pátek 31. října 2014

Devět koleček ve Stromovce

foto: Jan Flaks
Vlastně jsem se původně připravoval na docela jiný maraton. Ten ovšem nevyšel a s mým tréninkovým úsilím to těžce zamávalo. Nějaký ten kilometřík v přípravě jsem si přece jen odběhl, tak co s tím? Stromovka tedy přišla docela vhod.

Ale kde jsou ty časy, kdy jsem před maratonem dodržoval tréninkový plán, omezoval se v jídle, kontroloval váhu, dlouho spal, regeneroval, posiloval, protahoval, testoval boty a ponožky, učil se pít za běhu a lámal si hlavu desítkami dalších detailů, jako by šlo o život. Teď už se má příprava scvrkla jen na tři běhy týdně, a to do toho ještě nesmí vlézt nic důležitějšího. A přiznávám, doma už to je tak nastavené, že důležitější je prakticky všechno.

Ambice na nějaký slušný výsledek jsem si nemohl dělat ani náhodou. V koutku duše zůstal zálusk na čas pod čtyři hodiny, tedy něco, nad čím bych ještě celkem nedávno pohrdlivě mávl rukou. Z naší středečně - páteční party jsme nakonec zůstali tři. Libor, já a Lucka. Ta se chystala na maratonskou premiéru. Oba jsou daleko lepší běžci než já. Vždycky lehounce vyklusávají a konverzují, zatímco já za nimi zoufale lapám po dechu. 

První maraton je ale přece jen něco trochu jiného. Než ho člověk zkusí, odhad výsledného času je tak trochu věštěním z křišťálové koule. A tak jsem Lucce slíbil, že s ní zkusím rozběhnout tempo na čas kolem čtyř hodin a pak se uvidí, jestli to půjde nebo ne. Lucka si pravděpodobně myslela, že ona je tím slabším článkem, ale já věděl své. 

Ve Stromovce samozřejmě zdaleka není taková tlačenice jako na PIMu. Po startu žádné pochodové cvičení, ale už po pár desítkách metrů člověk může běžet svým tempem. To naše bylo o fous rychlejší, než by odpovídalo rozpisu na čtyři hodiny, ale shodli jsme se, že zatím vydržíme a zvolníme třeba později, až dojdou síly. 

Kdo si myslí, že kroužit devět kol ve Stromovce musí být hrozná nuda, ten se hluboce mýlí. Naopak, pořád se něco děje a pořád je na co se těšit. První krátké kolo je vyloženě zahřívací a potom už začne naskakovat pravidelný rytmus. Za viaduktem fandí Alena, náseduje dvojice na lavičce, Lucčin rodinný klan rozmístěný podle trati, hejno pětikilometrových značek, tlustá paní s obrovskou svačinou, Honza Flaks s foťákem, dlouhá cílová rovinka, ukazatel kol, občerstvovačka a hurá do dalšího kola. 

Pět kilometrů, deset, patnáct, pořád držíme lehký předstih. Na půlmaratonu pět minut náskok. Bude to stačit? Ve druhé půlce tempo začíná lehounce uvadat, ale jen o vteřiny. Náskok už nevytváříme, ale ani z něj neubíráme. Lucka to až do třicítky zvládá skvěle. Teprve pak se ten nám stroj začne zadírat. Zpomalujeme, ale pořád máme malý náskok. Od třicítky do pětatřicítky celá věčnost, ale po pětatřicítce už se prostě nevzdává.

Sem tam mě do lýtka klobne malinký náznak křeči, ale vezmu to na vědomí, až když je pozdě. Hlavně, že s sebou táhnu tři ampule Anticrampu. Na čtyřicítce se křeč zakousla plnou silou. Lucka chce ze solidarity zůstat se mnou, takže na ni musím zvýšit hlas: "Sakra bude to pod čtyři, upaluj do cíle a neohlížej se! Já to protáhnu a běžím za tebou." Chvíli váhá, ale pak poslechne a upaluje. V cíli je o 56 vteřin před čtvrtou hodinou.

Já si v tu chvíli byl jistý, že to pod čtyři dám taky, ale jen proto, že jsem se někde sekl ve výpočtech. Noha se chvíli tváří, že na ni protahování neplatí, ale pak nejhorší křeč přece jen pomine a já pomaličku klušu do cíle. Když se mi na začátku cílové rovinky podaří rozluštit čísílka na displeji, je mi jasné, že nestíhám. Vteřiny letí a já se plazím, místo aby to bylo naopak. Za chvilku tam skočí čtyřka a já ještě nejsem za čárou. No a taky skočila. O kousek, ale přece. Někde jsem zbytečně prošustroval patnáct vteřin.

V cíli jsem byl úplně hotový. Uviděl jsem frontu a hned jsem si do ní musel stoupnout. Naivně jsem totiž myslel, že je na pití. Byla na horké párky, ale když jsme poznal svůj omyl, už mi nějak bylo líto opustit pracně vyčekané místo. Když jsem konečně přišel na řadu, pan prodavač oznámil, že horké párky došly a musíme počkat, až se další ohřejou. Ještě že tam taky nabízeli plechovky s pivem a kelímky čaje. Vzal jsem obojí. Divná kombinace, ale kdo by dbal na takové hloupé detaily.

U stolu jsem zahlédl Evžena s Věrou. Okamžitě jsem zamířil k nim. Když se Evžen zvedl, zákeřně jsem zabral jeho  místo, hodil čelo na umakart a přemýšlel, jestli zhebnu hned nebo až za chvíli. Vypil jsem obsah kelímku a abych vypadal vychovaně, chtěl jsem obsah plechovky přelít do kelímku. Samozřejmě lehký nestabilní kelímek se mi okamžitě zvrhl a já všechno kolem dokonale rozbryndal.

Když jsem zhruba po deseti minutách usoudil, že vypustit duši na politém stole ve Stromovce by bylo nedůstojné, požádal jsem Evžena, jestli se mnou kousek půjde směrem k šatnám, kdyby to se mnou náhodou šlehlo. Ale jak jsme se rozešli, nějak jsem se vzpamatoval a cestu do šatny zvládl bez ztráty rovnováhy. Ve sprchách už samozřejmě tekla jen studená voda, tak jsem to s hygienou moc nepřeháněl. Převlékl jsem se do suchého a namířil zpátky ke startu. Kdyby někdo zahlédl, jak mě při přetahování trika přes hlavu chytila křeč do ruky, umlátil by se smíchy.

U startu jsem nikoho z naší party už neviděl. Úplně jsem ztratil pojem o čase, ale zdálo se mi, že od proběhnutí cílem už musela uplynout věčnost. Vystál jsem si frontu na diplom a zamířil na autobus přesvědčený, že všichni už jsou v Mexiku (nebo alespoň na pivě). A tak jsem se otočil směrem k zastávce busu 131, která je přes Stromovku nejblíž. No a když jsem se po dvou menších zablouděních konečně dobelhal na zastávku, pípla SMSka, že celá parta teprve odchází ze Stromovky a jde na pivo. Nechápu, jak jsme je mohl přehlédnout. Při představě, že bych měl absolvovat cestu nazpátek, mi pivo nějak zhořklo a řekl jsem si, že někdy příště.

No a pak už jen pohoda, bez problému jsem se dostal na Hradčanskou, na tramvaj dvacítku, domů, do koupelny, na křeslo ... Druhý den jsme jeli na chatu a já jsem tam většinu dne bez problému chodil, trhal jablka, přenášel přepravky, uklízel dílnu ... žádný problém.

V pondělí ráno jsem normálně vstal, došel do práce, tam mi nějak divně píchlo v koleni a já celý den propajdal. Nejhorší je, že jsem si ani nemohl vzpomenout, jestli je to stejné koleno, jako mě bolelo o dovolené. (Naštěstí jsem si to zapsal, bylo stejné.)

Maratony mám pro letošek za sebou.

neděle 12. října 2014

Irsko IV - letecký pokrok nezastavíš

Zvládnout prohlídku Dublinu za půldruhého dne by nedokázal ani superman, natožpak unavená šedesátka obyčejných pozemšťanů. Zpočátku jsme spoléhali na průvodce a jeho zkušenosti, ale byl to předem ztracený boj. Ukázalo se, že ani hlavní město není stavěné na přerostlé tlupy turistů.

A tak jsme ještě jakž takž přežili společné přešlapování na nádvoří Trinity College, osamělou prohlídku archeologického muzea a husí pochod k Temple Baru. Jenomže aby člověk mohl hrdě prohlásit: "Byl jsem v Temple Baru," měl by se tam pořádně opít a ne jen projít kolem dveří. Ale mířili jsme do palírny páně Jamesona a tak se ten chvat snad dá omluvit.

Patřím spíš ke svátečním pijákům. Whisky se mi na jazyk dostane jednou za uherský rok. Ale návštěva palírny patřila k tomu nejlepšímu, co jsme v Dublinu zažili. Ono je vždycky úžasné, když člověk může nakouknout pod pokličku někomu, kdo dokonale ovládá své řemeslo.

Prošli jsme si celým postupem výroby od namáčení až po trojí destilaci, dozvěděli se, jaký rozdíl je mezi americkou, skotskou a irskou whisky, kolikrát se která destiluje, jaké sudy se používají ke zrání. Vzácný nápoj v sudu každým rokem získá na barvě, na chuti, ale také ztratí na objemu. To co se odpaří, je prý určeno pro anděly. Vzhledem k tomu, kolik whisky u Jamesonů každým rokem vyprodukují, být andělem nemusí být úplně marné a člověk má další důvod snažit se, aby neskončil v pekle. Ale jestli svoji dávku dostávají i andělé strážní, není divu, že je na světě pořád tolik karambolů.

Po exkurzi v palírně nastal správný čas oddělit se od skupiny a zbytek Dublinu prolétnout ve dvojici. Ale co vybrat? Dublinská bonboniéra byla ještě skoro plná a my už stihli jen pár kousků. Katedrála Christ Church, Half Penny Bridge, obelisk ... když jsme konečně dorazili k dublinskému hradu, bylo už dávno zavřeno. Smůla, snad někdy příště. Za rok, za pět, za deset?  Nikdy? Kdo ví ... Poslední pivo v irském pubu a hurá do hajan, ať jsme odpočatí na zpáteční let.

I když jsem trochu strašpytel a z výšek mám respekt, vždycky jsem létal hrozně rád. Od prvního vyhlídkového letu il čtrnáctkou v deseti letech přes všechny dovolené nebo služební cesty to pro mě byl vždycky svátek, když se letadlo odlepí od drncající ranveje. S lety jsem si vypěstoval reflex jak Pavlovovi psi. Když se vzneseme do vzduchu, brzy nás čeká nějaká dobrůtka. Jenomže pak přišla letecká krize, nízkonákladové lety a chuťové pohárky si už do letadla ani nemusíme brát.  

Někdo z cestovky zřejmě napráskal na letišti, že jsme celý týden v autobuse strávili na zadním sedadle. A milý Air Lingus se nám to rozhodl vykompenzovat. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že označení 1C a 1D je číslo sedadla. Řada s nouzovým východem, místo pro bágl beznadějně daleko a okénko ještě dál, takže jediné, co může člověk sledovat, jsou znuděné obličeje letušek, které už vědí, že čeští turisté si u nich nekoupí ani cucavý bonbón a naučily se je nevnímat. Dokonalý zážitek, dokonalá zábava. Tak snad pokusit se usnout a doufat, že se mi bude zdát zajímavější zpáteční cesta. Nezdála. Ještě že let z Dublinu trvá jen dvě hodiny. Ale konec dobrý, všechno dobré. Hladce jsme přistáli a dokonce i kufry přiletěly s námi. Ne každý měl takové štěstí.

Ahoj Irsko. Snad někdy na shledanou.