pondělí 2. června 2014

Na třídním sraze, aneb čas návratů

Zatímco mnozí mí běžečtí kamarádi týrali o víkendu svá těla v kopcích i na rovině, já měl docela jiný program. Třídní sraz. Na třídní srazy chodím rád, i když někdy je vlastně dost těžké vysvětlit, co je na nich tak skvělého, když druhý den tak pekelně bolí hlava. Ale potkat spolužáky po čtyřiceti letech, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Poslední tři pětileté cykly se schází všechny tři třídy naší tehdejší devítky pohromadě. Je to určitě mnohem zajímavější, protože se tím přece jen zvětšil okruh přítomných. A samozřejmě taky se tím zvýšila pravděpodobnost, že někoho člověk doopravdy vidí poprvé po čtyřiceti letech a absolutně se neorientuje, jestli si ten dotyčný nevymýšlí, doopravdy chodil do stejné školy a nebo se jen spletl a netrefil do správné hospody. No ale obvykle stačí naťuknout správná jména a víme na čem jsme.

Ten nejhorší šok, kdy člověk přišel a čekal ty stejné mladíky a mladice, jako je on sám a místo toho tam seděli samí dědkové a báby, to už nastalo před deseti lety. Mozek si tváře někde v hloubi paměti aktualizuje a když je potom potkáme znovu za pouhých pět nebo deset let, už to není taková rána. No a přiznat si, že když takhle věkem sešli oni, nejspíš se podobně opelichaně musím jevit já jim, s tím už jsem se taky vyrovnal.

První drobný zádrhel nastal, když jsem si někde v hlavě zafixoval, že sraz začíná ve tři a na dálnici mě připomenutí v mobilu lehce pošťouchlo, že správný začátek je už ve dvě. Kvůli tomu jsem ale moc plánů nezměnil. Prostě dojet do Lhoty na základnu (je to asi půl hodiny pěšky), vzít na sebe tričko a džíny a po svých vyrazit do Poděbrad, protože brát na podobnou akci auto je nesmysl a ani kolo už není ta bezpečná jistota pro opilce, co bývala kdysi.

A tak, abych dohonil hodinovou ztrátu, jsem veškeré nutné přípravy provedl trochu ve chvatu (nevadí, nic podstatného jsem nezapomněl) a vyrazil směr Poděbrady co nejsvižnějším tempem. Na internetu jsem měl předem prostudovanou oblast, ve které se má nacházet cílová hospoda (samozřejmě jsem si její jméno nepoznamenal, když nás tehdy Lenka zvala jednoho po druhém telefonicky). A tak jsem si byl jistý, kam že to vlastně jdu, i když jsem inkriminované restaurační zařízení nikdy předtím nenavštívil. Na místě se pochopitelně ukázalo, že v mnou vytipované hospodě o ničem nevědí. Ve druhé se sice také nic nekonalo, ale servírka už byla poučená, protože jsem byl asi čtvrtý, kdo se ptal. Ukázala směr, vysvětlila cestu, zopakovala název, zkrátka dokonalý servis pro nás sklerotiky.

Pak už vše bylo snadné. Dorazil jsem se čtyřicetiminutovým zpožděním, zplavený jako kůň. Když se ve stejném skupenství vracím z běhání, obvykle to nevadí, protože v tom případě mířím do sprchy. Ale objímat se celý zpocený se spolužačkami, to není nejlepší strategie, jak ze sebe udělat přitažlivého společníka pro zbytek večera. No ale přiznejme si, suchý nebo zpocený, ono to v mém věku vyjde skoro nastejno.

Holek z naší třídy se dostavila přesně polovička, kluků o něco víc. Jasně, je nám pětapadesát, ale pořád jsme holky a kluci a už to nikdy jiné nebude. Tak jsme se u stolů různě míchali, přesedávali, sem tam jsem vypověděl svoji story, co se mi přihodilo za poslední rok, případně podle situace, co se mi přihodilo za posledních třicet let. Mé předsevzetí, že když beru antibiotika, vypiju si jedno pivo a pak hned přejdu na nealko, hned na začátku rozbil číšník. Z jeho poznámek jsem pochopil, že budu rád, když donesou vůbec nějaké pivo, natožpak nealko. A tak jsem si se svými abstinentskými choutkami přestal lámat hlavu. V hospodě (byla obrovská) se sešlo víc akcí podobných té naší, ale vedení to nějak nezaregistrovalo. Zůstala původní osádka, dimenzovaná na obvyklých dvacet hostů. Přítomná obsluha ale dělala co mohla, takže nakonec jsem si svých pět piv vypil a dokonce se mi podařilo i objednat a sníst jídlo, i když jsme se u stolu v rámci racionalizace dohodli, že všichni objednáme to samé, jen ať hlavně něco přinesou.

Z čeho jsem nebyl odvázaný, byl hustý dým. My nekuřáci jsme nějak neměli proti kuřákům šanci. Ale co bychom taky chtěli. Zkrátka návrat o čtyřicet let se vším všudy. Kuřácký teror byl tehdy docela běžný a o tom, že jednou to my nekuřáci oplatíme kuřákům i s úroky, se nikomu ani nesnilo. Nedoléčený kašel v kombinaci se štiplavým kouřem na mě spolehlivě zaúčinkoval, takže brzy bylo celkem snadno k uvěření, že si svoji chorobu nevymýšlím a není to jen výmluva, abych se vyhnul nějakým rundám tvrdého alkoholu (a těm jsem se zaplaťbůh vyhnul).

Zábava plynula bez větších zádrhelů, kolem jedenácté už jsem si nepamatoval, komu jsem jakou historku ze života vyprávěl a komu ne, natožpak abych věděl, která vyposlechnutá sága patří ke kterému obličeji. Ale ono už to bylo jedno. Ostatní na tom byli podobně. Osazenstvo pomaličku řídlo a také já se rozhodl k odchodu. Se všemi jsem se rozloučil (některé jsem si pořád ještě pamatoval) a vyrazil k domovu (tedy přesněji přes oboru směr Lhota). Když jsem vyšel na čerstvý vzduch a ušel prvních padesát metrů, došlo mi, že lístek s konzumací by nebylo marné zaplatit. Vrátil jsem se tedy k výčepu a když mi servírka oznámila celkovou částku, říkal jsem si, že je to návrat se vším všudy, když ne o čtyřicet, tedy alespoň o deset let určitě. Za tak nízkou sumu jsem večer v hospodě nestrávil už hooodně dlouho.

Cestou jsem si kousek od havířského kostelíka vyposlechl tak úžasný žabí koncert, že stálo za to zastavit a pět minut jen natahovat uši. A ještě jeden návrat do minulosti jsem zažil. Jasná obloha a na ní tolik hvězd, kolik v Praze prostě neuvidím. A není to rozhodně jen proto, že na pražských chodnících je nutno koukat pod nohy.

Druhý den už poezie návratu zmizela. Dokonale uzené oblečení viselo sice celou noc venku na šňůře, ale ráno pořád ještě nebylo možné se k němu přiblížit na pět kroků, aby se na člověka nevyvalil ten nenapodobitelný hospodsko-tabákový odér. Tak za pět let zase ...

PS: A kde jsou fotky? Aparáty cvakaly ostošest, blýskalo se jak o bouřce. Ale zveřejňovat fotky spolužáků po čtyřiceti letech, to by se mělo úředně zakázat.