pátek 22. listopadu 2013

Zkouším se prokopat ven (6) - zaházej to a začni znovu

A jako se i nejnetrpělivější dítě dočká svého Štědrého dne, i já se dočkal svého "pozítří". Od rána jsem průběžně kontroloval mail a čekal, kdy se konečně  objeví ta vytoužená zpráva, která moji šanci promění v jistotu. Přesně v poledne jsem se dočkal.

"Děkujeme Vám za účast ve výběrovém řízení. Vzhledem k aktuálním potřebám a představám o profilu kandidáta rozhodla společnost nakonec upřednostnit jiného uchazeče." ... a bylo vymalováno. Smůla, skončil jsem druhý, třetí nebo desátý? Kdo by to zkoumal? Sebevědomí zahučelo někam do suterénu a nálada ještě o dvě patra níž.

A co dělat bezprostředně po pádu z hrušky na tvrdou zem? Nějak to rozdýchat, třeba za pomoci metody kyselých hroznů. Honem jsem na nové situaci musel najít nějaká pozitiva. A kdo hledá, najde. Prázdninové lenošení pokračuje, žádný shon a stres, žádné ranní vstávání do tmy, s každodenním hodinovým dojížděním si také nemusím lámat hlavu. A ono to místo vlastně nebylo až takové terno ...

Kdyby nic jiného, poskytla mi tahle lekce nejdůležitější pravdu, že sem tam se zkrátka nějaká šance objeví. A když už přišla jednou, dříve nebo později se musí objevit další. Chce to jen dál projíždět inzeráty, hledat, filtrovat, odpovídat, sem tam trochu upravit životopis ... dobrá teorie, jenomže někde mezi ozubenými kolečky uvnitř mé hlavy se něco zaseklo a já najednou nebyl schopný v klidu se vrátit k počítači a znovu se vrhnout na tu šíleně neefektivní vyhledávací práci s nejistým výsledkem. Na povrchu jsem se snažil udržet v chodu, nebo ten normální chod alespoň předstírat. Ale uvnitř jsem cítil, jak se můj motor stěží převaluje na volnoběh a nějak ne a ne ho přinutit do otáček.

Pracovních nabídek zase není tolik, aby člověk strávil veškerý čas jejich studiem. Chtělo to přibalit nějakou další užitečnou činnost. Snad každý z nás má v paměti zásuvku, do které si ukládá nesplněné úkoly, na které zrovna není čas a do kterých se určitě pustí, jak jen to trochu bude možné. Pro mě teď nastal ten správný čas. "Do toho, otevři šuplík a začni likvidovat resty," našeptávalo mi mé druhé já. A tak jsem poslechl, otevřel šuplík a ... samozřejmě jsem nezlikvidoval vůbec nic. Ani jsem nepřebral stohy nepřečtených knížek, nezpracoval fotografie z několika dovolených, natožpak abych třeba jen otevřel stará nesestřihaná videa. A drobné domácí opravy? Ani tenhle seznam se příliš neztenčil. Místo aktivního využití volného času jen přežívání. Takový zvláštní druh zimního spánku s otevřenýma očima.

Musel jsem najít něco, o co opřu svůj denní režim. Jako už tolikrát mi pomohlo běhání. Už nejsem tak zažraný do běhu jako před deseti lety, kdy mi nebylo zatěžko vybíhat několikrát týdně před šestou hodinou ranní na pravidelnou osmikilometrovou trasu. Od té doby mi nějaké to kilo přibylo, vůle se oslabila, svaly ochably a uvedení do pohybu po probuzení vyžaduje přibližně tolik úsilí, jako roztopit starou parní lokomotivu před nedělní slavnostní jízdou. V šest už vybíhat nebudu, ale půl sedmá by se párkrát týdně zvládnout dala. V denním řádu se objevil pevný bod a v nejhorším období docela fungoval.

A dopravovat se po Praze autem? Na to bych už taky konečně měl zapomenout. Dohustil jsem pneumatiky svého treku a oprášil helmu, která si s výjimkou pár dnů dovolené užívala celoroční volno. Pak stačilo nastudovat hlavní cyklotrasy a bylo to. Samozřejmě jsem se zpočátku párkrát spálil a vjel do míst, kde pro cyklistu není zrovna zdrávo, bezpečno a přívětivo, ale časem si člověk vyšlape správné cestičky. Když jsem zpocený funěl od Hlubočep na barrandovské sídliště, hlava na jakékoli existenční problémy zapomínala.

Nejdůležitější obrat ale přišel po jedné nenápadné větě: "Představ si, ten náš nový energetik nevydržel ani půl roku a už odchází."

středa 20. listopadu 2013

Zkouším se prokopat ven (5) - že už bych viděl světlo?

Pozvánka přišla v pravou chvíli. Bylo to jako vyplavat z hloubky a konečně se pořádně nadechnout. Jsou lidé, kteří se s podobnými trablemi vypořádají poměrně snadno. Zjistil jsem ale, že já mezi ně nepatřím. Poprvé jsem zažíval ten pocit, že o mě nikdo nestojí. Za celou dosavadní pracovní kariéru naprosto nový. Kombinace nejistoty, zbytečnosti, obav z budoucnosti a pocitu zklamání, to vše na mně leželo jako těžká deka.

Když jsem končil u svého předchozího zaměstnavatele, jako by se všechno spiklo. Lakoval jsem si, že skoro všichni kolegové jsou vlastně kamarádi, kteří do práce chodí, protože jsme skvělá parta a jen tak mimochodem, v podstatě jako bonus, taky ještě pracují. Ale ta parta najednou někam zmizela. Při odchodu na mě skoro nikdo neměl čas, rozloučilo se jen pár skalních. Jako by mě úplně automaticky odepsali, když už opouštím tu jejich loď. Choval jsem se já stejně ke kolegům, kteří odcházeli přede mnou? Měl jsme pocit že ne a bral jsem to jako nespravedlnost. Třeba to v mnoha případech byla jen shoda okolností, kdo ví. Ale teď už je snad to zlé za mnou. Vracím se do hry, zase bude líp.

Když bych někomu vyprávěl, že jsem se těšil na pohovor, asi by si klepal na čelo. Ale bylo to tak. Prostě je tady šance a já ji chci využít. Když o dané místo budu doopravdy stát, když si budu věřit, že ho získám a když do toho půjdu po hlavě, jako by to bylo poslední volné zaměstnání na zeměkouli, to by v tom byl čert, abych nakonec neuspěl, ne? Sice to potom o něco víc bolí, když vypadnete z kola ven, ale zase si může říct: "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách."

A tak jsem poprvé vyrazil za svým novým zaměstnavatelem. Relativně moderní a přiměřeně účelná stavba na okraji městečka. Uvnitř sice pracovní ruch, ale žádné napětí a nervy, jaké v posledních měsících vládly na mém předchozím pracovišti. Kupodivu ani na mě žádná nervozita nedolehla. Jako by se vůbec nerozhodovalo o budoucnosti na několik dalších let života. A pohovor? Byl to vůbec pohovor? Pár zahřívacích vět a pak už jedna velká pohoda. Nechápu přesně, čím to bylo, ale prostě jsme si s tím personalistou hned napoprvé porozuměli.

Vlastně pořádně nevím, jestli za to mohly endorfiny, vyplavené v patřičném množství, nebo jestli jsem byl vážně tak dobrý, ale přišlo mi, že odpovědi na všechny otázky mi jdou úplně samy a že zkušební úkoly plním s lehkostí tanečníka. Pozvání do druhého kola pohovoru už jsem bral jen jako samozřejmost a bohapustou formalitu.

Nabízené místo mělo snad jen jedinou drobnou pihu na kráse. Pokud bych nechtěl každý den jezdit autem, strávil bych denně hodinu na cestě do práce ráno a hodinu na cestě zpět. Ale kdo by se nechal rozhodit takovými prkotinami. Ostatně hned při první návštěvě jsem si otestoval, že doprava funguje. Autobus a metro se zvládnou a pak klidná jízda pohodlným vlakem. Když si najdu vhodnou zábavu na cestu, třeba dokonce spojím příjemné s užitečným a vůbec to nebude promarněný čas.

Ani druhé kolo se mi nezdálo nijak obtížné. Testovací úkoly už byly o fous konkrétnější, zatímco personalistovy otázky o dva fousy abstraktnější, až jsem se v té euforii v duchu musel několikrát brzdit: "Pozor chlapče, nejsi příliš rozverný? Oni nevypsali konkurz na baviče, ale budou od tebe chtít práci." A tak jsem se přiměřeně krotil, reagoval podle nejlepšího vědomí s svědomí a pocit jistoty se mě držel jako klíště.

"Pozítří vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli," vyslechl jsem si závěrečný verdikt. Trocha zklamání, že na definitivní jistotou si musím dva dny počkat, ale co je to proti věčnosti. Zatím si zjistím, jaká je nejlepší varianta jízdného, očíhnu jízdní řády a budu připravený, až si mě zavolají.

Už aby bylo pozítří...