pátek 24. dubna 2015

Čtyřzávodový mazec

foto: Martin Digmayer
Pro někoho jsou čtyři závody za osm dnů běžná porce. Přiznám, že já mezi podobné supermany nepatřím. V posledních letech jsem byl obvykle rád, že si jdu třikrát do týdne zaklusat, natožpak závodit. Ale kdo za to může, že se nám ta běžecká termínovka místy trochu nafoukla, že jo? A když se člověk z hamižnosti rozhodne, že chce sníst nejen knedlíky se zelím, ale přece nenechá ležet ten krásný šlehačkový dort a už vůbec si nemůže odepřít ty kyselé rybičky, pak z toho obvykle bývá břichabol.

A já? Dostal jsem se do podobné situace. V úterý Komořany - Čihadlo, v sobotu Pardubický vinařský půlmaraton, v neděli Vrané - Zvole a další úterý Jardův kopec. A odpustit si jen tak bezdůvodně pravidelné běhy s výStředníky a zPátečníky? To by přece taky nešlo. A výkony vypadaly přesně podle toho. Z Komořan na Čihadlo jsem běžel krásně odpočatý, až jsem chvílemi propadal iluzi, že dohoním i ty, kteří se zatím nikdy dohnat nenechali. Samozřejmě iluze je iluze, zase jsem je honil marně.

Středeční a páteční běh byly spíše odpočinkové, takže ani v sobotu v Pardubicích mi síly nechyběly. Spíš rychlost, ale tu už asi na stará kolena nenaberu. Ovšem neděle, to už se dalo tušit, že žádný zázrak nenastane. Nohy byly těžší ne o fous, ale nejmíň o dva. A Jaromír, kterému jsem v Komořanech utekl, mi většinu cesty ukazoval záda. Nakonec jsem se mu ale přece jen přiblížil a ten náš závěrečný souboj, to by byla lahůdka, kdyby jej někdo natočil. Jen byste si ho museli promítat nějakou vyšší rychlostí, abyste neusnuli.
foto: Zdeněk Krchák

A že bych se cítil nějak extra odpočatý po jednodenní pauze před Jardovým kopcem? Tomu asi
nevěříte, že ne? On ten Jardův kopec je zrádný tím, jak je relativně krátký. Tam si člověk prostě neorazí. Vyrazil jsem hned po startu tempem "co to dá", ale po pravdě, nedalo to nic moc. V naší vlně startovali jen padesátníci a starší, takže pohled na pole přede mnou byl nemilosrdný. Tentokrát jsem si nemohl říkat ani omylem, že ti přede mnou jsou samí mladí kluci, se kterými se přece nebudu honit. Ne. Všichni, kdo mě předběhli, byli samí důstojní pánové, mnozí z nich dokonce i důchodci. Přidalo by vám to na sebevědomí? Mně tedy ne.

Po úvodních stovkách metrů se přede mě dostali Šolim i Jaromír, tedy dvojice, na kterou jsem v minulém závodě ještě stačil. Když už jsem začal propadat trudnomyslnosti, že tentokrát mi bez milosti utečou, zjistil jsem, že se jim přece jen trochu blížím. Nejdřív se mi podařilo předběhnout Šolima, ale jak jsem se dral před Jaromíra, bylo jasné, že mi to jen tak nedaruje. Pověsil se za mě jako klíště a ať jsem se cukal jak jsem chtěl, nesetřásl jsem ho.

Teprve po poslední ostré odbočce jsem měl pocit, že mezírka narostla. Cítil jsem před sebou cíl a tak jsem se ještě snažil vymačkat poslední síly. Šlo to ztuha jak ze zapomenuté zubné pasty. Své místečko jsem do cíle nakonec uhájil, ale bylo to vážně jen o fous. Jindy Jaromíra za sebou slyším, ale tentokrát asi nasadil speciální tichý finiš a málem mě dostal. Byl jsem před ním jen o vteřinu, před Šolimem o další čtyři. Tedy dosáhl jsem asi své maximum, protože nikoho dalšího v kategorii bych už nedohonil ani s vrtulí u zadku.

Ale jak jsem se s tím Jaromírem přetahoval, hrábl jsem si nejen na dno, ale snad ještě o pár centimetrů níž. Průdušnice pálila jako čert už někde od poloviny a nepřestala ani za cílem. Dokonce ani voda v cíli moc nezabrala. Nevím, jestli se ve vzduchu zrovna netoulal nějaký agresivní alergen, ale nebyl jsem samotný postižený. Vrchol nastal, když jsme se po skupinkách vydali poklusem zpátky ke startu. Produkovali jsme úžasný sborový kašel, jako bychom tu skladbu někde dlouho a pečlivě nacvičovali.

Zvláštní bylo, že mě kašel nepřešel ani večer a ani druhý den. Není úplně běžné, aby člověk dole v údolí vyběhl naprosto zdravý a po necelé čtvrthodince se nahoře cítil jako naprostý lazar. Všechny podobné trable ale jednou přejdou, takže stačily tři dny k návratu mezi zdravé a nekašlající.

Teď za týden ještě ve zdraví přežít maraton a můžeme se těšit na další kopce.

úterý 21. dubna 2015

Recept na rychlý perník

Je to poměrně jednoduché. Svléknete se do trenýrek a trička, na nohy obujete nějaké lehké silniční boty, na hruď přišpendlíte číslo a v pravou chvíli vyrazíte. Pak už jen utíkáte a utíkáte. Je v tom ještě jeden malý háček. Aby to celé fungovalo, musíte být v Pardubicích a pokud možno v místě a čase Pardubického vinařského půlmaratonu.

Pardubice byly vždycky místem, kde si půlmaratonec může zvednout sebevědomí. Rychlá trať s minimálním převýšením, rozumný počet startujících, dobré zázemí, občerstvovačky v přiměřeném množství. I ty mobilní záchody jsou při ruce a nebývá u nich nekonečná fronta. Už na pražském půlmaratonu jsem zavětřil, že letos bych se mohl vrátit o pár let nazpátek a alespoň několika výsledky narušit sestupnou tendenci svých výkonů posledních let.

Z domova jsem vyrazil s velikým předstihem, abych dokázal včas zaparkovat u stadionu. Chybička se vloudila. Ten předstih byl spíše na škodu. Cesta k parkovišti už byla ve čtvrt na jedenáct uzavřená a jen jsem si prodloužil pobyt na placeném parkingu. Ceny parkování v Pardubicích ale nejsou tak závratné, aby to natěšeného běžce zruinovalo.

Trochu horší bylo, že jsem s autem původně počítal jako s odkladištěm svršků a šatnou. Ale táhnout se přes půl města k autu a pak zase nazpátek? To po závodě není lákavá představa ani pro vytrvalce, který by jinak na nějaký krok koukat nemusel. Nakonec jsem tedy využil oficiální úschovnu a šatnu na stadionu, ale znamenalo to nabalit s sebou do báglu spoustu věcí, které bych jinak nechal volně povalovat v autě. A protože jsem chtěl stihnout ještě spoustu jiných věcí, pobíhal jsem pak svlečený do trenýrek po městě v době, kdy to mohlo být považováno spíše za známku exhibicionismu, než za rozklus před závodem.

Pak už jen zastávka na tenisových kurtech, abych pozdravil kamarády a hlavně očíhnul nového soupeře Adama, který se chystal na svoji první půlku. Adam se sice považuje za běžeckého začátečníka, ale nedejte se zmýlit. S tenisovou raketou pobíhá víc let, než já s holýma rukama. Kromě toho, že vzal běžecký trénink vážně a je tedy pořádně nabušený, má jako soupeř jednu příjemnou vlastnost. Nikdy se mnou nepoběží ve stejné věkové kategorii. To bych se napřesrok musel nechat na hodně dlouho zmrazit. A já zimu nemám rád, takže ne!

Chvilku jsme klábosili o tréninku, o rychlosti, o potřebném tempu a najednou byl nejvyšší čas jít se rozklusat. Nijak jsme to s kilometry nepřeháněli, však si jich užijeme ještě do sytosti. Ten den asi desátá návštěva toalet a hurá do koridoru. Kdo zažil pražský půlmaraton, musel mít dojem, že jsme těsně u startovní čáry, ale přesto nám to k ní po výstřelu zabralo dobrou půlminutu.

Adam zásadně běhá s ucpanýma ušima. Mně sluchátka při běhu vadí. Asi to bude tím, že když jsem začínal běhat, musel bych jako zdroj hudby tahat kazeťák a to by asi budilo větší pozdvižení, než v té době budil samotný běžec. A tak zkrátka mám odšpuntováno a i přes postupující hluchotu slyším, co se při běhu kolem mě děje. Po startu jsem se párkrát pokusil Adamovi něco sdělit, ale bylo to naprosto zbytečné. Neslyšel ani Ň.

Neslyšel sice nic, ale běžel jako drak. Nasadil jsem tempo o fous vyšší, než jsme si původně domlouvali, ale s ním to vůbec nehnulo. byl za mnou jako na špagátě. Chvilku vlevo, chvilku vpravo, ale pořád nadosah. Měl jsem dojem, že pořád držím stejné tempo, ale záznamy z jednotlivých kilometrů mě vyvedly z omylu. Pozvolna jsem zpomaloval. Na desítku jsme se dostali naprosto přesně po 45 minutách. Někde na patnáctém jsem už i já poznal, že to neběží tak jako na začátku. Úplně jasně jsem viděl, že Adama začínám brzdit. Když jsem ho začal pobízet, ať přidá a běží sám, moc se mu nechtělo.

Poslechl teprve na třetí výzvu. Začal se mi pozvolna vzdalovat. Do konce už ale bylo jen pár kilometrů a já pořád měl nějaké rezervy. Ale byl to takový typický nával marnosti, kdy člověk sice ví, že ještě může a že za chvilku je konec, ale tělo se už stejně nedá vytočit do vyšších obrátek. Když jsem míjel číslici s dvacítkou, ještě jsem si dělal marnou naději na čas pod hodinu pětatřicet, ale v tu chvíli zřejmě došlo k nějakému podivnému zakřivení časoprostoru, protože přes všechno úsilí mi vteřiny běžely rychleji než nohy.

Co vám budu vykládat, zase jsem vytouženou metu propásl. Tentokrát o nějakých šest vteřin. I tak to byl vůbec nejrychlejší pardubický perník, jaký jsem kdy ochutnal.

úterý 14. dubna 2015

Běh Prokopským údolím - pan Murphy tě slyší

Na začátku je vždycky stres. Nevěřím, když nějaký pořadatel bude tvrdit, že před závodem je úplně klidný. Jsou to vždycky daleko větší nervy, než být v roli závodníka. Přijdou? Nebude pršet? Dorazí pomocníci? Nezapomeneme na něco důležitého? Co se pokazí? Nestane se někomu něco? Takových a podobných otázek probublávají hlavou desítky, i když pořádat osmnáctý ročník je přece jen o fous klidnější, než když jsme kdysi dávno připravovali ten první.

A co je na konci? Zvláštní druh úlevy, že je to za námi. Svým způsobem je to pocit podobný tomu, jaký závodníci prožívají, když proběhnou cílem. Asi to je ten hlavní impulz, který nás postrkuje k pořádání dalších ročníků. Nemáme ambice vybudovat nějaký megazávod. Ke spokojenosti nám stačí uspořádat akci pro pár kamarádů a jejich dětí a pro jejich kamarády. Vrcholem spokojenosti pro nás je, když ještě přijdou kamarádi jejich kamarádů. Na pořádání se nechystáme zbohatnout. Obvykle jsme rádi, když neproděláme kalhoty.

Proto nikdy nebudeme mít žádnou masivní propagaci, luxusní ceny pro vítěze, mažoretky, alegorické
vozy, trička pro všechny účastníky. Zatím jsme se vždycky obešli bez čipů. Když jsme se do našich polních podmínek pokoušeli zavést počítače, obvykle jsme zjistili, že práci víc komplikují, než aby pomáhaly. Daleko nejvíc spoléháme na ruční práci.

 Ale že se na každých závodech musí něco přihodit, to už je takový zákon, protože jinak by to nebyl ten správný adrenalin a hlavně by nebylo o čem vyprávět. A co se tedy přihodilo v neděli? Dlouho všechno klapalo jak na drátku, až to začínalo být podezřelé. Všichni pořadatelé dorazili včas, nikdo nezaspal, dokonce i to auto s lavicemi a přístřešky mělo docela lidský rozměr, takže se mi s ním podařilo bez úhony vmanévrovat na správné místo. Náboje do startovací pistole jsem dostal včas a v dostatečném množství.

Protože jsem byl v cíli se dvěma ostřílenými časoměřiči, ani jsem se nebál, že bychom nedokázali změřit výkony a zapomenout zapsat nějaké výsledky. V tom je Michal naprosto spolehlivý. A Kervi? Ten je zcela nepřekonatelný. Po výstřelu klidně zmizí někde v lese, dokáže fandit na trati, kontrolovat své svěřence, číst jim mezičasy a v momentě, kdy si člověk řekne, že se asi někam zatoulal, vynoří se u cílové čáry přesně včas, aby odmačkal stopky vítězi i všem poraženým.

Závodníci nám do cíle dobíhali pěkně spořádaně, většinou ve velkých rozestupech, takže jsme neměli
Dvě jedenatřicítky na startu
vůbec žádné trable s určením pořadí. Vše běželo jako na drátku. Dokonce i časový rozpis jsme drželi přesně. A pak mi ke startovní čáře přišli dva dospělí závodníci. Oblečení jen vyběhnout, přišpendlená čísla. "My už chceme běžet, kdypak už nás odstartujete," povídá jeden z nich. "Váš start je v půl dvanácté, tedy za půldruhé hodiny," zkontroloval jsem na hodinkách. "A můžeme se jít proběhnout na trať," nedal se odbýt ten druhý. "Jistě, proč ne? Za hodinu a půl si to celé stihnete proběhnout klidně i třikrát." Nevím, jestli je má odpověď uspokojila, ale na víc se už neptali a zmizeli v lese.

A přišel na řadu první blok vyhlašování výsledků. Když zvali na bednu mladší žáky, Michal, kterého označili jako třetího v cíli, se začal vzpouzet. "Já nebyl třetí, byl jsem až čtvrtý." A tak jsme přerušili vyhlašování a začali zkoumat zápis. Objevit chybu bylo dílem pár vteřin, přepsání diplomu už zabralo o fous víc. V té chvíli jsem neodolal, abych pěkně nahlas nepoužil tu slavnou větu: "Taková věc se stane jednou za deset let."

A pan Murphy mě slyšel a řekl si, že je na čase, abychom poznali, že jeho zákony platí a že se s nimi nežertuje. Vše, co potom následovalo, bylo nutným důsledkem vyřčeného. Ke startu se přihlásili všehovšudy čtyři starší žáci. A protože běží stejnou trať jako ženy, přifařili jsme tu čtveřici k ženskému startovnímu poli. Nikdo z nás si v té chvíli nevšiml, že číslo třicet jedna se nám mezi startujícími vyskytlo dvakrát. V klidu jsme odstartovali, změřili, zapsali čísla a dvě jedenatřicítky prohodili. Jenda z nich jako na potvoru vyhrála, zatímco ta druhá byla hluboko v poli.

A bylo další vyhlašování, opět se vloudila chybička a já znovu dostal příležitost: "Taková věc se stane dvakrát za deset let."

Pak už nám zbývalo jen odstartovat a změřit poslední běh, tedy všechny juniory, muže a veterány. Opět vše bez problému. Všichni doběhli, byli zapsáni, změřeni a čekali jsme jen na poslední dva závodníky. V cíli byl i ten nejpomalejší, uplynulo pět minut, deset, dvacet. Ti dva borci, kteří chtěli startovat o půldruhé hodiny dřív, někam zmizeli. Nedali o sobě vědět, nevrátili čísla, prostě se vypařili. Nepřišli ani za hodinu, ani za dvě. Přiznávám, že do setmění jsme nečekali. A tak se nám poprvé v historii závodu ztratili dva závodníci. Taková věc se stane jednou za osmnáct let.

________________________________________________

Pár obrázků ze závodu najdete na rajčeti.

Odkaz na výsledky. A nebojte se, jsou správně :-)


pátek 10. dubna 2015

Pistolku už mám

Tak se mi zdá, že jsem to s běháním o Velikonocích trošinku přeťápl. Běh čtyři dny za sebou jen proto, že zrovna mám čas, asi není úplně ideální pro mé stárnoucí klouby, kosti a šlachy. V pondělí jsem tak sice bezbolestně doběhl, ale ke konci už jsem cítil, že pravý kotník toho mého pobíhání má plné zuby. Večer lehce rozbolel a ráno mi ukázal, zač je toho loket (nebo zač je toho kotník?). Snad jsem ale stihl přibrzdit dřív, než si zopakuji loňskou uzdravovací anabázi.

Vlastně ale zdravotní trable přišly právě včas. Zbude víc času a energie na pořadatelské radosti. V neděli dopoledne pořádáme Běh Prokopským údolím. Je to zvláštní. Pokud mě neklame paměť, zúčastnil jsem se úplně všech ročníků, ale nikdy jsem to ještě neběžel. Ani teď v neděli nepoběžím, ale namísto toho si budu hrát na startéra, pomocníka startéra, informátora, časoměřiče, trestoměřiče, zapisovatele, rychlou spojku, pomalou spojku, řidiče, nosiče a dalších zhruba třicet sedm podobných nepostradatelných funkcí. Ostatně kdo se někdy motal u organizace podobné akce, ví o čem mluvím.

Už tuším, že nervy budou třicetkrát za den na pochodu, dvacetkrát si budu v duchu říkat, že už nikdy víc, ale nakonec se (doufám) většina věcí podaří. Dětičky i dospěláci se krásně proběhnou. Ti co vyhrají, budou spokojení a ti co nevyhrají možná taky. Možná se během dne třikrát pohádáme o nějakou drobnost, možná vše proběhne v klidu a pohodě. Já si zastřílím z pistolky a budu-li mít trochu štěstí, snad nikoho nezastřelím. Vlastně zatím jen doufám že si zastřílím. Pistolku jsem si od atletů z Újezda nad Lesy už přivezl, ale náboj mám jenom jeden. Tak se budu tiše modlit, aby ředitel závodu k tomu jednomu sirotkovi přinesl krabičku s nevystřílenými bratříčky.

Bohužel se nám v té letošní našlapané termínovce podařilo trefit do data dalšího závodu, Běhu Modřanskou roklí. Účastnické rekordy tedy asi padat nebudou, ale prý má být slušné počasí a tak třeba prožijeme krásný jarní den.

A až spočítáme výsledky, rozdáme diplomy a sklidíme všechny propriety, už ani v duchu nebudeme říkat, že už nikdy, protože v hlavě to začne pozvolna šrotovat, co v příštím roce změnit, aby se nepřihodilo to nebo ono, jako letos. Večer budu na svém kontě mít nulu odběhnutých kilometrů, ale utahaný budu jako po třech maratonech. Když řeknu, že se na to těším, není to tak trochu masochismus?

To co jsem tady napsal, se sice ještě nestalo, ale plus mínus nějaké písmenko je to čistá pravda. Kdo se chce přesvědčit, ať přijde :-)

_________________________________________________________________
Propozice:

Běh Prokopským údolím

18. ročník veřejného závodu


Pořadatel: PSK Olymp Praha

Termín: neděle 12. 4. 2015 od 09:30 hodin

Místo: za hřištěm ZŠ Barrandov, Chaplinovo nám. 615, Praha 5 Hlubočepy

Přihlášky: na místě v závodní kanceláři (nejpozději 30 min. před startem kategorie).

Startují:
              Přípravka 2004 a mladší Mladší žactvo 2002-03

              Starší žactvo 2000-01 Dorost 1998–99

              Ženy 1997–81 Muži 1997–76

              Veteránky 1980 a starší (35, 45, 55 let)

              Veteráni 1976 a starší (40, 50, 60 a 70 let)

Každý startuje na vlastní zodpovědnost, pořadatel neručí za újmu na zdraví a ztrátu osobních věcí!!

Časový pořad:
Závodní kancelář bude otevřena od 0815 hodin

 09:30 přípravka děvčata 450 m 1 okruh

 09:35 přípravka kluci 450 m 1 okruh

 09:45 mladší žákyně 1 400 m 1 okruh

 09:55 mladší žáci 1 400 m 1 okruh

 10:05 starší žákyně 2 600 m 2 okruhy

 10:20 starší žáci 3 260 m 1 okruh

 10:40 dorostenky, juniorky, ženy, veteránky 3 260 m 1 okruh

 11:05 dorostenci 4 470 m 2 okruhy

 11:30 junioři, muži, veteráni 6 330 m 2 okruhy

Po doběhu posledního závodníka vyhlášení všech kategorií (přípravka a mladší žactvo
ihned po zpracování výsledků). Podle vývoje závodu lze časy posunout.

Popis tratí: Start i cíl je na chodníku u školního hřiště. Tratě vedou většinou po lesních pěšinách a štěrkových cestách. Část se běží po asfaltu (start a cíl 50 m + v každém okruhu tratí od 3 260 m, dalších 100 m), je třeba zvážit použití treter s hřeby. U tratí 1 400 a 2 600 m tretry lze použít. Tratě od 3 260 m mají velká stoupání a klesání.

Za odložené věci pořadatel neručí.

Startovné: 40 Kč

Ceny: Pro první 3 v kategorii diplomy a věcné ceny.

Doprava: Tramvaje: č. 12, 14, 20 od Smíchovského nádraží do zastávky K Barrandovu.
Autobusy: č. 120 z Knížecí – zastávka Dreyerova, 170 od metra Budějovická, z Braníka –
zastávka Chaplinovo nám. (cesty budou značeny).

Informace: Miroslav Fliegl – email: mirek.atlet@centrum.cz, mobil: 736 169 219, 774 169 219

Na Vaši účast se těší pořadatelé

__________________________________

Odkaz na závod v TERMÍNOVCE

Místo startu na mapě.


sobota 4. dubna 2015

Letecký den s Kerteamem

Velikonoce bez Běhu Kerteamu si už ani nedovedu představit. Jednak to mám na kraj chuchelského háje z domova co by kamenem dohodil (tedy ne já, ale někdo, kdo umí házet), druhak neznám druhý závod s tak pohodovou atmosférou. Letos, přestože nám globální oteplování na svátky jara připravilo pěknou kosu, obloha se na závod krásně namodřila, vítr ustal, a sluníčko se snažilo, aby nám nudle u nosu nezamrzla.

Počasí z průběhu týdne tentokrát některé běžce odradilo, takže zvlášť v dětských kategoriích pole proti předchozím letům značně prořídlo. Pořadatelé ale odvedli spolehlivý výkon, ostatně jako vždycky. Moderátor byl jako každým rokem pohotový a vtipný, starty přesně podle rozpisu. A občerstvení? Luxusní. Chleby se čtyřmi druhy pomazánek, kolik kdo snědl (já hamoun jsem si dal od každého druhu kousek), pivo Krakonoš zdarma, opečená klobáska. V podstatě nechápu, kde se ve mně vzalo tolik pevné vůle, že jsem vydržel hladovět až do závodu.

S Vaškem  jsme si dali jedno kolečko na rozklusání, pak ještě trochu rozcvičit a šlo se na věc. Samozřejmě jsem se mezi těmi vlčáky nehrnul nijak moc dopředu, ale stejně jsem byl nějakým nedopatřením dostrkán o fous blíž čáře, než jsem zvyklý. Po výstřelu trochu obav, kdo se na mě bude tlačit zezadu. Pro jistotu jsem tedy vyrazil docela rychle. Přede mnou se otevřela ulička, ale přesně v okamžiku, kdy jsem do ní chtěl proklouznout, se zase zavřela. Pokusil jsem se uhnout doprava, ale tam číhala jediná hluboká kaluž v okolí. Na poslední chvíli ještě pokus o úkrok stranou, ale noha šlápla do prázdna.

K překvapení mému a k pobavení běžců vzadu mě to vyšlápnutí katapultovalo kolmo ke směru běhu. Zapadl jsem po hlavě do hlíny až někam za druhou brázdu. Škoda že v tu chvíli nebyl po ruce žádný kameraman. Tak zajímavý pád se nevidí každý den. Vyhrabal jsem se z brázdy a začal stíhat ostatní. Pak už to byla pro příznivce přízemní akrobacie docela nuda. Jen běh, stíhání soupeřů, úprk na rovinkách, funění do kopců.

V prvním kole trochu obavy, jestli jsem nenasadil příliš bláznivé tempo, ale nějaké síly mi zbyly i do druhého kola. A zabalit to ve třetím? To už by přece byla škoda. Nakonec mi zbyly síly i do finiše. Fotografové nefotografové, hlava asi byla hodně nakloněná, ale neupadla. Ani jsem nestačil být zklamaný z toho, že mi osmatřicet minut uteklo o tři vteřinky. Kdybych si po startu nehrál na akrobata, mohlo to vyjít.

A pak už zlatý hřeb, tedy vlastně dva. Dva kelímky výborně vychlazeného piva, doplněné těmi skvělými chleby s pomazánkou. Někdo nezasvěcený by se mohl zeptat: "A byl jsi na bedně, když jsi
tak spokojený?" Bylo by to hezké, že jo? Ale když má někdo v kategorii Miloše Smrčku, Edieho Stewarta a Frantu Pechka, už se nikdo další o stupně vítězů nemusí zajímat. My ostatní, když chceme něco vyhrát, tu přece máme tombolu. I to je někdy docela dobrodružství. Často nejde jen o to vyhrát, ale byly okamžiky, kdy jsem se modlil, abych nevyhrál. Při představě, co mi řeknou, kdybych domů ze závodů přitáhl fungl nový dřez, na mě šly mrákoty. Ale i to dopadlo nad očekávání dobře. Sadu tří dárkových piv přijala rodina bez protestů. Kerteam je prostě nejlepší!!!

_________________________________________________________

Pár obrázků z Chuchelského háje najdete na rajčeti.

pátek 3. dubna 2015

Raději se na sebe nekoukej

foto: Martin Digmayer
Dva závody za víkend nejsou pro člověka mé výkonnosti zrovna rozumný nápad, ale co mi zbývá, když termínovka je tak našlapaná, že jo? Přece nevynechám tak pěkný závod jako je Davle - Nová Březová jen kvůli vlastní pohodlnosti. Dalo se sice tušit, že nedělní výkon po sobotním půlmaratonu nebude nijak ohromující, ale to přece není důležité. Ostatně nebyl jsem sám, kdo zvolil tuhle víkendovou kombinaci.

Ono se to samozřejmě dá zvládnout, když člověk po půlmaratonu nasadí správnou regeneraci. A v tom je právě ten fígl. Loni se nám regenerační procedura v PUBu natolik vydařila, že jsme o ní ještě dlouho hovořili s nadšením, tedy hlavně ti z nás, kteří si pamatovali celý průběh. Ani letos jsem doplňování iontů nemohl vynechat. Zlatavý iontový nápoj v optimálním složení jsem vstřebával pilně a ochotně, ale když se na obzoru objevila Jägermeisterová smršť, hned po druhém panáku jsem zbaběle uprchl. Asi to bylo právě včas, protože druhý den nebolela hlava ani nohy a já si mohl nedělní závod náležitě vychutnat.

Mé cíle v letošním seriálu kopců jsou totiž jasné. Absolvovat co nejvíc závodů, abych alespoň občas doběhl do patnáctého místa v kategorii a připsal si nějaký ten bodík do roční soutěže. Druhý cíl mám naprosto soukromý. Od startu do cíle udržet nohy v běhu a nepřecházet do chůze, i když některá stoupání přímo volají: "Nech toho, neběhej, zpomal, zastav se, odpočiň si." A třetí cíl? Sem tam udržet hlavu rovně, když vím, že na mě na trase číhá fotograf.
foto: Martin Digmayer


Když svůj nedělní výkon hodnotím podle předchozího odstavce, musím mít radost. Nohy poslouchaly jako hodinky, nikde žádná únava nebo bolavý sval. Na dlouhé rovince po startu jsme se všichni krásně rozběhli, před začátkem stoupání do terénu se pole roztáhlo tak, že mi nikdo nepřekážel a ani já jsem snad nestihl překážet někomu dalšímu. Ještě než jsme vysupěli na první kopec, věděl jsem, že přijde místo, kde na nás bude číhat fotograf Martin. Včas jsem narovnal hlavu a udržel ji až do chvíle, kdy jsem si byl jistý, že už nejsem v dohledu. Výsledek? Konečně po dlouhatánské době jedna fotka, kdy mám při běhu hlavu rovně.

foto: Martin Digmayer
Absolvovat táhlé stoupání okrajem chatové osady a nepřejít do chůze, to byla opravdová zkouška vůle. Navíc jsem viděl, že my běžící nejsme o nic rychlejší než ti, kteří nemají podobná hloupá předsevzetí jako já a do kopce stoupali chůzí. Ale co, nakonec jsme se nahoru vyškrábali, já si v závěru ještě zafinišoval a mohl jsem užívat ten nesdělitelně radostný pocit v cíli.

Kdybych si včas vypnul stopky po výklusu od cíle ke startu, nemusely mi statistiku kazit čtyři kilometry, "uběhnuté" skoro za hodinu. Ale co? Nikdo není dokonalý. Ostatně o tom jsem se mohl brzy přesvědčit, když jsem poprvé spatřil videosestřih z půlmaratonu. Kamera tentokrát snímala celé startovní pole na pátém, na desátém, na patnáctém, na dvacátém ... když se záznam z kamery zkombinoval s údaji čipové čtečky, dostali závodníci krásný dárek. Svůj vlastní běžecký sestřih.

A tak jsem se na sebe kouknul. Neuvěřitelné! Nejdřív vždycky proběhla tlupa normálních běžců, pak něco modrého, divně shrbeného a zkrouceného a potom zase následovali ti normální. Při třetím shlédnutí jsem pochopil, že to divné zkroucené jsem já. Tedy řeknu vám, na sebevědomí to člověku nepřidá. A tak se zase budu těšit na ty malé obyčejné závody, kdy na vás za každým rohem nečíhají kamery, ale nebezpečí hrozí jen od jednoho, maximálně dvou fotografů.