čtvrtek 17. května 2012

Můj vysmátý maraton

Čekal jsem patnáct maratonů, až na vlastní kůži zažiju to, co jsem znal jen z vyprávění. Doběhnout do cíle s úsměvem. Jsem bohužel nepoučitelný optimista. Bez ohledu na momentální formu před zápasem věřím, že vyhraje můj tým. Věřím, že se zbytkem paliva dojedu až k té pumpě za padesát kilometrů. A své maratony rozbíhám příliš rychle v přesvědčení, že mám na čas výrazně lepší, než ve skutečnosti. A můj tým dostane nakládačku, k pumpě dojíždím s oroseným čelem. A maraton? Ten mě ke konci s neúprosnou pravidelností trestá. Můj standardní výraz v cíli by zřejmě probudil nadšení jen v majiteli pohřební služby: "Ještě pět minut a je z něj můj zákazník."

Letos jsem si předsevzal, že to cílové prokletí zlomím a doběhnu s úsměvem. Na osobák už dávno nemám, tak proč to jednou nezkusit jinak, opatrně, s rozvahou? Připravoval jsem se poměrně zodpovědně, takže až na tréninkové výpadky v závěru jsem mohl být spokojený. Dokonce ani na včasné pravidelné užívání Anticrampu jsem nezapomněl.

Ráno, když se hrnu odevzdat bágl, narazil jsem na fotografy Zdeňka s Martinem. "Tak kde budete, pánové?" "Ještě nevíme, teprve se jdeme poradit. Ale když mě uvidíš, křikni si. Snad tě stihnu vyfotit." "Dobře, pro jistotu budu křičet pořád."

Využil jsem svého Silverkingovského privilegia startu hned za elitou. Člověk se tam nemusí tolik mačkat a může běžet prakticky hned od začátku. Jen se nenechat vybláznit a nevyrazit příliš zprudka. Po pár kilometrech zjišťuji, že tempo je o pár vteřin vyšší, než jsem měl v úmyslu. Ani mi to tak nepřijde, pořád se někdo hrne přede mě. Na správné tempo jsem zvolnil až po desítce.

Ale mezitím už první focení. Martina vidím zdaleka, namířím si to přímo na něj a halekám jak na lesy. Zabralo to. Martin míří a cvaká. Něco se určitě povede. Zdeňka na dvanáctém jsem propásl. Zaregistruji ho, až když ho míjím. Přesto zase křičím a ohlížím se. Já bych už se asi o snímek ani nepokoušel, ale Zdeněk je borec. I z beznadějné situace dokáže vyloudit fotku.

Dneska se mi tady urodilo známých. Hulákám na všechny, které stačím registrovat. A většinou mi stihnou odpovědět. Možná je to hloupost, ale nabíjí mě to jak starou baterii. Každé křiknutí a zamávání mě o kousek popožene. Pořád mám ale pocit, že mě předbíhá daleko víc lidí, než na kolik se dotáhnu já. Věrka mi zmizela někde vpředu kousek po startu, Enrico mi po pár kilometrech taky utekl, chvilinku držím krok s Vandou, než zmizí někde v davu. S Mirkem Vostrým se chvilku vzájemně předbíháme, ale i on je nakonec rychlejší. Vodič na 3:30 se odzadu přihrne v tempu, které nemíním napodobit.

Na smíchovské straně se mi zprava v zorném poli objeví běžkyně v růžových návlecích na ruce a sukýnce. "Barborka?" Ohlídne se, je to ona, ale jejímu tempu také nestačím. "Běž, na tebe nemám." A taky že ne, na půlmaratonské otočce už má na mě slušný náskok. Půlku mám za sebou a zatím vše v pořádku. Potkávám balónky s nápisem 3:45. Odhaduji náskok na dva kilometry. Doženou mě? Uteču jim? Kdo ví.

Blížím se ke třicátému kilometru. Tou dobou už mi obvykle těžknou nohy, ale dnes nic. Jen chvilku se zdálo, že pravé stehno odmítne poslušnost, ale stačilo lehce zvolnit a vše se vrátilo do normálu. Začínám si uvědomovat, že palce narážejí na svršek boty. Jestli něco nezměním, můžu se rozloučit s nehty. Snažím se upravit krok a pokouším se krčit prsty v botě. Bolest ve svalech zmizí za pár hodin, puchýře za pár dnů, ale nehet na palci dorůstá půl roku. Ne, o to dnes nemám zájem.

Tak dlouho se snažím o změnu, až začínám pozorovat výsledek. Bolest v pravém koleni. Ale do cíle mám už jen čtyři kilometry. Nehty vzal čert, hlavně doběhnout. Tělo má pořád dost energie, ale kolenu je to jedno. Nezbývá než přeřadit na nižší rychlost. V té je bolest snesitelná. Nezhoršuje se a do cíle už je jen kousek. Vlevo vpředu vidím fotografa. Známá postava, známé oblečení. Jen obličej schovaný. Martin se přesunul až sem? Zamířím přímo na objektiv jak při náletu a uhnu až těsně před ním. "Martinee, Martinéé! Aha, ty nejsi Martin! Tak sorry." A běžím dál.

Pravoúhlá zatáčka a pak Pařížská. Všichni finišují, jen já si vyklusávám. Sil mám na rozdávání, ale není mi to nic platné. Ale co, čert vem těch pár vteřin. Lidi křičí, tleskají a mně po zádech jezdí takové příjemné mrazení. Usmívám se na všechny kolem a sunu se do cíle. Tak ono to existuje, do cíle se dá doběhnout s úsměvem, není to fáma, už jsem to zažil i já!!!

Starší dcera prohlíží cílové fotografie: "To není možný, ty jsi normálně vysmátej."

5 komentářů:

  1. Co je to za taneční kreace? :o)))JJ

    OdpovědětVymazat
  2. Trochu jsem ztratil směr, no.

    OdpovědětVymazat
  3. No to je parada. Tezce zavidim :) A skutecne to vypada jako nejaky tanec :)) Ale ta spokojenost, co z to zari!

    OdpovědětVymazat
  4. kdo umi ten umi:)!!! jeste jednou gratulace.. 12:)

    OdpovědětVymazat
  5. Zkušenost se holt nezapře. Taky jsem koukal pod Vyšehradem kde jsi se tam tak najednou a v dobré náladě objevil :)

    OdpovědětVymazat