středa 5. února 2014

Lazarovo zázračné uzdravení

Tak už to chodí, že jakmile skončí jedny trable, někde už číhají další. V neděli ráno jsem ještě vybíhal na pravidelný dlouhý pomalý běh bez sebemenšího podezření. Jen prvních pár minut po startu mě trochu nezvykle pobolívala pata, ale bolest zmizela dřív, než jsem se stačil zahřát.

Šnečím tempem odběhnu první desítku a vracím se od vodárenské věže, když mě dorazí osmičlenná skupina běžců. "A hele, Tomáš, Honza, Anička ... kam běžíte?"  "Od věže k věži. Někde v Řeporyjích to otočíme a vracíme se zpátky sem."

Že bych trochu zrychlil a proběhl se s nimi? Smutno je běžci samotnému na dlouhé pomalé štrece. Tempo výrazně vyšší, než mé dosavadní, ale přežít se dá. Chvilku poklábosím s Honzou, pak se běžecký chumel přeskupí a další kilometr probírám tréninkové záludnosti s Aničkou. Trasa se mírně odchyluje od mého původního plánu. Já si chtěl většinu cesty lenošit na asfaltu, zatímco oni se vrhají do těžšího terénu. Ale co, pro jednou mě taková změna nezabije.

Chvilku odpočinková trasa po asfaltovém dně Prokopáku, ale pak už zase odbočka do terénu. "Tudy přes Daleje? Sakra, když jsem tudy běžel naposledy, neskončilo to úplně nejlíp," varuje mě mé opatrnější já. Ale to druhé odvážnější, nadopované čerstvou dávkou endorfinů, má nakonec navrch: "Přece nebudeš srab. Kdy se sem zase dostaneš? Jen si dej trochu do těla, vždyť to potřebuješ jako sůl."

A tak dál běžím s nimi, i když ze své pozice na chvostu nemám šanci dohlédnout na čelo. Pomalu mi dochází řeč a stěží se držím posledního ze skupiny. Mezírka mezi námi a zbytkem bandy se začíná zvětšovat. V Řeporyjích už je mi jasné, že dál se pokoušet držet tempo nemá cenu. Honza je se mnou vzadu už jen ze solidarity. Nejvyšší čas otočit. Loučím se a obracím. Plánovaný příděl kilometrů už je skoro naplněný a já to domů mám ještě pořádný kus cesty.

"Kudy jsme přiběhli? Mám tady zahnout doleva nebo doprava?" Marně se snažím vzpomenout si na zpáteční cestu. Jak už bývá mým zvykem, neomylně volím špatnou variantu. Pořád sice běžím zhruba správným směrem, ale terén je daleko náročnější. Vracet už se ale nebudu, to přece dám. Na pár dalších křižovatkách jakž takž udržím směr a konečně narážím na povědomé místo. Teď už zpáteční cestu nějak zvládnu. Domů dorazím s půlhodinovým zpožděním, sice o chlup utahanější, ale v podobném stavu mé nedělní běhy končívají takřka pravidelně.

Ještě že na zbytek dne nebylo v plánu nic náročného. Mohl jsem se jen tak jako mátoha ploužit po bytě, aniž bych vykonal cokoli užitečného, nebo relaxovat v křesle a nechat se hypnotizovat televizní obrazovkou. Nepříjemné překvapení ovšem nastalo ráno. Jako vždy jsem vstal z postele a ... co to? Nemohu došlápnout na patu. V duchu si blahořečím, že do práce to teď mám jen pár minut. Tentokrát se belhám dvojnásobek času, ale nakonec se úspěšně svalím na správnou židli. V průběhu dne se při každém přesunu snažím vypilovat techniku, takže z velké dálky už se odpoledne můj pohyb může podobat normální chůzi.

Protože podobné trable jsem za více než patnáct let běžecké kariéry nezažil, snažím se najít na internetu, jak kdo zápolil s podobnými příznaky. Když si čtu o únavových zlomeninách patní kosti, dělají se mi mžitky před očima. V duchu se loučím s první polovinou běžecké sezóny a přemítám, jestli stihnu být fit na podzim.

Pata pořád bolí jako čert a já hledám číslo na ortopeda. "Ano, jen přijďte. Když si počkáte, vezmu vás. Máme ambulanci až do osmi do večera," láká mě pan doktor. Čekárna vypadá nacpaná k prasknutí, ale když se rozhlédnu, zjistím, že jedno místečko k sezení tu zbylo přesně pro můj zadek. Za chvíli se trochu zorientuji. Situace není až tak beznadějná, jak se zdálo při vstupu. Přede mnou je pouhých dvanáct pacientů, zbytek osádky tvoří členové doprovodu.

Kolem samé sádry, berle a dlahy, ale na hromádce časopisů provokativně trůní tři roky staré číslo Atletiky. Než přijdu na řadu, mám je přelouskané tam i nazpátek včetně tabulek. Úplně jsem zapomněl na nohu. Vstávám, hrnu se ke dveřím ordinace a připadám si jako největší simulant. Dvě hodiny, strávené v čekárně, zapůsobily přímo zázračně. Bolest je o poznání menší. Sice pořád pajdám, ale na vyšetřovací lehátko se vyškrábu bez potíží.

"Kdepak zlomenina, to byste takhle nechodil," uklidňuje mě pan doktor, zatímco v duchu si zřejmě říká, že pacienti, kteří si určují diagnózu sami, by se měli léčit na jiném oddělení. "Trochu té patě odlehčíme, koupíte si podpatěnky a napíšu vám magnetoterapii." Na zpáteční cestě už zase pajdám o něco víc, ale když si druhý den zakoupím podpatěnky, zažije mé tělo druhý léčebný šok. Ještě jsem je ani nestačil vložit do bot a už mi zase bylo o další kus líp.

Kdyby mi někdo v pondělí dopoledne řekl, že ve čtvrtek budu normálně chodit, pravděpodobně bych se ho snažil zdravou nohou nakopnout, ale měl by pravdu. Za další týden nebyla po potížích ani stopa a po několika dnech bezpečnostní pauzy jsem zase normálně vyběhl.

Noha drží. Jen já zatím nemám jasno, jaké si vzít poučení. Má mysl, o které si v záchvatech optimismu dovolím tvrdit, že je racionálně založená, se nějak těžko srovnává s tím, že nejlepším lékem na bolavou nohu je zajít si sednout na pár hodin do čekárny k ortopedovi.