úterý 19. června 2012

Už vím, kdo je Tydýt

Bohužel jsem to já. Už jsem měl delší dobu podezření, ale včera se to se stoprocentní jistotou potvrdilo. Podle moudrých hlav z OSN bych tedy měl křepčit a jásat radostí, když jsem se tedy konečně dozvěděl, kdo jsem. Ale nějak se mi do toho tančení nechce.

Když na Olomouckém půlmaratonu došla čísla a vypukla sháňka, říkal jsem si jak je dobře, že jsem to nepodcenil a všechna startovní čísla objednal brzy zjara. V Olomouci jsem běžel oba ročníky, líbilo se mi tam, tak nebylo nad čím přemýšlet. Teď už vím, že trochu přemýšlení to asi přece jen chtělo, protože mi není jasné, jak se mi podařilo objednat všechno, kromě Olomouce.

Kdybych si alespoň nebyl tak jistý a zkontroloval si všechno ještě jednou třeba před měsícem, to by se dalo ještě snadno napravit. Ale čtyři dny před závodem? Šance nejsou velké. A tak rozesílám maily na všechny strany a zatím se mi odevšad ozývá ... ticho.

No ale hlavní je, že jsem se nakonec dozvěděl pravdu, tedy že jsem Tydýt, i když v duchu jsem si stačil přiřadit ještě asi deset dalších (nepublikovatelných) identit.

Zdá se, že série všech startů na akcích PIMu od roku 2000 v sobotu skončí. Sportovci to vědí, každá série má svůj konec.

Pro čtenáře mám jednu výhodnou nabídku: Chcete-li osobně poznat Tydýta, bude stát v sobotu v Olomouci před registraci s cedulí na krku: "KOUPÍM STARTOVNÍ ČÍSLO NA PŮLMARATON"

__________________________________

Jak jsem zmínil dole v diskuzi, dostavil se happy end. Včera bylo TyDýtovi doopravdy dobře. Hřálo ho u srdce, kolik lidí projevilo zájem, účast, snažilo se pomoci, když se člověk vlastní vinou dostane do trablů. Tedy do minitrablů, opravdové trable vypadají jinak.  A nakonec to tedy mělo šťastný konec. Samozřejmě pokud bychom za definitivně šťastný konec nepovažovali moment, až (a jestli) doopravdy doběhnu. No to si pište, že doběhnu. Copak bych mohl zklamat všechny ty, co mě podporovali? 

Běh je individuální sport, ale je ohromné, jak ty individuality někdy dokáží držet při sobě. Takže vy všichni, jsem rád, že vás mám. A když mně bylo pomoženo, třeba někdy budu mít příležitost pomoci já někomu dalšímu. Pošlu to dál, jo?

neděle 17. června 2012

Jasně, je v tom fyzika

Dlouho jsem nechápal, proč se některým ženám nechce závodit společně s muži. Proč musí mít své vlastní závody? Není to jen hloupý rozmar? Ještě donedávna bylo závodících žen tak málo, že by nemělo smysl pouštět je na trať samostatně. Vypadalo by to dost komicky, když by na první výstřel vyrazila třeba stovka mužů a po pauze na druhý výstřel pak čtyři ženy. Ovšem časy, kdy se na závodící ženu hledělo jako na exota (nebo snad exotku?) jsou nenávratně pryč. A je to jen a jen dobře. Dnes, i když početní převaha mužů je stále značná, se najde závodnic dostatek.

Osamostatnění ženských běhů nahrává i rozhodnutí neuznávat oficiální ženské rekordy dosažené na závodech, kdy ženy startují současně s muži. To je samozřejmě argument, který může být devětadevadesáti ženám ze sta ukradený, ale znáte to. Kamínek ke kamínku, až je z toho lavina.

Mnohé ženy tvrdí, že se jim v davu mužů běží špatně. Některé prý zažívají vyloženě nepříjemný pocit. "Když běžím společně s muži, bere mi to energii," tvrdí jedna. "Jsem jako svázaná," tvrdí druhá. "Vadí mi, že mi koukají na zadek," bez obalu vyklopí třetí. Dost dlouho jsem tyhle argumenty nechápal. Vždyť přece nejtěžší bylo poprvé obléct běžecké kalhoty, obout boty, ignorovat zvědavé pohledy sousedů a vyrazit. Dámy, když už jste překonaly tuhle psychologickou bariéru, vše ostatní je přece hračka.

Ale pak jsem to pochopil. I já patřím k těm mužům, kteří mají rádi ženy ve startovním poli. Docela normálně se s nimi bavit na startu, běžet s nimi, vedle nich, předbíhat je ... ale proč to nepřiznat, když se mi občas stane, že se pole zamíchá a mně se do zorného pole dostane pozadí pěkné běžkyně, je to najednou úplně jiný běh. Hlava přestává myslet na to, kolik kilometrů mi ještě zbývá, nohy jsou najednou lehčí a drží tempo úplně samy od sebe, jen dávat pozor na cestu je v těch okamžicích obtížnější. Je to jako by mi ta běžkyně přede mnou dodávala sílu, jako bych z ní čerpal energii. A je pochopitelné, že zákon zachování energie musí fungovat i při běhu. Když já energii získávám, ženy ji nutně musí ztrácet.

Tak tedy dobře, holky. Mějte si své vlastní samostatné závody, kde si odpočinete od dotěrných mužských pohledů. Zaběhněte si bez starostí, že váš běh nevypadá dokonale, že vás někdo bude okukovat a potichu či nahlas hodnotit. Soustřeďte se jen na sebe a své soupeřky. Když to nebude příliš často, proč ne? Ale pak zase přijďte na společné starty s námi muži. Vždyť s vámi je to závodění mnohem a mnohem příjemnější. Bez vás by to zkrátka nebylo ono.

sobota 16. června 2012

Budějovice alpským stylem

Náměstí za deště a bez běžců ... 
Možná nebudu citovat přesně, ale jistý nejmenovaný klasik řekl, že v Budějovicích by chtěl běžet každý. No možná úplně každý ne, ale bylo nás hodně. Dokonce tolik, že budějovická premiéra byla dlouho dopředu vyprodaná. Který pořadatel by nechtěl zažít podobný úspěch? Já jsem se naštěstí přihlásil včas. Ale jak to všechno stihnout, když mám nějak pokažený kalednář. Evidentně mi v něm zapomněli natisknout dostatek volných dnů. Ale co, stesky nad nedostatkem volného času jsou pouhá otřepaná výmluva.

... a tak to vypadá, když ho zaplaví kadibudky. 
Zkrátka žádné dlouhé lelkování na místě před a po závodě a vystačím si s několika hodinami. Rychle do Budějic, proběhnout se a pak zase rychle zpátky. Horolezci něčemu podobnému říkají alpský styl. Tak tedy jo, Budějovice alpským stylem.

Cesta tam je až podezřele bezproblémová. Ani já a dokonce ani má navigace jsme nezabloudili. Obsazuji první volné parkovací místo v Mercury centru a už se hrnu k registraci. Ani zde nenastává žádná komplikace. Protože můj orientační smysl snad ani není smysl, snažím se v hlavě vylovit vzpomínku na plán města. Volím směr a doufám, že neminu náměstí. Pak uvidím věž a je mi jasné, že pokud nepadne mlha, náměstí najdu. Nějaká ta cedule by se ale možná hodila. 

Zbloudilý pocestný se mě ptá na cestu k nádraží. "To sis nevybral dobře, ptát se zrovna mě," proletí mi hlavou. Ale pak mi dojde, že neprchá z města, ale hledá registraci, tedy jediné místo v Budějovicích, o kterém jsem schopen podat věrohodnou informaci. "Jdeš dobře, pokračuj tím směrem. Registrace je v Hervisu," snažím se poskytnout kompletní servis.

Technické zázemí je pojato velkoryse. Však taky kdyby se nevešlo ani na největší středoevropské náměstí, kam potom s ním? Připadám si tu trochu ztracený. Sice sem tam zahlédnu nějakou známou tvář, ale doma je kamarádů přece jen o něco víc. I když se předstartovní čas vleče, po páté návštěvě Johny Servisu už je ta správná doba vydat se do koridoru. Postava pobíhající s foťákem je mi nějak povědomá. Běžecká sukně, růžové návleky na ruce, to nemůže být nikdo jiný než Barborka. Že by vyměnila profesi? Ne, 
 už vrací foťák jednomu ze členů svého podpůrného týmu a poslušně se řadí mezi čekající běžce. 

Barborka se chystá běžet volně. Že bych to taky zkusil? "Tak jo, rozběhneme to pomalu a pak uvidíme." Po výstřelu se všichni kolem ženou dopředu jak lavina. Je těžké nenechat se strhnout. Zdá se mi, že běžíme jak rekreanti, ale technika neomylně hlásí, že jsme pořád moc rychlí. "Jestli chceš, tak běž." "Ale ne, ještě to takhle chvíli zkusím."

Vydržím ještě dva kilometry, ale pak už ve mně začínají hořet závodnické saze. "Sorry Barborko, dneska s tebou nepoběžím." Je to paradox. Jindy s ní neběžím, protože jí nestačím, dnes pro změnu proto, že neumím běžet pomalu. Pozvolna zrychlím a vydám se stíhat vodiče na 1:40, který mě před chvílí minul. Po kilometru ho dorazím a chvíli se držím jeho tempa. Je neuvěřitelný. Běží, drží strojové tempo a ještě rozdává povzbuzující hlášky na všechny strany kolem sebe.

Nohy fungují překvapivě lehce a já se pomaličku prokousávám před vodiče. Na sedmém kilometru mám pocit, že jsme mu utekl o obrovský kus, než na otočce zjistím, že ten obrovský kus není ani dvě stě metrů. A pak najednou, jako bych vběhl do medu. Nohy se přestávají odlepovat od země, o každý krok musím bojovat. Zezadu slyším vodičský povzbuzovací koncert. "Vy přede mnou pěkně běžíte, držte to! Vy za mnou, přidejte! Vy se mnou, dobře, jen tak dál!" Ale sebelepší povzbuzování nepomáhá. Krok za krokem se  na mě dotahují. Chvilku před nešťastnou třináctkou mě mají. Jenomže to jim nestačí a já, ať se snažím sebevíc, pozvolna ztrácím.  

Ale kilometry přece jen ubíhají a nakonec se silou vůle doplácám do cíle. Tentokrát jsem se stovce minut nepřiblížil ani náhodou. Co říct? Trať byla perfektní, pořadatelé vše zvládali, diváci povzbuzovali jak o život. A že já jsem nepodal nejlepší výkon? Za to nikdo z nich nemůže. Budějovická premiéra byla skvělá a mně nezbývá, než se těšit na příští ročník. Třeba to zaběhnu o chloupek líp.