Má běžecká historie

Když tvrdím, že běhám třináctou sezónu, není to samozřejmě celá pravda. Běhám a pobíhám odjakživa, tedy od té doby, co se mi podařilo udělat první krůčky. A to je už docela dávno. Víc než půl století.

Běh tehdy ovšem byl pouhým prostředkem, jak se rychle přepravit z místa na místo nebo jak uspět při některé z dětských her. Školní tělocvik znal v mé době dvě běžecké disciplíny. Sprinterskou padesátku a "vytrvaleckou" třístovku. Nic delšího pro dětské běžce tehdy prakticky neexistovalo.

Později, když už jsme začali holdovat nějakému sportu, nikdy to nebyl samotný běh. Nad ostatními sporty u mě tehdy vítězil fotbal. Rychlostí ani výjimečnou šikovností jsem ovšem nikdy neoplýval, takže fotbalové úspěchy se v žákovském ani dorosteneckém věku neráčily dostavit. Tehdy poprvé jsem ale zjistil, že také běh je možné provozovat jako samostatnou disciplínu.

A tak jsem si občas začal běhat jen tak pro radost. Jen tak mimochodem jsem si párkrát vyzkoušel triatlon, který se teprve rodil jako samostatné sportovní odvětví, ale nikdy jsem se nepustil do systematické běžecké přípravy.

A pak? Sportovní zájmy šly postupně stranou, protože práce a rodina stačily naplnit můj život vrchovatě. Občasné proběhnutí pro mě bylo příjemnou relaxací, kterou jsem si dopřával spíš výjimečně. Klidně jsem bez ní vydržel i několik měsíců. A pak postupně začaly běhat mé dcery. Náhled na běh se od dob mých školních let změnil. Dlouhý běh už najednou ztratil nálepku "Mládeži nepřístupno".

Tak dlouho jsem děti doprovázel na tréninky, až jsem zjistil, že místo hodinového lelkování je rozumnější také se zapojit do pohybu. Přidaly se pravidelné sobotní běhy s dětským oddílem a najednou mi došlo, že mám-li stačit ostatním, budu se muset začít hýbat pravidelněji. Netrvalo dlouho, když mě náš trenér poprvé vzal na veteránské závody v běhu do kopce. A byl jsem ztracen.

Četnost běhů i kilometráž začala narůstat, stejně jako počty přečtených běžeckých knih. Zjišťoval jsem, co je pronace a supinace, jak se správně provádí strečink a jak by asi měla vypadat běžecká abeceda. Objevil jsem do té doby neznámý svět amatérských běžeckých veteránů. Začal jsem pravidelně studovat termínovku a o víkendech objížděl závody. Přišel první pražský půlmaraton, který jsem od prvního ročníku doposud nevynechal. V další sezóně následoval můj první maraton po pražské dlažbě. Pak další a další. Zatím dvanáct ročníků v nepřetržité řadě.

Za dobu svého běhání jsem postupně přešel od živelné přípravy k přesně plánovanému tréninku. Od pravidelného rovnoměrného běhu k běžecké kvalitě, k úsekům, rovinkám a fartlekům. Od prvních měření délky běhu na kuchyňských hodinách jsem přes stopky přešel ke sporttesterům. Pak, jak se výkonnost s věkem začala snižovat, jsem zase postupně odložil plány i sporttester a vrátil se k obyčejnému pobíhání pro radost. Pořád sice pravidelně chodím na závody, ale už si nedělám vrásky z dosažených časů.

Četnost běhů už není taková jako kdysi. I rychlost už znatelně poklesla. Někdy, když přijdu unavený z práce, už se musím docela přemlouvat. Když se mi občas nelíbí počasí, bez výčitek vynechám. Ale když už se přemluvím a vyběhnu, nikdy nelituji. Není přece větší zážitek, než doběhnout do cíle, svléknout ze sebe propocené triko a ve sprše spolu s vodou nechat odtékat únavu někam pryč.

To a tisíc dalších věcí je důvod, proč běhám. Pokud to zdraví dovolí, u běhu zůstanu.

Žádné komentáře:

Okomentovat