úterý 21. dubna 2015

Recept na rychlý perník

Je to poměrně jednoduché. Svléknete se do trenýrek a trička, na nohy obujete nějaké lehké silniční boty, na hruď přišpendlíte číslo a v pravou chvíli vyrazíte. Pak už jen utíkáte a utíkáte. Je v tom ještě jeden malý háček. Aby to celé fungovalo, musíte být v Pardubicích a pokud možno v místě a čase Pardubického vinařského půlmaratonu.

Pardubice byly vždycky místem, kde si půlmaratonec může zvednout sebevědomí. Rychlá trať s minimálním převýšením, rozumný počet startujících, dobré zázemí, občerstvovačky v přiměřeném množství. I ty mobilní záchody jsou při ruce a nebývá u nich nekonečná fronta. Už na pražském půlmaratonu jsem zavětřil, že letos bych se mohl vrátit o pár let nazpátek a alespoň několika výsledky narušit sestupnou tendenci svých výkonů posledních let.

Z domova jsem vyrazil s velikým předstihem, abych dokázal včas zaparkovat u stadionu. Chybička se vloudila. Ten předstih byl spíše na škodu. Cesta k parkovišti už byla ve čtvrt na jedenáct uzavřená a jen jsem si prodloužil pobyt na placeném parkingu. Ceny parkování v Pardubicích ale nejsou tak závratné, aby to natěšeného běžce zruinovalo.

Trochu horší bylo, že jsem s autem původně počítal jako s odkladištěm svršků a šatnou. Ale táhnout se přes půl města k autu a pak zase nazpátek? To po závodě není lákavá představa ani pro vytrvalce, který by jinak na nějaký krok koukat nemusel. Nakonec jsem tedy využil oficiální úschovnu a šatnu na stadionu, ale znamenalo to nabalit s sebou do báglu spoustu věcí, které bych jinak nechal volně povalovat v autě. A protože jsem chtěl stihnout ještě spoustu jiných věcí, pobíhal jsem pak svlečený do trenýrek po městě v době, kdy to mohlo být považováno spíše za známku exhibicionismu, než za rozklus před závodem.

Pak už jen zastávka na tenisových kurtech, abych pozdravil kamarády a hlavně očíhnul nového soupeře Adama, který se chystal na svoji první půlku. Adam se sice považuje za běžeckého začátečníka, ale nedejte se zmýlit. S tenisovou raketou pobíhá víc let, než já s holýma rukama. Kromě toho, že vzal běžecký trénink vážně a je tedy pořádně nabušený, má jako soupeř jednu příjemnou vlastnost. Nikdy se mnou nepoběží ve stejné věkové kategorii. To bych se napřesrok musel nechat na hodně dlouho zmrazit. A já zimu nemám rád, takže ne!

Chvilku jsme klábosili o tréninku, o rychlosti, o potřebném tempu a najednou byl nejvyšší čas jít se rozklusat. Nijak jsme to s kilometry nepřeháněli, však si jich užijeme ještě do sytosti. Ten den asi desátá návštěva toalet a hurá do koridoru. Kdo zažil pražský půlmaraton, musel mít dojem, že jsme těsně u startovní čáry, ale přesto nám to k ní po výstřelu zabralo dobrou půlminutu.

Adam zásadně běhá s ucpanýma ušima. Mně sluchátka při běhu vadí. Asi to bude tím, že když jsem začínal běhat, musel bych jako zdroj hudby tahat kazeťák a to by asi budilo větší pozdvižení, než v té době budil samotný běžec. A tak zkrátka mám odšpuntováno a i přes postupující hluchotu slyším, co se při běhu kolem mě děje. Po startu jsem se párkrát pokusil Adamovi něco sdělit, ale bylo to naprosto zbytečné. Neslyšel ani Ň.

Neslyšel sice nic, ale běžel jako drak. Nasadil jsem tempo o fous vyšší, než jsme si původně domlouvali, ale s ním to vůbec nehnulo. byl za mnou jako na špagátě. Chvilku vlevo, chvilku vpravo, ale pořád nadosah. Měl jsem dojem, že pořád držím stejné tempo, ale záznamy z jednotlivých kilometrů mě vyvedly z omylu. Pozvolna jsem zpomaloval. Na desítku jsme se dostali naprosto přesně po 45 minutách. Někde na patnáctém jsem už i já poznal, že to neběží tak jako na začátku. Úplně jasně jsem viděl, že Adama začínám brzdit. Když jsem ho začal pobízet, ať přidá a běží sám, moc se mu nechtělo.

Poslechl teprve na třetí výzvu. Začal se mi pozvolna vzdalovat. Do konce už ale bylo jen pár kilometrů a já pořád měl nějaké rezervy. Ale byl to takový typický nával marnosti, kdy člověk sice ví, že ještě může a že za chvilku je konec, ale tělo se už stejně nedá vytočit do vyšších obrátek. Když jsem míjel číslici s dvacítkou, ještě jsem si dělal marnou naději na čas pod hodinu pětatřicet, ale v tu chvíli zřejmě došlo k nějakému podivnému zakřivení časoprostoru, protože přes všechno úsilí mi vteřiny běžely rychleji než nohy.

Co vám budu vykládat, zase jsem vytouženou metu propásl. Tentokrát o nějakých šest vteřin. I tak to byl vůbec nejrychlejší pardubický perník, jaký jsem kdy ochutnal.

6 komentářů:

  1. :).. Casto se mi stava, ze poslednich par km, navzdory pocitum mi hodinky ukazuji "spatne"..:)
    Zase, .. s pribyvajicim vekem mam zasadu.. prilis se nezhorsit:)
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, jediný, co mám rychlý, jsou hodinky. Že bych někde na netu sehnal pomalejší?

      Vymazat
  2. Mirku odhoď zbytečnou skromnost a nech si pogratulovat k bezva času 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Lenko, škoda že jsem Tě minul.

      Vymazat
  3. Jak já to vidím, ty vteřiny jsou prostě ke konci závodu kratší a metry zase delší. Ať na mě nikdo nechodí se soustavou jednotek SI, to prostě v reálném životě nefunguje. A teorii relativity jsem zase nikdy úplně nepochopila... :-)) A jinak taky gratuluju, skvělý čas!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je možná chyba, že to neběháme od konce. A teorie relativity? I to pochopení bývá někdy relativní. A jinak díky :-)

      Vymazat