neděle 18. května 2014

Jaká je maratonská pravda?

foto: Mirka Kroftová
Každý, kdo běžel maraton, potvrdí, že na ten svůj první nikdy nezapomněl. Ale co když už je těch čárek o něco víc? Nepopletou se mi? Vzpomenu si, jak se mi běželo v roce 2008 nebo třeba 2014? Objevil jsem metodu, jak si konkrétní maraton pořádně vrýt do paměti. Jak toho dosáhnout? Velice snadno. Stačí dělat všechno špatně v přípravě i na trati a máte jistotu nezapomenutelného zážitku.

Nemůžu říct, že bych netrénoval. Připravoval jsem se dlouho a poctivě. Dlouhé běhy, krátké běhy, pomalu, rychle, do kopce, s kopce ... kilometrů jsem měl naběháno, jako už dlouho ne. Jen jednu věc jsem ukočírovat nedokázal. Má žravá povaha mi překazila všechny pokusy o zhubnutí už v samém zárodku. Jediný úspěšný hubnoucí pokus mi vyšel týden před startem, ale ten nebyl úplně dobrovolný.

O tom, jak správně rozvrhnout tempo, už vím docela dobře. Když mě vzbudíte ve tři ráno, spočítám vám průměrný čas na kilometr pro váš vysněný cílový výkon. Dobře vím, jak je důležité nenechat se po startu vybláznit a běžet hezky podle svého. Už mi tedy k dokonalosti zbývá poslední malilinkatý krůček. Začít se všemi těmi teoriemi také sám řídit.
foto: Martin Digmayer

A tak, když padl výstřel a já dopochodoval na startovní čáru, mozek zhypnotizovaný Vltavou a fandícími davy zahodil všechny poučky a nohy vypálily naprosto nesmyslným tempem. Snad si ten optimista ve mně řekl, že tentokrát se třeba příroda nechá ukecat a nevšimne si, že jednám proti některým jejím zákonům. Po dvou kilometrech jsem si spočítal, že běžím o minutu na kilometr rychleji, než by bylo žádoucí. Po třech, že bych měl zpomalit. Na čtvrtém zjištění, že zpomalení se jaksi nezdařilo a na pátém, že už je to sice o fous lepší, ale pořád to ještě není ono. Teprve po šesti kilometrech se mi podařilo dostat tempo na požadovanou hodnotu, ale bohužel přesně ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zaregistroval Libora.

Chvíli jsme se drželi spolu, vyměňovali si dojmy, přišlo mírné klesání a já najedou zjistil, že Libor běží ještě šílenější rychlostí než já. Když se mi začal vzdalovat, nenapadlo mě v tu chvíli nic geniálnějšího, než přidat, abych ho dohnal a sdělil mu, že tímhle tempem tedy rozhodně neee ...

Zmizel mi v davu a já se konečně srovnal. Kilometry začaly naskakovat v pravidelném rytmu a ve správných časech, zkrátka pohodička. Selanka trvala až do třicátého kilometru. Tam se ke mně připojil malý neviditelný ratlík a cestou mi čas od času chňapl po lýtku. Už jsem nějakou tu křeč ke konci maratonu zažil a vím, že když člověk nedělá vylomeniny, trochu zkrátí krok a vyhne se prudkým pohybům, dají se v rozumném tempu zvládnout kilometry a kilometry.

Hodinky mi ukazovaly, že čas je pořád ještě docela obstojný, ale proč zastavovat a zdržovat se nějakým protahováním nebo podobnými zbytečnostmi. Vím, že sůl na občerstvovačce je spíš jen šidítko pro hlavu, než opravdová pomoc pro svaly, ale přesto jsem si řekl, že na pětatřicátém je nejvyšší čas si trochu osolit život. Na stole vidím dva talíře s bílými krystalky. Namířím k jednomu z nich,  naberu mezi prsty, připravím se na slaný hnus a ... on to byl cukr.
foto: Zdeněk Krchák

Není čas napravovat omyl. Kdo by se vracel, cesta vede jen dopředu a je to vlastně už jenom kousíček. Velikánská osmatřicítka se přibližuje. Nevím, kde se až doposud potuloval maratonský bůh, ale v tu chvíli se vrátil domů a usoudil, že je potřeba ztrestat ty nejvíc chybující hříšníky. A tak jednoho malého neviditelného ratlíka vystřídaly dvě obrovské, rovněž neviditelné, dogy. Každá z nich namířila na jedno z mých stehen a na povel se pěkně synchronně zahryzly.

Zkroutil jsem se bolestí a doposud je mi záhadou, jak jsem se na těch neovladatelných nohou udržel ve vertikální poloze. Další pohyb dopředu? Nemožný. Marně přemýšlím, jak protáhnout obě stehna zároveň. Usilovně se snažím povalit nejbližší kandelábr. Bolest pozvolna ustupuje a já si dovolím drobnými krůčky přesun k další lampě. Po dvou protaženích zkouším něco jako běh. Běhu se to moc nepodobá, ale posunuji se kýženým směrem, tedy k cíli. Ještě dvě dlouhé zastávky u kandelábru a nohy začínají jakž takž reagovat.

U veliké tabule s devětatřicítkou rovnám krok a myšlenky. Už sice nemám na normální tempo, ale pomalu klusat můžu. A když nezpomalím pod osm minut na kilometr, pořád se ještě vejdu do čtyř hodin. Mířím šnečím tempem tam, kde tuším Pařížskou ulici a je mi úplně jedno, že mě všichni předbíhají. Poslední zatáčka a nekonečná rovinka do cíle. Houbička z občerstvovačky už ztratila skoro všechnu vodu, ale to vůbec nevadí, střídavě otírám nudli z nosu, pot z čela a slzy z očí. Tady jsem vždycky registroval soustu fandících kamarádů, ale tentokrát nedokážu vnímat jednotlivce. V cíli chápu, že už není nutné běžet a že žiju, jen si chvíli nejsem jistý, jestli se dožiju i té medaile, co mi mají pověsit na krk o sto metrů dál. Nakonec ale přežiju i pochod pro bágl a do šatny. Tam na lavici teprve přijde ta pravá úleva.

Den dva po závodě rozpačitě odpovídám na dotazy, jak jsem vlastně dopadl. Relativně dobrá příprava, po letech konečně docela obstojné počasí a já díky vlastním chybám předvedu tak utrápený výkon a jeden ze svých nejbídnějších časů. A pak se mi v poště začnou objevovat fotografie od kamarádů z trati. Najednou nic nechápu. Na všech jsem vysmátý, jako kdybych zažil ten nejveselejší závod pod sluncem.

foto: Martin Digmayer
Na svůj patnáctý PIM nezapomenu stejně jako na ten první. Jednou o tom chci vyprávět vnoučatům (která doufám ještě nemám). Ale nebudou mě mít za lháře, až jim řeknu: "Jo, patnáctý PIM, ten mě hodně bolel. Do cíle jsem se horko těžko protrápil." Asi bych si měl připravit nějakou šikovnou odpověď, až mi na to řeknou: "Ale dědo, ty nám asi lžeš, vždyť se na všech fotografiích směješ od ucha k uchu." Sakra, ještě tím dědou nejsem, ale už vidím, že u vnoučat nebudu mít žádnou autoritu ... neměl bych radši tvrdit, že to bylo fajn a v pohodě?
foto: Jitka Narovcová

pondělí 5. května 2014

Raději si vyrob alibi

Příručka pro maratonce by měla začínat podobnou poučkou, jakou začíná každé poučení pro investory: 

Předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích!!! 

A tak, i když už mám nějaký ten maraton za sebou, s postupujícím časem propadám čím dál větší nejistotě. Podaří se mi dokončit i tenhle závod? Nezůstanu tentokrát někde na trati? Neuříznu si na stará kolena ostudu? Naštěstí už mám alespoň tolik zkušeností, že nezmatkuji s tréninkem a nesnažím se na poslední chvíli dohnat to, co jsem nestihl v několika posledních měsících. Dokonce už úspěšně odolávám pokušení si tu trať na poslední chvíli otestovat. 

Ale podvědomí, to vám je hrozná potvora. Pořád tam někde vzadu reptá a pošťuchuje. Co až to nedopadne, neměl by sis vyrobit nějaké šikovné alibi? A když jsme se pořád k ničemu neměl, chopilo se iniciativy a rozhodlo se vyrobit alibi za mě. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč bych sám a dobrovolně udělal takovou blbost jako v sobotu odpoledne. Jakou blbost, ptáte se? Eufemisticky by se to dalo nazvat dietní chybou, ale v sobotu večer už jsem neměl náladu na eufemismy, a tak jsem si v duchu říkal: "Cos to ty blbče proboha sežral?"  

První signály, že něco není v pořádku, se ozvaly už někdy kolem páté. O tři hodiny později už jsem věděl, jak se asi cítil vlk, když mu v břiše Karkulku s babičkou vyměnili za kamení. Jít si lehnout dřív a pokusit se vše zaspat? Dobrý nápad, tedy do chvíle, než člověk zjistí, že neexistuje poloha, ve které by ty zatracené šutry na něco netlačily. Postupně jsem vyzkoušel levý bok, břicho, pravý bok, záda, pak ještě několik rotací v opačném směru, ale výsledek byl pořád stejný. Zjistil jsem, že nejlíp je mi za pochodu. Nejspíš proto, že pochodový rytmus člověka správně uklidní a hledání cesty mezi obývákem a předsíní zaměstná mysl a odvede pozornost. 

Na začátku pochodu po bytě jsem se snažil vyhýbat vrzajícím místům na podlaze a tlumil všechny doprovodné zvuky, ale jak hodiny postupovaly, už mi nějaké to vrznutí bylo ukradené. A protože člověk si prý zvykne i na šibenici, i já jsem si postupně začal zvykat. Cestu po bytě jsme přerušoval jen občasnými a vesměs neúspěšnými zastávkami na záchodě. K ránu už mi bylo jedno, kterým koncem budu nasměrován do mísy, jen když se zbavím alespoň části nákladu, ale kamení uvnitř se spojilo nějakým neznámým, ale zřejmě kvalitním tmelem, v jeden obrovský balvan, který se dařilo otesávat jen velmi zvolna. 

Takový noční pochoďák má i své plusy. Marně jsem vzpomínal, kdy naposledy se mi podařilo zaslechnout ptačí zpěv ještě před rozbřeskem. Nebo to romantické svítání ... (teď samozřejmě kecám, nic jsem neviděl, prostě najednou bylo místo tmy šero a potom místo šera světlo). Ale jak jsem tak do zblbnutí pochodoval, najednou mi došlo, že balvan se přece jen zmenšil. Krátce po šesté jsem vyzkoušel horizontální polohu a zjistil, že to v té posteli vlastně docela jde. Šlo to dokonce tak dobře, že se mi podařilo na několik hodin usnout. Ještě že byla neděle. 

Probudil jsem se s pocitem, že nejmíň polovinu šutrů někdo odnesl. Došel jsem do koupelny a prohlédl si v zrcadle toho neznámého popelavého cizince s kruhy pod očima. "Tak tenhle člověk prý za týden poběží maraton. Divné. To už tuhle trasu může běžet doopravdy každý. Neměl bych se raději přeregistrovat na Procházku se psy? Nemáš psa. Aha, tak dobře, zůstanu u maratonu." 

S odstupem jednoho dne ale už vše zase vidím v růžovějších barvách. Bez obav už jsem snědl několik suchých housek a vypil spousty čaje. A stejně jsem potřeboval shodit nějaké to přebytečné kilo. K ideální váze mi schází zopakovat si včerejší noc asi desetkrát a do maratonu jich už zbývá jen šest, takže to zřejmě není nejlepší cesta ke zhubnutí. Ale co je dneska ideální, že jo? A jaká je nejlepší příprava těsně před maratonem? No přece odpočinek a já teď zaručeně nějaké dlouhé štreky běhat nepůjdu. Takže pro úspěšný výsledek jsem udělal maximum. 

A kdyby to nedopadlo? Nevadí, alibi jsem si tentokrát vyrobil pěkné ...