo všechno jinak. Opustili jsme rozpálenou letní Prahu a v Lisabonu nás čekalo šestnáct stupňů opepřených přeháňkami. Nespletli se piloti a nepřistáli s námi někde na severu? Ne, to si s námi příroda jen trošinku zažertovala. Během pár dnů se všechno vrátilo do normálu. Pravé portugalské vedro ještě dostalo šanci.

Naše skupina čítala necelých čtyřicet duší. Nenapadlo by mě, že ve svém věku hluboko po padesátce budu patřit do nejmladší čtvrtiny. Při pozemním přesunu z Prahy na mnichovské letiště jsme se seznámili s průvodkyní. Je obrovská klika, když natrefíte na člověka, který má tuhle profesi jako koníčka. A přesně takovou kliku měl náš zájezd. Snad je to tím, že se Lenka po většinu roku živí něčím úplně jiným. Možná to někdo vnímal odlišně, ale mně stačilo pár úvodních vět a věděl jsem, že má-li nás někdo provést Portugalskem bez trablů, ukázat nám ta nejkrásnější místa a nakazit nás zaujetím pro tuhle rozporuplnou zemi, je to právě ona. A mé tušení nezklamalo. Starala se o nás jako o vlastní děti, snažila se splnit, co nám na očích viděla a občas i to, co snad ani vidět nemohla. A navíc nás neúnavně zásobovala zajímavostmi z historie i ze života Portugalců.

Po příletu jsme se v Lisabonu moc neohřáli (doslova) a zamířili k severu. K první zastávce na trase, městečku Óbidos, jsme dorazili ještě dopoledne. Tam přišel startovací šok. Vůbec nic jsem tady nečekal. "Koukneme a pojedeme dál", říkal jsem si v duchu. Ale tohle malé městečko, které tu zřejmě zamrzlo od středověku, mě doopravdy dostalo. Křivolaké uličky, kostely, domky, nádherné hradby, z nich úžasný rozhled do krajiny i do vnitřního města. Nevěděl jsem, kam namířit objektiv dřív. A tak jsem zíral, valil oči, rozhlížel se, popocházel, couval, mířil, ostřil, cvakal ,,, nějak mi v té chvíli nedošlo, že do podobného fotografického tranzu se tady budu dostávat dnes a denně.

Hned další příležitost přišla o pár desítek kilometrů později, když jsme dorazili ke klášteru Batalha. Z mnoha úhlů nádherná stavba, ale to by nebylo nic zvláštního. Nejzajímavější část je právě ta, která má k dokonalosti daleko. Nedokončená kaple. To, co by v našich drsných podmínkách propadlo zkáze nejpozději po pár desítkách let, tady získalo se stoletími zvláštní kouzlo a patinu. Dokáže tohle zobrazit obyčejná fotografie? Nevím ... alespoň jsem se pokusil.

A pak už jsme se na dohled od městečka Nazaré konečně mohli pokochat mořem, tedy vlastně oceánem. Jo, to je něco, co jim můžeme jenom závidět. Ten nezastavitelný stroj na vlnobití, kterému nikdy nedojdou baterky. Ta nejasná linka obzoru, ta křivka, která dává tušit, že zeměkoule by asi vážně mohla být kulatá. Ne, tohle všechno si můžu vrýt do paměti, ale odvézt si z toho domů nejde ani kousek, i kdybych měl v aerolinkách neomezený váhový limit.

První noc v malém příjemném hotelu a pak první setkání s tvrdou realitou. Místní lidé jsou fajn, ale brzké ranní vstávání nebo snídaňová logistika jsou pro ně pojmy z jiné planety. "Cože? Snídat už od půl osmé? To je hrozně brzo. Ale dobrá, když na tom trváte, bude snídaně od půl osmé."

A co se dělo v půl osmé? Tak trochu chaos odkoukaný od brownova pohybu. Když něco chybělo (a ono zpočátku chybělo skoro všechno), obsluha projevila neuvěřitelný talent vyhmátnout a přinést něco úplně jiného. "Není káva? Tady máte sýr. Chybí talířky? Už nesu šunku." Ale nakonec jsme vše bez újmy na zdraví a životech zvládli. Když se podobná story opakovala další rána v dalších hotelech, přestali jsme se tou prkotinou stresovat, nasadili maximální trpělivost a větší časovou rezervu a ono to nakonec vždycky nějak dopadlo. Optimista by dokonce řekl, že k všeobecné sytosti.

Později jsme pochopili, že celý problém byl jen v odlišném přístupu k jídlu. My jsme zvyklí jídlem pokud možno rychle doplnit energii nebo se zbavit hladu, kdežto portugalští jedlíci mají své rituály. A je možné při rituálech honit čas? Není!!! Když jsme si jednou ve spěchu objednali hamburger a čekali půl hodiny, pochopili jsme, že pojem Fast food zde má úplně jiný význam než u nás.

V čem je ale úplně největší rozdíl, to je bezesporu víra. I ti nejpevnější čeští věřící by zřejmě Portugalcům připadali jako naprostí neznabozi. Je to snad dáno tím, že u nás, na křižovatce Evropy, jsme se naučili nevěřit nikomu a ničemu, zatímco slavní portugalští mořeplavci se dnes a denně museli spoléhat nejen na vlastní síly. Úspěšný návrat domů se neobešel bez pomoci boží. A víra Portugalcům zůstala. Věří v Boha, v jeho uzdravující moc, v přátelství, v lepší zítřky ... věří ve všechno, o čem my si dovolíme pochybovat. Víra jim pomáhala vždycky. Když byli na vrcholu slávy, ale také když bylo těžko. Musí pomoci i teď, kdy země není v úplně nejlepší kondici.

Až tady jsem si uvědomil, jak důležité jsou pro správného křesťana zvony. Doma kolem nich chodíme netečně, mnohé z nich nezaslechneme, jak je rok dlouhý. To portugalské zvony se musí hýbat a musí být slyšet. Zvuk zvonů je tady stejně důležitý, jako vzduch k dýchání. Na jedné túře jsme procházeli vesničkou s pár polorozpadlými domy. Na dvorku stožár, čtyři mohutné tlampače. Že by místní informační kanál? Omyl. V příslušnou hodinu se po liduprázdném údolí rozezněly zvony jak ve Vatikánu. A jaké to bylo? Zvláštní, krásné, zajímavé. Škoda, že se u nás nezvoní víc. Ale bydlet u kostela, asi bych mluvil jinak.

Jak přibývala navštívená místa a města, zážitky se hromadily, vršily, překrývaly a já si uvědomil, že není možné popisovat jedno místo po druhém a odškrtávat si je na seznamu. Člověk se musí soustředit na ty nejsilnější zážitky, nejpůsobivější místa, na dojmy, které to v něm zanechalo. Takže už žádný seznam, jen "výběr z hroznů". A ty nejlepší a nejsladší kuličky? Monsanto, Guimares, Coimbra ... sakra, já bych to zase musel vyjmenovat všechno.

Dřív, když jsem slyšel mluvit o Portu, vybavil se mi fotbal a Tři mušketýři, kteří se velice často opíjeli portským. Návštěva Porta mi s tímhle žebříčkem pořádně zatřepala. Nejkrásnější mosty v Portu jsou jako vystřižené z verneovek, portské postoupilo na druhé místo. A fotbal? Ten hodně klesl. Portugalci v hospodách sledovali obrazovky s fotbalovými přenosy tak trochu netečně. To u nás by mnohde zažili bouřlivější atmosféru.

Ale co se babrat v takových prkotinách, když kolem byla taková spousta zážitků, krásných staveb a ještě krásnější přírody. Výlety do hor, ale i po pobřeží, to vám zase byly fotografické orgie. Jenomže brzy jsem byl tak zmlsaný, že mi obyčejné kopce a skály začaly být málo. Začal jsem  nahánět racky, holuby a ostatní žoužel, aby mi obrázky trochu oživila. A musím říct, že zvlášť rackové se docela snažili. Jenomže pozor, racek je hrdé zvíře a když si ho dostatečně nevážíte, dá vám to při vhodné příležitosti sežrat.

Mě si jeden z nich vychutnal v Lisabonu, těsně před tím, než jsem vkročil do kláštera svatého Jeronýma. Pták podnikl nálet, vypustil páchnoucí bombu a ... naštěstí mě zasáhl jen do nohy. Část prohlídky kláštera jsem  tedy strávil v umývárně nejbližšího záchoda. Ještě štěstí, že jsem měl jen sandály a nebo že jsem nebyl půl metru rychlejší. To by mě v autobuse asi zrovna nemilovali.

Mluvil tady někdo o záchodech? Jaké jsou v Portugalsku záchody? Jaké by byly? Docela dobré. Žádný přehnaný luxus, ale jsou čisté a většinou zadarmo. Tedy přesně to, co potřebuje český cestovatel s lehce opotřebovanou prostatou. Většinou cesty jsem si mohl spokojeně broukat s Danielem Landou: "... to mám rád."  

Portugalci  jsou sice historicky skvělí mořeplavci a cestovatelé, ale pěší turistika jim  nic neříká. O turistickém značení, tak jak ho známe od nás, si můžou nechat jen zdát. Na pár místech se vyskytuje několik značených turistických tras, ale nesmíte si představovat, že jde o značky, mapy, kilometrovníky a rozcestníky tak, jak je znáte z domova. Značky, pokud nějaké vůbec naleznete, znamenají: "Ano, tudy vede cesta. Odkud a kam? Hloupě se nevyptávejte a šlapejte." V horském terénu jsou značky nahrazeny kamennými "mužíky". Ale na druhou stranu, proč také budovat nějaké turistické cesty, když tady nejsou žádní turisté. Oni možná ani netuší, že něco jako pěší turistika existuje.

Dokonale se to projevilo, když část jedné naší trasy vedla po silnici. Tipovali jsme, jestli na tříkilometrovém úseku vůbec potkáme nějaké auto. Nakonec jedno doopravdy přijelo. Jeho osádka u nás zastavila a z jejich portugalského multitaskingu jsme vyrozuměli, že nás považují za poutníky do Santiaga de Compostela.

Všude, kam jsme na naší poznávací cestě dorazili, jsme žasli nad neuvěřitelným množstvím památek, církevních i architektonických skvostů. Některé z nich byly v docela dobrém stavu, ale na spoustě se podepsal nejen zub času, ale také nedostatek péče. Ovšem něco se přece jen mění. Když jsme na cestách pustinou konečně narazili na nějaké lidi, obvykle neseděli s rukama v klíně. Opravovali, čistili, nahazovali, stavěli a na mnoha místech byly už vidět výsledky. Nebude to hned, ale dostanou-li čas, dají spoustu věcí do pořádku.

Portugalci trochu nabourávají stereotyp, že na jihu se nikdo při práci moc nepřetrhne. Naopak, většinou nám připadali skromní a pracovití. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Muži v oblasti Alentejo jsou proslulí svou leností. Prý jen věčně vysedávají na židlích a pozorují okolí. Na práci mají ženy. No, doopravdy tam nějací seděli ...

Někde v chytrých knihách jsem četl, že když Portugalsko bylo na vrcholu svých objevitelských a kolonizačních aktivit, došlo to tak daleko, že doma nastal zoufalý nedostatek lidí. Občas mi připadalo, že ten zoufalý nedostatek ještě pořád trvá. Při našich pěších túrách po severu jsme hodiny nepotkali ani živáčka. I obydlené osady se zdály jako po vymření a velice podobně to vypadalo i na silnicích.

Po vstupu do tehdejšího Evropského společenství (1986) dokázalo Portugalsko vybudovat skvělou dálniční síť, která má jen jednu drobnou chybičku. Skoro nikdo po ní nejezdí. Tak prázdné dálnice se u nás nevyskytují snad ani v půl třetí ráno. Takže zdánlivě rozdíl, ale ve skutečnosti stejný stav jako u nás. Jak to ten geniální evropský úředník, který rozhoduje o miliardách, dělá? Vždycky dokáže neomylně nasměrovat peníze tam, kde přinesou nejmenší užitek.

Jazykový rébus jsem nakonec nevyřešil. Portugalština mi ze všeho nejvíc připomínala ušišlanou španělštinu (kterou taky neumím). Naučil jsem se pár základních slovíček a rozhodl se jimi nešetřit. Místní oceňovali snahu, měli radost z každého "óbrigadu" (děkuji) a velkomyslně přecházeli, když jsem ranní pozdrav používal večer. Dokonce přinesli správný nápoj ve správném množství, když jsem jejich řeč nedopatřením zkombinoval s maltštinou a objednal "Doiš birraš". Ale všichni, kteří žijí z turistického ruchu, už dávno pochopili,že bez angličtiny se neobejdou. Takže dorozumět se v Portugalsku? Žádný problém.

Těch pár portugalských dnů uběhlo hrozně rychle. Krásná země, kterou stojí za to poznat, aspoň tak jako my "z rychlíku". Snad bych se sem i rád pravidelně vracel, jen kdyby praotec Portugalec tehdy nedošel tak hrozně daleko. Vzpomínat na ni ale budu jen v dobrém.

____________________________________________________________________

Obrázky z Portugalska: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/


pátek 10. července 2015

V soukolí systému

Když jsem poslední červnovou neděli vstával s pocitem, že mé pravé tříslo se dostalo mezi ozubená kola, nenapadlo by mě, že zanedlouho se mezi ozubená kola systému dostanu úplně celý. Vlastní hloupostí jsem prokaučoval několik možností řešit svůj momentální zdravotní stav nějakou zkratkou. Při svém prvním kolečku po zdravotnických zařízeních jsem se nechal zviklat od svého přesvědčení, že za vše může stará zanedbaná recidiva kýly. On by asi zánět svalového úponu mohl být ve stejném místě, ale když po pár dnech pominula největší bolest, už mi bylo jasné, že původní diagnóza byla správná. 

Když jsem se po týdnu léčení klidem probudil přesně ve stejném stavu, jako předchozí pondělí, rozhodl jsem se pro druhé kolečko po zdravotnických zařízeních. "Není nic jednoduššího, mám kontakt na šikovného chirurga, který se vás ujme," ujistil mě pan doktor. "Ordinační hodiny má ve čtvrtek." 

Na čtvrtek jsem se docela těšil. Můj organismus to nějak poznal a začal se těšit taky. Ve středu se mi ulevilo a ve čtvrtek ráno lezu z postele tak lehce, jak se mi to nepodařilo za celý červenec. Ano, už jen pomyšlení na bílý plášť uzdravuje, natožpak když ho pak spatříte na vlastní oči. Mé sebeuzdravení vyvrcholilo přesně v ordinační době. 

A dál? Pak už to byl jen jeden nepřetržitý řetězec nehod, náhod a karambolů. Abych byl u pana doktora včas, jel jsem s mírným předstihem. A aby to nebylo tak jednoduché, někde jsem zahlédl dvě rozdílné informace o ordinační době. Vybral jsem pro jistotu tu o hodinu dřívější a zcela neomylně sáhl vedle. Pana doktora tedy začali shánět a já ho stačil popudit ještě dřív, než jsme se poprvé spatřili.  

A v ordinaci, to už bylo úplné Waterloo. Adrenalin dělá divy a já vylezl na vyšetřovací lůžko bez pomoci, což by se mi v předchozích dnech těžko podařilo. Zkrátka zdravej a ještě k tomu blbej simulant.

"Takže levou stranu vám dělali laparoskopicky se síťkou a tu pravou klasicky zvenčí? A se síťkou nebo bez?" 
"Klasicky, tak asi bez."
"Asi? Vy to nevíte?"
"Nevím, spal jsem, když to dělali," zkusil jsem trochu odlehčit situaci. To jsem si ale pěkně naběhl. Atmosféra ještě o fous zhoustla.
"A vaše praktická lékařka by to nevěděla? Ta přece musí mít zprávu."
Mám mu vykládat, že bude vědět přesně to, co já? Zkusil jsem jí zavolat. Na druhý pokus jsem se dovolal do ordinace. 
"Nikde ve zprávě není o síťce zmínka, takže asi bez síťky, ale jistě to nevíme." Takže jsem byl tam, kde na začátku.
"Když nevím, jestli tam je síťka nebo není, to je na laparoskopii špatně. Musím pro vás najít ten nejlepší postup," ujistil mě pan doktor.
"Díky..."

No ale mezitím jsem prošel vyšetřením. Všechno je v podstatě v pohodě, nic zvláštního. Celkem to chápu. Takových a větších kýl pan doktor už viděl ...
"Pošlu vás na ultrazvuk a pak se mi sem vraťte."
Na ultrazvuku měli naštěstí jednu mezeru před druhu hodinou. Jdu se zaregistrovat a čekám před oddělením sono. Další hodinka utekla jako voda.

Celkem sympatická paní doktorka sice komentuje, co vidí na obrazovce, ale mně to moc neříká. Pak sice vestoje vidím nějakou rozmazanou tmavou šmouhu, která vypadá jako "díra ve stázi", tedy vlastně díra ve slabinách, ale těžko posuzovat něco, co člověk vidí prvně v životě. Cvak, cvak, cvak, paní doktorka zaznamenala pár klíčových scén "Z mého břišního života" a pustila se do sepisování zprávy. "Díky a nashledanou."

Zase jsem přede dveřmi ordinace, nikde už není ani noha, ordinační čas pana doktora (ten správný) za chvilku skončí. Klepu, ale uvnitř je ticho. "Super, teď tady budu čekat do večera, než mě vyžene uklizečka", v duchu si načrtávám, co asi bude následovat.

Naštěstí jsem se spletl, chvilku po druhé se z jiných dveří vnoří pan doktor. Nedorozumění pokračují. "Tak co, jak to vypadá?" Popravdě nevím, co mám na tuhle otázku odpovědět. Skoro bych řekl, že takhle bych se měl ptát já. Zmateně zakoktám, "Co ... já ... jak?"
"No byl jste na tom ultrazvuku?"
"Byl, asi vám už poslali zprávu."

Ve své technické naivitě jsem si namlouval, jak systémem létají snímky mých vnitřností, ale přiletěla jen dvouřádková zpráva, kterou bych si jako laik přeložil asi ve stylu: "Jo, něco tam je, ale nejde o život ..."

Pak už je se mnou pan doktor rychle hotový. V momentě, kdy čekám, že se začneme dohadovat o termínu, mi sdělí, že tohle teď na operaci není. Zalapám po dechu, "ale vždyť já už dva týdny skoro nemůžu spát ..." než stačím pokračovat, že nemůžu ani pořádně chodit, popoběhnout, zakašlat, lehnout si na bok, pan doktor mě zarazí. 
"To bylo to nejistotou. Teď když víte, že to není nic nebezpečného, už budete spát dobře. Takovéhle operace plánovat teď na léto, to by nebylo dobré. V létě se rány špatně hojí, mohlo by dojít k infekci ... přijďte na podzim a domluvíme si termín ... " 

A zatím? Klidový režim a občas ledovat. takže se už můžu těšit na senzační prázdniny u ledu.

Jsem v šoku. Léčebný efekt bílých plášťů vyprchal. Už mu nejsem schopen říct, že si nedovedu představit, jak se teď čtvrt roku budu zkroucený belhat, chytat se zdí a zábradlí, hekat při každém škobrtnuttí a čekat. Pak mě odoperují a já se budu trochu jinak zkroucený belhat dalšího čtvrt roku. No a pak, tedy někdy před Vánoci, už možná budu skoro fit, tedy když nepočítám, že půlrok bez běhu asi bude krušný.    

Na telefonu mi vyskočilo upozornění, že zítra se běží Hvězdonice - Ondřejov. Ještě že jsem byl tak prozíravý. Teď určitě nezapomenu. Minulou neděli jsem takhle zamáčkl Lochovice, ve čtvrtek Sliveneckou saň. Pomalu můžu smazat položky v kalendáři do konce roku. Hranice mezi pohodou a bahnitým dnem je někdy tenká. Tak někdy v lepších časech všem: Ahoj na závodech. Letos? Těžko. Napřesrok? Snad ...  

úterý 7. července 2015

Hubnutí (3) - Jak ztratit (rovno)váhu

Díky několika očekávaným a několika neočekávaným překážkám se poslední díl mého hubnoucího seriálu trefil přesně do doby, kdy havrani padají horkem a na nějaké hubnutí nemají lidé ani trochu pomyšlení. Ale nevadí, však ono každé horko jednou přejde a teploty se vrátí k normálu. Pak nastane ten správný čas si tu trochu teorie vyzkoušet v praxi.

Všechno, o co při hubnutí usilujeme, je důsledné a co nejčastější vybíjení tukového akumulátoru, zmíněného v prvním díle. Věc zdánlivě snadná. Energetický příjem a výdej musí být v mírné (ale doopravdy jen mírné) nerovnováze. Tak proč se to velice často nedaří? Přeženeme-li to s přísunem energie, namísto hubnutí přibereme. Ubereme-li moc, ztrácíme sílu, náladu, naše výkonnost klesá, často nás přepadá nezvladatelný hlad. Zkrátka mraky nepříjemností, které nás mohou v hubnoucím snažení nejen přibrzdit, ale někdy také úplně odradit.

Udržet si tu správnou míru záporné energetické bilance, to je někdy tak trochu loterie. Jak je to možné, když dnes se přece dá změřit každé šlápnutí do pedálu, každé zvednutí činky? Spotřebované kalorie či Jouly nám vyčíslí kdejaký trochu dražší sporttester. A údajů o energetické hodnotě každé sušenky máme tolik, že se pomalu nevejdou na obal. Nebyl by tedy problém vést si přesnou evidenci energetických příjmů a výdejů a podle ní se řídit?

Zádrhel je v tom, že můžeme dělat ohromně přesné součty, ale s velmi nepřesnými a neúplnými vstupními daty. Zrovna nedávno mě přes oči bacilo jedno číslo. Můj energetický výdej na tříkilometrovém závodě do kopce byl na chlup stejný, jako energetická hodnota jedné obyčejné tatranky. Když si tato dvě čísla porovná člověk, který se právě rozhodl, že začne s hubnutím, dostane jeho motivace těžkou ránu a možná s hubnutím rychle skončí.

Co je na takovém porovnání špatně? Do energetické bilance jsme nezahrnuli tu nejdůležitější položku. Klidový výdej energie, neboli bazální metabolismus. To je hodnota, která se mění podle nálady, počasí, venkovní teploty, stupně únavy, zdravotního stavu, denní doby a spousty dalších, někdy těžko postižitelných faktorů. A moc často se nemluví ani o tom, že s efektivitou našeho trávicího traktu je to to samé v bledě modrém. Někdy je až nepříjemně vysoká a jindy? Asi není nutno zabíhat do podrobností. Jaký z toho ale plyne závěr? Metody, založené na přesné evidenci a počítání příjmů a výdejů jsou dobré jako koníček pro milovníky statistik, ale k praktickému výsledku dovedou málokoho.

Mnoho návodů na hubnutí sází na diety. Ty se obvykle snaží vyřadit z jídelníčku nějakou konkrétní složku potravy. Označí se nepřítel a s ním nemilosrdně zatočíme. Jednou jsou to tuky, podruhé cukry, poslední dobou za všechno může lepek. Svým způsobem mohou být podobné diety dočasně úspěšné. Velice často má takto nezvykle poskládané jídlo nižší energetickou hodnotu. Navíc náš trávicí trakt obvykle zareaguje na nečekanou změnu jídelníčku, takže než se přizpůsobí, dočasně dojde k poklesu účinnosti.

Dlouhodobý výsledek je ovšem nejistý. Zažívání se časem přizpůsobí a ani přeměna tuků na sacharidy a ze sacharidů na tuky našemu tělu nedá mnoho vymýšlení. Jednostranně zaměřený stravovací režim má v sobě navíc ukryté jedno značné riziko. Vyřazením určité složky se nevědomky můžeme připravit o některou důležitou látku, jejíž zdánlivě bezvýznamný deficit se možná projeví až po několika měsících. Zůstaňme tedy raději dál u pestré stravy.

Takže co nám vlastně zbývá? Pohyb, pohyb a možná taky ještě pohyb. Ale ani jeho dávky nemůžeme prudce zvýšit ze dne na den. Běžci dobře znají pravidlo, které nám říká, že kilometráž bychom z týdne na týden neměli zvýšit o víc než deset procent. U chůze, cyklistiky, běžek nebo třeba rotopedu bychom možná mohli dávky zvyšovat rychleji, ale není důvod nic uspěchat. Pravidlo deseti procent si jen lehce upravíme. Nebudeme se zabývat kilometráží, ale časem.

Pak už to chce jen trochu trpělivosti a kázně. Budeme-li se držet zásad, o kterých byla řeč v předchozích dílech, možná nezpozorujeme žádnou změnu za týden nebo za dva. Za tři ale už určitě. Abychom měli nějakou zpětnou vazbu, že naše snažení nese výsledek, neobejdeme se bez pravidelného vážení a trochy administrativy. Jeden izolovaný údaj o váze nám vcelku nic neřekne, ale jakmile získáme delší řadu výsledků, můžeme kontrolovat trend. Není dobré příliš spěchat. Čím menší budou naše týdenní váhové úbytky, tím vyšší je šance, že je dokážeme udržet dlouhodobě. Deset deka denně je nádherný průměr, který dokážeme zvládnout a který si dokážeme udržet, aniž bychom se vystavovali nějakému těžkému strádání nebo dokonce ohrožovali své zdraví.

Není důležité, že stačí pár dnů "hřešení", abychom se vrátili na začátek. Důležité je, že při pozvolném tempu nebudeme tak často v pokušení. Podobně, jako když začínáme běhat nebo třeba končíme s kouřením, kávou nebo alkoholem, nejtěžší je rozjezd. Pak už je to jako jízda na kole. Nepřestaneme-li šlapat, nespadneme. Jakmile si zvykneme na nový životní styl, spousta věcí nastartuje sama. Trénink funguje i v této oblasti a tělo se časem lépe naučí spalovat tuky při vytrvalostních aerobních aktivitách.  

Při takto pomalém hubnutí, které není založeno na nějakém drastickém omezení příjmu energie, ale spíše na pozvolném zvyšování výdeje, je tu jedna velká výhoda. Ztrátu tukových zásob nám pomalu a jistě kompenzuje nárůst svalové hmoty. Svaly ke své existenci potřebují daleko více energie než tukové polštáře. Tak se nám samovolně rozjede kladná zpětná vazba, díky které budeme časem hubnout mnohem snadněji než na začátku.

A co až si jednou stoupneme na váhu a zjistíme, že cíl byl dosažen? Nic. Nebo skoro nic. V té době bychom už měli být zvyklí na nový životní režim, takže ideální bude, když nás ani nenapadne, že bychom na dosavadních zásadách něco měnit. Ale to je ještě daleká cesta. Teď jsme teprve někde na jejím začátku. Všem, kdo to zkusí, držím palce.