úterý 29. prosince 2015

Třicet partyzánů a jeden bludný kořen

Původně jsem o účasti na POP3 (Partyzánském oběhu Prahy) vůbec neuvažoval. Jedna sezóna skončila, do druhé daleko, takže teď přichází trochu plonkové období. No a navíc loni měřila trasa něco přes sedmdesát kilometrů. Takovou porci jsem na jeden zátah ještě nikdy neuběhl a ani se k tomu nechystám. Jenomže pak od Honzy přiletěla otázka: "Nechceš si s námi zaběhnout kousek POPu?"

Došlo mi, že v neděli dopoledne mám tak jako tak na programu dlouhý běh, trasa mi vede za humny, rád bych vyzkoušel nový běžecký bágl od Běžíška a krom toho budu mít letos poslední šanci potkat se s některými běžeckými kamarády. A tak jsem své původní rozhodnutí trošinku přehodnotil. "Připojím se na Mostě inteligence a až budu mít dost, zabalím to."

Přípravy proběhly hladce, všechny baterky nabité a až na kapesník jsem nic nezapomněl. Budík mě vytáhl z postele včas, tedy ještě dřív, než bych vstával do práce. Vyrazil jsem s lehkým předstihem a k Mostu inteligence dorazil ještě před tím, než k němu z druhé strany stačila doběhnout skupinka od Hamru. Tedy ona to nebyla skupinka, ale pořádný balík. Zařadil jsem se někam ke konci pelotonu a čekal, že si ve volném tempu budu jen tak poklusávat a klábosit s kamarády. Ovšem tempo mě docela překvapilo. Úprk jako k ohni. Občas jsem sice stačil prohodit pár slov s běžci, kteří se vyskytli v dosahu, ale má představa, že si občas popoběhnu dopředu a něco vyfotím, se ukázala jako naprosto mylná. Než jsem připravil foťák, všichni se přehnali kolem a já už jen marně blejskal reflexní prvky na kmitajících pozadích.

Od Mostu inteligence jsme proběhli podél Vltavy k Barrandovskému mostu, odbočili na Hlubočepy, lehce se dotkli Prokopského údolí a už jsme stoupali na Dívčí hrady. Teprve když jsme se vyškrábali na Ctirada, následovala kratičká pauza. V davu jsem marně hledal Evžena. Ráno na mostě určitě byl, ale teď o něm nikdo nevěděl. Ale o Evžena jsem strach neměl. Ten se tady určitě neztratí.

To o sobě jsem měl větší pochybnosti. Blížili jsme se do míst, kterými obvykle neběhám. Snažil jsem se vrýt do paměti nějaké orientační body. Přechod přes Radlickou, okraj motolského parku, benzinka na Plzeňské, Kotlářka, hřiště Tatrovky, Ladronka, cesta ke Hvězdě. Po společném focení u letohrádku jsem si řekl, že je čas na návrat. Zamával jsem kamarádům a namířil zpátky ven z Hvězdy.

Začátek nebyl až tak hrozný. K Ladronce jsem trefil, ale hned u Tatrovky míjím správnou odbočku. No ale kdo by se tím nechal rozhodit. Vždyť je to pořád na Smíchově, tam přece nemůžu zabloudit. A znáte to, vracet se nebo dokonce ptát na cestu? Toho bohdá nebude. Základní směr byl jasný a nějaký ten krok navíc mě přece nezabije. Co na tom, že místo od Motola přiběhnu od Radlické? Aspoň poznám nové cesty.

Nové cesty jsem skutečně poznal. V méně známých místech jsem neexperimentoval a držel směr. Pak jsem si ale začal být příliš jistý a pozornost polevila. V té chvíli se mi zdálo zbabělé pokračovat fádní silniční trasou a obíhat Paví vrch. Jenomže široká cesta se začala stáčet špatným směrem a mě nenapadlo nic lepšího, než odbočit na úzkou pěšinku dolů svahem. Chybička se vloudila. Pěšina čím dál strmější a užší, zato křoví kolem hustší a hustší. Nakonec vyšlapaná stopa skončila a já se octl v ložnici bezdomovce, který dnes měl budíček výrazně později než já. "Sorry, jen procházím," řekl jsem, škobrtl o zavěšenou houpací síť a zaplul do sousedního křoví. Když jsem se vyhrabal, on jen mávl neurčitě někam doleva. Myslel jsem, že mě posílá na schůdnou cestu, ale zřejmě mi ukazoval nejbližší volný kvartýr.

Po chvíli prodírání křovím jsem narazil na schodiště. Sice trochu rozpadlé, ale ještě relativně funkční. Zajásal jsem a seběhl dolů. Jásání bylo předčasné. Dvorek, ze kterého nebylo úniku. Vlevo i vpravo neproniknutelné houští, dole střechy garáží. Pevná zem sice na dohled, ale ne na dosah. Takže zpátky na schody a pak vzhůru do svahu. Na Kunratické by mě nenapadlo, že letos Hrádek nebyl to nejnáročnější, co mě potká. Po chvíli jsem se přece jen vyhrabal na rovnou cestu nedaleko místa, kde jsem ji před půlhodinou opustil. Stačilo vrátit se sto metrů a správná odbočka byla na světě.

Pak už vše bylo snadné a nudné. Domů jsem dorazil v půl dvanácté, tedy o pouhou hodinu později, než byl původní záměr. Můj poslední letošní zápis v běžeckém deníčku má ovšem své mouchy. Baterka v GPS klekla kdesi v hloubi trasy.

A tak, milý Běžíšku, už mám jasno, co od Tebe budu chtít v příštím roce. Lepší baterky by se sice hodily, ale když nebudou, nevadí. A ani mi nemusíš nosit nové boty, trička, bundy, čelovky. Raději se zkus podívat, jestli bys někde nevyšťoural alespoň trochu orientačního smyslu.        

Vám všem, ať už běháte, chodíte, jezdíte nebo létáte, přeji do příštího roku co nejmíň bloudění a vždycky šťastný návrat.

neděle 20. prosince 2015

Bojovnice

Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly velké slečny. Jitka nezkazila žádnou legraci a vodopád její výřečnosti byl nezastavitelný a nevyčerpatelný.

Jak holky rostly, sem tam se dostavil i nějaký malý či větší sportovní úspěch. Jitka nebyla ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ale byla neuvěřitelná bojovnice. Možná neměla tolik medailí a diplomů, jako některé její kamarádky, ale žádná akce se nemohla obejít bez ní.

Nezměnila se, ani když jejími vrstevníky mlátila puberta. Jednou v létě jsme trávili týden na krásném lesním stadiónku v Kolíně. Odpoledne trénovaly holky startovní reakci. I v tom nejběžnějším rutinním cvičení, které už děláte po dvacáté, se občas objeví chyba. Katka s Jitkou si popletly směr a tvrdě do sebe narazily. Katka zvládla srážku bez úhony, ale Jitka zbledla jako stěna a nevěřícně sledovala ruku, která nějak divně změnila tvar.

Než jsme dojeli do nemocnice, byl už skoro večer. Seděli jsme v poloprázdné čekárně, povídali si o všem možném i nemožném a já se snažil, aby alespoň na chvilku zapomněla na bolest. Dařilo se mi to? Asi moc ne. Ale konečně jsme přišli na řadu. Postarší pan doktor nespustil oči z rentgenového snímku a povídá: "Co jste proboha dělali? Takhle zlomenou záprstní kůstku už jsem tu dlouho neměl." Pak si mě vzal kousek stranou: "Kosti nejsou ve správné poloze. Musím to srovnat a nikoho tu nemám. Pomůžete mi?" Byla to spíš řečnická otázka. Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, prostě to udělat musí. A tak jsem se na ten večer stal asistentem pana doktora.

Nasadil mi zápasnický chvat: "Takhle slečnu budete vší silou držet." Jitku jsme usadili na židli, já se snažil napodobit předvedený úchop a on začal tahat za pochroumanou ruku. Pro náhodného diváka by to vypadalo jako pohádka o veliké řepě v podání hodně malého divadelního souboru. Než se kůstku podařilo dostat do patřičné polohy, byli jsme zpocení všichni tři. "Promiň že jsem brečela," povídá mi Jitka. "Co blázníš? Já bych to tak jako ty nedal," odpověděl jsem úplně po pravdě, "příště třeba zase budu brečet já."

Uplynulo pár let, náš oddíl zanikl. Lidé se rozutekli po pražských klubech. Jádro holčičí party vydrželo, i když kamarádky už netrénovaly spolu a nevídaly se tak často. Když Jitka přestala závodit, neskončila s atletikou. S vervou sobě vlastní se vrhla do tréninku nejmladší drobotiny. První zprávu o tom, že stůně, jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Kdo by řešil nějaké nachlazení nebo bolavý sval? Pak ovšem začaly přicházet samé špatné a ještě horší zprávy.

Jitka bojovala stejně urputně, jako kdysi na atletickém oválu. Jenomže když se nemoc párkrát dostala na křižovatku, vždycky odbočila na tu špatnou stranu. Holky z atletické party za ní občas přišly na návštěvu. Ona byla tím člověkem, který všem dodával optimismus a udržoval dobrou náladu. Teprve v době, kdy nemoc pokročila a Jitka byla hodně zesláblá, přestala mluvit o budoucnosti a ponořila se do vzpomínek. Vyprávěla, dokud jí stačil dech a dokud ji nepřemohla únava.

Jsou chvíle, kdy zjistíme, jak malicherné jsou naše prožívané křivdy, nedorozumění, zrady, podrazy nebo zklamání. Pak si třeba uvědomíme, že některé starosti jsou skutečně nepodstatné v porovnání s tím, když doopravdy jde o život. Leccos bolí, ale máme-li dost času, bolest se zmírní a jednou možná nadobro zmizí. Lidská paměť je milosrdná a pomůže nám zapomenout na to špatné. A vzpomínek na dobrého člověka zůstane dost, i když tu s námi byl ukrutně krátkou dobu. Jitka odešla v prosinci přesně před čtyřmi lety.

sobota 12. prosince 2015

Rychlejší než čert?

Poslední závodní víkend sezóny. V sobotu Okolo hostivařské přehrady a v neděli Zbraslavský běh. Dva naprosto rozdílné závody, ale každý z nich je něčím zajímavý. Však se nás každým rokem schází víc a víc. Letos se nás za hostivařskou startovní čáru vmáčklo sto šestnáct. Tedy abych byl přesný, lidí běželo jen sto patnáct a s nimi jeden čert. Potkat ho jindy než pátého prosince, myslel bych, že už si pro mě přišli. Nádherný kostým, který váží nejmíň deset kilo a běžci v něm na trati rozhodně není zima.  

V  Hostivaři se mi dařilo už před rokem. Je to vcelku logické. Jsou závodníci, kteří se systematicky připravují na vrchol sezóny. Teď v prosinci už trochu odpočívají a to je šance pro mě. Já běhám stejně mizerně po celý rok, takže neznám žádné prosincové zhoršení.

I tentokrát měl závod kýžený průběh. Po startu jsem se snažil hlavně neupadnout a zbytečně neztratit. Když se pole roztrhalo, konečně bylo možné nabrat tempo. Kousíček od sebe registruji Radka. Toho jsem za celou sezónu nepředběhl ani jednou. Kdy že se mi to podařilo naposledy? Vím to docela přesně. Tady před rokem. Jdu před něj, ale drží se mě jako klíště. Po pár desítkách vteřin mi předběhnutí vrací, ale neuteče. Než obkroužíme přehradu, vyměníme si pořadí  nejméně šestkrát, ale pak se mu přece jen utrhnu. Jen tak mimochodem jsme při tom přetahování předběhli asi šest dalších borců. Když se mi pak v závěrečném stoupání podaří vecpat se před Karlu, ke spokojenosti mi nechybí vůbec nic, snad jen trochu kyslíku.

Vydýchávám se v cíli a vidím, že čert doběhl až za mnou. Dnes jsem tedy měl štěstí, ale uteču mu i příště, až si pro mě přijde doopravdy? Asi bych měl ještě potrénovat.

Do Hostivaře se chodí nejen běhat, ale také sklízet vavříny za celoroční úspěchy v seriálu Kopce. Mě osobně se sice vavříny  netýkají, ale protože beru poháry a diplomy pro pár chybějících kamarádů, neodejdu s prázdnou. Raději se nehrnu na pódium. Jen si s pořadateli domlouvám, ať mi všechno odkládají na  hromádku. V minulých letech jsem si chodil pro ocenění osobně, ale na fotografiích nevypadalo zrovna nejlíp, když se jeden a ten samý plešoun objevoval jednou v roli úspěšné juniorky, pak ženy a nakonec ještě důchodce čekatele. Vždycky tedy jen kývnu na pořadatele a oni mi odkládají ocenění na hromádku.

Předávání končí a přichází moje chvíle. I ty největší hvězdy mají nanejvýš jeden nebo dva  diplomy. A já? Čtyři diplomy a tři poháry. Tři poháry? Jak to? Není to nějak moc? Začnu studovat cedulky a klušu za pořadateli. V zápalu boje jsem sebral pohár i pro druhého čtyřicátníka. Sorry Marku!

Druhý den  ve Zbraslavi jde o trochu jiný závod. Žádný asfalt, žádná rovina, ale terén a hned od startu pořádný krpál. Startují čtveřice s minutovými intervaly. Než na mě přijde řada, stihnu pár fotek. Hned v první čtveřici samé hvězdy. Mají neskutečné tempo. Ještě se stačím podívat na pár dalších skupinek, ale tentokrát vážně nechci prošvihnout svůj start. Včas jdu uklidit foťák a shodit přebytečné vrstvy.

Jsem ve čtveřici s Jirkou Sladkým a Radkem Novákem. Jirka je pro mě běžec z jiné planety. Na toho prostě nemám. Ale co Radek? Že bych ho podruhé za víkend porazil? Hned první minuty po startu mě vrací do reality. Radek vypálil nahoru jako střela, zatímco já sotva lezu. Než jsem se vyškrábal do půlky kopce, on už mizel někde za horní hranou stoupání.

Když končí nejprudší svah, jsem rád, že jsem se nenechal vybláznit k honičce za Radkem. To už bych měl nohy z olova. Takhle je přece jen přesvědčím k běhu. Stoupání přejde do roviny, ta pak změní sklon směrem dolů a já nabírám tempo. Ještě se mi podaří předběhnout pár běžců, pak už jen prokličkovat lesní zoo a nechat si trochu sil na závěrečný stoupák. Radka jsem tentokrát neporazil, ale i tak musím být spokojený. Na mé poměry rychlý finiš a dobrý čas. Díky dlouhým intervalům a napěchované startovní listině stihnu ještě cvaknout několik cílových fotografií a pozdravit se s pár kamarády.

 

Tentokrát se s námi na trať nevydal žádný čert, ale za to jedna liška. Stihnu si ji vyfotit před startem, na startu a nakonec i v cíli.

 






Závodní sezóna pro mě letos skončila. Po rozpačitém začátku postupné zlepšování, květnové nadšení a pak letní pád na dno beznaděje. Na podzim už jsem se jen marně snažil vrátit do původní pohody. Ale konec dobrý, ne? Předehnal jsem čerta a to se počítá. Snad mi to přinese štěstí do příští sezóny. Příští rok ale nebudu potřebovat čerta. Spíš anděla strážného, aby mě za ruku převedl přes všechny nástrahy, čekající v příštím roce.
_______________________________________

Pár fotek ze Zbraslavi najdete na rajčeti