neděle 21. února 2016

Podporujte svého Hubáčka

Když jsem loni doběhl do cíle Hubáčkovy dvacítky, říkal jsem si, že jednou to bohatě stačilo. Podařilo se mi tehdy nadělat tolik chyb, že jiným by to vydalo na celou sezónu. Po Prokopském údolí totiž pobíhám poměrně často a skoro pořád po asfaltu. A tak jsem si tehdy vsugeroval, že jdu na silniční běh. Krásné bělostné Asicsy si zachovaly původní barvu prvních pět minut po startu. A vzorek na podrážkách? On tam byl nějaký vzorek? Pěkně jsem si zabruslil a ještě jsem se cestou krásně vyválel v blátě. Nakonec jsem se do cíle nějak dohrabal, ale pořádně uklouzaný, promrzlý a zabahněný až za ušima. Ani umístění nebylo žádná sláva.

Jenomže ta mrcha paměť mě zase zradila. V hlavě mi uvízlo, že to byl krásný zážitek. Bahno i pády se z mozku nějakým nedopatřením vygumovaly.  A tak, když mi přišla pozvánka, vůbec jsem neváhal. Nějaké to poučení mi ale v hlavě přece jen zůstalo. Tentokrát jsem obul boty do terénu s pořádnými špunty. Nebyl bych to ovšem já, kdybych místo loňských chyb nevyrobil nějaké nové.

Ráno na teploměru osmička, tedy ideální podmínky pro tříčtvrťáky a dvě tenké vrstvy s krátkými rukávy. Jenomže na vídrholci u vodárenské věže to foukalo jak v Antarktidě. Abych nezmrzl ještě před startem, musel jsem se pořádně hýbat. Ještě než jsme vystartovali, jako bych už měl půlku trasy odběhnutou.

Také o taktice jsem letos měl jasno. Loni jsem se marně snažil utéct Lence. Ta mě někde za polovičkou snadno dotáhla, chviličku si za mnou odpočinula a pak mě naprosto nemilosrdně převálcovala. Tentokrát to udělám  opačně. Povezu se za ní, dotáhnu, odpočinu. A pak? Nemilosrdně ji převálcuju. Dobrý plán. Měl jen jednu drobnou chybičku. Lenka si někde běžkuje na Vysočině.

A tak jsem zkrátka běžel bez vodiče. Začátek opatrně, pak trochu rychleji, ale hlavně tak, abych se udržel na  nohou. Místy to byla docela obtížná úloha, ale podařilo se. Sem tam trocha klouzání a cestou přes pole zvláštní příděl posilování, když se na podrážky nabalily obrovské hliněné koule.
Trochu jsem se bál, jestli nezabloudím. Trasa je docela komplikovaná a já jsem naprostý orientační mimoň. Ale značení bylo bez chyby. Přesně tak, jak to potřebuju. Vždycky v momentě, kdy jsem jen trochu zapochyboval o správné cestě, se objevila další šipka nebo fáborek. No a pro jistotu jsem se snažil neztratit z dohledu běžce před sebou.

A organizace? Všechno klapalo, výdej čipů bleskový, žádné zbytečné vyptávání. Občerstvovaček tak akorát. A navíc, jak často se stane, aby vám krabici s banány podával Radek Brunner? V cíli panel s výsledným časem, který mě příjemně překvapil. O dvě a půl minuty lepší výkon než loni. Přitom dávka bahna byla letos obzvláště vydatná. Když mi odebírali čip, ani tkaničku nepřestřihli, zkrátka pohoda. Jen ta zima v cíli nic moc. Představa šestikilometrového poklusu domů mě moc nelákala, takže když mi Pavel nabídl odvoz, volba byla jasná. Pivo po závodě si dám někdy příště. Kde? Doufám že dřív než na další Hubáčkově dvacítce. Copak si z ní asi budu pamatovat za rok?

A co jsem letos totálně nezvládl? Fotky. Zmáčkl jsem spoušť párkrát před startem. Nejsem ale tak dobrý, jako třeba Dan Orálek. Ten by se osprchoval, převlékl
a v cíli nafotil celé běžecké pole. To já, než jsem se zmátořil a došel pro foťák, na trati už nebyla žádná oběť.  




________________________________
A ještě trocha letošních výsledků

sobota 13. února 2016

Život na baterky

Moje prababička se za celý svůj život obešla bez baterií. Babička už jednu měla. Občas si v noci posvítila baterkou. Rodičům přibyla autobaterie, baterky do tranzistoráku a k stáru baterky do dálkového ovladače. A pak přišla řada na nás. Baterky v mobilu, hodinkách, tabletu, navigaci, notebooku, kuchyňské váze, osobní váze, čelovce, bezdrátových sluchátkách, kalkulačce, foťáku, vrtačce, šroubováku, úpéesce, sporttesteru ... ještě štěstí, že ve většině případů nejde o baterie na jedno použití, ale o akumulátory. Jinak bychom snad asi nedělali nic jiného, než vyhazovali vybité a nakupovali nové.

A tak zvesela nabíjíme, vybíjíme, sháníme se po nabíječce, správném kabelu, volné zásuvce, nervózně sledujeme zbývající kapacitu a občas se jen potichu modlíme,  aby nám nedošla energie. Ještěže i na to nabíjení baterek dnes můžeme mít baterku. Ale ať se snažíme, jak se snažíme, občas nám sklapne. Obvykle se to stává v tu nejnevhodnější chvíli. Naše životy dostaly nový rozměr. Tolik nových emocí. Podle situace jsme bezradní, naštvaní, zoufalí nebo zaskočení, ale občas taky nadšení, když se nám konečně podaří doplnit energii. Jak by řekl klasik: "Komu se nikdy nic nevybilo, ať hodí monočlánkem."

Do našich slovníků se postupně vetřely nové odborné termíny, které používáme s takovou suverenitou, že by nám pan Křižík záviděl a pan Volta by vůbec netušil, že se bavíme o jeho vynálezu: Kapacita, samovybíjení, paměťový efekt, počet cyklů, lithium-polymer, krucinálfagotužjetozasevybitý, polarita, miliampérhodina a mnohé další.

Když si vzpomenu jen na pár posledních baterkových průšvihů, ještě teď se mi z toho rosí kontakty. Nedávno jsem zabloudil tak důkladně, že jsem požádal o pomoc navigaci v mobilu. Začala šrotovat a po chvíli kupodivu perfektně určila, kde se nacházím. Než mi ale stačila poradit, kterým směrem se vydat, zdechla.

A mé běžecké hodinky s džípíeskou? Ještě loni zjara na jedno nabití vydržely tři a půl hodiny. Pak jen tři, dvě a půl ... v prosinci už se můj nejdelší běh musel omezit na půldruhou hodinu. Mám snad přejít na krátké tratě? Naivně jsem se začal shánět po servisu, samozřejmě už dávno mimozáručním. Ujištění helpdesku, že akumulátor je nedílnou součástí elektroniky a není možné ho vyměnit, mě nepotěšilo. Bývalý kutil se ve mně vzbouřil. Sice už bez lupy některé součástky neuvidím, ale baterku snad ještě poznám, ne?

Začal jsem prohledávat internet, kde že mi prodají požadovaný kousek. Na jednom čínském webu jsem konečně narazil na to pravé zboží. Bylo docela levné. Má radost poněkud ochabla, když jsem si přečetl minimální objednací množství. Tisíc kusů je přece jen trochu moc.

Nakonec mě spasil nejmenovaný český modelářský web. Doslova za pár korun zachránil mou investici. Bylo to trochu dobrodružství, když jsem zápolil s hodinářskými šroubováky, lupou a pájkou a doufal, že se třeba na displeji znovu objeví číslice. Objevily. Prožil jsem opravdovou akumulátorovou radost. Už zase můžu protáhnout běžecké trasy.

Ale opravdovými královnami těch nejzajímavějších příhod vždycky byly autobaterie. Škoda, že už jsou pryč ty krásné doby, kdy jsme v třeskutých mrazech pobíhali kolem svých prochladlých plechových miláčků, roztlačovali, zahřívali, vlekli na laně a prováděli nejrůznější druhy zaříkávání. Moderní auta už se nedají roztlačovat. Startovací kabely, to už je trochu nuda. Asi se mi nikdy nesplní jeden sen. Vidět, jak někdo roztlačuje elektromobil.  

Letošní mrazy netrvaly dlouho, ale vrátily mě do starých zlatých časů. Jedno auto hýčkané v teplé garáži, druhé mrzne na ulici. Baterka už na konci života. Jedeme ke tchyni, otloukánek si zaslouží trochu se projet. Naložím bágly do kufru, odškrábu zbytky sněhu a jdu startovat. Baterie má sice ještě sílu protočit motorem, ale nastartovat už se jí nedaří. Pauza a pár dalších marných pokusů. Po pěti minutách to vzdávám. Baterie je definitivně v háji. No co, žádné neštěstí. Později s tím něco provedu. Domů pro klíče od garáže je to pár kroků.

Vyhřáté auto naskočí okamžitě a navíc je v něm ihned příjemně teplo. Cesta ke tchyni proběhne úplně v pohodě. Zaparkovat, otevřít víko kufru a ... místo tašek na mě zírá prázdný prostor. Všechna zavazadla zůstala ve druhém autě. Nebýt baterek, nezažili bychom zdaleka tolik zajímavých dobrodružství. Hlavní problém ovšem občas není v baterkách, ale v hlavě.  

neděle 7. února 2016

Dálkový ovladač na počasí

To bylo pořád řečí, že neporučíme větru ani dešti. Objevil jsem nástroj, kterým ovládám počasí naprosto spolehlivě. Stačí si vzít do báglu na dlouhý nedělní běh foťák a můžu si být jistý, že bude hnusně, zataženo, občas popadají nějaké ty trakaře. A viditelnost? Tu by snad měli raději přejmenovat na neviditelnost. Když jsem si takhle naběhl dvě neděle za sebou, napotřetí jsem ráno koukl z okna. Souvisle šedivá obloha, která každou chvíli hrozila protržením. Teploměr se placatil někde kolem nuly. Brát foťák do té sloty vážně nemělo cenu.

A jak myslíte, že to dopadlo? Žádný déšť žádný sníh, nakonec bylo vidět na kilometry daleko. A aby mě příroda ještě trochu pošťouchla, když jsem se konečně vyškrábal na vyhlídku nad Prahou, mraky se rozestoupily a vykouklo slunce. Sice jen nakrátko, ale dost dlouho na to, abych si drbal hlavu. A to jsem ještě netušil, jakým fofrem zmizí sníh, takže obrázky zasněžené Prahy se zkrátka nekonají.



Poslední lednovou neděli jsem se rozhodl, že tu kletbu svatého Petra konečně zlomím. Startoval jsem něco po osmé a na obloze jsem v té chvíli doopravdy neviděl ani mráček. A jak vypadalo počasí o nějaké tři hodiny později? Šedivé nízké mraky a náběh na déšť. Ovladač zase zafungoval.

Během těch čtyř nedělních výběhů jsem si vyzkoušel všechno, co nám letošní zima nabídla. Mráz, že mi málem upadly prsty (mně stačí málo). Sníh, který mi nádherně vyčistil podrážky. Náledí, oblevu, suchý asfalt, mokré bahno, mlhu, vítr, bezvětří, mraky, jasnou oblohu. Zjistil jsem, že mít foťák po ruce je skvělá věc, i když občas výsledky za moc nestojí (ale to je nejspíš rukama). Sem tam se dá pořídit nějaký slušný snímek zblízka.


A závěr mých fotograficko-běžeckých pokusů? Mám radost, že nový běžecký batoh mi umožnil běhat s foťákem. Škoda, že zatím se foťák osvědčil především jako zátěž. Ale třeba se jednou svatý Petr splete a pošle mi ve správnou dobu správné počasí. Budu to občas zkoušet i nadále, ale asi už ne každou neděli.  Ještě že někdy se dá slušný obrázek pořídit i z okna na záchodě.