čtvrtek 20. března 2014

Kufr u cesty


Dnešní datum si musím nějak výrazně označit v kalendáři. Nejen proto, že je první jarní den, ale hlavně proto, že po dlouhatánské době jsem se konečně dokopal vstát a vyběhnout ještě ráno před prací. Už vůbec nemůžu pochopit, že před nějakými dvanácti patnácti lety mi nebylo zatěžko vstávat a vybíhat několikrát do týdne, navíc ještě v daleko nekřesťanštější hodině než dnes. Je pravda, že to mé dnešní vyběhnutí nespadlo z nebe. Psychicky jsem se na ten výjimečný čin připravoval už asi měsíc. Ale vždycky se našla nějaká výmluva, proč zůstat zachumlaný pod peřinou.

Nejdřív byla ještě moc zima, taky tma, pak jsem nechtěl dělat rámus. Potom jsem zase byl nějaký nevyspalý, venku poprchávalo ... zkrátka výmluva se vždycky našla. Přitom je mi jasné, že s těmi svými třemi běhy týdně, na kterých sotva zvedám nohy a už bych se mohl přihlásit do soutěže o nejpomalejšího běžce okresu, se k nějaké oslnivé běžecké formě nepropracuji.   

No a aby těch novinek nebylo málo, po ukrutně dlouhé době jsem se odhodlal k intervalovému tréninku. Jak k tomu došlo? Včera jsem musel vynechat středečně večerní běh, protože jsme vyrazili za kulturou. A jak mě hryzalo svědomí, řekl jsem si, že bude vhodné výpadek něčím nahradit. Večer tedy padlo definitivní a nezměnitelné rozhodnutí (letos cca patnácté), že dnes ráno už doopravdy vyběhnu. Ale vstávat nějak extrémně brzy, abych vykompenzoval včerejší vynechanou kilometráž? Tak to zase prrr ... takové ranní ptáče nejsem. 

A tak došlo ke kompromisu. Vstal jsem dřív asi o třičtvrtě hodiny. Na dlouhý běh tedy nebyl čas, tak jsem zvolil intervaly na louce nad dálnicí, kde je jakž takž vyježděná cesta k zahrádkářské kolonii a kde jsem si před devíti lety přivodil výron kotníku. Od té doby se těmto místům sice nevyhýbám, ale obvykle jen proběhnu cestou do Prokopského údolí. 

Tehdy tam ještě vedly dvě vyšlapané cesty, které se na obou koncích spojovaly, takže se dalo kroužit do alelujá. Teď už je jedna z nich zarostlá a mně tedy nezbývalo, než běhat sem a tam. Jeden úsek je necelého čtvrt kilometru. Cestu tam jsem běžel maximálním tempem (což u mě není nic moc, takže raději budu tvrdit, že svižným tempem) a nazpátek hezky volně klusem. Na konci jsem si vždycky počkal, až vteřiny doběhnou na celou minutu nebo půlminutu a vyrazil do dalšího úseku. 

Plán byl osm, ale v půlce jsem si řekl, že devět by se taky mohlo povést. Jenomže když jsem dobíhal sedmý, najednou z ničeho nic stál u cesty kufr. Kufr s kolečky a dlouhou rukojetí. Přesně takový máme doma. V první chvíli jsem neviděl majitele. Když už jsem začal přemítat nad záhadou, jak může u cesty během pár minut vyrůst osamocený kufr, doběhl jsem blíž. Za kufrem se vyloupl sedící pán, který nám pravidelně chodí kontrolovat popelnice. Raději jsem nepátral, proč tam tak sedí necelé dva metry od cesty a raději zařadil vyšší rychlost. 

No a protože jsem se nechystal absolvovat zbytek tréninku s novým společníkem (co kdyby mě předběhl), už jsem se na osmý úsek nevracel a zbylé dva (přibližně stejně dlouhé) jsem si střihl na lesní pěšině cestou domů, i když to bylo jak tři sta zatáček Gustava Havla. No a pak už poklusem domů, zkontrolovat, jestli ten kufr doopravdy nebyl náš. Naštěstí nebyl. 
  
Celkem jsem uběhl jen ušmudlaných šest kilometrů, celé mi to trvalo nějaké tři čtvrtě hodiny, ale výsledek? Velká spokojenost. Ne s výkonem, ale hlavně s tím, že jsem se donutil. Brzy si to chci zopakovat. Snad už tam žádný kufr stát nebude.