pondělí 26. března 2012

A proto to zvládneš


Majdalenko, Apolenko s Veronikou a taky Věrko, Zdeňko, Majko, Lenko s Monikou, tenhle dopis je určený některé z Vás. Které? No v podstatě každé, která si teď prožívá svůj předstartovní stres.

Nemáš se čeho bát. Stoupající nervozita je naprosto normální. Nervózní možná nejsou staří pardálové, kterým už dávno nejde o nejlepší výkon, ale jen si chtějí do svého zápisníku namalovat další čárku. Všem ostatním už nervy začínají pochodovat. Každý to prožíváme jinak a proto se někteří nebo některé tváří jako mistři světa, ale červíček pochybností v nich hlodá úplně stejně jako v těch, kteří nejistotu ani nezkoušejí zamaskovat.

Před Tebou se s podobnou situací úspěšně popraly tisíce běžkyň, které na tom byly více nebo méně stejně jako Ty. A po Tobě se jich o totéž pokusí další desetitisíce. Nebo statisíce? Kdo ví?

A tak si v klidu sedni a prolistuj své běžecké zápisky. Uvědomuješ si, jak obrovský pokrok jsi za tu dobu udělala? Že ne? Vzpomeň si, jak vypadal Tvůj běh tehdy, když jsi měla za sebou pár týdnů. Vzpomínáš, jak ses marně snažila držet krok s ostatními a jak se Ti každé stoupání zdálo nepřekonatelné? Jak marné se ti zdálo Tvé běžecké snažení?

A kde jsi teď? Ty odběhané desítky kilometrů si tělo pamatuje. To se jen tak nevypaří. Vůbec nezáleží na tom, že příprava v posledních týdnech nebyla úplně ideální. A že se ti nepodařilo splnit plán? Naběhala jsi v poslední době mnohem méně, než sis původně předsevzala? Vždyť to je dobře. Krásně sis odpočinula a svaly budou připravené podat optimální výkon právě tehdy, až to bude potřeba.

Je to nějaké zvláštní kouzlo. Stejné jako v divadle nebo v mnoha podobných profesích. Zmatek, beznaděj, chaos, pocit promarněného času. A pak najednou přijde premiéra a ten rozvrzaný stroj, na který bys nevsadila ani zlámanou grešli, se vzchopí k neuvěřitelnému výkonu a předvede koncert, že všichni zůstanou stát s otevřenou pusou.

A nemusíš se pořád ohlížet na ty ostatní. Na trati bude každý sám za sebe, zvolí si své vlastní tempo a vůbec nezáleží na tom, kdo a kdy Tě předběhne. Není Tvým cílem zašlapat soupeřky do země a ani ony nechtějí nikam zašlapávat Tebe. Jdeš překonávat sama sebe a ne ostatní. Přestaň se na ně dívat jako na soupeře. jejich zájem je i tvým zájmem.Oni se chtějí dostat do cíle stejně jako ty. A jestli budeš desátá, padesátá nebo tisící? Kdo se bude ptát za měsíc na pořadí. Zůstane jen jedna jasná informace. Uběhla nebo neuběhla.

A tak se toho neboj, ber věci tak jak jsou a přestaň konečně bláznit. Nikdo po tobě nechce překonávat světové rekordy. V sobotu se prostě a jednoduše jdeš proběhnout. Podobně jako minulou sobotu, předminulé úterý a předchozí čtvrtek. A až doběhneš do cíle, nebude to žádná konečná, ale jen jedna více či méně významná stanice na Tvé běžecké cestě. Tak ať je ta cesta co nejkrásnější a ať Tě to na ní baví. V sobotu Tě čekám v cíli. Já nebo někdo jiný. Vím, že se dočkáme.

neděle 25. března 2012

Pár obrázků z Prokopáku

Díky tomu, že účast na Běhu Prokopským údolím byla letos přece jen o chloupek nižší, byl čas občas zmáčknout spoušť. Nebylo sice možné vyfotit všechno důležité, ale pro zachycení atmosféry v nádherném jarním dni snad postačí těch pár kousků. Další jsou pak k shlédnutí na http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Beh_Prokopskym_udolim_2012

Vinnetou: Zkušební výstřel. 

Zavážeme šňůrky a poběží ti to samo.

Pro jistotu se v hlubokém lese držme pohromadě. 

... a tak nám to vydrží až do finiše.

Teď se ale přece jen popereme o vítězství. 

Máme to za sebou... 

Klečím správně k východu? 

To my závodíme od samého začátku, viď Martino? 



Uf, to byla šichta

Když se vrátím domů z nějakého absolvovaného závodu, obvykle jsem trošku unavený. Někdy si potom s chutí schrupnu u televize. Ale když se vrátím ze závodu, na kterém jsem se podílel jako pořadatel, obvykle jsem jako přejetý parním válcem a doma padnu jako podťatý. Stejné to dnes bylo i po Běhu Prokopským údolím.

Nabitý běžecký kalendář dával tušit, že tentokrát bude účast slabší. Souběžně s námi vybíhali vrchaři na Listonošův krpál a mnozí další tradiční účastníci odpočívali po náročné sobotě. Pro pořadatele ovšem počet startujících nehraje příliš velkou roli. Organizace musí zafungovat, ať už je na startu nával nebo ne.

Čas na budíku se mi naštěstí posunuje automaticky, takže jsem ani nezaspal. Dorazil jsem těsně po půl osmé, pomohl s posledními úpravami značení a připravil si prostor cíle. Posledních pár klidných chvilek, než začne cvrkot. První rodiče s dětmi se začínají shlukovat u plánu trati. Naše trasy jsou poměrně komplikované a já, jako naprostý orientační antitalent, se snažím vysvětlit záludnosti jednotlivých kategorií a věc příliš nezamotat. Tentokrát jsem byl ve svém vysvětlování zřejmě docela úspěšný, protože nikdo nezabloudil.

Než stačím nabít pistoli první šesticí ran, dorazí mi kompletní časoměřičský tým. Rozdělujeme si role, domlouváme detaily. S naším rozpočtem si nemůžeme dovolit žádnou čipovou technologii. Navíc by nám při velkém počtu startů a kategorií příliš nepomohla. Dva časoměřiči a dva zapisovatelé musí vše zvládnout.

A už je tu první start. Přípravka běží čtyřsetmetrový okruh. Kontrola prezenční listiny, poučení o trati, trocha uklidnění nažhavených závodnic. Pro některé to bude první start v životě. Časoměřiči připraveni, žádná z jedenácti startujících nechybí, můžu si poprvé vystřelit.

A pak, když první skupinka zmizí za zatáčkou, pár desítek vteřin klidu, než se znovu přiženou do cíle. Žádná tlačenice, pole se i na relativně krátké trati stačilo spolehlivě roztáhnout. První výsledky jsou sepsané do minuty po doběhu. A už jsou tu další starty. Hlavně zkontrolovat, jestli někdo nechybí a nesplést barvu fáborků při vysvětlování trasy.

Začínají se trousit první dospělí závodníci, ale dnes si s nimi asi moc nepoklábosím. Hlavně na nic nezapomenout, včas nabít pistoli další dávkou nábojů. Cvaknout naprázdno místo výstřelu, to by přece byla potupa. Svým časoměřičům ani nemusím připomínat, aby si vynulovali stopky. Oba jsou zkušení matadoři. Nevím, jak to dělá Honza. Stihne pobíhat podél trati rozdávat rady svým svěřencům, komentovat výkony, ale když je potřeba, vždycky se v poslední vteřině odněkud vynoří a své stopky zmáčkne. Kdysi jsem z jeho nepřítomnosti býval nervózní, ale teď už jsem klidný.

Jak se s kategoriemi prodlužuje délka běhů, je víc času a začínám mít roupy. Už si dovolím občas fotografovat, ale jestli se z narychlo nacvakaných obrázků občas povede nějaký slušný, na to se neodvažuji ani pomyslet. Přesně po dvou hodinách od prvního startu mě čeká poslední výstřel. Můžu si oddechnout. Žádný ulitý start, žádná diskvalifikace, žádné zranění.

Kluci u počítače se činí. Vyhlašování výsledků dětských kategorií běží v době, kdy máme na trati dospělé. Ani na veteránské výsledky se dlouho nečeká. Diplomy jsou vytisknuty, ceny rozdány. Už jen rychle zabalit vybavení cíle, posbírat značení a zamést stopy po naší dnešní akci. V půl druhé jsem doma. Takhle rozlámaný jsem nebyl ani včera po závodě. Klesám do křesla. Pohyblivé obrázky na televizi vnímám jen chvíli, než usnu. Další ročník pro mě skončil přesně v okamžiku, kdy se mi začal zdát první sen ...  


neděle 18. března 2012

Nad Davlí jaro, v kalendáři zima

Zvolit si jako přípravu na závod celodenní prořezávání stromků není zřejmě nechytřejší strategie. Ale jaro je na krku a za pár dnů už bych si pilku nedovolil vytáhnout. O sobotním programu tedy nebylo pochyb. Tak tedy místo posilování výstupy na štafle, místo poklusávání tahání větví, místo strečinku lezení po stromech.

A výsledek? Země pod stromy posetá haldami větví a v ruce křeč. Bylo zajímavé, jak se s postupujícím časem zmenšovala tloušťka větví, které jsem byl schopen svými mírně jetými zahradnickými nůžkami ucvaknout. Ale ráno jsem byl příjemně překvapený, že únava z nezvyklého pohybu zase není tak hrozná.

V Davli nás přivítalo nádherné počasí, za které by se nemusel stydět ani pozdní květen. Využívám časové rezervy a jdu se proběhnout. Trať znám, už jsem si ji v minulosti střihl několikrát. Snažím se držet rovinky podél Vltavy. Stoupání si užiju do sytosti při závodě. Ale kousek do kopce jsem se přece jen vyšplhal, abych se podíval shora na Davli a Vltavu se starým a novým mostem.

Přestože v nabitém kalendáři dnešní Davli konkurovala Českobrodská pečeť, sešla se na start pěkná sestava. Jen v mladých tentokrát konkurence trochu slabší, ale o to víc přišlo padesátníků. Nechápu, proč radši nejeli do Brodu. Takhle se mi bodíky do dlouhodobé soutěže sbírají těžko přetěžko.

Start se blíží, tak letos poprvé rychle do trenek a trička. Jedna vrstva bohatě postačí. Nevím čím to je, ale v žádných elasťákách jsem nikdy nezažil stejný pocit volnosti jako v trenýrkách. Váhový rozdíl nepatrný, ale je to stejné, jako bych zahodil několikakilové závaží. Ale když vidím, jak se někteří připravují, rozcvičují a běhají neuvěřitelně rychlé rovinky, zase si uvědomuji, jak jsou některé pocity relativní.

Na startu se nehrnu nikam dopředu, tu poctu rád přenechám jiným borcům. Startuje se bez výstřelu, takže jsem v zadních řadách málem přeslechl, že už je čas vyrazit. Ale co je ta vteřinka proti celkovému času. Už úvodní asfaltová rovina podél Vltavy dostatečně roztáhne pole, takže do terénu začínáme stoupat v malých skupinkách. Čelo závodu už dávno nevidím, ale s tím nezávodím. Své soupeře mám kolem sebe. Občas někoho předběhnu, občas někdo dotáhne mě.

Vybíháme z lesa a před námi je dlouhé stoupání napříč chatovou osadou. Nápor nejen na nohy, ale hlavně na vůli. Pár běžců přede mnou přechází do chůze, ale já mám v hlavě svůj letošní cíl, běhat: "Neopovažuj se ani pomyslet, že tady půjdeš. Ty prostě poběžíš a basta." Metr za metrem stahuji dva pěšáky. "Mám vás, vy mě dneska už nedostanete, říkám si v duchu.

Potkávám první vracející se běžce. Dnes je vede Pepa Poduška. A za ním další a další. Samé staré firmy, které mě pravidelně porážejí o několik parníků. "Ještě padesát metrů, zaber," slyším někoho křiknout, ale už nemám čas se ohlížet po autorovi. "Padesát metrů snad finišovat vydržíš," říkám si v duchu. A pak, těsně za poslední zatáčkou, je doopravdy cílová čára.

Potřesu si rukou s několika svými obvyklými soupeři, kteří mi dnes dali na frak, počkám si na pár borců, které jsem tentokrát porazil já a už vyklusávám směrem ke startu. Alespoň tak jiným oplatím povzbuzování. Nevím jak ostatním, ale mně fandění na trati vždycky pomůže. Zpáteční cesta od cíle na start je skvělá náhrada regeneračního klusu, který bych jinak možná ošidil. Ještě cestou s dalšími běžci stihneme probrat čerstvé dojmy.

Dole rychle do suchého trička, zatleskat rychlejším kolegům při vyhlašování a hurá domů na posunutý nedělní oběd. Nádherný jarní den, slunce za oknem praží tak, že v autě letos poprvé úplně vypnu topení. Ani se příliš neoblékám, propocené věci slisuji do batohu. Doma v tričku vyběhnu do druhého patra, vpadnu do obýváku a ... jaro je rázem pryč. V televizi běží lyžování.   

čtvrtek 15. března 2012

Čím menší pes, tím větší malér

Nebojím se velkých psů. Vycházím s nimi. Snažím se je při běhu neprovokovat a oni se mi za to vesměs odvděčují tím, že mě okázale ignorují, aby mi dali najevo svoji morální převahu. Vždyť běžící dvounožec, to je něco tak nedůstojného. Občas si se mnou chce pohrát některé přerostlé štěně, ale i to se dá poměrně snadno přesvědčit, že mé pobíhání není výzvou ke hře.

Opravdové obavy o vlastní lýtka jsem při setkání s větším psím plemenem zažil jen jednou. Nějak jsem tehdy nepostřehl, že na jindy holém plácku je zaparkovaný cirkus, jehož hlídač považoval za své teritorium i přilehlou cestu. Ale i z tohoto drobného incidentu jsem nakonec vyvázl beze šrámu.

Že by vyhlíželi nějakého běžce? Rozhodně ne. Sami jsou běžci.  
Ale když před sebou zahlédnu malého psa, okamžitě se ve mně spustí varovná kontrolka: "Pozor, problém." Dokonale tady funguje nepřímá úměra. Čím menší pes, tím je obvykle nevyzpytatelnější. Proběhnout kolem malého psa a nevyslechnout si nic z jeho štěkacího repertoáru, to je jev četností srovnatelný se zatměním měsíce.

Naštěstí už se většina páníčků smířila s existencí běžců a své miláčky se snaží zkrotit. Když mi zbývá kyslík, snažím se poděkovat každému, kdo svého psa přidrží a nechá mě volně proběhnout. Někdy se ovšem nezadaří. Kmitající noha je natolik lákavá kořist, že se ji mrňous snaží ulovit, přestože zásoba masa a tuku by mu stačila na několik let, kdyby našel vhodné místo, kde mě zahrabat.

Obvykle mi nezbývá nic jiného, než zastavit a pokusit se s útočníkem domluvit, že zatím zůstane u Pedigree. Pak se šouravým krokem přesunu, vytvořím si několikametrový náskok a doufám, že můj start bude dostatečně rychlý, abych nemusel zastavení několikrát opakovat. Při troše štěstí se majitel mezitím dostaví a šelmu, lačnou zrovna po té mé docela obyčejné krvi A1+ zpacifikuje.

A co vy? Jak se na své běžecké stezky vejdete společně se psy? O tom, jak jsem se jednou nevešel, se zmíním příště.









neděle 11. března 2012

Co jsem ulovil v Pečkách?

Protože jsem do Peček dorazil včas, stihl jsem se nejen do sytosti proběhnout, ale ještě zbyl čas na pořízení několika cenných snímků. Mezi fotografy je možné narazit na spoustu běžců. Mnozí z nich nejen stihnou skvěle zaběhnout svůj závod, ale ještě stačí vyfotit některé své pomalejší soupeře.

Začnu svými pečeckými neúspěchy. Podařilo se mi dokonale pokazit fotografie dvou běžců fotografů, kteří tentokrát byli současně v rolích pořadatelů. Na fotkách Honzy Herdy a Petra Lhoty si příště dám záležet víc.

Martin Symon
Martin Symon se v Pečkách věnoval výhradně svým objektivům, i když ho zřejmě pořádně svrběla lýtka. "Já bych běžel, až bych brečel," svěřil se mi pár minut před startem. "Tak breč," poradil jsme mu poťouchle a hlavně sobecky, protože z běhu by měl radost jen on sám, kdežto z Martinových obrázků mají radost stovky čtenářů běžeckých článků.

Zdeněk Krchák







To Zdeněk Krchák nijak proti své stěžejní roli fotografa ani neprotestoval. Zdeňkovu rodinu na trati skvěle zastoupila jeho manželka Alena, vítězka jedné z ženských kategorií.







Pavel Fenyk


Pavel Fenyk volí poslední dobou jinou strategii. Běhá s videokamerou. Nejenže stihne natočit video ze závodu, ale ještě mě o parník předběhne. Hrozím se okamžiku, až jednou doběhnu do cíle a Pavel tam už bude promítat hotový sestřih.











Kdo mi ještě uvízl v hledáčku? Několik běžeckých rodin. Nejpočetněji byli zastoupeni Kervitcerovi.
Pechkovým tentokrát chyběl Petr, který se prohání kdesi na soustředění.
Helena Poborská
Petr Poborský s nejmladší ratolestí
Poborské se mi nepodařilo vylákat na jednu fotografii. Petrovi tentokrát připadla role řidiče kočárku, ale rodinu na trati reprezentovaly Helena s Eliškou. Nebojte se, Eliška neběžela desítku, ale vedla si zdatně ve své dětské kategorii.



Podle čeho poznáme Evžena? 
Obrázků z trati jsem mnoho nestihl, ale neutekl mi Evžen, který tentokrát plnil roli dvojitého vodiče. Jednak vedl běžce s cílovým časem jedna hodina a samozřejmě zvládl úspěšně dovést do cíle i vránu Sáru.


A nejlepší nakonec? Kdo jiný než Ivo Domanský, který neúnavně a zasvěceně komentoval celý závod.

středa 7. března 2012

To snad nemyslíte vážně

Člověk se nemá na nic těšit. Ušetří si zklamání. Když jsem zjistil, že Triexpert otevírá novou prodejnu v místech, která jsou pro mě příjemně blízko, byl to důvod k těšení. Jaro na krku, nohy se mě nedávno ptaly, jestli už si nezaslouží nové botičky.

Už jsem nějaké ty běžecké střevíce protancoval, takže mám celkem jasno, jaké boty se budou líbit nejen mým nohám, ale také mně. Samozřejmě v tom není čisté racionálno. Občas se do nějaké značky člověk zamiluje. A já sice občas nevěrně přelétnu k jinému výrobci, ale na srdci nosím vytetovanou tu svou jedinou a nejoblíbenější - botu.

A tak, s jasnou představou v hlavě, jsem vyrazil. Nablýskané průčelí, dveře se samy otvírají a já vstupuji do vysněného běžeckého ráje. Krásně přehledný regál plný nádherných bot všech možných typů a značek. Všech?  Aha, tak všech ne. Tu svoji značku marně hledám.

Prodavačka zatím zasvěceně diskutuje se zákazníky přede mnou. Musím uznat, že mluví přesvědčivě a ochotně reaguje na všetečné dotazy. Ty zatím neberou konec, takže využívám čas a zkusím se rozhlédnout po prodejně. Třeba jsem přehlédl nějaký velký regál za rohem, kde na mě vyskočí záplava těch mých favoritek.

Ne, za rohem už žádný podobný regál není. Ještě se utěšuji poslední jiskřičkou naděje, že zásilka od Asicsu se zdržela. Slečna už odpověděla na všechny záludné dotazy a s úsměvem míří ke mně. Stačí jedna věta a jiskřička je definitivně uhašena: "Ne, bohužel, nedošlo k dohodě s dodavatelem. Asics prodávat nebudeme. Ale určitě si vyberete z jiných značek."

I když je slečna sympatická a ochotná, nedovedu skrýt své rozčarování. Možná se chovám jako trucovité děcko, ale mně teď zrovna jiné značky nezajímají. Poděkuji a vyklidím pole. Budu se tedy muset poohlédnout jinde.

Jen mi není jasné, jak je možné, že běžecká speciálka, která ve svém segmentu bojuje o pozici jedničky na našem trhu, může bez mrknutí oka vynechat značku, která je pro velké procento konzervativních běžců jasnou volbou. Je tak bohatá, aby oželela možná třicet procent a možná ještě o chloupek více zákazníků?
Opravdu nebylo možné dojít k nějaké rozumné dohodě?

Nepatřím mezi zákazníky, kteří nutně potřebují poradit. Už poměrně přesně vím, co chci. Klidně bych své boty mohl objednávat na internetu, ale bylo mi hloupé svým malým dílkem nepřispět prodejně, která podporuje začínající běžce a poskytuje jim cenné rady a služby. Teď ale asi budu muset. Škoda.


   




úterý 6. března 2012

Nenech se spoutat technikou

Jsem technický hračička. Není divu, že jsem techniku zavlekl i do běhu. Dnes to vcelku není nic divného, ale mému sporttesteru dnes už táhne na devátý rok. Bezpochyby má tedy nárok na odchod do penze.

Protože jsem při svém prvním nákupu nešetřil a sáhl po tehdejším špičkovém (a dnes už beznadějně zastaralém) modelu, věrně mi sloužil dlouhá léta a zpočátku naplňoval všechny představy. V té době se nám normálním smrtelníkům o běhání s GPS přijímačem na ruce ještě ani nesnilo.

Během těch let jsem ho využíval doopravdy intenzivně. Pomáhal mi v tréninku, když se ještě dal nazývat tréninkem. Tenkrát mi ani nevadilo, že mě tím současně svazuje. Otrocky jsem se držel svých zajetých, změřených a stále shodných tras, abych mohl porovnávat výkony, sčítat, vyhodnocovat, průměrovat ... stále stejné trasy a stále stejné křivky. Stal jsem se otrokem sporttesteru. Když nebyl po ruce hrudní pás, jako by ani nemělo smysl vyběhnout.

A pak? Dostal jsem novou hračku. Tenký plastový řemínek Nike+ Sportband na ruku a do boty senzor. Zpočátku nic zvláštního, ale brzy jsem novince začal přicházet na chuť. Zhruba rok jsem na levém zápěstí nosil sporttester a na pravém sportband. Nezasvěcený pozorovatel by snadno podlehl dojmu, že má před sebou magora závislého na technice. Zasvěcený by měl jistotu.

Mé tréninkové plány se od komplikovaných a propracovaných sestav postupně zjednodušovaly, až nakonec jediným plánem zůstalo: "tak jo, dneska vyběhnu". Uvědomil jsem si, že sledování maxim a minim a porovnávání křivek už není tak nezbytné. Mé duši statistika (nebo tomu, co z ní zbylo) bohatě stačí evidovat uběhnutou vzdálenost, nanejvýš z ní ještě získat průměrnou rychlost. Tedy věci, které má hračka zvládne prakticky sama. A tak jsem poprvé uhnul ze zaběhané trasy.

Proč běžet po padesáté stejnou cestičkou, když mohu odbočit na novou, kterou ještě neznám? A ten les, o kterém jsem myslel, že ho znám jak své boty, byl najednou úplně nový, jiný, neznámý. A běhání získalo nový, tak trochu objevitelský nádech. Už mechanicky nekroužím po stejné koleji jak dětský vláček. "A hele, zase nová pěšinka, po které jsem ještě neběžel."

Sporttester si leží na dně šuplíku a pomalu mu korodují elektrody. Technika nemusí běžce spoutat. Když si dobře vyberu, naopak mě při běhu osvobodí. Každý jsme jiný, každý máme své priority. Ty se nám navíc mohou měnit v čase. Možná nesáhnu po té pravé hračce hned napoprvé, ale po pár neúspěšných pokusech se jednou konečně trefím.

sobota 3. března 2012

A ono to jde

Na Kbelskou desítku jsem odjížděl tak trochu s obavami. Kbely jsou pro mě nejspíš zakleté. Dobře si vzpomínám, že tak mizerně, jako před dvěma lety právě zde, mi při běžeckém závodě ještě nikdy nebylo. Ale to byla historie. Teď zpátky do dnešní reality.

Když jsem registroval zprávy o počtu přihlášených, raději jsem si přivstal a vyrazil o něco dřív. Vyplatilo se. Pohodlně jsem ukořistil místo na parkovací ploše a měl najednou spoustu volného času. A co bylo neuvěřitelné? Hezké počasí. Ve Kbelích něco takřka neznámého.

Vyzvednutí startovní tašky je dílem okamžiku. Co s načatým dopolednem, když do startu zbývá ještě moře času? Že bych se šel trošinku proběhnout? Konečně šance si taky jednou prohlédnout tuhle pro mě neznámou čtvrť. A nestačím valit oči. Z předchozích ročníků jsem měl v paměti zarytou zaprášenou ulici s nechutně hustým provozem. Teď zabloudím do jiných končin a musím přiznat, že Kbely mohou být docela příjemným místem k životu, když se netrefíme do nějakého smolného místa.

I když dnes nesepisuji žádné vysvědčení, jsme zvědavý, jak si pořadatelé poradí s rekordním počtem účastníků. Vždyť Kbely se letos poprvé zařadily do výlučného klubu tísícovkářů. A musím uznat, že si vedou na výbornou. Po dlouhatánské době si můžu závod a vše kolem vychutnat, aniž bych musel hledat mouchy a zjišťovat, jestli v kadibudkách nechybí toaletní papír (mimochodem - nechyběl). O to víc si užívám setkání s lidmi, které jsem od podzimních závodů neviděl.

Je čas skončit s poklusáváním, převléknout se a jít se mačkat do startovního koridoru. Nakonec tlačenice není zdaleka tak hrozná, jak jsem se obával. Jen to čekání, až po kolejích projede vlak, který by jinak rozdělil startovní pole vejpůl, začíná být trochu zdlouhavé. Ale nakonec se dráhy pochlapily a vlak úspěšně projel. Může se startovat.

Rozbíhám se někde v polovině pole a nikam se netlačím. Stihnu se zašklebit Martinovi do objektivu a nabírám rytmus. Na prvním kilometru vedle sebe registruju Libora. Zrovna pronásleduje nějakou dívku v zeleném dresu. Je jasné, že na něj dnes nemám. Má před sebou ještě devět kilometrů a klidně stíhá balit baby. Mé obavy se potvrzují a zelený tandem mi beznadějně uniká.

Obvykle při závodě padám do nejistoty, jestli doběhnu, která se občas mění v obavy, jestli přežiju. Ale dnes nic. Cítím nějakou zvláštní jistotu, že dnes to prostě dám. Možná je to tím, že dnes jsem si nekladl žádné nereálné cíle. Držím si své vyrovnané, i když nijak závratné, tempo. Z rovnováhy mě trochu vyvede Jarda, který mě předbíhá těsně po pátém kilometrovníku. Tedy že mě Jarda předbíhá, to jsme celkem zvyklý. Ale když si uvědomím, že Jarda už je sedmdesátník, vzbouří se ve mně zbytek ješitnosti.

Jardu dotáhnu, srovnám s ním krok a do osmého kilometru běžíme bok po boku. Pak si uvědomím, že nějaké síly mi ještě pořád zbývají a žádný sedmdesátník mě tentokrát nepokoří. Když mě ovšem po devítce míjí nějaká mladá vytrvalkyně, ješitnost už nějak nefunguje a vzdávám pokus s ní udržet krok. Ale už je tu cíl. Nezasvěceným to tak možná nepřipadá, ale já dávám všechny síly do finiše.

A znovu je tu ten pocit spokojenosti. Najednou nic nebolí, dýchá se skvěle, svět je o kousek krásnější. Tak rychle se převléknout a zpátky na vyhlášení. Chybička se vloudila. Nebylo nutné spěchat. Počítání výsledků trvá trochu déle a nevyhne se drobným zmatkům. První tři ženy jsou překvapivě čtyři, ale jak se zdá, nikdo naštěstí netrvá na opakování ceremoniálu. Ale jinak Kbelští zvládli tisícovku běžců s přehledem.

Vydařený závod. Tak co teď? Teď nastává fáze těšení se. Na co? No přece na Pečky, jsou už za týden.

čtvrtek 1. března 2012

To si jen tak zírám

Nemůžu za to, ale když kolem sebe zaregistruji běžecký pohyb, zpozorním a začnu pátrat po pachateli. Nedá mi to, abych nezaostřil a nepodíval se, kdo že se to vydal na běžeckou trať. Když v tu chvíli sám běžím, asi to není nic neobvyklého a nevzbudím tím žádné pohoršení. Potkávám někoho ze své rodiny, i když jen běžecké. Proto cítím potřebu kontaktu. Tedy aby nedošlo k omylu, obvykle mi stačí ten oční.

Běžci a běžkyně, které potkávám, už obvykle na můj pokus o pozdrav reagují vstřícně. Tedy s jednou drobnou výjimkou. Nasadí-li sluchátka, zřejmě také současně oslepnou. V devíti případech z deseti platí, že běžící postava se zašpuntovanýma ušima nereaguje ani na mávnutí, pokynutí rukou, natožpak na úsměv. Dlouho jsem žil v bludu, že si pouštějí hudbu. Kdepak, mají ve sluchátkách hlasovou navigaci. Jak jinak by trefili na cestu, když nevidí, že jo?

Má sledovací úchylka bohužel dosáhla takových rozměrů, že mi to nedá, abych se stejně zvědavě nedíval po běžcích, i když sám jdu po ulici nebo zrovna vykonávám jakoukoli neběžeckou činnost. Přiznávám, že to asi musí působit nepatřičně. Vždyť zažitou praxí je, že běžci s neběžci se pokud možno okázale ignorují. A tak, když vybočím z řady a jako civilista třeba občas pozdravím běžce, vyvolám tím obvykle rozpačitou reakci.

Pozorování běžců se nevzdávám, ani když sedím v autě. Vždy znovu a znovu mě překvapí, kde všude se také dá běhat. Současně ale na místech, kde je to pravděpodobné, číhám, jestli neuvidím některou známou postavu nebo povědomý běžecký krok.

Spoustu svých běžeckých známých poznám na sto metrů. To, jak se pohybují, jak drží tělo, odráží se, bývá nezaměnitelné. Ale i u těch, které neznám, se z pár vteřin dá vyčíst spousta věcí. Můžu si v duchu tipovat, jak běhají dlouho, jestli právě vyběhli nebo už za sebou mají hodinu běhu, jestli běží jen tak pro radost z pohybu nebo se cílevědomě připravují na nějaký závod ... vždyť na běhu a běžcích je tolik zajímavého. Potkáte stovku běžců a máte před sebou stovku originálů, osudů, zajímavých osobností.

Tak až mě někdy potkáte, mějte pro mě mějte pochopení, když můj pohled bude příliš vlezlý. Nic za tím není. Běh a běžci, to je to, co mě zajímá.