čtvrtek 17. května 2012

Můj vysmátý maraton

Čekal jsem patnáct maratonů, až na vlastní kůži zažiju to, co jsem znal jen z vyprávění. Doběhnout do cíle s úsměvem. Jsem bohužel nepoučitelný optimista. Bez ohledu na momentální formu před zápasem věřím, že vyhraje můj tým. Věřím, že se zbytkem paliva dojedu až k té pumpě za padesát kilometrů. A své maratony rozbíhám příliš rychle v přesvědčení, že mám na čas výrazně lepší, než ve skutečnosti. A můj tým dostane nakládačku, k pumpě dojíždím s oroseným čelem. A maraton? Ten mě ke konci s neúprosnou pravidelností trestá. Můj standardní výraz v cíli by zřejmě probudil nadšení jen v majiteli pohřební služby: "Ještě pět minut a je z něj můj zákazník."

Letos jsem si předsevzal, že to cílové prokletí zlomím a doběhnu s úsměvem. Na osobák už dávno nemám, tak proč to jednou nezkusit jinak, opatrně, s rozvahou? Připravoval jsem se poměrně zodpovědně, takže až na tréninkové výpadky v závěru jsem mohl být spokojený. Dokonce ani na včasné pravidelné užívání Anticrampu jsem nezapomněl.

Ráno, když se hrnu odevzdat bágl, narazil jsem na fotografy Zdeňka s Martinem. "Tak kde budete, pánové?" "Ještě nevíme, teprve se jdeme poradit. Ale když mě uvidíš, křikni si. Snad tě stihnu vyfotit." "Dobře, pro jistotu budu křičet pořád."

Využil jsem svého Silverkingovského privilegia startu hned za elitou. Člověk se tam nemusí tolik mačkat a může běžet prakticky hned od začátku. Jen se nenechat vybláznit a nevyrazit příliš zprudka. Po pár kilometrech zjišťuji, že tempo je o pár vteřin vyšší, než jsem měl v úmyslu. Ani mi to tak nepřijde, pořád se někdo hrne přede mě. Na správné tempo jsem zvolnil až po desítce.

Ale mezitím už první focení. Martina vidím zdaleka, namířím si to přímo na něj a halekám jak na lesy. Zabralo to. Martin míří a cvaká. Něco se určitě povede. Zdeňka na dvanáctém jsem propásl. Zaregistruji ho, až když ho míjím. Přesto zase křičím a ohlížím se. Já bych už se asi o snímek ani nepokoušel, ale Zdeněk je borec. I z beznadějné situace dokáže vyloudit fotku.

Dneska se mi tady urodilo známých. Hulákám na všechny, které stačím registrovat. A většinou mi stihnou odpovědět. Možná je to hloupost, ale nabíjí mě to jak starou baterii. Každé křiknutí a zamávání mě o kousek popožene. Pořád mám ale pocit, že mě předbíhá daleko víc lidí, než na kolik se dotáhnu já. Věrka mi zmizela někde vpředu kousek po startu, Enrico mi po pár kilometrech taky utekl, chvilinku držím krok s Vandou, než zmizí někde v davu. S Mirkem Vostrým se chvilku vzájemně předbíháme, ale i on je nakonec rychlejší. Vodič na 3:30 se odzadu přihrne v tempu, které nemíním napodobit.

Na smíchovské straně se mi zprava v zorném poli objeví běžkyně v růžových návlecích na ruce a sukýnce. "Barborka?" Ohlídne se, je to ona, ale jejímu tempu také nestačím. "Běž, na tebe nemám." A taky že ne, na půlmaratonské otočce už má na mě slušný náskok. Půlku mám za sebou a zatím vše v pořádku. Potkávám balónky s nápisem 3:45. Odhaduji náskok na dva kilometry. Doženou mě? Uteču jim? Kdo ví.

Blížím se ke třicátému kilometru. Tou dobou už mi obvykle těžknou nohy, ale dnes nic. Jen chvilku se zdálo, že pravé stehno odmítne poslušnost, ale stačilo lehce zvolnit a vše se vrátilo do normálu. Začínám si uvědomovat, že palce narážejí na svršek boty. Jestli něco nezměním, můžu se rozloučit s nehty. Snažím se upravit krok a pokouším se krčit prsty v botě. Bolest ve svalech zmizí za pár hodin, puchýře za pár dnů, ale nehet na palci dorůstá půl roku. Ne, o to dnes nemám zájem.

Tak dlouho se snažím o změnu, až začínám pozorovat výsledek. Bolest v pravém koleni. Ale do cíle mám už jen čtyři kilometry. Nehty vzal čert, hlavně doběhnout. Tělo má pořád dost energie, ale kolenu je to jedno. Nezbývá než přeřadit na nižší rychlost. V té je bolest snesitelná. Nezhoršuje se a do cíle už je jen kousek. Vlevo vpředu vidím fotografa. Známá postava, známé oblečení. Jen obličej schovaný. Martin se přesunul až sem? Zamířím přímo na objektiv jak při náletu a uhnu až těsně před ním. "Martinee, Martinéé! Aha, ty nejsi Martin! Tak sorry." A běžím dál.

Pravoúhlá zatáčka a pak Pařížská. Všichni finišují, jen já si vyklusávám. Sil mám na rozdávání, ale není mi to nic platné. Ale co, čert vem těch pár vteřin. Lidi křičí, tleskají a mně po zádech jezdí takové příjemné mrazení. Usmívám se na všechny kolem a sunu se do cíle. Tak ono to existuje, do cíle se dá doběhnout s úsměvem, není to fáma, už jsem to zažil i já!!!

Starší dcera prohlíží cílové fotografie: "To není možný, ty jsi normálně vysmátej."

středa 16. května 2012

Prasklo mi ramínko



Chystal jsem se popsat své čerstvé zážitky z maratonu, ale potkala mě jedna nepříjemnost, která musí dostat přednost. Prasklo mi ramínko. Ženy, kterým se podobná lapálie přihodila ve společnosti, když měly na sobě večerní róbu, jistě potvrdí, jak nepříjemné to je.

Mé ramínko sloužilo k docela jinému účelu. Kdysi dávno mi na běžeckém závodě pověsili na krk medaili. Bylo to pro mě tehdy docela překvapivé, protože až do té doby jsem se domníval, že medaili dostává vítěz a pak ještě dva nejrychlejší opozdilci.

Za svoji první medaili jsem se tak trochu styděl. Sundal jsem ji z krku za nejbližším rohem a ukryl do batohu. "Vždyť jsem nevyhrál. Někdo mě uvidí s medailí a pomyslí si, že se chlubím cizím peřím," cinkalo mi v hlavě. Tehdy jsem zjistil, že kromě medailí pro vítěze existuje ještě jiná kategorie, medaile účastnická.

Doma se mi první medaile dlouho povalovala a já pořád nevěděl, jak s ní naložit. Problém začal narůstat, když k jedináčkovi postupně začali přibývat sourozenci. Nakonec jsem problém vyřešil a medaile pověsil na plastové ramínko. Ramínko má své místo na tyči ve skříni a obvykle se dostává na světlo jen tehdy, když na něj věším další přírůstek. Hrozen cinkajících medailí postupně vytvořil zajímavou zvonkohru. Je zajímavé, jak s lety proud postupně houstne, zatímco výkony klesají.

Ale tak dlouho se chodí s metály na ramínko, až se krček utrhne. Když jsem se chystal pověsit svoji poslední trofej, místo na tyči bylo prázdné. Gravitace zvítězila. Nezbylo mi, než pracně budovaný artefakt rozebrat, rozložit po podlaze a znovu poskládat na jiné, tentokrát už klasické s kovovým ouškem.

Mám dotaz na podobně postižené sběratele. Jak své sbírky drahých kovů skladujete Vy?


sobota 12. května 2012

Mozaika z PIM Expa

PIM Expo jsem v pátek jen prolétl a vše pozoroval z bezpečí kingovského stánku. Zbyl i čas na focení. Jak už to ale v mém případě bývá, víc obrázků se mi podařilo pokazit než doopravdy vyfotit. A co je taky obvyklé, nejvíc člověk lituje těch okamžiků, které propásl. Jak to že například nemám ani jednu fotku Miloše? Carlo mi utekl ze záběru, takže jsem mu vyfotil jen rameno. A Petra Kostoviče jsem taky pokazil, tedy pokud nechci použít titulek "Pekos stojící, spící".

A protože se kolegům z PIMu někam zatoulal fotograf, zrovna když potřebovali vyfotit Pavla Nedvěda, zaskočil jsem. Škoda že jsem se předtím aspoň trochu nenaučil fotit ...

V neděli všechno klapne? Jasně, Vašek to má pod palcem. (Vašek Skřivánek s kolegyní) 

O letošní hvězdě závodu není pochyb. Co ji může zastínit? Rekord?  (Carlo Capalbo, Pavel Nedvěd)



... ale tady jsou za hvězdy Dagmar s Danielou.  (Daniela Havránková a Dagmar Zemanová )
No vážně, takhle to bylo ...  (Evžen Ge, MUDr. Jan Pirk)
Jdu na svůj padesátý ... já na první ... (Zdeněk Chmel, Kateřina Jacques)




Tak Dášo, fofrem na maraton! (MUDr. Dagmar Heroldová)

Vrána a tři Stehlíci. (Evžen Ge, Saša Stehlík, Laura Stehlíková, Jitka Stehlíková)

Uspěje Eliška v Götzisu? (Eliška Klučinová)

Se Sárou by se chtěl vyfotit každý ... (Sára Ge, Honza Pipek a jeho dvě společnice ... )

Dnes nic nenapíšu, jdu běhat ...  (Milan Kůtek)
... a ještě odkaz na rajče:  http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/2012_0511_Expo_Pavel_Nedved/

pondělí 7. května 2012

Neběžela tudy beruška?

Nedávno jsem na ni narazil při uklízení. Vždycky ji vezmu do ruky, usilovně přemýšlím, kam ji uskladnit, ale nevyhodím ji. Obrovská červená čepice ve tvaru berušky s  černými tečkami a tykadly. Dokonce ani nožičky nechybí. Už je to pár let, co jsme se spolu poprvé a naposledy proběhli. Tehdy jsem měl v obličeji zřejmě stejně rudou barvu, jakou mají beruščiny krovky. Ale s odstupem času na ten běh vzpomínám rád.

Za všechno může Veronika. To ona přitáhla berušku do tomboly. A znáte recept, jak v tombole spolehlivě vyhrát? Musíte si říkat: "Tak jen tohle ne! Ne, ne a ne! Tuhle cenu ať si proboha odnese někdo jiný!" Už jsem tímto způsobem vyhrál několik atraktivních cen. Namátkou bych mohl jmenovat porcelánové těžítko, přídavný zámek na volant, plyšového slona s růžovými mašličkami a ... BERUŠKU.

Ono vyhrát berušku by možná nebylo nic tak hrozného, kdyby nějaký nadšenec nezačal vykřikovat: "Kdo vyhraje tuhle cenu, povinně v ní musí běžet nějaký závod." A bylo to úplně stejné, jako když si kouzelník na představení neomylně vybere "dobrovolníka" z publika nebo štěkající ratlík bezpečně pozná člověka, který se ho nejvíc bojí. Prostě nemohli vytáhnout nikoho jiného než mě.

A tak jsem začal přemýšlet, na kterém závodě splnit svůj "čestný" úkol. Najít si nějaký malý závod v okolí? To tedy rozhodně ne, vždyť mě tam všichni budou znát. Všechny oči budou upřené jen na mě a nejmíň polovina lidí si bude klepat na čelo. Jet někam do zahraničí? Na to jsem příliš velký pecivál. A pak taky, co když mě nikdo z kamarádů nespatří, já nebudu mít svědky a budu muset svůj běh opakovat? Jen to ne. Vzít si to na maraton? Ani nápad, budu rád, že se doplácám do cíle i bez berušky. A tak mi začínalo svítat. Jediná správná volba je pražský půlmaraton. Dost lidí, abych se ztratil v davu i s tou zvláštní ozdobou na hlavě.

Berušku jsem před její běžeckou premiérou párkrát krátce vyzkoušel. A musím přiznat, že mě ohromně překvapila. Rozená běžecká beruška. Na hlavě držela jako ulitá, přitom nijak netlačila a ani nepřekážela. V její slavný den jsem byl na místě včas, v klidu se připravil, rozklusal, rozcvičil, ale přiznávám, že všechny tyto úkony má společnice prováděla nikoli nasazená na hlavě, ale jen zastrčená za dresem.

Na hlavu jsem si ji troufl nasadit až v tlačenici startovního koridoru. A reakce kolem? Pár úsměvů, pár nechápavých pohledů, ale naštěstí žádné komentáře. A pak už jsme konečně vyrazili. Chovala se naprosto vzorně a ukázněně. Nevrtěla se, seděla pevně, ani můj pot ji nevyvedl z míry. V prvních kilometrech, kdy je dav ještě poměrně hustý, jsem nezaznamenal žádnou reakci. Ale jak se pole postupně začalo roztahovat, už jsme přece jen čas od času vzbudil pozornost.

A najednou jsem zjistil, že to vůbec není nepříjemné. Sem tam nějaké to křiknutí z davu: "Hele, co to je?" A pak, jak pole řídlo, už nás začali poznávat: "Jééé, beruška!" "Beruško utíkej!" "Beeruškoo!" Uvědomil jsem si, jak takový módní doplněk dokáže odpoutat pozornost od nositele. Najednou jsem nebyl konkrétní běžec, ale jen pohyblivý stojan pro berušku. A tak jsme spolu doběhli až do cíle. Tolik povzbuzování a projevů sympatií jsem na žádném jiném běhu nezažil.

Jsem rád beruško, že jsem se s tebou mohl proběhnout. Bylo to hrozně fajn, ale aby mi podobný zážitek nezevšedněl, skončila jsi na dně skříně. Díky tobě a díky všem, kdo nás tehdy na trati povzbuzovali.


neděle 6. května 2012

Má labuť letos byla bílá

Týden bez běhu dokáže s nervy běžeckého závisláka pěkně zamávat. Když takový výpadek nastane tři týdny před maratonem, zacvičí to i se sebevědomím. A co se mnou udělá, když se po týdnu běhání výpadek zopakuje? Darmo mluvit. Závěr mé maratonské přípravy byl tentokrát silně nevydařený. To zase bude výkon!

Už teď cítím v kostech, jak se budu v závěru trápit. Copak se mi nikdy nepodaří zažít vydařený maratonský trénink od začátku až do konce? Loni se mi celkem dařilo, ale poslední dva týdny se všechno zvrtlo. A předloni? Bída. Rok předtím? Tomu se snad ani nedá říkat trénink. A předchozí rok? Děs běs.

Jak to, že mi nikdy nedošlo, jak je to s existencí ideální přípravy. Bezpochyby existuje, ale pravděpodobnost, že ji zažiju, je asi stejně vysoká, jako šance, že se na jezírku v Prokopském údolí bude prohánět černá labuť, o které se nedávno rozepsal 12Honza. A tak jsem si k jezírku pro jistotou zaběhl. Labuť tam skutečně byla, ale ... bílá.

Je to tak, smiřme se s tím. Maratonská příprava je dlouhodobá záležitost, během které se může přihodit cokoli. Onemocníme, zraníme se, pošlou nás na dlouhou služební cestu nebo jen budeme dohánět pracovní resty? Vždycky se něco najde. A tak možná budeme trénovat roky a nebo desítky let a tu svoji ideálně vydařenou maratonskou přípravu nezažijeme. Ale to neznamená, že se o ni nebudeme znovu a znovu pokoušet.

A pak se zkrátka postavíme na start s tím, co nám okolnosti dovolily natrénovat. Bude to stačit na výkon, se kterým bychom mohli být spokojeni? To zjistíme po pouhých dvaačtyřiceti kilometrech. Nebude tak důležité pořadí nebo čas, ale pocit, že jsme pro dobrý výsledek udělali všechno, co se zrovna udělat dalo.

A tak nám v neděli na maratonu držte palce všem, ať už jsme letos tu svoji černou labuť potkali, nebo jsme se museli spokojit s tou obyčejnou, bílou.