čtvrtek 5. září 2013

Zkouším se prokopat ven (3) - vítej na palubě

Tentokrát náhoda vylosovala jiné dveře a jinou úřednici. Chová se docela přátelsky a já cítím, že se mě nechystá potopit, ale že je tu doopravdy od toho, aby pomohla člověku v nouzi. Stejně mě ale během pár vteřin dostane na kolena.

Lehce očima prolétla moji hromádku formulářů. "Ještě mi ukažte výpověď," poprosila přátelsky. "Hrome, proč sis s sebou nevzal výpověď," vyčítavě se na mě obrátilo mé druhé já. "Nevěděl jsem, že ji budu potřebovat. Nikde o ní nepíšou," odpověděl jsem mu. "Jedno lejstro navíc bys snad unesl. Teď se hezky projedeš domů a zpátky," nedalo se mé druhé já odbýt. "To jo, unesl, ale nenapadlo mě to. Proč ji vlastně potřebuje?" "Co já vím? Tak se zeptej, ne?"

"Proč tu výpověď potřebujete," zopakoval jsem poslední otázku vnitřního dialogu. "Kvůli odstupnému. Musím vědět, jestli vám vyplatí odstupné," trpělivě mi vysvětluje paní na druhé straně stolu. "Ano, ale to je napsáno v tiskopise od zaměstnavatele," vzpomněl jsem si. Paní se zahloubala do lejstra a za chvilku narazila na požadovanou informaci.

Než jsem si stačil oddechnout, ozvala se znovu: "Já tu výpověď přece jen budu potřebovat. Nevím za kolik měsíců vám to vyplatí." "Za tři, to je tam taky," ulehčeně jsem odpověděl. Znovu se ponořila do hromádky papírů a mně spadl balvan ze srdce, když po chvilce narazila na vyplněnou kolonku.

Přede mnou je poslední překážka. Dovolená, kterou jsem si neprozřetelně naplánoval v době, kdy mě ani nenapadlo, jaké budu v létě řešit problémy. "Na kdy si mě pozvete na další jednání? Koupil jsem si zájezd, nebude to vadit?" "A to jste si koupil teď na léto," vyptává se paní trochu nechápavě.

"Ano, odlétáme za pár dnů."  "Tak to si klidně leťte, mám pro vás nejbližší volný termín v polovině října," uklidňuje mě paní úřednice. "S tímhle potvrzením se do osmi dnů zastavte u své zdravotní pojišťovny," poskytne mi závěrečné instrukce.

Vracím se do nabité chodby, kde úspěšně pokračuje test inteligence. Rychle k východu a ven na vzduch, nadechnout se čerstvého povětří. Ano, první kolo je dobojováno. Úřední šiml nade mnou tentokrát nezvítězil. Ode dneška jsem už opravdový nezaměstnaný. Zítra nemusím vstávat na zazvonění budíku. Telefony můžu zvedat bez obav z nějakého nového nečekaného maléru. Maily budu číst taky v klidu. "Jo a na účet ti přestanou chodit peníze," upozorňuje mě mé druhé já, abych náhodou nezapomněl na druhou stranu mince.

Pozítří sbalit kufry a hurá na dovolenou. A pak hurá z dovolené a začít hledat. Kdo hledá, ten přece najde. Nebo ne?