neděle 29. března 2015

Vzkříšení půlmaratonce

Na sestupné běžecké dráze se placatím už dobrých deset let, ale po padesátce nabral výkonnostní pokles daleko větší grády. Částečně za to může přirozený proces chátrání tělesné schránky, ale samozřejmě se podepsaly i jiné vlivy. Čas jako by se s postupujícím věkem scvrkával a tak je ho míň na trénink, míň na odpočinek, míň na spánek, míň na regeneraci, zkrátka na všechno, co by člověk chtěl a potřeboval.

Úplně nejhůř se postupující roky projevují na vůli. Mám se nutit do nějakého drsného tréninku, když vím, že už mě žádné zázračné výkony nečekají? Mám si odepřít zákusek, když špeky narostou jen o malinkatý kousek? A tak krásné nové osobní rekordy, které jsem si vytvořil v posledních letech, byly výhradně hmotnostní. Teď je ale všechno jinak. Mám za sebou víc než dva měsíce hubnutí a dřiny. Už první závody naznačily, že letošní sezóna může vypadat úplně jinak, než několik předchozích let. Ale potvrdím vzestup i na půlmaratonu?

Vstal jsem včas a výjimečně se mi podařilo sbalit úplně všechno, co bylo potřeba. Pátá návštěva záchodu během dvou hodin potvrdila, že vše je v nejlepším pořádku, protože tak mé tělo prostě reaguje, když nastane závodní den. Trochu nepříjemné bylo, že poslední návštěvu mi organismus načasoval nebezpečně blízko odjezdu autobusu. A tak jsem si hned po ránu mohl vyzkoušet první sprint. A dojem? Výborný. Posledních pár desítek metrů jsem doslova letěl. Pan řidič nechal otevřené přední dveře a první zádrhel dne se nekonal.

V technickém zázemí jsem byl hodně brzy. Baví mě sledovat, jak se organizační stroj rozbíhá, nejprve trochu ospale, ale postupem času nabírá obrátky. Liduprázdné prostory se postupně zaplňují a ve vzduchu poletuje ta zvláštní směs nedočkavosti, nervozity, vzrušeného očekávání, těšení se a obav.

A pak to potkávání. Fotím si kamarády, bavím se s nimi, zaháním nervozitu, vzájemně si dodáváme sebevědomí, hecujeme se, žertujeme i vedeme smrtelně vážné rozhovory. Dohadujeme se kdo běží, kdo ne, co na sebe, co na nohy, co do sebe. Hodnotíme své šance a vzájemně si přejeme co nejlepší výsledky. Na takovém obřím závodě prakticky mizí rivalita. Lidé kolem nejsou soupeři. Každý máme jednoho jediného opravdového soupeře schovaného uvnitř vlastní hlavy.  

Čím blíž startu, tím čas  ubíhá rychleji, takže nakonec zřejmě každý ve frontě na záchod aspoň na chvilku propadne pocitu, že nestíhá. Jenomže počet mobilních záchodů je v Praze poslední roky naprosto luxusní. Do koridoru jsem se tedy dostal v dostatečném předstihu. Dokonce tak velkém, že s prvními běžeckým kroky tělo hlásí, že jsem na ten zatracený záchod měl zajít ještě jednou. Představa, že následujících jedenadvacet kilometrů poběžím s plným močovým měchýřem, mě do velkého nadšení nepřivedla. A znáte to. Jak se člověk upne na nějakou myšlenku, těžko se jí zbavuje.
Jenomže komu by se nechtělo na záchod, když vám hned po startovním výstřelu pustí Vltavu!

Ale to byla jediná komplikace. Nohy jako v bavlnce běžely prakticky samy, takže jsem se ze svého sektoru pozvolna probíjel davem někam dopředu. Ale v hlavě se mě pořád držela ta jedna jediná myšlenka, které jsem se zbavil až u keře kousek od břehu Botiče. Křoví sice na můj vkus mělo ještě málo listí a neposkytovalo tedy nijak zvláštní soukromí, ale kdo by v tu chvíli zkoumal detaily.

foto: Pavel Kolbaba
Hlavní problém byl vyřešen a já se konečně mohl věnovat běhu. Ale když se věci sejdou a je ten správný den, běží to samo. Občas pohled na hodinky (tentokrát jsem je nezapomněl) a jinak procházka růžovou zahradou, jen v trochu ostřejším tempu. Na jedenáctém kilometru jsem se nasunul na správnou stranu cesty a včas začal hulákat, abych si u Zdeňka zajistil památeční foto. Další trochu nečekanou fotku mi pořídil Pavel na otočce na Smíchově. Protože nebylo žádné horko, pil jsem jen ionty na velkých občerstvovačkách. Ty malé s vodou jsem jen probíhal.

Neplánoval jsem časy nijak daleko dopředu, jen jsem si na každém kilometrovníku spočítal, jaká čísílka bych rád četl na hodinkách příště. Výpočty mi docela vycházely, tempo nekleslo ani ve smyčce do Libně a já začínal tušit, že sen o slušném čase by nemusel být jenom sen. Na dvacátém se z davu ozvalo: "Mirku, hlavu." Jen jsem stačil křiknout na Jitku díky, asi na pět vteřin hlavu srovnal, ale pak už se zase nezadržitelně nachýlila k pravému rameni. Finiš je zkrátka finiš. Není čas myslet na krásu.

Přesně u cedule, která oznamovala osm set metrů do cíle, se mi do lýtka zakousla lehounká křeč. Ale stačilo jen trochu zkrátit krok a druhá už nepřišla. Konec mostu, poslední zatáčka, cíl. Na displeji jsem čekal o fous lepší čas, ale to jsem jen zapomněl zahrnout do výpočtů posledních sto metrů. I tak je to můj nejlepší výkon za pět let. Obrátím do sebe dva kelímky ionťáku, odevzdám čip, skláním krk pro medaili. A co vůbec nechápu? Nic nebolí, nohy jen mírně unavené, jinak vůbec žádný problém.

Klušu vyzvednout bágl. Od té doby, co změnili systém ukládání, je obsluha blesková. Ve volné kabince na sebe hodím suchou vrstvu, a prodírám se proti stříbrnému proudu, abych vyfotil doběhnuvší kamarády. Takovou koncentraci úsměvů na čtvereční kilometr jinde neuvidím. Půlmaraton se povedl. Teď už jen potvrdit formu za pět neděl na maratonu.

Pár obrázků ze zázemí jsem pověsil na rajče.

neděle 22. března 2015

Jiříkovy laktátové lázně

Co jsem tomu Jiříkovi udělal? Muselo to být něco hrozného, že na nás vymyslel takové galeje. To byly myšlenky, které se mi honily hlavou brzy po startu Jiříkova okruhu. Úvodní stovky metrů jsou totiž doopravdy výživné. Ihned po startovní rovince následuje nekonečné schodiště k barrandovským terasám. V okamžiku, kdy si člověk oddechne, že už nemusí šlapat do schodů, čeká ho další krutý táhlý stoupák. Stačí jen o fous přecenit síly a svaly zaplaví koňská dávka laktátu. Zkuste pak na zakyselených nohou běžet zbylých pět kilometrů do cíle.

Ale já měl tentokrát kliku. Než jsem doběhl k začátku schodiště, vytvořil se tam krásný špunt, který mi zabránil přepálit výběh schodů. Tedy abych byl přesnější, v první třetině schodiště se nedalo běžet vůbec. Pak už se tlačenice přece jen trochu naředila a já přizpůsobil krok běžkyni přede mnou. Rozumné tempo, dobrý výhled, co víc si na prvním kilometru přát. Nějak jsem v té chvíli přestal kontrolovat, jak jsou na tom ostatní.

Pak skončily schody a já zjistil, že před námi je už poměrně slušná mezera. Bylo na čase vyzkoušet, jak nohy přežijí kilometrový stoupák. Borci přede mnou se roztáhli do pravidelných, zhruba třicetimetrových rozestupů. Až na jednu mírnou zatáčku zhruba uprostřed je stoupání krásně rovné, takže člověk vidí hodně daleko před sebe. I tak jsem ale napočítal stěží deset běžců, ostatní byli dávno v prachu. Čelo závodu jsem nezahlédl ani náhodou. Než jsme doběhli k odbočce do terénu, podařilo se mi dotáhnout dva běžce, na lesní pěšině za plotem ateliérů pak třetího.

Stoupání bylo za mnou, nohy kupodivu poslouchaly. Řekl jsem si, že stojí za pokus doběhnout ještě dalších pár závodníků. Jenomže na klikaté pěšině mezi stromy jsem před sebou nezahlédl ani nohu. Teprve když jsme se dostali na širokou asfaltku, vedoucí ke křižovatce, od které za dva týdny vystartuje Běh Kerteamu, bylo zase koho stíhat. Prudká zatáčka do lesa, klesání k lesní zoo. Překvapilo mě, kolik lidí vytáhlo jarní sluníčko do lesa v tuhle poměrně brzkou hodinu. Vždycky si představuji, co těm lidem asi táhne hlavou, když kolem sebe vidí supět zpocené, funící postavy na pokraji kolapsu. Uvěřili by nám, že tenhle druh zábavy  provozujeme hlavně pro zdraví?

Silnice skrz lesní zoo poměrně prudce klesá, ale není to nic proti padáku na kamenité cestě, který následuje. Udržet na rozklepaných nohou rychlost a nepřerazit se, to je docela obtížný úkol, ale podařilo se. Iva, kterou jsem zahlédl v dlouhé serpentině, se zdá být beznadějně daleko. Dnes ji  asi neporazím.

Konečně rovná asfaltka. Takhle to bude až do cíle, ale o tom je zatím brzy uvažovat. Zase vidím daleko před sebe. Zdá se mi to, nebo se ta postava přede mnou začíná přibližovat? Že bych tu Ivu dnes přece jen porazil? Chvilku sbírám síly a pak přidám, aby ji náhodou nenapadlo se za mě zavěsit. Teprve teď jsem zaostřil na další postavu. Martin. Do cíle už není daleko, ale že bych to ještě zkusil? Martin o mě zatím neví a vypadá, že do cíle běží jen tak na údržbu. To je moje šance. Jenomže mé dupání a funění neušlo jeho pozornosti. Zmerčil mě, nasadil finiš a pohodlně mi utekl. Tak někdy příště.

Ale už je tu cíl, úleva, nadšení, spokojenost. Běžel jsem co to dalo, přežil, dostal se ve zdraví do cíle, pár lidí jsem porazil, pár kamarádů zase porazilo mě. Co na tom, že jsem někde v hloubce výsledkové listiny. Dobře to ten Jiřík vymyslel a jeho kamarádi to stejně dobře pomohli zorganizovat. Díky.
      







________________________________________________________________________

Pár obrázků z okolí ...

... a pár obrázků před a po závodě.

čtvrtek 19. března 2015

Rok dřevěné kozy

Když už v Asii mají ten rok dřevěné kozy, já musím přiznat, že z kozy jsem měl ve škole strach. Tedy aby nedošlo k mýlce, z té čtyřnohé bestie v tělocvičně. Mé trauma se narodilo brzy po začátku školního roku v šesté třídě.

Obyčejný přeskok kozy, nic na tom není. Ale já to tehdy docela pěkně zpackal. Rozběhl jsem se trochu váhavě, odrazil se ještě váhavěji a místo krásného plachtění jsem předvedl nějaký podivný placák našišato. Navíc jsem cestou ještě ohrožoval na životě učitele, poskytujícího záchranu.

Neobešlo se to bez docela drsného komentáře, který by si současný tělocvikář ke svým ovečkám už asi nedovolil. Dostal jsem příležitost k opravnému pokusu, ale byl jsem tak vystresovaný, že oprava dopadla ještě podstatně hůř. Kantor si mě zařadil do kolonky "beznadějný případ" a té nálepky už jsem se u  něho nezbavil.

Osud si s námi ale někdy docela zahrává a tak, o nějakých skoro čtyřicet let později, jsem se octl v roli dospěláka, který dává záchranu malým letcům. Všechno probíhalo hladce, děti létaly přes kozu, jako by pro ně nebylo nic přirozenějšího. Má záchrana prakticky nebyla potřeba a já se nechal předčasně ukolébat. První kolo, druhé, třetí. Vše v pohodě. Jako poslední se rozbíhá malá Terezka. Třicet kilo i s postelí. Rozběh, odraz, let. Cestu vzduchem si tentokrát špatně vypočetla a lehký dotek o kožený bok ji nasměroval na nevhodnou letovou dráhu.

Hrábnul jsem pro ni do vzduchu, ale trochu jsem podcenil její kinetickou energii. O půl vteřiny později už jsme oba leželi na žíněnce, naštěstí já dole. Takže vlastně úspěšná záchranná akce, kterou by asi ani největší puritán nemohl považovat za harašení. Ostatně dlouho jsme se na té žíněnce nepovalovali. Zjistil jsem, že Terka přistála bez úhony a já v podstatě také. Jen trošinku mě pobolíval prsteníček pravé ruky.

Když jsem na něj zaostřil, vidím, že poslední článek zůstal trčet v nezvyklém úhlu. Žádná velká bolest, jen narovnat se jej nedařilo. Zkontroloval jsem na druhé ruce, jestli tak třeba nejsem rostlý, ale prsty druhé ruky se tvářily rovně. Asi se někde uvnitř zpřeházela táhla. Ale co, vždyť nejsem letadlo, abych řešil nějaké přehozené kladky, řekl jsem si a doufal, že za chvíli vše skočí nazpátek. Ale večer prst pořád divně trčel do prostoru. Druhý den ráno zase. Za týden, za dva, za měsíc.

Ono to vlastně vůbec ničemu nevadilo. Neprovozuji příliš mnoho činností, kde by záleželo na tom, jestli mám všechny prsty správně natažené. A tak jsem si zvykl, v tělocvičně jsem si dával větší pozor a na svůj anatomický hendikep pomalu zapomněl. Prostě jsem vzal na vědomí, že tak už to budu mít napořád.

Jednou, snad za víc než za půl roku, jsem se podíval na prsteníček a něco mě na něm zarazilo. Byl úplně normálně rovný. V nějakém nestřeženém okamžiku se táhla uvnitř ruky vrátila na správné kladky a od té doby už znovu nepřeskočila. Znovu jsem se přesvědčil, že nikdo nikdy nic nemá míti za definitivní. Rok dřevěné kozy už mě nemůže vyvést z míry.

neděle 15. března 2015

Bez hodinek do Peček nelez

Začínám se obávat, že má zapomnětlivost pomalu ale jistě začíná dohánět pověstnou sklerózu děda Vševěda. Všechno do Peček jsem si pečlivě připravil, dvakrát zkontroloval, poskládal do báglu. Vše bez spěchu, s lehkým předstihem. Už to mi mělo být podezřelé. Venku sice nebylo úplně jarní počasí, ale kdy jindy, než do Peček odložit zimní bundu a vzít si tu tradiční černou, kdysi dávno nafasovanou na PIMu. Sice už se trošinku rozpadá, ale jinak je ideální.

Cesta bez komplikací, už jen pár kilometrů po dálnici. To určitě budu mít časovou rezervu. Vyhrnu rukáv bundy, abych zkontroloval čas. A zírám na prázdné zápěstí. Hodinky s džípíeskou zůstaly doma v nabíječce. Manžeta bundy tlačila na ruku úplně stejně jako hodinky, ale čas ukazovala o dost hůř. No paráda, to nám ta silniční sezóna pěkně začíná. Po absenci ve Kbelích jsem se chtěl pořádně otestovat. Teď mám pocit, že testování právě skončilo. Ale zklamání mi dlouho nevydrží. Vždyť jedu do Peček, bude tam spousta kamarádů, čeká mě krásný závod, tak proč si kazit náladu?


A přišlo to, na co se obvykle těším přinejmenším stejně jako na závod. První jarní potkávání s lidmi, které jsem neviděl celou zimu a nebo taky celý rok od posledních Peček. Když jsem si svou vlastní zapomnětlivostí polepil závodní stránku věci, tak si užít alespoň tu společenskou.

Věděl jsem, že nemám šanci nafotit nic na trati. Bohužel nejsem ani Dan Orálek a ani Honza Herda. Ti to běžně stihnou, ale já než doběhnu do cíle a vyštrachám se ven s foťákem, jsou už všichni dávno vysprchovaní. A tak jsem si to zkusil vynahradit ještě před závodem. Pár fotek jsem zvládl, pár zkazil a pár propásl. Část první a druhé kategorie jsem vyvěsil na rajčeti.

Bez ohledu na datum bývá obvykle v Pečkách opravdový běžecký první jarní den. Tentokrát to úplně doslova neplatilo. Teplota se držela jen pár stupínků nad nulou a deštík sice nebyl silný, zato vytrvalý. Když jsem si v hale začal hledat volné místo na lavičce, trochu mě rozhodila Jana, která se zrovna soukala do neoprénu. Že by se tam rozpršelo tolik? Naštěstí ne. Jana jen začala zbrojit na letošní triatlonovou sezónu.

Vylezl jsem z haly a bylo po dešti. Pro závod ideální podmínky. Když už jsem byl bez hodinek, při rozklusávání jsem si dával pořádného majzla, abych se někde nezdržel a byl včas na startu. "Tak co Lenko, na kolik to běžíš?" Kilometr za čtyři dvacet, dvacet pět." Sakra, to je na mě docela fofr, ale když si Lenku udržím  na dohled, alespoň orientačně trefím tempo. Deset minut před dvanáctou jsem se zamíchal do startovního houfu. Odněkud se vedle mě vynořila Hanka. Krásně jsme si před startem pokecali a já úplně zapomněl na předstartovní nervozitu. Do výstřelu to uteklo jako voda.

Po startu je to v Pečkách vždycky neuvěřitelný kvapík. Běžci jsou po zimě nedočkaví jak dostihoví chrti. A tak, aby mě někdo zezadu neušlapal, pro jistotu jsem pelášil s nimi. Když jsme vyběhli z Peček, zahlédl jsem vlevo před sebou někoho povědomého. Lenka. Pokud doopravdy běží podle plánu, jsem asi moc rychlý. Ale pocit dobrý, tak proč zvolňovat. A další postava. Mirek Říha je mnohem lepší běžec než já, ale zatím se ho zkusím udržet. V Ratenicích sice nehrají Abbu, ale Olympic není taky k zahození. A lidi fandí. Nejsou jich zástupy, ale i tak je to příjemné. Na konci vsi tleská seřazená rodina krásně do rytmu.

foto: Jan Herda
Postupně předbíhám pár borců, na které normálně nestačím. Že by ta shozená kila doopravdy zafungovala? Přitom vlastně vůbec neběhám tempa. Na otočce mám před sebou pořád Mirkova záda. Občas mi trochu cukne, ale vždycky se zase dotáhnu. Zdá se mi to, nebo letos pečáci zapomněli zapnout protivítr? V Ratenicích pořád tleskají. Jestli si mezitím nedali pauzu, předvádějí taky docela pěkný vytrvalecký výkon.

Na devátém kilometru Kervi hlásí: "Třicet devět padesát devět!!" To jsou pro mě dvě zprávy. Jedna dobrá a druhá špatná. Ta dobrá je, že se proti loňsku docela zlepším. Ta špatná, že pod čtyřicet čtyři se už nedostanu ani náhodou. Ale já už jsem se pod 44 nedostal nejmíň pět let, takže zas tak hrozná zpráva to nebyla. Před poslední levou zatáčkou se dostávám na úroveň Mirka, jenomže ten pak zapíná rychlost, kterou moje převodovka nemá. Na pár desítkách metrů mi nadělil čtyři vteřiny.

Dvě zprávy, dobrou a špatnou, jsem pak vyčetl i z výsledků. Ta dobrá byla, že bez hodinek jsem měl
rozdíl mezi první a druhou polovinou jednu vteřinu. A ta špatná? Mirek už přestoupil mezi sedmdesátníky. Až do letoška mě předbíhali jen šedesátníci. Ale kdo by si s tím dlouho lámal hlavu. Pečky se zase povedly, sezóna může začít.  

_________________________________________________

Web závodu

Výsledky

pátek 13. března 2015

Když je běh roz-fá-zo-va-ný

Nedávno jsem listoval v paměti a uvědomil si, že naše běžecká skupinka funguje bez větších přestávek už čtyři a půl roku. Několikrát se zdálo, že zajde na úbytě, ale vždycky se v pravou chvíli objevil nějaký nový tahoun, který nám pomohl přežít. A tak, když pominu pár předem plánovaných přestávek, se mi za celé čtyři roky stalo jen dvakrát, že jsem se na místě srazu ocitl úplně sám a sám jsem si také oběhl pravidelnou trasu.

Za ty roky jsme prošli zvláštním vývojem od docela slibných začátků, kdy se cestou často sesbíralo víc než deset nadšenců, přes rozdělení na úterní a páteční běhy, jejich opětovné sloučení do jedné páteční skupinky a další rozdělení na výStředníky a zPátečníky. V poslední době náš počet trochu poklesl. Málokdy se nás na jeden běh sejde víc než pět, ale i tak jsme rádi, že v kalendáři máme pevný bod, tedy vlastně dva.

Ty pevné body jsou k nezaplacení v momentech, kdy někde vzadu v hlavě začne vrtat červík, který neustále našeptává: "Dnes je tam ale hnusně, zima, lezavo, možná bude padat sníh s deštěm. Nebylo by lepší zůstat doma?" Nemít běh domluvený, asi by to dopadlo bledě. Ale když vím, že na mě čekají ostatní, snadno červíkovi odpovím: "Jo, samozřejmě bych rád zůstal, ale co by tomu řekli kamarádi?" A tak se běží. Za světla, za tmy, za mokra, za sucha, za horka, za mrazu. Na samém začátku existoval ještě jeden motiv, proč jsme tyhle skupinové běhy zavedli. Oficiálně zněl: "Aby se holky nebály potmě běhat po lese." A opravdu. Od té doby, co s námi běhají holky, nebojíme se potmě ani my kluci.

Protože jsem ve své běžecké úchylce navíc ještě postižený úchylkou statistickou, zjistil jsem, že někdy v minulosti už s námi do Prokopského údolí vyběhlo víc než šedesát lidí. Mnozí z nich se vzájemně neznají, protože s námi neběhali ve stejnou dobu. Někdo přišel třeba jen jednou a podruhé už se neukázal. Máme ale pár stálic, které s námi vydržely pravidelně běhat celou dobu. Až jednou přijdou  všichni, to se snad ani nevejdeme na cestu.

Letní a zimní trasa se mírně odlišují. V zimě je hlavní doběhnout a nezmrznout. Také terén volíme opatrně, abychom se nikde neutopili v blátě nebo nezapadli do závěje. V létě by ale byl hřích vynechat výhled na Prahu z kopce nad Zlíchovem a ještě větší hřích nezastavit se v občerstvovací stanici U Jirky.

Tedy ona se tak vůbec nejmenuje, ale my jí už jinak neřekneme. Někomu by možná připadala málo luxusní, jiný by zapochyboval o splnění všech hygienických norem. Jenomže když máme v nohách deset kilometrů, posadíme se za stůl a před námi přistane orosený půllitr, bývá to alespoň pro mě nejlahodnější nápoj týdne. Vstát po jednom pivu, odolat pokušení dát si druhé a znovu vyběhnout, to už vyžaduje ocelovou vůli, takže tím náš trénink dostává úplně nový rozměr. Kam se hrabou nějaké intervaly nebo výběhy kopců. A co běžce nejvíc zocelí? První kilometr po občerstvovačce. Udržet krok, udržet pivo, udržet ... no zkrátka všechno udržet, to je někdy fuška.

Hektická doba ovšem dolehla i na nás. Někdy je to téměř nadlidský úkol sladit časové možnosti všech běžců. Termíny sviští éterem, časy se posouvají, vracejí, mění. Co budu dlouho vykládat, vždyť to zná každý, kdo se někdy pokoušel zkoordinovat kalendáře čtyř nebo pěti zaměstnaných lidí. Nedávno, když už to vypadalo, že rozumný časový kompromis nenajdeme, i kdybychom se rozkrájeli, napadlo mě: A co kdybych se doopravdy rozkrájel?

Tedy pokud se někdo zaradoval, že jsem na sebe konečně vzal nůž a spáchal seppuku, tak to tedy ne. Jen stačilo být na místě srazu v prvním domluveném termínu, proběhnout se s první skupinkou, včas zamířit na start a pak si zopakovat běh s druhou partou. Nevím, čím to bylo, ale jako na potvoru se mi ten den běželo výjimečně dobře.

Má to jednu obrovskou výhodu. Kdo stíhá obě kola, ten si zatrénuje dvojnásobně a navíc si s kamarády cestou i dvojnásobně pokecá. A tak jsem ten svůj roz-fá-zo-va-ný běh v našem běžeckém seskupení začal propagovat jako novou progresivní tréninkovou metodu, která v kombinaci s výše zmíněným pivně - občerstvovacím tréninkem jistě povede ke kýženému nárůstu výkonnosti. Podruhé už se připojil i Karel, časem možná přemluvíme i další. Nenápadně tím směřujeme k ideálnímu stavu, kdy všichni poběží dvakrát.

Nadšený z toho, jak se nám vše podařilo krásně vyřešit, jsem večer sedl, že doplním tabulku s docházkou. A nastal těžký matematický problém. Když jsem běžel dvakrát, mám se počítat za jednoho či za dva? Poprvé jsme běželi čtyři, podruhé čtyři. Kolik mám započítat lidí? Čtyři, šest nebo osm? Nebo snad čtyři plus šest plus osm? Jak je tedy vidět, zavádění nových tréninkových metod má svá úskalí. Uvidíme, jak se projeví v nárůstu výkonnosti. Ale jedno je jisté. Budeme-li v nasazeném trendu pokračovat, možná nepřekonáme rekordy rychlostní, ale ty účastnické určitě ano. Nevěříte? Tak přijďte taky.

pondělí 2. března 2015

Zasádrované léto




Když jsem před pár dny pověsil na blog vyprávění o tom, kterak nešikovný sportovec k sádře přišel, nějak jsem zapomněl zdůraznit, že šlo o starou historii, že noha se už dávno zahojila a že jediné, co mi po té nepříjemné epizodě zbylo, jsou dvě zachovalé francouzské hole, uschované pro strýčka příhodu a občasná bolest kotníku při změnách počasí.

Zbylo mi ještě něco? Pár veselých vzpomínek. Například na to, že i poloviční invalida může předstírat, že je celý atletický trenér. Soustředění patřila v atletickém roce vždycky k tomu nejzajímavějšímu a nejzábavnějšímu. Samozřejmě nesměli jste si připustit, že nevíte dne ani hodiny, kdy nastane nějaký karambol. Přes všechny možné komplikace a rizika jsem se na soustředění vždycky těšil.

Pak jsem si ale na nohu opatřil tu sněhobílou sádrovou holinku a výhled na krásný letní týden se mi trošinku zamlžil. Jenomže náhradu jsem za sebe nenašel a rekonvalescence probíhala vcelku bez komplikací, takže s postupujícím časem začal vrtat červík, že sádra nemusí být nepřekonatelnou překážkou.

Doma jsme začali vymýšlet, jak se dá akce "invalida na stadiónu" provést co nejlépe. Dcery, které jely stejným směrem, ale nikoli jako mé svěřenkyně, mě v mém úsilí vydatně podporovaly. Cesta tam byla vyřešena. Naložili mě do auta k Mirkovi. Ten ovšem na konci víkendu musel odjet a na nás bylo vymyslet, jak si poradit se zpáteční cestou.

Čekala nás cesta vlakem. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale v Hradci bylo nutné přestoupit na rychlík. Podle zákona schválnosti byl čas na přestup velice krátký, obě nástupiště poměrně daleko od sebe a v cestě dvoje schody. Kdyby naši rodinnou poradu pozoroval někdo nezasvěcený, mohl by myslet, že plánujeme velkou vlakovou loupež, ale nám šlo jen o obyčejný přestup. Nakonec jsme usoudili, že i tohle je při troše štěstí zvládnutelné.

Asi bych nebyl tak klidný, kdybychom s Evou měli zvládnout celou dětskou bandu sami. Naštěstí jsme měli jednu ohromnou výhodu. Náš malinkatý oddíl byl součástí velké olympácké výpravy, takže nám ubyla spousta starostí. Oba Michalové, Sváťa, Martin a mnozí další nám pomáhali, co jim síly stačily. A nejvíc práce s našimi malými svěřenci nakonec zbylo na Evu.

Jak to celé dopadlo? Cesta tam bez komplikací. Pobyt v Litomyšli? Jedna velká pohoda. Hodnější partu jsem do té doby a bohužel ani od té doby nezažil. A trénink? Coby zmrzačený trenér jsem měl jedno privilegium, jak by řekl nejmenovaný vydavatel platebních karet, k nezaplacení. Nikdo ode mě neočekával, že předvedu nízký start, sprint, skok do dálky, natožpak skok do výšky. Takže pokud děti dělaly nějaké technické chyby, mohl jsem s klidným svědomím říct, že je nemají ode mě. A když už jsme nelámali žádné rekordy ve skoku do výšky, předvedla malá Terezka fantastický výkon v podlézání laťky. Kdo z vás by prošel pod laťkou ve výšce pětatřiceti centimetrů, aniž by se dotkl země čímkoli jiným, než chodidly?

A konec? Taky dobrý. Všichni jsme se tehdy bez úrazů vrátili domů. Ani vlak v Hradci neujel. Naplánovali jsme to dobře. Pokud vím, ani z jednoho z dětí na obrázku se nestal světoznámý atlet. Ale stejně to bylo fajn :-)